Septem Viae

Oswalda jsem potkal na cestě z Kněžmostu. Stál s motorkou na silnici u rybníka Pátek a koukal do kraje. Zastavil jsem, asi pro tu motorku, krásná Guzzina z roku 69 byla dokonale čistá, jako z fabriky. Slunce se odráželo na chromech a slonově bílá barva působila úchvatně. Zastavím, sedím na Grisu a s běžícím motorem zkoumám Oswalda. On sáhne do brašny, vytáhne dvě orosené Coly a jednu mě podává. Byl horký den, chcípnu Griso, sundám helmu a přijmu Colu. “Oswald”, povídá a podává mě ruku.

Od té doby jsem s Oswaldem procestoval stovky kilometrů. Vždy jel rád a vždy měl nějaké překvapení v těch jeho brašnách. Kromě jídla a pití tam měl snad celou knihovnu. Domluvili jsme si místo, vždy tam byl dřív a já viděl z dálky siluetu motorkáře sedícího bokem na vyleštěné Guzzině, v rukou knihu. “Co dnes čteš?”, byla většinou moje první věta. Jednu zase jen tak hleděl do dálky, ptám se proč dnes nečte, “rád bych četl něco přesahujícího denní výlety”, povídá. “Co by to mělo být?”, ptám se. “To záleží, kam by se jelo”, zní odpověď. Už Oswalda chvíli znám, tak mě to až tak nepřekvapí.

Je už podzim a neočekávaně se naskytne příležitost, volný týden, dva a možná i více. Ptám se Oswalda: “co vyrazit na jih?”, dlouho neváhá a s úsměvem souhlasí. Jsem přesvědčen, že to váhání souviselo jen s výběrem knihy. Ty jeho knihy mě baví, když odpočíváme, povídáme si o nich. Na jihu je stále pěkně, ale v Alpách má sněžit. Navrhuji, že převezeme motorky přes hory na vleku. Oswald chvíli přemýšlí a pak navrhne, že se sejdeme před fabrikou Moto Guzzi v Mandellu v pondělí 11. listopadu 10:00, to je přesně za 14 dní.

Mandello Del Lario

Je neděle 10. listopadu, prší, nakládám Griso na vlek a zapřahám za Defender. Těším se na cestu, samozřejmě na cestování na motorce, ale taky na cestu Defenderem. Land Rover Defender je snad poslední auto, které nepodlehlo moderním vlivům. Ta primitivnost mě fascinuje, má snad desetkrát méně součástek, než běžné moderní auto. První pohled pod auto vzbuzuje pocit, že tam něco chybí, moc tam toho není a to je to 4x4. Kdybych Defender přirovnal k motorkám, tak snad něco jako MG V7 Stone, nebo Triumph Scrambler? Můj Defender je z přelomu století, cestovní rychlost po dálnici 105 km/h, při předjíždění až 120, ale to způsobuje značnou ekologickou zátěž v podobě hustého černého dýmu valícího s z výfuku.

Celou cestu prší, jen na Breneru sněží. Zastavím a mazlím se s prvním letošním sněhem, Griso zasněžené na vleku vypadá poněkud nepatřičně. Na Italské straně za Brenerem je vichřice, Defender to ale stěží pozná. Až když zastavím, vítr mě vyrve dveře z ruky a dokonce čůrání po větru se mění v mlhu jak z fixírky. V Bergamu sjíždím z dálnice a platím 31 EUR. Do Mandella přijíždím ve 3 ráno, stále fouká vítr, ale nebe je jasné a plné hvězd. Veký vůz je nezvykle na zadních, nejsem schopen domyslet zda to je Itálií, nebo brzkou raní hodinou. V Defenderu natáhnu karimatku a okamžitě usnu.

Zdá se mi o pečených kuřatech, jejich vůně vstupuje do snu. Večer jsem zaparkoval na prostranství určeným pro pondělní trh. Vykouknu z okna, všude kolem se něco prodává, přímo vedle mě se točí pečená kuřata. Místní zvědavě okukují co to tam stojí a asi čekají co budu prodávat já. Vylezu ven a pomáhám místním vytvořit si představu, jak vypadají Češi, není to zrovna lichotivé. Tady auto s vlekem  nechat nemůžu, courám Mandellem a hledám vhodné místo. Parkoviště u místního Yacht klubu vypadá rozumě. Přeparkuji, sundám Griso a balím brašny. Polovina věcí co jsem si vzal na cestu musí zůstat v Defenderu včetně 1kg průvodce Itálií a 1/2 kg Maltských chrámů.

Blíží se desátá, je čas vyrazit za Oswaldem. Griso po deštivé cestě na vleku hladce nastartuje, měl jsem obavy že nechytne, ale bylo to snadné. Je krásné, ale studené ráno. Mandello se pomalu zalévá sluncem, jezero Como působí v silném větru velmi mrazivě. Odbočím k továrně Moto Guzzi, kde na mě čeká na parkovišti Oswald. Nečte, povídá si s místním chlapíkem, snad zaměstnancem MG, Oswaldova Guzzina vzbuzuje obdiv. Jako vždy je oblečen v tmavě zelené bundě z voskovaného plátna a kalhoty ze stejného materiálu. Nahoře otevřená bílá helma, dole vysoké kožené boty. Rád potkávám známé lidi daleko od domova, je to velmi sváteční pocit. Oba máme ze shledání vekou radost. “Tak kam pojedeme?”, ptáme se, “na jih, dnes do Florencie”, zní odpověď. To není daleko a jsem celkem rád, noc v autě nebyla zrovna odpočinková, bude fajn se pořádně vyspat.

Oswald mě vede do Milána, projíždíme centrem. Doprava houstne, tak kopírujeme místní motorkáře a cpeme se do skulin mezi auty. I tak se posouváme velmi pomalu, teplota stoupá a já se začínám přehřívat. Nějací dva starouši, s bicykly postavenými napříč, zablokovali vjezd na široký bulvár. Všichni troubí, ale respektují je, hledají jiné cesty. Vůbec tomu nerozumím. Nakonec musím zastavit a sundat pár vrstev. Oswald se chápavě usmívá a trpělivě čeká. Abychom se trochu vyvětrali, volíme dálnici až do Bologny. Rychlá cesta po dálnici je příjemnou změnou. Jedeme úpatím Tosco-Emiliano Appenin, které vpravo pomalu stoupají z nekonečné roviny. Vzdálené kopce, rovina, mraky a slunce vytváří úžasné pohledy. Apeniny, za kterými leží Florencie.

Za Bolognou v Sasso Marconi sjedeme vstříc skutečným motorkářským zážitkům. Před námi hory s vršky v mracích. Strada Provinciale 325 R se kroutí kolem řeky Setta až do malého městečka Laggaro. Odtud stoupáme do hor do 800 metrů nad mořem na hranice Toskánska v městečku půvabného jména Montepiano. Zdejší zvyk používat jen velká široká písmena dělá ceduli MONTEPIANO neskutečně dlouhou. V Toskánsku je po bouřce, silnice jsou mokré s nafoukaným listím a všelijakým jiným bordelem. Leskne se to a že to neklouže, je zázrak, ale nebudu si stěžovat. Na Toskánské straně mrholí, fouká silný vítr a sem tam prosvítá slunce. Sjíždíme dolu velmi opatrně, po krásné cestě SP325 až do Práta. Dál po druhé straně Tosco-Emmilano Appenin do Florencie.

Florencie

Ve Florencii míříme přímo na centrum, to je na motorkách nejkrásnější. Auta jsou odstavena na okraji města a nebo stojí v nekonečných zácpách. My kličkujeme mezi auty po vzoru místních skútrů. Dokud vidíme cedule na centrum, jedeme, když zmizí, jsme tam.  Zaparkujeme na nějakém malém náměstí, podívám se na booking.com, kde je nejbližší hotel a kolik stojí. Botticelli 50m, má volné pokoje a rozumná cena. Je to krásný malý hotýlek a dokonce s garáží pro motorky. Rychle se stmívá, trochu se zkultivujeme a jdeme na procházku a hlavně se najíst. Je to taková příprava na zítra, dojdeme k mostu Zlatníků a potom kousek proti proudu k Uffizi galerii. V Uffizi galerii je “pár” obrazů, které mi chce Oswald ukázat. Noční život začíná až po osmé, ale my dnes máme dost. Kupujeme bagetu, sýr, olivy a pivo.

Unaveni ležíme v pokoji, rovnáme si záda, cpeme se olivami a sýrem. Oswald čte.
“Tak co je to za knihu na cestě na jih?”, ptám se zvědavě.
“Mistr a Markétka”, odpoví a je na mě abych byl překvapen.
“Ale my jsme v Itálii, žádná Moskva”, povídám a nevěřícně hledím na obálku knihy a Oswaldův široký úsměv.
“No právě a proto čtu Mistra a Markétku”, nedá se zviklat Oswald.
Nechám ho chvíli číst, už není na začátku, ptám se kde teď je.
“Sedmý důkaz existence boha”, povídá a pokračuje: “tak jak to podává Bulgakov”.
Nečekal jsem dnes večer teologickou rozpravu, ale nedá mi to, “a co je ten sedmý důkaz podle Bulgakova?”.
“Bůh je nedosažitelný, ale existence ďábla je důkazem existence vyššího řádu. V ďábla snáz uvěříme a je přímým důkazem existence boha.” Nechám Oswalda vyprávět začátek příběhu:

Berlioz požádal básníka, aby napsal protináboženskou poému, ale básníkovo pojetí se Berliozovi nelíbilo. Berlioz vysvětluje, že není důležité jaký Ježíš byl, jestli dobrý nebo zlý, ale má dokázat, že vůbec nežil. Přisedne k nim cizinec, kterého jejich diskuze zaujala a vypráví příběh o Pilátovi Pontském. Básník s Berliozem jsou vyprávěním uneseni a ptají se, zda je cizinec historik a on odpoví že ne, že ten příběh zná, protože tam byl. Oba považují cizince za blázna a pokračují v diskuzi o neexistenci boha. Cizinec se ptá: “kdyby bůh neexistoval, jak byste mohli něco naplánovat tak aspoň na tisíc let dopředu, když ani nevíte kdy umřete?”. “A vy snad víte kdy umřu?”, ptá se Berlioz s ironií v hlase. “Uříznou vám hlavu”, odpoví cizinec, “ruská žena, komsomolka to bude a Anuška už rozlila olej”. Berlioz toho má dost a běží z parku pryč, cizinec za ním křičí: “věřte aspoň, že ďábel existuje prosím!”. Berlioz běží na tramvaj, uklouzne po oleji co vylila Anuška a tramvaj řízená komsomolkou mu uřízne hlavu, sám tak potvrdí existenci ďábla. Cizinec se svými kumpány běží do města. Básník je pronásleduje. Černý kocour naskočí do tramvaje a snaží se zaplatit desetníkem.

Ráno jdeme do Ufizzi galerie. Před vstupem už je nekonečná fronta, než se do ní poslušně postavíme, snažíme se zjistit, zda je to ta správná. Všichni ve frontě totiž drží lístky, které my nemáme. Je nám vysvětleno, že to je fronta jen pro ty, co mají rezervaci a že máme jít do vedlejšího vchodu. To bude asi nějaká italská inverze, kdo si předem koupí lístek na internetu, stojí frontu. Koupíme lístky na 11 EUR a jsme uvnitř. Oswald mě vede k Botticellimu. Jsou tady dva obrazy za velmi tlustým sklem. “Zrození Venuše” a “Primavera”. Dav před obrazy houstne, jsou to převážně turisté ze země vycházejícího slunce, které převyšujeme více než o hlavu. Ve výhledu nic nebrání, jen se potřebuji dostat trochu blíž, nejdříve “Zrození Venuše”.

Vidím obraz v jemných pastelových barvách, podstatně méně kontrastní než na reprodukcích.
“Je to zobrazení události”, vysvětluje Oswald, “Venuše se zrodila z mořské pěny, kterou Zefyr s Chlore žene ke břehu. Flora nabízí právě zrozené Venuši šat. Venuše stojí v lastuře, která symbolizuje ženství. Podle Platóna je Venuše symbolem jak fyzické lásky, tak bohyní inspirující lásku duchovní. Při prvním pohledu na nahou Venuši se dostaví fyzická reakce, která následně povznese myšlenky ke stvořiteli.”
Vpíjím se do toho obrazu, zkoumám detaily a zpět se vracím k celku.
“Botticelli zobrazuje sen”, pokračuje dále Oswald, “Venuše nevrhá stín, má nereálné proporce a je mimo rovnováhu. Všechno na obrazu je jako ve snu - světlo, mýtická zahrada, růže poletují kolem krásné nahé ženy.”
Vpravo od obrazu je jeho 3D provedení pro nevidomé. Neodolám, zavírám oči a nechám konečky prstů vytvářet sen.
Oswald se přidá a ještě dodává: “obraz má celou řadu interpretací, od romantických, mytologických po duchovní až politické. Jedním z názorů dokonce je, že “Zrozeni Venuše” a “Primavara” jsou obrazy svatební, které doporučují správné chování nevěsty a ženicha”.

S davem se přesouváme k druhému obrazu, Primavera, jaro, obraz plný děje. Venuše je v pozadí, ale přesto dominantní, snadno zaměnitelná s Madonou.
“Podívej se na ty tři vpravo”, navádí mě Oswald, “Zephyr, první jarní vítr, se snaží uchvátit Chlore a ta se mění ve Floru”. “Zephyr se podle mytologie opravdu zamiloval do Chlore, zmocnil se jí a ona se stala bohyní jara. Tady se proměňuje v bohyni přírody Floru”, vysvětluje, “Flora má šaty plné květů, Chlore z úst plynou květy.”
Ta trojice je opravdu jak zpomalený film. “Co ty tři dívky vlevo?”, ptám se, “tři grácie?”.
“Ano, dvě mají náhrdelník a ta co je otočena zády k nám, náhrdelník nemá a právě na ní míří Amor svým šípem. Ona hledí na Merkura vlevo, který ji nevěnuje pozornost, je to interpretováno jako triumf lásky k vědění nad chtíčem. Dále, podívej, všechny ženy na obraze vypadají jako těhotné, symbolizují jaro, čas plodnosti. Botticelli je snílek, bojí se reality a tak zobrazuje sen.”

Přecházíme do další místnosti, tam, za snad ještě tlustším sklem, je další skvost, Leonardovo Zvěstování. Obraz je plný detailů, posouváme se pomalu blíž a vyslechneme si prezentaci jednoho průvodce: “Obraz znázorňuje Zvěstování Páně, archanděl Gabriel zvěstuje Marii, že počne díte, že se ji narodí syn boží. Při pozdějším zkoumání obrazu pod rentgenovým paprsky bylo odhaleno skryté tajemství, které vyvolalo velkou senzaci. V prosvíceném obrazu anděl zmizel. Zatímco jedni, pod tíhou poznání, padali na kolena a modlili se, druzí zkoumali příčiny jevu. Jak už to u záhad bývá, řešení bylo velmi prosté. Obraz maloval Leonardův učitel Andrea del Verrocchio a pověřil Leonarda domalovat pozadí a anděla. Verrocchio používal barvy s olovem, zatímco Leonardo měl jiné pigmenty.” Uznale pokyvuji s Oswaldem hlavou nad pěkným výkladem. Máme před sebou ještě snad stovky obrazů, tak putujeme z místnosti do místnosti této krásné galerie.

Zpět do hotelu se dostáváme až po poledni. Teď si uvědomuji jeho jméno - Botticelli. Ze stěn na mě hledí reprodukce maleb Botticeliho. Botticelli byl hlavní důvod proč mě Oswald bral do Ufizi galerie, ale hotel jsem vybral já podle booking.com. Snažím se potlačit konspirační teorie, které se mi rodí v hlavě. Platíme hotel, balíme, oblékáme se. Vytlačím motorku z garáže hotelu. Na protějším chodníku sedí obrovský černý kocour, zelené oči mě sledují. Ani nemrkne, když se Griso rozduní úzkou uličkou. Nechám Griso chvíli zahřát, pozoruji kocoura. Oswald vjíždí do uliček Florencie a já ho následuji.

Via Cassia

Dnes pojedeme na jih, směr Siena a dál. Cesty v Itálii mají jména od doby starověkého Říma. Jméno většinou nesly podle toho, kdo je budoval. Nejstarší taková cesta je Via Appia, která vede z Říma na jih a začala se stavět v roce 312 před Kristem. Konstrukci cest převzali Římané od Etrusků, ale protože měli větší ambice, jeden parametr změnili. Pro Římany cesta musela nejen umožnit dopravu a přesun vojsk, ale hlavně zkrátit vzdálenosti. Římané začali stavět náspy a viadukty aby překlenuly údolí a vylepšily profil cesty. Do Říma, k nejstarší cestě Via Appia nás dovede Via Cassia. Dnes má velmi neromantické jméno SS2. Kopíruje původní cestu Via Cassia a níže za Sienou s ní většinou splývá. Do Sieny je postavena “moderní” dálnice, tak necháváme Via Cassiu pod sebou a uháníme na Sienu.

Ač není dálnice do Sieny historická, její stavba sahá daleko do minulého století a podobně to vypadá i s posledními opravami. Celkem sebekriticky za ni Italové nevybírají mýtné. Silnice se tady kazí jinak než u nás. My známe mrazem vzniklé díry s ostrými okraji, které dokáží prorazit pneumatiku. Ač to je neuvěřitelné, má to jednu výhodu, jsou vidět. Tady se vytvářejí takové lavory, asi horkem, které postrádají známou ostrou hranu. Když nic netušící motocyklista projede takovým lavorem, dojde k novému přeskládání obratlů po celé délce páteře. Při prvním takovém průjezdu mě vylezly šokem oči z důlků. Stavím na jednom z četných parkovišťátek a snažím se rozhýbat. Oswald jel za mnou, tak měl aspoň nějaké varování a teď se mi tak trochu směje. Ta malá parkovišťátka jsou celkem fajn. Je jich hodně, tak nevadí, že sem tam nějaké mineme, bude další. Cedule je oznamují jen 250 metrů předem.
Za Sienou už SS2 splývá s původní Via Cassia. Cesta se kroutí údolím mezi tolik známými Toskánskými kopci. Můžeme si hlavy ukroutit, ta panoramata jsou dech beroucí. Kulaté kopce, na kopec klikatá cesta lemovaná cypřiši a na špičce hospodářské stavení. Některá jsou jako zámky, jiná velmi prostá. Z dlouhých obdělaných lánů leze ozim, který v nízkém podzimním slunci barví obzor do jarní zelené. Ty křivky a oblé plochy s pravidelnou texturou mezi sebou svírají naši cestu. Cestu Etrusků a Římanů, tisíce bot, kopyt a dunění vozů se neslo touto krajinou. Dnes je to zvuk dvou Guzzin co ruší zdejší klid. Zastavíme na kopečku a já se snažím To nějak vměstnat do foťáku.

U Lago Di Bolsena mraky houstnou a začíná mrholit. Musím se lépe obléknout. Najdeme parkoviště s výhledem na Bolsenské jezero. Moc toho ale vidět není, jezero se ztrácí pod těžkými mraky. Vezmu si další svetr. Oswald dopne voskovanou bundu až ke krku a potom sáhne do jednoho ze svých kufrů pro lázeňské oplatky. Za rychlého soumraku doplňujeme kalorie. Dále jedu za Oswaldem, krajina se mění, je zde více aut a více technických staveb. Tma spadne společně s deštěm. Odbočíme do centra městečka Capranica najít nějaký nocleh.
Vjíždíme do starobylého městečka, silnice se mění v klesající uličku, je stále užší a užší s větším klesáním, až je nečekaně ukončena prudce klesajícími schody. Na šířku je ulička jen o něco málo širší než Griso. Stojím tam s rukou a nohou na brzdě a přemýšlím, jak to otočit na kluzkých kostkách bez dostatku prostoru. Oswald zastavil o trochu dřív, ale o moc lépe na tom není. Griso duní v uzounké uličce, z oken se vyklánějí první zvědavci. S vypětím všech sil se mi podaří dostat Griso napříč uličkou. Spodní noha balancuje na špičce pod tíhou naloženého Grisa. Nakonec s duněním a prokluzujícím zadním kolem mizím. Není tady žádné ubytování.

Roncligione

Poradíme se booking.com, nejbližší nocleh je B&B 4 kilometry daleko v Roncligione. Jedeme v dešti a tmě pomalu, za námi se tvoří kolona překvapivě trpělivých řidičů. Jsou to dlouhé 4 kilometry. Najdeme odbočku na B&B Casale Fedele. Odbočíme na vedlejší cestu a ve světle motorek je vidět bahno louže a odpadky. Na otočení je pozdě. Hrdinně jedeme tím sajrajtem a překvapivě najdeme další odbočku k B&B. Je tam světlo a cesta o trochu lepší. Zaparkujeme, vítají nás jen hladové kočky. Přesto, že je jen málo po páté, je tma jak v ranci, prší a tady je asi po sezóně.

Když jsou myšlenky nejtemnější, přijíždí Land Rover s ráznou Italkou a třemi dětmi.
“Potřebujete pokoj?”, zní celkem logický dotaz, my jsme ale nějak oněměli.
“Ano, ano, prosím”, vzpamatuji se a začínám věřit, že dnes bude kde spát.
“Jděte se nahoru převléct a  přijďte za námi”, asi musíme vypadat dost zuboženě.
Nakonec jde s námi, ukazuje nám pokoj a stele postele. “Až budete připravení, přijďte za námi”, říká a my si tak nějak myslíme, že jsme připravení a hlavně máme hlad. “Tak se se aspoň osprchujte!”, říká naše Italka, Oswald se směje a leze do sprchy.

V obrovské kuchyni dostaneme “něco malého”, večeře bude až se vrátí manžel. Do misky nám lijí vlastní olivový olej a krájí pořádný kus zdejšího chleba. Olej je hustý, zelený a kalný. S chlebem a vlastními olivami dochucenými fenyklem je to nečekaná pochoutka. Dále jsou na stole tenké plátky nějakého salámu obrovského průměru. Jak byl dům před chvílí prázdný, teď je plný života. Přišli dva sousedé a děti jsou všude. Bavit se ale můžeme jen s naší Italkou Fabiánou, umí výborně anglicky. Postupně se dozvídáme více o rodině, o tomto místě a o Etruscích. Čas hladce plyne, přijíždí manžel a jsme přizvání k večeři. Podle Italského zvyku, nejdříve těstoviny a potom maso se zeleninou. Sedíme u stolu s velkou rodinou, jíme a pijeme červené víno. “Jezdí sem hodně Holanďanů”, vypráví Fabiana, “často na kole a nedávno dokonce přišli pěšky, matka se synem”. Začínáme si uvědomovat význam cesty do Říma a od příštího dne vidíme více a více poutníků s trekovými hůlkami.

Ráno nás vítá slunce a výborná snídaně. Dozvídáme se více o okolí, o cestách, Etruských městech a dostáváme řadu doporučení na to, co bychom měli vidět. Fabiana popisuje Toskánsko jako nekrásnější část Itálie se silným vlivem Etrusků. Odkazuje se k jejich životnímu stylu, “oni uměli žít, užívat si život”. “Přišli z Asie”, vysvětluje dále a ukazuje nám fotografii babičky s výraznými Asijskými rysy, na které dokazuje svůj Etruský původ. Teď si uvědomujeme, že celý dům je zdoben Asijskými batikami. Je to naše první setkání s Etrusky, dále se budeme dozvídat více a více.

Rozloučíme, se a vrátíme se na Via Cassia, míříme na Řím. Co jsme Fabianě nepřiznali, je, že Řím máme v úmyslu objet a jet dále na jih. Je zde tolik k poznávání a nás lákají staré římské cesty. Někde na okruhu kolem Říma doplňujeme benzín, já musím, Oswald aby držel partu. S principem tankování se stále seznamujeme. Tedy konkrétně, je nám tankováno a oni to opravdu umí. Griso má malou nádrž, tak se musí až po okraj a to není třeba vysvětlovat. Asi tato dovednost bude nějak souviset s těmi malými nádržemi jejich skútrů. Platí se hotově, bez účtenky. Zatímco u nás se platba a případný nákup Coly odbude uvnitř, tady se vše děje venku, řidiči aut ani nemusí vystoupit. U malých pump to dává smysl, u velkých to působí trochu naroubovaně. Každopádně tento systém živí více lidí, nebo spíš umožňuje něco dělat, když není práce. Nebyl jsem si vždy jist, zda ty peníze co platíme u čerpadla, dorazí až k paní u pokladny.

Via Pontina

Z římského okruhu odbočíme na Via Pontina. Cesta je lemovaná borovicovou alejí a zde u Říma je podobná té dálnici z Florencie. Kvalita stejná včetně nečekaných lavorů a odpočívadla s varováním 250 metrů. Potřebuji na chvilku zastavit, Cola a raní káva si žádají odlehčovací zastávku. Není to ale až tak snadné, malá parkoviště jsou stále celkem častá, ale tady už jsou obsazena. Přebývají tam málo oblečené ženy a nabízejí své služby. Každá má vlastní parkovišťátko, jak šikovné. Ne že by tam nebylo místo pro další dvě motorky, ale těžko vysvětlovat mojí italštinou, že důvod rozepínaní poklopce je jiný, než by si dáma přála.

Ještě chvíli trvá než najdeme jedno neobydlené parkoviště, které poskytne dvěma cestovatelům úlevu. Vypadá to tady jako na smetišti, které se někdo snažil uklízet zapálením odpadků. Možná to byl bejvák jedné z dam a “omylem” to tady vyhořelo. Je zde ohořelá lednice, nějaké kabely a rozbité umyvadlo. Panorama olivových hájů v pozadí s tím nějak neladí. Pekelně mě bolí hlava, nevím zda z těch lavorů na silnici, které mi přerovnaly obratle, nebo z předávkování olivovým olejem. Oswald vyndá z brašny lahev s vodou a růžovou pilulku. Sedíme na motorkách s nohama v tom bordelu, nad hlavou krásné pinie a v dálce vinice a olivy. Snažíme se eliminovat pach odpadků a spáleniny. Plastovou lahev od naší vody s chladným svědomím pečlivě uložíme do hromady před sebou.

“Jak to vlastně bylo s těmi Etrusky?”, přemýšlím nahlas, “měla Fabiana pravdu, přišli z Asie?”
“To je taková záhada”, říká Oswald, “Ta kultura byla velmi vyspělá, ale není mnoho dokladů o jejím dlouhém vývoji na území Itálie. Tak se předpokládalo, že rychlý rozvoj je důsledek vnějšího vlivu, migrací nějakého národu. O takové migraci by se ale museli zachovat nějaké záznamy, nebo legendy, zvláště pak, kdyby připluli přes moře. Žádné takové záznamy se ale nedochovaly. Každopádně se Etruská kultura, tak jak ji známe, vyvinula až na území dnešního Toskánska a stále více se předpokládá, že to byli zdejší původní obyvatelé.”
“A nakonec je převálcovali Římané”, dodávám.
“To asi nebude úplně přesné”, pokračuje Oswald, “Etruskové pravděpodobně založili Řím jako jedno z 36 měst ve kterých vládli, ale Řím se osamostatnil a postupně převzal vládu nad Etruskými městy”.

Fosanova

Pokračujeme dál na jih po Via Pontina, blížíme se k moři. Následuji Oswalda, dvacet kilometrů od moře odbočí vlevo a vede mě k opatství Fossanova. Opatství leží v údolí těsně pod horami. Parkujeme na nádvoří a procházíme komplexem. Za hlavními budovami, v malém parku s letitými jabloněmi, je náhrobek Tomáše Akvinského.
“Tomáš Akvinský byl významný filozof, hledal cestu mezi vírou a rozumem”, vypráví Oswald a sedá si na náhrobek pod jabloní, “on se snažil najít cestu od Aristotelovy interpretace metafyzického boha, jako začátku pohybu, k jeho biblické podobě. Napsal řadu teologických knih včetně cesty k důkazu existence boha, které popsal v pěti důkazech.”
“No výborně, tak než se zeptám jaké byly ty důkazy, chybí ten šestý”, říkám a vzpomínám na sedmý ďábelský od Bulgakova.

“Kant, nebo jak mu říká Bulgakovův ďábel, ten všetečný stařec Immanuel, popřel všechny důkazy Tomáše Akvinského ve své knize Kritika čistého rozumu, kde říká, že bůh, svoboda a nesmrtelnost jsou nepoznatelné a tedy nemůžou existovat. Ve své další knize Kritika praktického rozumu zmírňuje závěry své předchozí knihy a předložil zde šestý důkaz boží existence. Připouští, že myšlenka boží existence je přímo vázána na štěstí a morálku. Pouze bůh může zajistit nesmrtelnost výměnou za morální ctnost. Proto, absolutní morálka, dar nesmrtelnosti a existence Boha jsou základní postuláty praktického rozumu, i když nemohou pocházet z čistého rozumu. Bulgakův ďábel se vysmívá morálce a tak i popírá Kantův šestý důkaz Boží existence. Navíc se vysmívá Kantovu počínání, nejdříve vše popře a pak vymyslí důkaz vlastní!”

Sedíme na tom náhrobku, rozjímáme a před sebou vidíme hory. V horách je takový proužek, cesta a ta jako magnet přitahuje naši pozornost.
“Myslíš, že by se tam tudy dalo jet?”, ptám se na Oswaldův názor.
“Tak se tam podíváme!”, je jeho odpověď a už míříme k motorkám.
Jednou, dvakrát odbočíme a před námi se rýsuje cesta do hor. Jedeme do prudkého kopce mezi olivovými háji a potom jenom háji, nahoru a nahoru. Nejdříve to šlo rovně, teď to už bez ostrých zatáček nejde. Opatství Fossanova je hluboko pod námi. Silnička je celkem slušná, dovede nás na nejvyšší bod úpatí hor. Jako zázrakem je zde restaurace a otevřená a my jsem ještě neobědvali.

Sonnio

Uvnitř restaurace je jediný člověk, stařík popíjející víno a k němu asi bude patřit skútr venku. Snažím se navázat nějaký hovor a hlavně zjistit, zda dostaneme něco k jídlu. Kýve hlavou a něco povídá, já nerozumím a nevím na co kýve. Čas tady běží pomalu. Nakonec něco zavolá a zezadu přijde paní co tady tomu vládne. Domluvíme se, že něco k jídlu bude. Tagliatelli pomodoro je pro nás srozumitelné, jásáme nad naší zlepšující se italštinou. Jsou výborné. Podle místních zvyků je nám nabídnuto druhé jídlo, secondi, ty Tagliatelli by stačily, ale způsob nabídnutí secondi nedává možnost odmítnutí. Kývneme na Le Capra a potom se nenápadně radíme s googlem co že to vlastně bude. Z googlu na nás kouká snad stovka rohatejch hlav. Bylo to výborné.

S plnými žaludky pokračujeme dál do hor. Přejedeme úpatí a před námi se objeví městečko Sonnino. Je posazené na vrcholku kopce těsně pod horami. Projíždíme jeho úzkými uličkami, trochu bloudíme, ale tak trochu úmyslně. Některé uličky jsou z kopce víc, než je mi příjemné. Najdeme cestu z města a míříme dále do hor. Bylo nám řečeno, v italštině, že hory je možné na motorkách přejet. Dojedeme na konec asfaltové cesty, je tam závora a cedule jednosměrná ulice. Ta značka mě s těmi horami nějak nejde dohromady a navíc cesta je spíš na nějakou krosku, než pro nás. Vstřebáváme tu výšku a rozhled, dál se už nedostaneme. Za hodinu se začne stmívat, je čas zamířit k moři.

Gaeta

V Terracine konečně přijedeme k moři, svezeme se kousek po Via Appia, ale jen na chvíli, dál jedeme po pobřeží. Na semaforech zde nemyjí okna, ani neprodávají noviny, prodávají balíčky kapesníků. Jak praktické, je podzim a všichni mají rýmu. To by se mělo zavést u nás, kolikrát jsem vyrazil do města bez kapesníku! Cesta se vlní těsně u moře, zapadající slunce máme v zádech, užíváme si každou zatáčku. Moře, cítím ho ve vzduchu, je temně modré, studené. V Gaetě bychom se rádi ubytovali, tma je na spadnutí. Projíždíme tímto krásným městečkem, v přístavu se něco děje, je tam spousta lidí. Zaparkujeme a jdeme se podívat co sem ty davy přilákalo. Rybáři právě prodávají přímo z lodí vše co nalovili. V polystyrenových krabicích jsou ryby všeho druhu, chobotnice, sépie, nějací malí úhoři a spousta věcí co nevím kam zařadit. Nad hlavami poletují hejna racků, čekají co pro ně zbude. Poslední paprsky slunce se opírají do hor nad Gaetem, barví mraky do červena. Červená se odráží v moři, svět se barví do optimistické růžové.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE