Moto Guzzi Griso 1200 8V (2009)

Královna luxusu, jméno není důležité, ovládla Pařížskou ulici v Praze. Jedna podnikatelka vlastní většinu zdejších obchodů s luxusním zbožím - od hodinek po podprsenky. Zvučná, těžko vyslovitelná jména. Často chodím kolem, vodím tudy děti do školy a zpět. Ptají se, zda si tam něco koupíme, odpovím že asi ne, to je pro jiné. Jako například pro tamtu vyčáhlou dámu a pro potvrzení mého tvrzení mízí dáma za naleštěným sklem. Táta má přeci vždycky pravdu. Co se jim v těch hlavičkách honí? “Tati, a tamta si také něco koupí?”, ptá se dcera a přesně identifikuje v davu cíl. Cíl mizí za naleštěným sklem. Co je to učím?

Letiště je jako Pařížská, zase ta zvučná jména, která se snažím si nezapamatovat. Nechci aby okupovali ani kus mé paměti. Dnes letím do Skopje, na poslední chvíli, poslední letenka je jen business. Suma za letenku vysoce nad průměrným českým platem, necítím se zde dobře. Jsme tady jen čtyři. Dáma po levici vláčí hromady tašek zvučných jmen z Pařížské nebo z letiště. Dává najevo důležitost a žádá si pozornost letušek. Pán v obleku před ní, asi politik, si vyžádá nějaké obrovské noviny, studuje obchodní trhy. Mám pocit, že to jen předstírá. Konečně sklouzne na poslední stránku, na sport, tomu asi rozumí. Snídaně nás prověří - politik hltá, dáma se ďoube a šklebí. Jen ten co sedí přede mnou nic nepředstírá. Odmítne gumovou přihřátou sladko slanou věc a požádá jen o čaj. Čte. Čte opravdovou knihu, je oblečen jako normální člověk, je sympatický. Volím spánek.

Před očima mám slečny co prodávají v těch luxusních obchodech. Snažím se být velkorysý. Představuji si jejich druhou identitu, jak přijdou domů a strhají ze sebe ten lesk, vydrhnou tvář, navlíknou odrbané jeansy. Možná jsou to motorkářky a jdou si provětrat hlavu po dni stráveném v absurdním světě věcí co nikdo nepotřebuje. Nechci věřit tomu, že se identifikují s tím co prodávají. Další den zase přijdou, no někdo to dělat musí. Nebo ne? Před pár lety jsme kritizovali zdejší obchody se suvenýry, dnes se mě po nich začíná stýskat. Ať byly jaké byly, na nic si nehrály. Bylo to stejně neužitečná jako Luxus, svým způsobem stejně nevkusné, ale aspoň to někdo kupoval.

Celá Pařížská je takové panoptikum. Kožichy, intenzivní vůně z nich vanoucí a nejnovější auta. Stačí se projít tam a zpět a víme co ve světě frčí. K tomu všechny ty obchody s neužitečnými věcmi a dnes moderní obrovské výlohy s malým okénkem, průzorem jak do tanku odhalujícím hrst nějakých šperků. Ten malý průzorek je oslintaný vyčáhlými dámami svírajícími v kapse kreditku s cizím jménem. Přesto, něco zde nenajdeme, v celé té dlouhé ulici lemované nejdražšími možnými výmysly není jediná motorka. Mám z toho obrovskou radost, ony totiž nepatří mezi “luxusní zboží”. Věřím, že to tak bude i nadále. Věřím, že i nadále být motorkářem bude pramenit z hlubší vazby než tučného konta.