Moto Guzzi Griso 1200 8V (2009)

Praktickou hodnotu motorkaření jsem již dávno vyřešil, neexistuje. Ale přece, bylo stále léto, tak trochu pracovní klid a je zde jednání v Bratislavě. Většinou jezdím z Prahy vlakem, je to praktické, mám 4 hodiny na přípravu. Že bych zkusil motorku? Bylo to proti mým představám míchání práce a zábavy. Cestování na motorce je zábava, vášeň a ne přeprava z místa na místo. Snad kdybych vyjel o den dříve, vyhnul se dálnicím a jednání až další den. Tentokrát nepotřebuji "tučňákovský" převlek, stačí takový smart casual, tak snad by to šlo. Vlasy také nemusím řešit, bude-li jednání až druhý den. Sice jsem si se zájmem přečetl zdejší dívčí rady co s vlasy, ale culík by pro mě asi nebyl to nejlepší řešení.

Koupil jsem originál Griso brašny - brašničky - na dva dny to určitě stačí. Zabalil, vybral krásnou cestu přes Vídeň a nabral směr Kolín. Zcela jsem ignoroval varování, že z Kolína do Kutné Hory je silnice zavřená. Byl krásný den a co mně je po problémech náklaďáků, kteří tam nemůžou projet. Jsem volný motorkář a mám celý den na to, abych dojel do Bratislavy. V Kolíně nevěřícně zírám a rozkopanou silnici a pokorně se vydávám po objížďce a jak jinak, něco jsem minul. Moc mě to netrápí, někde vlevo je rozkopaná silnice první třídy, někde vpravo dálnice D1. Jedu po krásné silnici, rovná, daleký obzor, zvlněná. Další objížďka, že bych se měl více věnovat přípravě? Vybírám cestu jak mě napadá, dole Sázava, cesta kolem Sázavy je úchvatná.

Za Jihlavou je další objížďka, krásná, tu cestu si musím pamatovat. Ti naši silničáři jsou vážně chytří, nejprve opraví silnici, na které bude objížďka a až potom rozkopají hlavní tah. Optimismus ze mě přímo srší. Čas ale letí, moje kalendářové chlívečky mě začínají dohánět. Rád bych se dostal do Bratislavy za světla. Komplikovanou Vídeň řeším dálnicí a už na ní zůstávám až do Bratislavy. Někde tam potkám motorkáře na BMW R1200, tu motorku znám, také jsem o ní uvažoval. Tak se střídavě předjíždíme, až nás na hranicích se Slovenskem zastaví Rakouská policie. Trochu trnu, u nás nefunguje registr, převod není dokončen - Brněnská značka, jen velký techničák a zelená karta už na nové jméno. Jak jim to vysvětlím? Kupodivu je zajímá jen občanka a řidičák, "Moto Guzzi?", to je jediná komunikace následovaná širokým úsměvem. Kolega na BMW se tak šťastně netváří. Je to Chorvat kupující BMW s Italskou značkou v Německu a místo dokladů nějaké cáry papíru. Vůbec mu tu situaci nezávidím, ale nezbývá než ocenit preciznost Rakouské policie.

Cestu zpět pojedu přes Vídeň - Třeboň. V Třeboni mám kamaráda a těším se na rybu v Šupince. Z Třeboně to bude už za tmy, ale tu cestu znám a rád cestuji v noci. Tentokrát nechci jet po dálnici, objedu Vídeň po okreskách. Na pomoc si vezmu navigaci na iPhonu, ale jen podle hlasu. Narvu sluchátka do uší a hladce nacházím cestu z Bratislavy. V duchu si říkám, jak jsem to skvěle vymyslel, co pořád všichni řeší s tou navigací? Vždyť je to tak prosté. Kochám se krajinou, myšlenky se toulají, "PŘÍŠTÍ VLEVO", ozve se Liška v helmě a já málem spadnu do příkopu. Na to si musím dát pozor. Je horko a to navigace na iPhonech nemá ráda. Vjedu do křižovatky a přesně uprostřed opět promluví Liška: "ODBOČ VLEVO!". Jako kdyby věděl, že to nemůžu stihnout, chybělo tam jen to V***. Zřejmě jsem tam nastavil "nejkratší cesta", tolik křižovatek jsem už dlouho neviděl. Na teploměru 33 stupňů, motor sálá, levá ruka na spojce už nevládne. Zatracenej Liška! Vypínám rozpálenej iPhone a svěřuji navigaci vlastnímu úsudku. E49, až do Třeboně. Krásná cesta. S večerem se ochlazuje, asi i iPhone už vychladnul, ale jen ať dřímá na dně kapsy.

Zastávka v Šupince v Třeboni byla moc milá. Jedu až na to nádvoří a nechám Griso okukovat kolemjdoucími a kolemsedícími. Pořádná porce ryb dodá energii na noční cestu domů. Rychle se ochlazuje, ale zatím je to příjemné. U Tábora vynechám objezd a jedu po staré silnici, krásná a dnes zapomenutá. Je mě zima. Oblékám vše co mám a jedu dál. U Miličína je už jen 12 stupňů, to je málo na mou současnou výbavu. Musím si už konečně koupit něco pořádného na nohy. Doma vlezu pod dvě peřiny a stejně mám pocit že kolena jsou studená až do rána. Spím, obrázky cesty jdou do snů, první služební cestu na motorce mám za sebou.