Royal Enfield Bear 650: Medvěd, co nekouše

Royal Enfield rád vypráví příběhy a je pyšný na své hlavní hrdiny, kteří za řídítky indických strojů fascinovali svět. Jedním z nich je Eddie Mulder, který jako šestnáctiletý cápek dokázal na pětistovkovém Royalu vyhrát drsný pouštní závod Big Bear Run. Jeho triumf se továrna rozhodla oslavit modelem Bear, tedy klasickým scramblerem, který vychází ze silničních šestsetpadesátek. Zvládl by nový Bear vyhrát drsný pouštní závod k medvědímu jezeru nebo má blíž k silničním sourozencům a terén je až na druhé koleji?

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

Dá se říct, že je to docela dávno, kdy Royal Enfield vyvinul šestsetpadesátkoý řadový dvouválec a hned ho nasadil do modelů Interceptor a Continental GT. Celkem logicky se očekávaly další modely s tímto povedeným twinem, které samozřejmě postupem času přišly. Alespoň z mého pohledu nebylo pochyb o tom, že se jednoho dne objeví také scrambler, tedy klasický naháč s terénním apetitem. Ta chvíle nastala právě teď a Royal Enfield Bear je na světě. Jak už zaznělo, zrození novodobého indického scrambleru inspiroval triumf mladého střelce přezdívaného Fast Eddie, který téměř osmi stům soupeřům nedal šanci a terénní pouštní závod Big Bear Run za řídítky pětistovkového Royal Enfieldu Fury vyhrál. Mimochodem to vysvětluje, proč jedna barevná kombinace medvěda má na číselných tabulkách numer 249. Bingo, tipujete správně, přesně s tímhle startovním číslem ostartoval pekelně rychlý teenager do závodu a fabrika neváhala ani chviličku číslo využít.

Kdepak, Royal Enfield Fury nemá s Bearem moc společného a nemá cenu oba modely srovnávat a řešit, proč se nový scambler nejmenuje Fury. Pojďme si teď posvítit na indické medvídě, které vychází z klasika Interceptor a trošku podumat, co se dá odvodit ztechnických tabulek. Pravda, příznivci čistokrevných terénních scramblerů nebudou radostí házet klobouky dva metry vysoko, ba naopak, dost pravděpodobně jen nevěřícně kroutit hlavou. Přiznávám se, že je to i můj případ a nebudu skrývat rozčarování především nad světlou výškou 184 mm, ale úplně nejvíc nad zdvihy nestavitelného pérování Showa, protože na předku je to pouhopouhých 130 mm a na zadku dokonce jenom 115 mm. Zkrátka Bear měl být víc radikální a pořádně do toho praštit. Vůbec nepochybuji, že by to nešlo i za cenu o pár čísel výš položeného sedla, které je ve výšce 830 mm nad zemí, tedy jen o pouhých 10 mm výš než u Interceptoru.

Kola s parádním drátěným výpletem jsou rozměrů 19“ a 17“ a obouvají pneumatiky značky MRF. Royal Enfield Bear 650 vypadá moc hezky, o tom žádná a baví mě hlavně přímočarostí a jednoduchostí. Stejně si ale neodpustím trošku rýpnout do výfuku, který měl jít po boku nahoru. Souhlasím, že by to nebylo nic praktického, ale stalový scrambler musí oku lahodit a nejspíš mi dáte za pravdu, že stačí pár trefených detailů, které dokážou zahrát na city a v tu ránu je průvan v peněžence.

Abych jen nekritizoval, musím pochválit řídítka s hrazdičkou, kulatý vkusný displej s konektivitou, hezké sedlo, zmíněná vyplétaná kola nebo vzduchem chlazený motor s žebrováním, či hezky tvarovanou nádrž a v neposlední řadě přední i zadní světlo. Právě pohled na světla trošku kazí nepřiměřeně velké blinkry, ale to je věc, kterou lze elegantně vyřešit doma v garáži. Také ze čtyř barevných kombinací se dá vybrat a je sympatické, že loga i grafika jsou pod lakem a působí precizním dojmem. Tak schválně, která barva se vám líbí nejvíc? Mě asi žlutá.

Vzduchem a částečně olejem chlazený twin o objemu 648 ccm se fabrice povedl. Ač se nejedná o vzteklého holomka, přesto ho mám moc rád. Maximální výkon je továrnou uveden 47,6 koní při 7150 ot./min. a točivý moment 56,5 Nm leží o dva tisíce otáček níže. Aby se medvěd mohl rozparádit, potřebuje nasát benzín z téměř čtrnáctilitrové kovové nádrže, a když je bandaska plná, váží Bear 216 kg. Když už jsme u hmotnosti, tak jen zmíním, že Bear dokáže na svá bedra naložit 184 kg. To bohatě stačí, protože se dá předpokládat, že se na něm bude jezdit po vejletech sólo a jedinou zátěží bode sbalený bágl na cesty. Přesně to je poslání Royal Enfieldu Bear. Jde totiž o maximálně jednoduchý stroj, který si moc na elektroniku nepotrpí a nezná jízdní režimy ani kontrolu trakce nebo elektronický plyn. Jediné, co lze přepínat v režimu ON/OFF, je ABS na zadním kole. Tak na co čekat, pojďme medvěda provětrat a zjistit, jak se popasuje se silnicí i polňačkou.

Royal Enfield Bear 650 není vysoký jako štafle a díky tomu, že je jenom o fous vyšší než Interceptor, v klidu z něj dosáhnou i motorkáři menšího vzrůstu. Po upravení pozice řídítek blíže k sobě, mi Bear padá lépe do ruky a cítím se na něm dobře už při prvních městských kilometrech. Přesně to se mi na něm líbí. Je totiž ochotný přiložit ruku k dílu při povinnostech všedních dnů a zároveň udělat radost venku za městem. Ve městě si umí poradit i s nižšími rychlostmi, kdy nijak netrpí na vibrace nebo uhrkaný projev. Kdepak, šestsetpadesátkový dvouválec je strašně fajn a kdo si ho někdy vyzkoušel, ví, o čem mluvím. Dost pravděpodobně se mnou bude souhlasit, že twin není ostrý jako břitva a platí spíš za pohodáře, který potěší plynulostí, příjemným zátahem a moc hezkou zvukovou kulisou.

Tohle všechno si užívám na okreskách za Prahou a musím říct, že mě melancholické poflakování po menších silničkách baví. Někdy holt člověk překvapí sám sebe. Motor není potřeba točit do bezvědomí, ale spíš si tak na pohodu bublat krajinou a řadit někde kolem pěti tisíc. To ale neznamená, že by se medvěd nedokázal urvat a na silnici se rozvášnit. Stačí dvouválec točit k sedmi tisícům a o zábavu je postaráno. Opět se přesvědčuji, že tenhle indický dvouhrnek nezná nepřájemné vibrace, a to ani ve vyšších otáčkách a to je fajn.

Na hezkých silnicích přijde vhod tužší podvozek, který bych u scramblera čekal o trošku měkčí a je fakt, že na horším rozbitém asfaltu mi to dá sežrat. V opačném případě je ale ku prospěchu věci a zakroucené asfaltky můžu řezat jedna radost. Bear se pak nehoupe, na brzdách se nepotápí a díky tomu je v zatáčkách přesný a velice dobře ovladatelný. Celkově mi řízení a jízdní vlastnosti na silnici připadají hodně slušné, a vlastně už teď mám pocit, že na asfaltu bude medvěd silnější než v terénu. Za jistý průměr považuji brzdy Bybre, respektive přední brzdu, které schází něco málo na citlivosti a lehkém přímočarém nástupu, takže si páčka říká o víc síly. Taková brzda může ulehčit život v terénu méně zkušeným offroaďákům, protože citlivější brzda s ostrým nástupem někdy na nezpevněném povrchu zaskočí. Silnici měním za hezkou polňačku, a proto hned vypínám ABS na zadním kole, aby byla větší legrace.

Na nezpevněném povrchu určitě sedne dobrácká povaha indického medvěda i méně vyježděným motorkářům. To je bez debat. S výkonem se dá dobře pracovat a díky plynulému nástupu výkonu je svezení hodně na pohodu. Dobře použitelné je střední pásmo otáček, které dovolí vrknout plynem a při trošce snahy utrhnout zadní kolo do driftu. To je pak na světě moc hezky a navzdory tomu, že Royal Enfield Bear není vyloženě terénním divočákem, dá se v jeho stupačkách dobře vyblbnout. Jízdní pozice ve stoje není samozřejmá, to ne, ale zároveň se nedá říct, že by byla na houby a svezení ve stupačkách v terénu bylo vyloženě za trest. Použít o něco širší řídítka a dát je o kousek výš, bylo by vše ještě jednodušší a ovladatelnost by byla zase o level výš. Jenže teď je otázkou, jestli by to mělo smysl, protože největším limitem pro větší odvaz v terénu je pérování s nízkými zdvihy a přes to vlak prostě nejede. Když se vozím v turistickém módu, dá se na polňačkách dobře fungovat a svézt se pěkně na pohodu. I tak bych pérování přivítal o maličko měkčí a citlivější, protože pro lehčí terén je tvrdé až až a nedostávám od něj citlivě filtrování nerovností.

Stejně jako na silnici, si ani v lehčím terénu nemůžu stěžovat na špatnou ovladatelnost a medvěda určitě nemůžu považovat za těžkopádného nemotoru. Ano, kdyby byl ještě o deset kilo lehčí, vůbec bych se nezlobil. Každopádně vzhledem k menším terénním ambicím není odtučňovací kůra až tak důležitá. Když to vezmu kolem a kolem, Royal Enfield Bear 650 jasně připomíná, že vychází ze silničně zaměřeného Interceptoru a jistý v kramflecích je hlavně na silnici. Proto bude sedět hlavně pohodářům, kteří touží po jednoduchém stylovém naháči za rozumné peníze. Za jeho řídítky se příjemně svezou po nejrůznějších silnicích a zvládnou i lehčí přejezdy nenáročným terénem. Na pohodový čundr ideální nářadí, co říkáte? Naopak raubíři, který chtějí řádit na silnici a vyhodit si z kopítka v terénu, by se měli poohlédnout jinde.

A jestli by Bear zvládl pouštní závod Big Bear Run? Určitě ano a v době, kdy závodil Eddie Mulder, by byl víc než konkurenceschopný. V dnešní době by ho v terénních pasážích potrápily scramblery na lepším podvozku, konkrétně s lepším pérování a vyššími zdvihy. Jako stylový naháč klasického vzhledu na mě Bear 650 udělal velice dobrý dojem, a to jak po stránce jízdních vlastností, tak po stránce estetické, i když nějaké připomínky mám. Už jsem to zmínil na začátku a zopakuji to i závěrem, od kreativního Royal Enfieldu jsem čekal více odvahy postavit terénní scrambler s větším terénním apetitem, protože určitě má na čem stavět. A cena? Ta není špatná, protože toto základní provedení se prodává za 194 990,- korun. Nejdražší model s tyrkysovým rámem a číselnou tabulkou s numerem 249 je pak o čtyři tisíce dražší.