Moto Guzzi Griso 1200 8V (2009)

Konec roku je v mé práci obrovskou mentální zátěží. Každý e-mail, každý telefon a cítím jak mě tuhne šíje. Přechozené chřipky a pokašlávání brání nejbližšímu léku - jít to rozběhat. “Dej si pár dní volno, zajdi na rehabilitaci, masáž a do sauny”, radí žena, “a nežer pořád ty růžové pilulky!”, říkám si v duchu. “Rehabilitace”, že by? Podívám se na předpověď počasí, osm stupňů, polojasno, sucho. Že bych vytáhl svůj rehabilitační nástroj a nechal si jemným tepáním proklepat šíjové svaly? Ta myšlenka mě roztáhne koutky úst. Ale budu potřebovat teplejší rukavice a pořádnou kuklu.

Když to na sebe všechno navlíknu, včetně kukly a tří-prstých rukavic, je mě nesnesitelné horko. Rychle ven, po Praze jedu s rozepnutou bundou, abych se trochu vychladil. Jak se zvýší rychlost, zastavím a utemuji všechny skulinky, je to paráda. Teploměr ukazuje sedm stupňů a mě je fajn. Myšlenky se stále točí k práci, ale to přejde, potřebuji vyčistit hlavu. Zamířím na Mnichovo Hradiště, uvidím kam dojedu, mám dva dny volna. Před Mnichovým Hradištěm mě zezadu zastaví policie, 71 km/h na padesátce. Mladá slečna v uniformě se velmi omlouvá, prý motorkáře neměří, ale za mnou jela paní ve Fabii 75 km/h a když ji změřily, tak to změřilo i mě. A když je to změřené, tak se to někam automaticky odešle a už se to musí vyřídit. 500 Kč a 2 body mému duševnímu stavu moc nepomohou.

Z Mnichova Hradiště jedu na Český dub, silnice druhé třídy 277 , nádhera! Svět je krásnější. Už se rýsuje představa kam pojedu, dlouho mě láká Bundesstrase 96, která začíná v Zittau u Českých hranic a vede až k Baltskému moři. Zkusím jen kousek, jen jak se po ní jede. Na hranice přes Chrastavu, projet Kryštofovým údolím. Kryštofovo údolí je neprůjezdné, tak zamířím na Liberec přes Ještěd. Krásná silnice, Ještěd v mlze, která kondenzuje na silnici, klouže to. Je to ale jen kolem Ještědu, jinak je silnice suchá. Vychutnávám si zatáčky u zámku Grabštejn.

A je to tady Zittau, jak vypadá začátek slavné B96ky? Nevím co jsem čekal - slavobránu, velkou ceduli: “zde začíná 520 km dlouhá silnice B96”? Strohou ceduli jsem minul, jako bych nechtěl věřit, že takto může začínat něco tak dlouhého. To bylo však mé poslední bloudění. Zdejší značení s typickou německou precizností mě elegantně vede touto velkou zemí. Jedu převážně po hlavní, ale i tak je na každé odbočce potvrzení, že jedu správně. A aby to nebylo málo, sem tam ještě cedule, jen tak, když je úsek dlouhý a mohl bych snad být na pochybách.

Kvalita silnice tady u hranic není nic moc, i tato velká země má omezený rozpočet, ale z každým kilometrem je to lepší. Je zde spousta vesnic, jedu pomalu a zlobí mě to, stres mě nechce pustit. Bautzen je krásné město, chtěl bych zastavit a udělat fotku, z mostu je pohled na město úchvatný. Není kde zastavit. Nevadí, jedu dál. Dochází benzín, pumpa nikde. Vesnice, městečka a žádná pumpa, zvláštní. Když konečně tankuju, je to necelých 15 litrů, to se mě ještě nestalo, bylo to skoro do sucha. Dám si párek a Colu, lepší jídlo si dám až bude tma, mám ještě tři hodiny světla.

Vesnice a města řídnou, jsou zde delší úseky, rovinky, pozvolné zatáčky. Aleje, kolem silnic. Je to podzimně strohé, listí je dole, vynikají koruny stromů. Kam se podívám jsou stromořadí. Snad každá silnice je lemovaná krásnými vzrostlými stromy a ne jen silnice, potoky, strouhy, pěšiny. Je to způsob jak se vypořádat se zdejší nekonečnou rovinou? Nebo snad jiný vztah ke stromům? Francouzi jsou proslulí vztahem ke stromům, úctě a respektu k těmto krásným živým monumentům. Němci to musí mít v krvi také. Vlastnost, kterou těžko nalézáme u nás doma. V naší kotlině je to často objekt který škodí, škodí stíněním, padá z toho listí, ovoce co nikdo nejí a lezou na ně vosy. Letím krajinou mezi těmi velikány, nekonečná alej dodává energii.

Značení B96ky je perfektní, přesně vede krajinou a městy, nerozptyluje údaji o kilometrech. Ani nevím kde jsem, někde napůl cesty do Berlína. Krajina je stále stejně placatá, je tady víc borovicových lesů. Vůně jako dome za Brandýsem, jezera po bývalých pískovnách a Senftenberger See - největší uměle založené jezero vzniklé zatopením uhelného dolu v roce 1973. Už je šero a vidím první ceduli se vzdáleností - Berlín 75 km. To by šlo, to je kousek. Nemám v plánu jít do Berlína, zastavím na kraji a půjdu s kamarádem na pivo. To je pěkný plán.

Do Berlína přijíždím už za tmy, ubytuji se v hotelu a volám kamarádovi, je v Moskvě, tak snad příště. Trochu se na mě zlobí, vysvětluji, že jsem to neplánoval, ale jen tak se coural kolem, “to se nemůžeš courat když jsem doma?”, zlobí se. Spím jak když mě vypne, osm hodin v kuse, příjemné. Ráno v devět už jsem zase na cestě zpátky. Šedým nebem prolézá slunce, opatrně, stydlivě. Aleje jsou v lehké mlze prosvětlené sluncem, Griso mě veze ven do německé krajiny.

Myšlenky se stočí k vizuálním vjemům, jak zaznamenat co vidím za jízdy? Udělal jsem takový experiment. Na brašny jsem přivázal těžký stativ Gitzo - zvláštní shoda jmen, doposud jsem si ji nevšiml. Stativovou hlavu jsem nechal lehce vykukovat vlevo a připnul kameru. Zkusím něco natočit. Doma zkoumám video, je trochu rozmazané a ... nudné .. no zkusím něco vystříhat. Přemýšlím, zda by šlo samotnou stativovou hlavu přidělat na přední vidlici a dálkovým ovládáním fotit a natáčet video. Úvaha na zimní večery, zkusím něco vymyslet.

Cesta zpět ubíhá velmi rychle, krásná cesta, nevěřil bych jak může být placatá krajina zajímavá. Není to nic pro střelce, je to meditační plavba, na jaře to musí být nádherné. Určitě na jaře pojedu až k tomu Baltu a možná vezmu trajekt do Dánska. Pocit pohody a bezpečí německých silnic je úžasný. Jede se podle pravidel, není problém předjet, nikdo se nikam netlačí. Ten kontrast si uvědomím hned za hranicemi. Kamión valící se 110 km/h po okresce předjet nejde a potom stará škodovka brzdící kolonu aut na okresce na 60 km/h. Plynulost je ta tam.

Škoda, že je Kryštofovo údolí neprůjezdné, zamířím na Liberec. Jede se zde rychleji a je to znát. Moje oblečení funguje perfektně tak do 100 km/h, potom je ochlazování cítit. Kolem Liberce je dvouproudá silnice, jezdí se zde rychle. Jedu v levém pruhu, levotočivá zatáčka a tam vidím auto. Škodovka 105 a v mém pruhu na dálnici! Jede v protisměru! Tak a to je ten okamžik, umřu na otravu krve po srážce s rezavou plechovkou. Nějak se vyhnu, a dělám místo BMW za mnou. Ten brzdí, strašný zvuky, a taky se vyhne. Co se děje potom nevím. Jedu jako omámen, pomalu a pomalu mě dochází jak to bylo blízko.

Na dálnici už být nechci, odbočím na Český Dub. Moc krásná silnice, užívám si každou zatáčku. Je sucho, Griso zahřáté, krásně drží. Domu dojedu za šera, uklidím Griso, svlíknu se a chci se zahřát ve vaně. Ale není mě zima. Tak uvařím čaj. Sedím, poslouchám hudbu. Hlava nebolí, svaly volné, energie se vrátila. Děkuji Griso, to byla ta správná rehabilitace.