Mongolsko, kde si usteleš, tam si lehneš

Za závorou se přehoupneme přes poslední ruský metr asfaltu a dál k mongolské celnici pokračujeme jen prašnou cestou. Hned pod kopcem je desinfekční post a naháněč nás nutí projet bazénkem s neznámou tekutinou. Zastavujeme raději až za ním. Hned se k nám ale žene se stříkačkou, že prý budeme desinfikováni. Asi abychom tu nezatáhli nějakou ruskou špínu. Odmítáme. Chvilku se dohadujeme a vyhráváme. No, jak se to vezme, stejně jsme mu tu desinfekci museli zaplatit.

Zase ta celnice

Jsme už zvyklí na ledacos, ale tady nás to zase trochu vykolejí… Na obrovském dvoře celnice není nikde nikdo. Všímám si auta s libereckou značkou a hlasitě česky zdravím, ať vidí, že jsme slušně vychovaní! Mladý Mongol se jen směje. „Libelec, libelec“, opakuje. Ze dveří nás vojáček posílá zpět, pro jakýsi papírek. No jasně, talónek, bez toho to nejde. Budeme s ním totiž hrát na celnici hru! Ta hra se jmenuje, kdo nasbírá dříve všechny barvy razítek. Tady ale opravdu nevíme, kam si pro to první jít. Vše je v Mongolštině. Všechny papíry prostě dáme paní v prvním okýnku a uvidíme. Paní nám demonstruje svoji angličtinu otázkou: „Mongol Rally?“ S naším ne a nechápavými obličeji je zjevně spokojená.

Mongol Rally tu totiž kvůli pár jedincům nemá dobrou pověst. Jedná se o charitativní závod z Velké Británie do Ulánbátaru. Závod nemá danou trasu, nejde ani o nejrychlejší čas. Účelem je jen dojet do cíle, přičemž auto, kterým závodíte, musí být co největší „plečka“ s co nejmenším obsahem. V minulosti tu pár závodníků opustilo svoje stroje ve stepi a tak letos zavedla vláda vratnou kauci. To se samozřejmě nikomu ze závodníků nelíbí, protože jde o několik tisíc dolarů a vláda je vrací jen na Mongolský bankovní účet. Toť ve zkratce info, které jsme obdrželi.

Pokračujeme ve sběru razítek a jde nám to dobře. Mirka má náskok. Já zdatně dotahuji a na konci je to jen o chloupek v můj neprospěch. Ještě odevzdat talónek poslednímu vojáčkovi aby posoudil, zda nás pustí na další úroveň téhle hry. Pustil a my můžeme vstříc mongolské stepi.
Hned za celnicí je druhá závora a chatrný baráček. Závora je otevřená a to, že jsem zastavil, byla chyba. Už se k nám hrnou pojišťováci a další chamraď vyžadující „poplatečky“. Nakonec kupujeme pojištění s ujištěním, že v další vesnici jej kontrolují policajti. Vůbec bych se tomu nedivil, kdyby byli domluvení, a podléhám. Bohužel situace byla taková, že za měsíc v Mongolsku jsme policii viděli jen v Ulánbátaru a nikdo nás nezastavil. Ponaučení pro příští návštěvníky.

První stepní kilometry

Dnes to chceme stihnout do Ulgii, kde máme doporučené jurtové tábořiště (ger camp) Blue wolf. Cesta od hranice je již tradičně (jako snad v každém státě mimo Evropu) dost hrozná a tak místo rolety na hlavní jedeme bočními vyjetými cestičkami. Zanedlouho se ale cesta mění v asfalt, po kterém jedeme až do Ulgii.

Pamatujete na toho Korejce z Barnaulu, co chtěl dojet do Norska v Listopadu? Tak tady je to ještě lepší. Jsou tu dva, Hailey a Eric. Jedou na V-stromu a do Prahy chtějí v Prosinci! Zkouším obdobnou taktiku jako minule a ptám se, jestli ví, jaké bude v Praze v Prosinci počasí. Nechápou a tak to necháváme být. Popijeme nějaké místní pivko a jdeme spát.

Ráno obdarujeme děti v kempu lízátky, co pořád vezeme s sebou a při nákupu potkáváme další motorkáře. Chlapíci z Británie přejeli celé Mongolsko a přes Čínu a Indii jedou do Thajska. Mají oba nové BMW LC a jeden z nich má řidičák asi měsíc. Chvíli pokecáme, jsou to sympaťáci. Vůbec, až tady potkáváme nejvíce cestovatelů. Mysleli jsme si, že skoro v půlce srpna už tu budeme poslední, ale opak je pravdou.

Kde si usteleš, tam si lehneš

V Mongolsku to platí téměř doslova. Míst, kde složit hlavu je nespočet a nikoho nevytrhne, že právě vy si ustelete u jezera, ve stepi, nebo kdekoliv jinde. My takhle kempovali u jezera Tolbo hned za Ulgii asi 2 dny. A víte, co vám takhle ve stepi, kde není dřevo, udělá největší radost? Jo, pytel ho… ehm, trusu. Nevěřili jsme, ale přece hoří! Pracovně si tento druh ohýnku pojmenujeme hovínek.

Poprvé zde také ochutnáváme kumys, zkvašené kobylí mléko. Přijela sem totiž jedna rodinka oslavit narozeniny a tak jsme pozváni ke stolu. Mirce docela chutnal, mě moc nejede.
Od jezera pokračujeme opět slušnou asfaltkou až do vesničky Tolbo, tady poznáváme, že v malých obchůdcích to s jídlem žádná sláva nebude. Kupujeme jen nějaké drobnosti a pokračujeme do hor. Asfalt zmizel a zamračilo se. Vypadá to, že bude pršet, honí se mraky a ptáci létají dost nízko. Tak nízko, až Mirka jednoho sejmula. Z pod řídítek prý vyletělo jen pár peříček. Jak ho tak sundávám Mirce z padáků, prožene se kolem nás pět aut Mongol Rally. Ještě se uvidíme. Cestou do hor přejíždíme pár brodů, a co nevidíme. Chlapík si vede nákladem ověšeného velblouda. Už jsme jich viděli hodně, ale tenhle je pořádnej macek. Kupodivu je chlápek Evropan. Velblouda koupil v Ulánbátaru a v Ulgii ho zase prodá. I tak se dá cestovat!

Mongolský konvoj

Vjíždíme do hor a hned u prvního z několika brodů potkáváme těch pět aut Mongol Rally, co nás míjeli dole pod kopcem. Zdolávají brody pomalu a s rozvahou, přece jen, mají jen osobáky. Navíc jedno auto – starý Citroen – musí táhnout na laně. Dáváme se samozřejmě do řeči a pomáháme s opravou jednoho auta. No…darujeme jim nějaké eska pásky, aby jim ten nárazník neupadl úplně.

Projíždíme ještě pár menších, či větších brodů a u toho posledního nás čeká pěkné překvapení. Je to jeden z těch hlubších. Naproti přes řeku vidíme dva stejně nerozhodné motorkáře a společně jezdíme okolo a hledáme vhodné místo k projetí. Když se jedna z motorek obrací, všímáme si české SPZtky! Kluci jsou nakonec rychlejší a už si to brodí k nám. Zdravíme a dostává se nám překvapivé odpovědi: „Čááu, já vás sleduju na fejsbůku!“ Padá nám brada, to jsme nečekali. Tomasz a Ondra jedou z Ulánbátaru domů a předávají nám cenné informace a kontakty.

Nechtě musíme tenhle velice příjemný rozhovor ukončit, zapadá slunce a všichni musíme najít místo na spaní. Přebrodit se nám nakonec s menšími problémy daří a večer ještě dojíždíme auta Mongol Rally. Kempujeme společně a prý máme jet s nimi, jestli chceme. No a proč vlastně ne? Je s nimi legrace.

Tilak a stopaři

Ráno se vstává brzo, konvoj aut totiž chce stihnout pařbu v Ulan Ude k ukončení závodu a tak neskutečně letí. Nás to alespoň trochu vybičuje vstát dříve. Toho dne přijíždíme do města Khovd. Posádka Citroenu hledá servis a my tak máme možnost nakoupit a zdřímnout si na sluníčku. Čekám před obchodem na Mirku, když se se mnou začne bavit anglicky jeden Mongol. Probíhá klasická konverzace, při níž se mi představuje jako Tilak. Ukazuju na kufry na logo jednoho z našich partnerů: „Jako tenhle Tilak?“, ptám se. „Proč máš moje jméno na kufru?“, směje se. Do toho přichází Mirka a Tilak ji objímá a gratuluje, že jako holka zvládá takovou cestu. To prostě nevymyslíš.

Nakonec to není ten den jediné překvapení. Celá kolona zastavuje stopařům a hle, Češi! Marek s Ondrou nahromadili při stopování z Čech až sem neskutečné množství zážitků. Výměnou za večeři z posledních ruských konzerv nás kluci baví až hluboko do noci.

Konvoj se opět rozrostl a pokračuje jižní cestou na Ulánbátar. Cesta je poměrně nepříjemná roleta, vedle které je krásný nový asfaltový koberec. Číňani tu staví stovky a stovky kilometrů silnic, ale protože ještě nejsou hotové, jsou zabarikádované náspy z písku. Někdy více, někdy méně. Takže občas můžeme jet po krásném asfaltu, ale někdy na něj jen koukáme z prašné cesty. V tenhle den se mi daří na asfaltku najet, ale Mirce už bohužel ne. Celá silnice jen pro mě.

Konec cesty

Opět brzké ranní vstávání, nechápeme, jak se dokáží tak rychle sbalit. Cesta ubíhá rychle, protože tu moc k vidění není. Okolo je jen step bez života. Jsme na okraji pouště Gobi. Snažíme se co nejvíce najíždět na novou silnici a docela se nám to daří. Ale pak se to stane, 100 kilometrů před městem Altaj, je to zvrat doslova pro nás všechny. Pro posádku Citroenu je to konec. Ulomil se jim celý volant a auto tak nejde ani táhnout. Musí sehnat náklaďák. A pro nás? Asfaltka je zatarasená co 100 metrů valem z hlíny a tak musíme jet po boční cestě v hlubokém písku. Mirka statečně bojuje, ale několikrát padá. Písek je jemný jako mouka a kdykoliv do něj vjedeme, zvedne se oblak prachu. Je to náročné, jsme špinaví, unavení a mě ještě jak naschvál exploduje plechovka s pivem v kufru. Jen stopaři to vychytali, stopli si náklaďák a vezou se v relativním pohodlí.

Byl to dlouhý den a opět jako kouzlem osudu se všichni zúčastnění potkáváme ve městě Altaj ve stejném hotelu. Dnes si zasloužíme dobrou večeři a pivo!

Mirčiny postřehy

Upřímně přiznám, že z Mongolska jsem měla strach. Četla jsem Sucháčovu knížku, jak s Jawou brázdil v dešti a bahně tyhle pláně a zanechalo to ve mně stopy. Vůbec jsem se sem netěšila a myslela jsem si, že to pro nás bude peklem. Má představa byla, že všude jsou jen jurty, nikde nic není a lidé tu skoro žijí na stromech. Mýlila jsem se. Všechna města jsou vybavena dobře. V každém městečku je obchůdek, kde koupíte balenou vodu a něco skromného k snědku. Proto ale člověk cestuje, aby zbořil mýty, které jsou v něm ukotveny.

Cesty byly zkouška ohněm. Prašné cesty, kamenité, rolety, písečné pasti. To vše jsme tu zažili a projeli. Někdy to stálo námahy víc, někdy míň. Těch posledních 100km před městem Altaj byla pro mě zkouška největší. Vedro, planina bez stínu a jediný cíl. Dojet a dát si sprchu. Tahle motivace mi vydržela asi do půlky, pak už to byl boj se sebou samotnou. Když vidíte, jak auta zdolávají písečné cesty s malými obtížemi, je to deprimující. Pádů bylo ten den strašně moc. Naštěstí motorka i já jsme padaly do měkkého a nebolelo to. Šrámy na duši to ale zanechávalo a každý další pád znamenal, že mě víc ovládalo zoufalství a bezmoc. Každá cesta ale někde končí. I ta nejhorší není nekonečná. Když jsme v posledním slunci přijížděli do města, byla to úleva. Nabídce piva a večeře s kluky stopaři se nedalo říct ne. Vlastně všechna česko-česká shledání v téhle tak velké a řídce osídlené zemi byla úžasná. Motorkáři Ondra s Tomászem byli úžasní. Nabití energií a zážitky, pomohli mi dokonce projet brod a já na to neplánované rande uprostřed stepi nikdy nezapomenu.

Přímo tady, ve městě Altaj, končí příběh poseroutky. Poseroutka vyjela z Brna s těžkou motorkou a bála se všeho. Cestou se naučila, že i těžká motorka se dá ovládat. Jak na asfaltu, tak mimo něj. Zdolávala první lehké offroady, i když někdy v slzách. Teď ale sedí v hospodě v Mongolsku s pivem v ruce a ví, že jen tak nějaký offroad ji už nevyděsí. Trvalo to více jak 4 měsíce. Bylo to pomalé a pozvolné, ale přišlo to. Pocit jistoty, sebevědomí a hřejivý pocit, že dokázala něco, co málo který chlap. Odteď už nejsem poseroutka.

Ponaučení si z toho beru jediné. Učit se a nevzdávat se. Dodnes se bojím, ale snažím se, aby strach byl přirozenou součástí mne a udržoval mě ve střehu.

Informace o redaktorovi

Vojtěch Lavický - (Odebírat články autora)