Moto Guzzi Griso 1200 8V (2009)

Bratr měl na klíčích Bošák snad od té doby, co mu rodiče svěřili klíče od bytu, aby mě mohl vyzvedávat ze školky. To podstatné měl, teď už jen tu motorku. Nevím do kterých všech motorek Bošák pasoval, ale z našeho klukovského pohledu to byl šém pro uvedení do života všech jednostopých strojů. Nakonec ten malý klíček nevyhnutelně přilákal svůj stroj.

Byl to můj spolužák, ten měl známého a ten prodával motorku. Byla to super koupě, dvěstěpadesátka měla speciální sportovní úpravu motoru. Tak to bylo prezentováno dvěma naivním klukům bez řidičáku. Že jsme to neprokoukli mě až tak nepřekvapuje, ale byl s námi otec, bez něj bychom to koupi nemohli. Neznalí životem jsme automaticky přijali, že dnes to zrovna nepůjde nakopnout na místě, protože dlouho stála. Dlouhý kopec, nad kterým jsme se sešli, dokázal probudit sportovního ducha prodávaného stroje.

Prodávající se nechal roztlačit a v úpatí kopce se motor rozburácel. Zahalen dýmem se otočil a vrátil se k nám, k nám dvěma co jsme doposud viděli jen pincka souseda. “Chcete to zkusit?”, ptá se a my vrtíme hlavou. Přeci neurazíme kvality prodávaného stroje naší nevědomostí. Co se honilo hlavou tátovi, to dodnes netuším. Byl vždy zastánce teorie, že každý si musí prošlapat cestičku sám a stejně tak se zkušenostmi, jsou nepřenosné. Možná se v kritický okamžik zasnil a zavzpomínal na jeho romantické chvíle s ČeZetou. Ať to bylo tak, či onak, domů jsme si vezli motorku.

Vzpomínám-li si dobře, doma se ji už nepodařilo nakopnout a u nás v polabí není dostatečně dlouhý kopec na roztlačení. Za velkého zájmu sousedovic kluků jsme to chvíli tlačili ulicí a pak bratr pronesl: “musí se rozpůlit motor!”. Kde tento termín vzal netuším, ale zabralo to, znalci začali přikyvovat. Bylo v tom kus logiky, stejně jsme neměli řidičáky a já ani roky na to, abych o tom mohl uvažovat. Začala velká rekonstrukce.

Půlení motoru bylo prvotním centrem zájmu. Každý, kdo to někdy zkoušel, ví, že ta první fáze je snazší - to půlení. Spasovat to ale zpět dohromady je celkem oříšek. Jak se To blížilo, začínal jsem rozumět o co asi půjde. Jako Kinder vajíčko se ten motor rozpůlil a odhalil své útroby. Nevěděli jsme co očekávat, ale byli jsme přesvědčení, že děláme správnou věc.

Znalý soused identifikoval v motoru to co jsme opravdu koupili: “sportovní modifikaci”. Ukazoval na hliníkovou vložku, která umožnila použít kliku z s menším závažím. Důsledky nám docházely pomalu, ale když znalec prohlásil: “to musí jít perfektně do otáček”, byl bratr pyšný na svůj stroj a dobrý kup. Negativní vlastnosti této úpravy nás však provázeli po celou dobu našich motorkářských pokusů.

Nějakým zázrakem se podařilo motor spasovat zpět dohromady. Vyměnili jsme tam co se dalo, “sportovní modifikaci” jsme tam hrdě nechali. Došlo na designové změny. Nové brejle a moderní vidlice z třistapadesátky zhmotnily bratrův sen o super motorce. Budíky ze Škodovky měly podtrhnout agresivní ráz. V době hlubokého socializmu hrála improvizace klíčovou úlohu. Kdo to zažil, asi ho nepřekvapí, že budíky byly zapasovány do hliníkových hrnečků koupených v místních domácích potřebách. Pasovaly tam perfektně a po odstranění oušek zůstaly v každém dvě dírky po nýtech na přišroubování k motorce. Tachometr v jednom hrnečku a v druhém, co to tam bylo? Rozhodně ne otáčkoměr, jen různé kontrolky po obvodu.

Po finálních úpravách a seřízení předstihu se opravdu podařilo stroj nastartovat. Těžko vylíčit naše pocity triumfu. Plyn, samozřejmě rychlopal, hnal motor do otáček jak dříve správně předpověděl znalec. Vibrace ve vyšších otáčkách byly neuvěřitelné. Ruce doslova stékaly z řidítek. Byl to ďábelský stroj. Sportovní úprava, kliková hřídel s malou protiváhou, měla velmi nepraktické důsledky. Podruhé jsme již stroj nenastartovali. Časem jsme přišli na to, že před každým startem se musí opět nastavit předstih. Žádné nastavení neodolalo šíleným vibracím a segment s kladívky se vždy pootočil.

Tak s námi motorka žila a vždy po zimě, když nastala motorkářská sezóna, jsme ji vytlačili na ulici. Seřídili a začali roztlačovat. Když se probudila k životu, ten šťastný v sedle upaloval dokud jela. Doprovod dvoustopého vozidla byl naprostou nezbytností. O pár let později jsem se naučil nastavit předstih během pár minut, málem bych to dokázal i na křižovatce mezi dvěma zelenými. Tak jsem začal trochu jezdit. Chmelová brigáda byl takový první delší výlet a tam jsem byl “ten s motorkou”. Měla svůj charakter, výrazný charakter a tak když se naskytl k prodeji “stále ještě jezdící Trabant” za 6500,- Kčs, dlouho jsem neváhal. Má motoristická kariéra zaznamenala první přestávku.