Moto Guzzi Griso 1200 8V (2009)

Vystoupíme z autobusu a jdeme s davem, oni asi vědí kam. Jako správní Češi se postavíme do první fronty a čekáme. Syn se ptá proč stojíme právě tady, znejistím a ptám se pořadatele ve žlutém. Tady ne, gestikuluje a posílá nás dál k “Receptione”. Aha, jdeme dál, dav houstne. Konstrukce výstaviště je ohromující, lámaná kovová konstrukce zasklená do tvaru prostorových hyperboloidů. Syn je nadšen jedoucím chodníkem, letíme na tom pohyblivém povrchu pod tunami skla plni očekávání.

Otevírá se tady v 10:00, je 10:10, nekonečná řada pokladen požírá nekonečné množství front. Fronty nejsou nijak odděleny, výsledek je hustá masa lidí. Já přes ně vidím, syn ne. Je mu osm let a dospělým vidí lehce nad pas. “Co tady dělám?”, proletí mě hlavou, mezi tolika lidmi se necítím dobře. Na fotbal a velké koncerty proto raději nechodím. Pohlédnu dolu na syna, usmívá se, hledám v sobě optimismus. Vstupenky, otec a syn, 30 EUR. Kabáty dáme do šatny, 8 EUR. Katalog v ruce a plni odhodlání procházíme turnikety.

Přiletěli jsme o den dřív, hotel jsem našel kousek od letiště. Best Western, čtyři hvězdičky, 69 EUR. To podstatné pro výběr hotelu byl bazén, na ten jsem syna nalákal. Z letiště nás odvezl zdarma hotelový autobus. Kvalita hotelu je tak na hranici. Je to takový ten pocit, jak něco projde kolem a nic nezanechá. Vše funguje, jak má, ale neohromí. Nezůstane jediná vzpomínka. Ten bazén byl výjimka. Pohled z venku nastavil mé očekávání na minimum, uvnitř, ale bylo teplo, teplá slaná voda v deset metrů dlouhém bazénu a opravdu horká vířivka. Večeře v jediné zdejší restauraci stála víc než noc v hotelu. Ráno nás odvezli zpět na letiště a doslova posadili do autobusu na výstaviště.

První co vidíme za turnikety je stánek Suzuki. Motorka na motorce, spousta lidí, ale zatím to jde. Syn některé zkouší, na zem nedosáhne. Posadím ho na Hayabusu, poprvé ji vidím takto z blízka, je jedinečná. Názory na ní jsou různé, jsem rád že je. Je pro mě na pomyslném okraji toho co je designově možné, posouvá hranice. Asi ji nikdy mít nebudu, přesto ji mám rád. Syn se vyškrábe na nějakou krosku. Vedle Boulevard osedlán krásnou čerticí, nádherná kompozice.

Boulevard je podle definice “cruiser” a když tam má kufry, tak “bagger”. Jak později zjistím takových je zde hodně. Není to můj styl, zatím, ale fascinují mě. Mají za sebou dlouhou cestu vývoje, precizní detaily dovedené k dokonalosti. Vše harmonicky ladí, včetně dvou zadních kufrů. Moto Guzzi představilo letos svojí novou Californii a Honda “destilovaného” Gold Winga F6B. Na žádné z těchto monster fotografie nestačí, to se musí vidět a cítit. Honda F6B mě opravdu překvapila. Ve skutečnosti nepůsobí až tak robustně a je velmi elegantní. Jakoby tato kategorie motorek konvergovala k jednomu vzoru ideálního “baggera”.

K Yamaze se dostaneme ještě před hlavním náporem davu. Hledám nové FJR1300, zajímalo by mě provedení, jaké to je na dotek. Mám takový oříšek, zvažuji cestovní motorku na dlouhé pracovní cesty a většinou po dálnici. Zkoušel jsem to na svém Grisu, ale to na to není. Tak hledám dál. To co hledám je na druhém pólu od Grisa. Radost čisté mechaniky má vystřídat cestovní komfort. Ochrana před větrem a nevlídným počasím, nastavitelný podvozek, tempomat a pevné nepromokavé kufry. Z hlediska funkčnosti bych si vybral. Motorka ale není jen o funkčnosti, tam musí fungovat i něco více. FJR1300 mě příjemně překvapí. Toho plastu je tam dost, někdy až moc tenký. Dohromady jako celek to funguje. Velká motorka, ale nepůsobí až tak robustně, cítím se na ní dobře.

K Hondě se dostat už skoro nejde, nějak protlačím syna na F6B a fotím. Chtěl jsem se podívat na VFR1200, ale je tam tolik lidí, že ho nevidím. VFR1200 znám, byl jsem se na něm projet a moc se mě to líbilo. Nezapadá ale úplně do mé představy cestovní motorky. Mám někdy pocit, že designéři motorek se většinou soustředí na přední část, pak jim dojde energie. V posledních záchvěvech načrtnou zadní partie. Kufry tam jsou tak nějak přilepené. Šikovný fotograf pak najde ten správný úhel, odkud to i s kufry vypadá dobře. Ty na VFR1200 mě vždy připomínaly poslední tři kuličky na oškubaném vinném hroznu.

Venku je nějaká show, jdeme se tam podívat. U stánku koupíme pečené kaštany, obrovské. Vyšplháme na tribunu, loupeme kaštany a pozorujeme skákající motorky a čtyřkolky. Těžko věřit, že takové skoky jsou v mezích fyzikálních zákonů. Komentátor nám rve uši: “aplausooo!!!”. Je tady celkem zima, kabáty odpočívají v šatně. Kaštany jsou pryč. Tak zpět mezi davy.

Stáří jazyka se pozná podle odchylek v posledních staletích. Čím starší jazyk, tím více se asymptoticky blíží ke své finální verzi. Zatímco texty mladého jazyka sto let vzdálené jsou těžko srozumitelné, text v sto let starém jazyce je stále čitelný. Cruisery a naháči mají za sebou dlouhou historii, blíží se svému asymptotickému ideálu, snadno se líbí a vyvolávají relativně málo kontroverzí. Kapotovaný cesťák má stále dlouhou cestu před sebou. Jsou zde legendy, na které je možné navazovat, ale žádná nesahá až tak daleko do historie. Čím víc kapotáže, tím rychleji morálně stárne. Jako šaty když vyjdou z módy.

Proč je takový problém dokončit i zadní část motorky s rozumně integrovanými úložnými prostory? I na to Griso by mohly existovat elegantní kufry v barvě motorky a po sejmutí žádné držáky! Nemusí být velké, ale rukou stejného designéra prosím. Textilní jsou fajn tak do Itálie, kde až tak moc neprší. U nás jsou málo užitečné. Opravdu tomu nerozumím, vždyť každý motorkář jezdí na dlouhé cesty a i kdyby ne, tak vždy je tu nějakých pár věcí co vozíme s sebou.

Stánek BMW je zaplaven lidmi, mám chuť ho vynechat a syn už také ztrácí energii. Nějak proklouzneme dovnitř, je tady nová F800GT, velmi pěkné. A abych si pořád nestěžoval, BMW ty kufry umí. F800GT je má celkem pěkně integrované, jen ta zde vystavovaná verze má plast jak z černých instalatérských trubek. Vedle je K1600GT, to je opravdu pěkný stroj, do každého detailu. Centrální zamykání perfektně integrovaných kufrů je správná cesta. Velmi se mě líbí zepředu a zezadu a taky většina detailů. Jen ten profil. Je to jako loď, které z přídě vykukuje kolo. Měl bych chuť s tím do té vody zajet a zkusit zda plave.

Máme dost, hledám nějaké jídlo. U stánku se domáhám párku v rohlíku a jsem odeslán pro lístek - lístek na párek v rohlíku. Podaří se lístek koupit a už máme jeden s kečupem a jeden s hořčicí. Energie se vrací, ale už nebude na dlouho. Slíbil jsem něco koupit. Prohlížíme model motorky, prý je to sběratelský kus, to má bát vysvětlení ceny 120 EUR. O kus dál je ne-sběratelský kus s vetším množstvím plastu za 10 EUR. Je náš.

U Kawasaki se hrdinně prodíráme kosmopolitním davem. Je zde na co se dívat, W800 a vystavené staré modely. Neodolám a zkouším 1400 GTR. Je to obrovské, impozantní, agresivní. Domníval jsem se, že víc lidí na jednom místě už nemůže být. Stánek Dukati mě vyvedl z omylu, zde dav rozhoduje na co se budeme dívat. Je zde Diavol Strada, to je kus. Česká fóra k němu byla celkem mírná, ale ta zahraniční! Výkřiky jako: “moje oči!” a podobné svědčící o nepřijetí tohoto nového kusu. Prý by mohl být úspěšný jedině v US, napsáno na UK webu. Ponechám bez komentáře.

Jsme v poslední hale, stánek Triumph, Skoro všechno se mě zde líbí, to jsou krásné motorky. Ta, kterou zde chci vidět je nový cesťák Trophy, bude lepší než na obrázcích? Je to nové, spousta nové techniky a tak trochu kus ze všeho co jsem dnes viděl. Neladí mě to. Ten předek je mohutnej. V zrcátkách vidím hlavně svoje ruce. Kufry se tam nějak houpou, linie neladí. Napasovali sem ty kufry z jiného modelu? Ano, vidím zde vše, od Hondy Pan European po BMW.

Pokouším se urovnat své vizuální poznatky o cesťácích. Zepředu mě vychází nejlépe VFR1200 a BMW 1600GT, profil u mě vyhrává Honda Pan Europaen, zezadu asi to BMW. BMW, Honda a FJR nemají tak mohutný předek, zrcátka nejsou integrovaná do karoserie, působí lehkým dojmem. Tempomat a nastavení podvozku BMW, Triumph a FJR. Automatické řazení VFR a FJR, mají sice jiné pojetí, ale obě varianty směřují k většímu komfortu. Nejlepší provedení detailů je u BMW a Hondy. Tak nakonec mě to FJR vychází celkem dobře. Kompromis mezi cenou, kvalitou a použitelností. Je to zvláštní, dlouho jsem ji přehlížel, není to láska na první pohled, spíš zásnuby z rozumu.

Utečeme před davy na ochoz druhého patra. Přeslazený koláč a Cola nám dodávají novou energii. Sedíme v restauraci, pozorujeme venkovní show. Syn zkoumá koupený model Ducati, já si jen tak přemýšlím. Procházíme haly po ochozu a sledujeme děj pod sebou, je to hotové peklo. Odtud to vypadá, že si lidé už lezou po hlavách. Někde mezi nimi malé otáčecí ostrůvky s odvážnými, spoře oděnými, dívkami sedlajícím vlajkové modely. Musím ocenit odvahu těchto dívek lákajících fotoaparáty návštěvníků. Odděleny od mas jen provázkem se stále usmívají. Malá lidská tsunami by je smetla bez šance na záchranu.

U předposlední haly se odvážíme zpět mezi davy. Schody nás dovedou do sekce “custom”. Není zde tolik lidí a je na co se dívat. Syn je nadšen, každý stroj je zde jiný. Model “Azurové pobřeží” je k mání za necelých 100.000 EUR. Má zde však levnější bratry ani ne za polovinu. Uvažuji jakou hodnotu má takový custom model po dvaceti letech? Asi to bude těžké udržovat, asi se na tom moc nejezdí. Líbí se mě to, ale moc tomu nerozumím. Syn už plánuje výrobu motorky, tak se mě to líbí, jeho fantazie nabírá obrátky. “Kde seženu rám?”, ptá se, “kola už mám ze starého bicyklu, ale ten rám by měl růst se mnou”, mám rád tyto úvahy plné tvořivého myšlení.

Ještě jednou projdeme přes stánek Yamahy, opět si sednu na FJR1300, funguje elektronika, je možné si hrát s ovládáním. Vysunu přední štít, přepnu módy jízdy, tlačítkem zařadím jedničku a zpět neutrál. Velmi intuitivní. Syn si sedne za mě a už plánujeme první delší cestu. Je to opojné, ale už máme dost. Jsou čtyři hodiny a razíme si cestu k východu. Šest hodin na výstavě nám celkem stačilo.

U východu ještě přispějeme 10 EUR na boj proti tvrdým drogám. Aktivistka je ze Slovinska, domlouváme se i bez angličtiny. Je prý vyléčená ze závislosti a ráda by takto pomohla dalším nešťastníkům. Cestou zpět do hotelu vysvětluji synovi na co jsme to přispěli, je to komplikované. V hotelu se léčíme v bazénu se slanou vodou, nahříváme se ve vířivce. Večer v obrovské posteli čumíme na telku a pleníme minibar. Naši první výstavu EICMA máme ze sebou. Pocity smíšené. Pojedeme-li sem znova, určitě ne v sobotu.