Grisoroad

Zveřejněno: 25.07.2013 11:23,Kategorie: Dumka,Zhlédnuto: 1785x,Komentářů: 4x,Hodnocení: 5.00 od 6 uživatelů

Jsem celkem náruživý amatérský fotograf. Fotografie mě baví se vším co k ní patří a fotografování prostupuje můj život mnoho let. Je-li to správné světlo, jsem schopen všeho nechat a jít fotit.

Po tomto krátkém úvodu je zřejmé, jak mě rmoutí, jsem-li zde na motorkářích dotazován na více fotografií, které by dokumentovaly mé články a zápisy v deníku. Toto dilema řeším už dlouho, tak proč se o něj nepodělit a možná otevřít širší diskuzi. S čím se peru jsou tři elementy, tři vášně - psané slovo, vizuální záznam a jízda na motorce. Každý z těchto elementů dokáže být zcela samostatný a pro mně rozhodně je. Jízda na motorce následovaná psaným slovem má svoji logiku. Nikdo přece neočekává, že text vznikne během jízdy. Snad jen formou myšlenek, které se formují prožívanými zážitky, ale prožitek z psaní textu následuje později. Psaní a jízda jsou elementy, které se doplňují, neruší se, organicky na sebe navazují. “Zastav a vyfoť to! Sakra jsem to minul!”, kolikrát se mě to stalo a kolikrát ta urgence a zklamání přerušily tok pozitivních myšlenek. Řešením pro mě je varianta: “je dobré světlo, jedu fotit”. Myšlenky jsou více na straně fotografie, hledám správné exteriéry, to správné pozadí. Prožitek z jízdy je částečně eliminován, jedu pomalu a hledám ta správná místa. Když takové místo najdu, vracím se tam, strkám motorku z místa na místo, užívám si focení. Kombinace focení a jízdy je velmi limitující, ani jedno není dobré. Není to jen o jízdě na motorce, podobné je to s rodinnými událostmi. Přejeme si rodinné události prožívat, nebo se na ně dívat přes objektiv nějakého zařízení?  Mám kamarády s kilometry pásek videí pro budoucí zpracování. Pravděpodobně se to nikdy nestane. A událost je pryč, nebyla řádně prožita a později už nikoho nezajímá. Katastrofa je sledovat takové dětské představení, které rodiče natáčejí na iPady a ty obrovské placky jim zakrývají celou hlavu tak nebohá dítka ani neví, že tam rodiče jsou. Mám rád zážitky, ukládám si je a dlouho z nich čerpám energii. Mám rád události jak přicházejí, bez nadbytečné struktury a plánování. Fotím-li na cestě, děsím se vytváření katalogu! Zámek ve Vranově nad Dyjí je úchvatný, fotím-li ho ale staticky, pro zaznamenání “já tady byl”, nemám z toho radost. Rád bych ho propojil s cestovatelským zážitkem, svázal ho s cestou. To se mě nedaří jinak, než psaným slovem. Fotka pak slouží jako ilustrace, má daleko k vyjádření pocitů z cesty. Z cestopisu “Coffe Europe - z Lipna na Koločavu” si dovolím citovat: “Dnešek beru jako volný den, dnes žádná motorka. Jen toulání po kopcích a poznávání místních lidí”, a dále závěr: “Kašlete na památky a poznávejte lidi. Lidé jsou všude super, alespoň co jsem potkal já...”. Cestovatel jasně vidí smysl cestování v poznávání lidí a tímto způsobem i zaznamenává svou cestu. U cestopisu je výborně sestříhané video, které propojuje cestu, cestovatele a lidi kolem, společně s textem vytváří perfektní celek. Možná to video je odpověď, možná fotografie je těžko slučitelná s jízdou na motorce. Dnešní digitální záznam umožní snadnější zpracování, ale stejně, dokážeme se v hodinách záznamů vyznat? Rozumná délka klipu je 3 až 5 minut, budeme-li neselektivně natáčet celou cestu,  za celý den můžeme natočit více než 5 hodin a za celou dovolenou ani raději nepočítat. Následné zpracování vezme hodiny a možná dny. Já mám rád fotografii a budu dále hledat způsob, jak propojit zážitek z jízdy a fotografování. Takový ten okamžik, krásná dlouhá zatáčka a v pozadí třeba Vranov nad Dyjí a k němu se vlní cesta. Elementy obrazu jsou v dokonalé kompozici, obzor lehce skloněn, cesta se vlní po diagonále a objekt lidské tvorby na zlatém řezu. To vše zalité raním sluncem a umocněno dynamikou ubíhající cesty. Teplé barvy, dynamika, kompozice, to vše vidí oko jezdce blízko u silnice, cesty, teď je ten okamžik, stačí stisknout spoušť fiktivního fotoaparátu.