Moto Guzzi Griso 1200 8V (2009)

Od konce léta jezdím pravidelně kolem komína. Nejdříve krátké známe cesty, ty které jsem dříve jezdil na kole a pak trochu delší, neznámé. Tak na dvě, tři hodiny, žádný cíl, jen jízda. S přibývajícími kilometry se na Grisu cítím velmi dobře, začínáme si rozumět. Nejezdím nijak rychle, ale i tak mě většinou předjíždí jen motorkáři, jako včera, poslední s pěknou kmotrovskou značkou 6677. Asi za sebou měli pěkný kus cesty, dělali na tom pěkné vylomeniny. Snažil jsem se s nimi držet krok a obdivoval perfektní symetrii 6677ičky s výfukem pod sedlem. Nakonec jsem pokračoval svým tempem. Je to pěkné, při předjíždění pozdraví a jedou dál. Krátký okamžik sounáležitosti, příslušenství k něčemu společnému.

První jízdy nebyly až tak snadné, tak trochu rvačka a byl jsem vždy hodně unaven. Bolely mě ruce a ztrácel jsem cit v prstech, věci mě padaly z rukou. Prošel jsem nějaké rady a porady na motorkářských i jiných fórech, abych se dozvěděl, že to nesouvisí s vibracemi, ale se strnulým křečovitým posazem a držením řidítek. Vyzkoušel jsem mirolenové trubky na madlech, aby byl průměr trochu větší a úchop volnější. S časem nebyly zapotřebí, na sedle jsem poposedl trochu více dozadu, abych si neotloukal kolena, sevřel Griso mezi stehna a začal poslouchat jeho signály. Harmonie pohybu. Jak prosté. Byl to pro mě obrovský kus cesty a stále je kam jít.

Dlouho jsem se nemohl zbavit leknutí, když jsem v zatáčce potkal auto. Tak nějak to se mnou cuklo a prožitek ze zatáčky byl ten tam. Stejné to bylo s představou co je kolem a co je za mnou. Není tam prostřední zrcátko. Ty na stranách poskytují výborný výhled, ale představa o tom, co se děje kolem, nebyla stejná jako v autě. Tak nějak jsem podvědomě předpokládal, že za mnou nikdo není, protože jedu nejrychleji. O to více mě překvapila rychlá auta a také motorkáři, když se nenadále zjevily a začaly předjíždět. Nejsem si jist, zda jsem se vždy při předjíždění díval do zrcátka. Ten rychlostní profil je tolik jiný od auta. Zvykám si pomalu, ale jde to. Přesto mě stále překvapí, když se za mnou objeví něco rychlého.

"Griso jde lehce do zatáček a převrácená vidlice výborně drží stopu", to jsem se dověděl při koupi a trvalo mě skoro 3.000 km než jsem mohl říci: "ano". Teď začínám rozumět o čem byla řeč a hledám "Ty Zatáčky". Jedna taková je ze Kostelcem nad Černými lesy směrem na Kutnou Horu. Směrem na Prahu je lepší, je dlouhá, silnice celkem fajn, tak rozumně zahnutá. Hledám takové podobné a doufám, že tam nebude nějaký dvoustopý brzdič co nejde předjet.

Před nějakým časem jsem by na rehabilitaci, kdy mě byly předepsány cviky na záda a nakázáno denně cvičit. Po svém zvyku jsem si úlohu představil jako chlíveček v kalendáři a tak jsem se zeptal: "jak dlouho mám denně cvičit?". Byl to celkem automatický dotaz, protože každý chlíveček v kalendáři má začátek i konec. Odpověď nepřišla. Zeptal jsem se podruhé a doktor si povzdechl, "podstata vašeho dotazu je důvodem proč jste tady, až nebudete uvažovat v časových limitech, nebudete mě potřebovat". Zasmáli jsme se, on zamumlal něco jako: "aspoň patnáct minut", a já si uzavřel chlíveček a začal cvičit. Nebylo to k ničemu. Podobné to bylo i s běháním, měl-li jsem hodinu na běhání, vetšinou mezi dvěma konferenčními hovory, k ničemu to nebylo a byl zázrak, že jsem si neutrhl nějaký sval. S ježděním na motorce je to stejné. Hlava musí být čistá. To jsem se naučil jezděním kolem komína.