Moto Guzzi Griso 1200 8V (2009)

Jednou z mých nejčastějších pracovních destinací je Budapest. Je to také jedno z mála míst, kde vždy váhám, jak se tam dostat. Do Bratislavy jedu z Prahy vlakem, ty čtyři hodiny jsou celkem fajn. Budapešť je vlakem 7 hodin, to je trošku víc, než se přijatelné. Praha - Budapešť letadlem vyjde se všemi před a po přiblíženími na 4 hodiny, autem tak 6 hodin. Každá z těch variant má své pro a proti, ale žádná není ideální.

Většina ostatních měst, kam často cestuji, je přes 1000 km. Tam má letadlo svůj význam, ale na těch 550 km do Budapešti mě to nebaví. Když jedu autem, tak v Bratislavě už toho mám plné zuby a potom mě ještě čeká zacpaná Budapešť. Nakonec jedu vlakem, je to taková jedoucí kancelář a to i s obědem v restauraci. Napadá mě hříšná myšlenka, že bych to zkusil na Grisu? Ano, bylo by to cestování z místa na místo, po dálnici, po tom nepříteli motorkářů, po cestě kterou nechci zkoumat.

Ráno je v Praze zataženo, v Brně jasno a v Budapešti dokonce 28 stupňů. Tomu ujedu. Oblečení už mám konečně kvalitní, zipem mezi kalhotami a bundou vytvářím takovou kombinézu. Úžasný vynález. Na Pražské magistrále se pruhy rozestupují, projíždí motorkář. Venku je kolem 12 stupňů, za zády hutné mraky, jedu zákonných 130 km/h. Předsevzetí je na jeden zátah vyjet nádrž, alespoň 180 km. Po chvíli si zvykám na hučení větru, mentálně se přepnu do módu dlouhá cesta. Celkem to jde.

Testuji následující hypotézu: “čím rychleji cestujeme, tím více se izolujeme od okolí”. V letadle jsme uzavřeni a dokonale izolováni od okolí, nevnímáme kudy cestujeme. To co vidíme dole je pěkné, je to takový pohled na mapu. V autě vnímáme více, ale stejně jsme dokonale izolovaní od okolního prostředí. Klimatizace v kombinaci s tmavými skly udělá z letního horkého dne krásný podzimní den, pylové filtry nás nenechají kýchat v řepkovém poli. Na motorce je kontakt s okolím podstatně větší, chrání nás tenká skořápka oblečení a více čí méně kapota motorky. Griso, jako každý naháč, nás nechá vychutnat rychlost jízdy.

Je mě zima, nádrž skoro prázdná. U devíti křížů tankuju a jdu se dovnitř zahřát. Známá restaurace je zavřená, všichni turisté z okolních autobusů jsou na benzínce a kupují co se dá. Cola a sušenka dodá energii, další zastávka až v Bratislavě. Za Brnem fouká silný boční vítr, je to velmi nepříjemné a nedá se jet moc rychle. Slovenská dálnice je mnohem lepší než ta naše, vítr se uklidní. Griso tepe 5.000 otáček, 140 km/h. Svět je krásný. Mraky stále ze zády.

Jednání v Bratislavě se trochu protáhne a mraky jsou opět blízko. Sluníčko nikde. Je zde tepleji než v Praze, tak pojedu jen v Denim Jeansech. Na brašničky pro jistotu navlékám nepromokavé potahy. Ještě nejsem ani v Maďarsku a začíná pršet. Tomu ujedu, vždyť v Budapešti je 28 stupňů a sluníčko. Déšť houstne. Rybníček mezi stehny mě přesvědčí, že je čas se lépe obléknout. Nepromokavé kalhoty natahuji přes promočené Jeansy. Velmi nepříjemné.

50 km do Budapešti, jasné slunce a 29 stupňů. Sundavám nepromoky z nohou, aby uschlo to co je pod nimi. Návleky na brašnách nachytaly litry vody. Brašny jsou teď v takových malých vaničkách s vodou, co je uvnitř si ani nechci představovat. Italové asi o deštivých dnech moc nevědí. Nebo to má být motivace na koupi cesťáku Norge? Pluji teplým homogenním vzduchem po krásné Maďarské dálnici až do Budapešti. Je kolem šesté večer, silnice zacpané, auta se nerozestupují. I tak mezi projedu a triumfálně vcházím do známého hotelu. V motorkářském mě tu ještě neviděli.

Dálnicím jsem se dlouho vyhýbal, necítil jsem se na nich dobře. Dokonce i těch 10 km z Brandýsa do Prahy jsem raději jel po vedlejších cestách. Dnes jsem ujel po dálnici 550km a nebylo to tak zlé. Některé dálniční zatáčky vyžadovaly ve 140 km/h dokonce “náklon”. Trochu. Začínám rozumět jednostopým cesťákům. Potřebuje to větší váhu a ochranu proti větru. Jsem zpět u té hypotézy o rychlosti. Chci jet rychle, musím se více izolovat. Dnes už se dálnicím tolik nevyhýbám, Griso po nich umí pěkně jezdit.

Cesta zpátky do Bratislavy je pěkná, i když je to dálnice. To Maďarsko je asi pro motorkáře dělané. Další jednání v Bratislavě a rychle na Brno. Začíná se stmívat a ochlazovat. Dálnice před Brnem mě dorazí. Ty panely jsou asi stejně dlouhé jako Griso, tak je každá rána dvojitá. Jet pomalu moc nepomáhá, tak ať to mám raději za sebou. Dnes domu nedojedu, přespím v Brně.

Ráno vstanu brzo, je sobota a těším se na cestu, pojedu přes Svitavy, Chrudim, Kostelec, už žádná dálnice. Je 8 stupňů, trochu málo na moje rukavice. V údolích kolem Svitav se ochlazuje na 4 stupně. Okolní krajina se snaží vyvážit zmrzlé prsty. Když se oteplí zpět na 8 stupňů je to fajn, později dokonce krásných 12. Vše je relativní. Ta cesta je sen, nikde nikdo, dlouhý obzor a zvlněná krajina. Griso spokojeně dusá, zvuk lodního motoru se nese široko daleko.

Myšlenky se zatoulají k cestovním motorkám. Jak by taková cesta vypadala na něčem jako Honda VFR 1200f, Norge, nebo BMW K1600? Hledám paralely na pomoc. Jednu nacházím, ale nelíbí se mi. Když jsem jako kluk serfoval, potřeboval jsem víc plachet. Jednu do bouřky, jednu když vítr právě utrhává špičky vln a jednu do vánku. Potřebuji tři motorky? Doufám, že Griso neumí číst myšlenky, taková nevěra v počátcích našeho vztahu.

Z Brna jsem dojel až do Čelákovic, 220 km, to je zatím největší vzdálenost na jednu nádrž. Domů to mám 8 km, je poledne, oběd čeká na stole. Přejedu kopeček směrem na Toušeň a tam mě zastaví Policie. Sedmdesát na padesátce, na konci obce, na nové silnici, tomu nerozumím. Policajt se na mě dívá provinile, “ono nevypadalo, že jste jel rychle”. Dále mě vysvětlí, že mají nový radar, který dokáže změřit i rychlost motorky. Drtím ho pohledem motorkáře sedícího 4 hodiny v sedle. Nekonečně dlouho vypisuje ty papíry. Oběd chladne.