BMW K 1300 S (2010)

Tento týden se událo hodně v jednom okamžiku - přestalo pršet, Vltava v Praze byla stále rozvodněná a hodně cest zůstalo zavřených. Kdo se pokusil projet Prahou autem, jistě musel prohledávat nejtemnější zapomenuté slovníky pro správné vyjádření situace. Policie se snažila těmto temným chvilkám předejít tím, že auta jednoduše do Prahy nepustila. Frustrace řidičů čekajících před Prahou se jako aura materializovala nad nekonečnými kolonami.

A tady jsme my, motorkáři. Řidičům aut se zkomplikovala jejich pravidelná cesta, ale nám přestalo pršet! Navíc motorka se stala jediným civilním prostředkem, který může projet. Na Proseku objedu kolonu až k Policii blokující cestu, oni se usmějí, zvednou pásku a nechají mě projet. Frčím z Proseku prázdnou silnicí. Sám tady nejsem, tam a tady skútr a další motorky. Zdravíme se a jedeme vstříc další koleně na mostě Barikádníků. Jako se voda vsakuje do písku, motorky se noří do kolon. Nikdo nic nenamítá, je to velmi přirozené.

Cestu na Prahu 1 si musím rozmyslet, je to zvláštní úvaha. Které silnice jsou vysoko nad vodou? Auta uhýbají z cesty. Je cítit, že empatie způsobená záplavami stále vítězí nad frustrací. Mám zvláštní pocit, že Káčku se auta vyhýbají jinak než Grisu. Griso si vynucuje cestu rebelstvím, jakoby auta uhýbala ze zvědavosti. Uhýbají pomalu. Z úhybných manévrů před Káčkem je cítit naléhavost, urgence. Cestu si řeže nekompromisně, já jen přihlížím a snažím se image vytvořený Káčkem nezkazit svou neohrabaností. Káčko si vede skvěle, i přes svou hmotnost je velmi dynamické. Jak nakažlivé. Griso má dost důstojnosti na pomalou jízdu, Káčko mě nenechá v klidu. Jsem zlobivý kluk, předjíždím kolony, kličkuji mezi auty, jezdím v protisměru a do zákazů vjezdu. Všechno je povoleno v týdnu po záplavách.

V pátek odjíždí syn z Hlavního nádraží na výpravu. Pěšky je na nádraží daleko, auto nepoužitelné, tak volíme Káčko. Bude to synova první jízda. Stojí vedle Káčka, s batohem a černou lyžařskou helmou vypadá jak horolezec. Nadšení mu kouká z očí, já mám své pohybnosti. Hledám cestu, první otočení před páskou. Po nábřeží to nejde. Vjedu do úzkých uliček Stínadel, sem patří zlobiví kluci. Syn nadšeně něco huláká, když projíždíme územím Vontů. Kruháč vezmeme protisměrem, v Dlouhé se kousek protáhneme kolem aut, ale je tady málo místa. Potom před magistrálou neodolám 2-3-4 a už se klopíme na nájezd na magistrálu, syn huláká nadšením. Na ucpané magistrále je dost místa na správné myšky a kličky, syn huláká nadšením. Na Hlavním nádraží parkujeme před synovými kamarády, nevěřícně na nás zírají, na motorku je pro syna přeci jen brzy.

Nejsem zlobivý kluk, naopak, když mě v restauraci přinesou něco jiného než jsem si objednal, bez řečí se pustím do jídla. Potom se bojím, aby se na to nepřišlo a abych číšníka neuvedl do rozpaků. Proto jsem rád, že mě Káčko, nebo Griso propůjčí jejich identitu. Můžu si vybrat čím dnes budu a dokud mám helmu na hlavě, iluze přetrvává.