Kousek jižní Evropy

Předmluva : Přípravy začaly už někdy v březnu 2023, i když jsem věděl, že pojedu až někdy srpen, září. Nejdřív bylo samozřejmě nutné naplánovat trasu. K tomu mi skvěle posloužilo pracovní prostředí, protože pracuju od počítače a mám v práci docela klid. Celou cestu i s místy, kam se chci podívat, jsem naplánoval tam, ale to jsem jakože neřekl (pššt). Po plánování trasy přišla na řadu příprava motorky. Vlastně toho moc nebylo. Po minulé cestě přes krajní body ČR se mi prodřely spodní části mých bočních brašen, tohle ovšem vyřešila stříbrná páska a můžou zas sloužit. Bylo třeba dodělat nabíječku na telefon, koupil jsem za pětikilčo se dvěmi USB zásuvkami a ukazatelem napětí, což mi přijde super. Na narozeniny jsem dostal tankvak, tato cesta bude jeho křest ohněm, ale vypadá kvalitně a myslím, že by neměl být žádný problém. Poslední krok je přehodit zpět originální výfuk, protože laďák, se kterým standartně jezdím, nemá homologaci a nechci po cestě přes Rakousko řešit nějaké nepříjemnosti. Co se týče vybavení, bylo ještě třeba pořídit nepromoky. Na cestu si beru jen to, co považuju za nutné a případně podle velikosti brašen nebo kufrů. Když zbyde nějaké místo, můžete ho doplnit o něco, co vám cestu zpříjemní. Motorka není nafukovací a je třeba uvážit, jestli věci, které budete s sebou tahat, jsou opravdu nutné, nebo jen pro jistotu. Stan, spacák, karimatka, čutora, nůž, ešus s plechovým hrníčkem, hajzlpapír nebo kapesníky, mazání na řetěz, sada na opravu pneu, čelovka a nějaké to oblečení. U oblečení je dobré brát si s sebou vše max. 3x, tj. 3x fusky, 3x trenky, 3x trička. Oblečení zabírá hodně místa a nemá smysl ho tahat moc. Dále obyč. boty na procházky a nějaký ten základ z nářadí, jako lepicí páska, stahovací pásky a kleště. Pokud nejedete někam daleko, tohle vám opravdu stačí.  Téměř vždy je poblíž nějaký servis, nebo na zahradě Franta, co má garáž a nějak si poradíte. Není od věci nabalit ještě malou lékárničku, ne tu povinnou na moto, ale léky jako brufen, endiaron, náplasti a desinfekci, já beru ještě tabletky na alergii. To je z výbavy vše. Délku trasy mám naplánovanou asi na 10-14 dní, vzdálenost asi 3000 km by šla určitě udělat i rychleji, ale to není smyslem mojí výpravy. Taky jsem se chtěl podívat po zemích, které navštívím a mám rád procházky přírodou, takže to bude turistika se vším všudy. Snažil jsem se sehnat ještě dalšího člena výpravy, ale žádný z mých moto kámošů neměl čas, takže vyjíždím sám. Nevadí mi to, ale přece jen je to ve dvou lepší. Trasa povede – Česko, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna, Slovinsko, Rakousko, Slovensko, Česko.

První den : Vše je připraveno a můžu vyrazit. Motorka už vrčí, loučím se s babi a vyjíždím na cestu. Přece jen mi ještě něco chybí, a to bosenské marky, chci je jen pro jistotu. V Bosně jsem nikdy nebyl a mám ní takovou vesnickou představu. Objel jsem už 3 směnárny a nikde je nemají, obvolávám další a světe div se.., do Bosny asi nikdo nejezdí, protože ty peníze nikdo nemá. No nic, nebudu tím zabíjet tolik času, už tak mě to dost zdrželo, vyměním je za eura někde v Bosně. Ještě předtím mě ale čeká loučení s rodinou. Loučím se taky v Jeseníkách v Hynčicích, kde máme chalupu, standartně ji pronajímáme, teď je tam zrovna taťka a dělá nějaké opravy a přípravy pro hosty (tímto si zde s dovolením udělám i malou reklamu => chalupa Kateřina :D). Tak jsem se všemi rozloučen a už je 12 hodin, no tou dobou už jsem chtěl být dávno v Rakousku, ale tak to bývá a není třeba nikam spěchat. Jedu směr Ecce homo, protože ještě před opuštěním ČR si chci dát pořádné rychlé zatáčky a bylo to opravdu skvělé rozhodnutí. Na silnici skoro žádná auta a suché cesty. Fajn, vyřádil jsem se a teď už klid… aspoň na chvíli. Směr na Olomouc mě ale přepadl neskutečný vítr. Abych jel rovně, musel jsem docílit náklonu jako na závodní trati, kamiony div se nepřevrhly, a když projel nějaký v protisměru, málem mě to shodilo ze sedla. Stavím na oběd a pak projíždím rakouské hranice. Pořád si nejsem jistý, kde budu dnes spát. Na začátku výletu jsem měl představu o tom, že budu co nejvíce využívat stan, ale jak to dnes vidím, úplně to nevypadá. V dálce je černo jak v Mordoru a sem tam se mihne i blesk. Zastavuji a hledám na bookingu ubytování. Nacházím nejlevnější variantu za 33e a za 15 minut jsem na místě. Majitel vůbec neumí anglicky, jen německy nebo bosensky, ale je to příjemný chlapík a rukama nohama se domlouváme. Ubytování obyčejné, ale na to nehraju, hlavně že je střecha nad hlavou, spal bych i ve stodole, jen aby na mě a motorku nepršelo, ale nejsem tak smělý, abych otravoval místní, když mám možnost si ubytování koupit. Majitel mi nabízí pivo, taková nabídka se neodmítá a tak rád přijímám. Motorku jsem chtěl nechat v garáži, ale majitel prý odjíždí už v 6 ráno pryč a neměl by mi kdo otevřít. A jako pardon, ale nebudu vstávat v 6 ráno na dovolené, to zas prr :D. Takže motorka spí venku pod plachtou, ale nemám obavu o krádež nebo podobné chuligánské výtržnosti. Ještě než usnu, slyším stále projíždějící dvoutakty, i na benzínce jsem potkal dva a po cestě jich bylo víc než klasických čtyřtaktů. Je to tu dost populární, je fajn vidět, jak tady na tom řádí mlaďoši a navíc to i hezky voní. Píšu domů, že jsem první den absolvoval v pořádku a jdu zalehnout. Najeto 501km.

Druhý den : Ráno vyjíždím z hostelu, žádná bouřka se nakonec nekonala, ale to jsem nemohl vědět a radši jsem to neriskoval. Cesty ale byly místy mokré, takže nějaké ten déšť byl. Mám dnes v plánu dojet aspoň pod Grosslockner, nejlépe ho projet a spát až na druhé straně Alp, ale to už je hodně ambiciózní plán a rád bych teda alespoň tu první variantu. Cesty jsou skvělé, připomíná mi to Bruntálsko – dlouhé táhlé zatáčky mezi poli s perfektním výhledem. O kus dál projíždím nějakým větším městem, jehož název už si nepamatuji, ale bylo celé rozkopané, všude samá uzavírka a za ním vede cesta kolem Dunaje. Stavím na chvíli u řeky a koukám na divoké proudy, řeka je skoro vylitá. Něco mě na tom fascinovalo, sledovat, jaké ohromné množství vody za sekundu tudy proteče, široká, hluboká a hrozně rychle tekoucí řeka. Cesta kolem řeky byla taky moc pěkná na pohled, rychlost spíše kochací, kolem na kopcích jedna zřícenina za druhou. Asi kolem 11. hodiny už mám hlad, protože jsem byl bez snídaně, a tak začínám hledat v okolí restauraci. Jen o kousek dál je hned u cesty moc hezká roubenka, zastavuji a jdu dovnitř. Až na to, že nejdu, protože je zavřeno, nasedám tedy znovu na motorku a hledám dál, jako naschvál se tohle stane ještě 2x. Bylo to až k neuvěření, myslel jsem, že je snad v Rakousku svátek, ale na internetu jsem se nic takového nedozvěděl. Popojíždím pomalu dál a u cesty objevuji budovu podobnou kiosku s rychlým občerstvením. Mají ale i řízek s hranolkami, takže nabídka jako v restauraci. Po obědě vylezu ven a v dálce se mi to úplně nezdá. Pro jistotu nasazuji nepromoky, tohle je moje první jízda v nich, a tak doufám, že si název nepromok zaslouží právem. O půl hodiny později se to ukázalo jako dost dobrý nápad, protože opravdu začalo pršet a bohužel to už tak zůstalo po celý den. Navzdory dešti si užívám cestu a pokračuji dál. Projíždím přes krásné údolí, všude voní smrkové dřevo. Střídá se les, pole, louky, kde se na strmých svazích pase dobytek. Ty cesty mě opravdu dostaly, kazí mi to jen to počasí, ale snažím se myslet optimisticky a užívám si to, jak to jen jde. Stavím na tankování, schválně jsem vybral větší benzínku s tím, že se i občerstvím, ale to jsem se zase spletl. K jídlu akorát suché loupáky, ani žádný párek v rohlíku. No nic, tak aspoň kafe,ať neusnu a najím se až večer. Pořád prší a to mě dost zpomalilo, je mi už jasné, že nestihnu přejet Grosslockner a taky vím, že dnes spaní pod stanem nebude úplně fajn. Takže zase booking a nacházím ubytování kousek od Zell Am See.

Poslední dvě hodiny jízdy už mě hodně unavují. V 6 večer dorazím do cíle, majitelka chaty mi dává klíče a ukazuje, kde budu spát. Je tam i garáž a dovoluje mi tam schovat motorku, za což jsem moc rád. V ceně je i snídaně, takže supr. První věc, co udělám, až přijdu na pokoj je, že ze sebe shodím všechno oblečení, které je překvapivě suché, nepromoky zvládly test na výbornou i přes celodenní jízdu v dešti. Teď je na řadě večeře šampionů – fazole ohřáté na plynovém vařiči. A hned se objeví první úraz výletu. Jakmile je ohřáto, snažím se sundat ten plynový držák z bomby… nevím, proč mě to napadlo, a tak mám popálenou celou ruku :D naštěstí je v pokoji umyvadlo, ke kterému jsem skočil skokem, za který by se nehanbil ani olympionik Jeff Henderson. Chladil jsem dobrých 10 minut, ale pomohlo to a nevypadá to tak hrozně. Po večeři mě čeká sušení všeho, co bylo v brašnách, takže vlastně všechno. Z věcí jsem doslova vyléval vodu, všechno, kromě věcí v tankvaku, bylo mokré. Aspoň to byla dobrá zpráva, protože tam jsem měl trenky a fusky. Všechny brašny byly zabalené v nepromokavých vacích, ale evidentně to moc nefungovalo. Celý pokoj je obvěšený vším, co jsem s sebou vezl. Už jsem opravdu unavený a jdu spát, cena za ubytování 44e. Najeto 453 km.

Třetí den : Další den zjišťuji, že z věcí uschla tak třetina úplně, druhá třetina na půl a třetí třetina skoro vůbec. Koukám na předpověď a má pršet zase celý den. Zítra má být už hezky, tak chvíli přemýšlím a nakonec dojdu k rozhodnutí, že dneska nemá smysl někam jet, akorát bych byl zklamaný, že pojedu na Grosslockner za deště. Na prd je, že boty, které jsem si vzal na normální chození, jsou ještě pořád dost mokré. Ale co se dá dělat, nemíním celý den sedět na zadku, na to bude ještě dost času na motorce. Jdu se projít do města a po cestě hledám restaurace… tohle už je jako špatný vtip. Míjím dvě a obě zavřené, jak je tohle možné, to mi snad nikdo nevysvětlí, oni tady ty restaurace staví snad jen jako dekorace. O kousek dál je stánek s kebabem, který mě zachraňuje z této svízelné situace. Chtěl jsem zajít na výšlap, ale hory jsou tady strmé s velkým převýšením, musel bych jít hodně na okolo a tolik času zase nemám. Jdu prostě tam, kde se mi to líbí, jen tak za nosem. U večeře zpátky na ubytování si už představuju slavnou Hochalpenstrasse a těším se jak malý Jarda. Najeto 0 km, nachozeno pár km, ale nevím přesně.

Čtvrtý den : Ráno po snídani balím všechny už suché věci do brašen a na motorku. Venku je krásné počasí, čekání se vyplatilo. Jedu ještě natankovat a vyjíždím směr Grosslockner. Cesta je ještě místy mokrá, ale doufám, že se to zlepší. Stavím u mýtné brány, kde se platí za vjezd 15e. Musím říct, že tahle cesta není vyhlášená pro nic za nic. Vím, že pro spoustu motorkářů to bude už klišé, ale je to opravdová paráda. Čím jsem výš, tím klesá i teplota, ale cesty už jsou suché, protože na druhé straně hor už hřeje sluníčko. Trasa není jen o ježdění, ale i o výhledech, a proto několikrát zastavuju u krajnice, fotím a kochám se. Vyjíždím úplně nahoru, kam to jen jde, sesedám z motorky a jdu se kousek projít. Nahoře je obchod se suvenýry, pořizuju magnetku, volám domů a jdu zase zpět k motorce. Celá cesta má něco okolo 40 km, které ale neskutečně rychle utečou. Jakmile projedu mýtnou bránou na druhé straně, navigace mě navede mimo hlavní cestu, ale poslechnu a jedu. Po trochu úmornějších 30 minutách jízdy po štěrku jsem se dostal zpět na hlavní cestu, takže tuto „zkratku“ mohu vřele doporučit.  O kus dál se stavím ve městě na oběd. Restaurace na náměstí vypadá hezky, a tak se jdu nadlábnout. Světe div se… je otevřeno. Po pravém schnitzelu jsem plný energie. Asi 2 hodiny se nic zvláštního neděje a pak zjišťuju, že mě navigace zatáhla úplně špatně a já se musím 40 km vracet zpět, nechápu, jak se to stalo. Jsem z toho na nervy, ale nedá se nic dělat, a tak se vracím zpět. No a najednou se ze skvělého dne, na který jsem se těšil asi nejvíc ze všech, stane ten nejhorší (nebo alespoň s nejhorším zážitkem). Dodávka přede mnou začne z ničeho nic prudce brzdit. Já ani dodávka jsme nestihli dobrzdit a byla z toho hromadná nehoda. Auto, které bylo před námi, zastavilo na přechodu, i když tam nikdo nešel, řidič v dodávce si toho všiml pozdě a já přes dodávku neviděl. Ta dvě auta na tom byla hůř, já jsem to nedobrzdil asi o půl metru. Při nárazu se mi zvedlo zadní kolo, a jakmile jsem nadskočil, motorka vybočila, už jsem to neustál a pomalu jsem ji položil na zem.

Naštěstí se nikomu nic nestalo, byla to spíš taková oťukávačka. Ale i tak má motorka má křuplý přední blatník a odřený kryt spojky, což mě v ten moment zas až tak moc netrápilo. Horší to bylo se stupačkou a jejím držákem – oba zlomené. Tak si říkám, to je fakt super, nehoda v Rakousku.. co teď. Nikdo nemluví anglicky a já nevím, jaký je postup řešení nehody v zahraničí. Asi do 5 minut byli na místě policajti, tomu říkám rychlost, u nás se na dopravku čeká i 3 hodiny. Vylezli 2 mladí policisté, ti už anglicky uměli, a tak se věci daly do pohybu. Ptali se mě na vše možné, asi 5x jestli mi opravdu nic není a pak na stav motorky, jak se to stalo apod. Do hodiny bylo vše vyřešeno a všichni se rozjeli pryč, teda až na mě a policii. Potřeboval jsem vyřešit tu stupačku, protože vracet jsem se určitě nechtěl a jet dál se zvednutou nohou možná vydržíte půl hodiny, ale určitě se tak nedá cestovat. Chtěl jsem jen vědět, kde je poblíž servis. Jeden z policistů začal obvolávat snad 3 nebo 4 servisy. Moc jsem mu nerozuměl, ale pochopil jsem, že se ptá, jestli mají volno a cenu opravy. Nakonec mi dal adresu servisu asi 20 kilometrů od místa nehody. Vřele mu poděkuji, vyměníme si pozdravy a jedu. Jakmile jsem dojel do servisu, docela jsem znervózněl, když jsem viděl ten velký autorizovaný servis Yamaha. Už jsem to viděl, odjedu s opravenou motorkou a nechám tam milión. Moc nepomohlo, když jsem vstoupil dovnitř a všiml si hodinové sazby mechanika - 133e. Popisuju technikovi svůj problém a doufám, že místo výměny radši zvolí opravu jen na dojetí. Prostě sundat a zavařit, je mi jedno, jak to bude hnusné, doma si to vyměním. Jenže neměli svářečku na hliník. Technik začal lítat po servise a po chvíli hledání přinesl starou stupačku z nějaké bouračky, namontoval jí a bylo vystaráno. A cena? Nic, nechtěli ani euro. Popřáli mi šťastnou cestu, zamávali a já jel dál. Tohle jsem opravdu nečekal a jsem jim za to opravdu vděčný. Bylo už 5 večer a já byl z toho všeho dost unavený, nemělo smysl to hnát ještě dál. Jsem kousek od rakousko-slovinských hranic a dneska spím v kempu, který se svou cenou 33e za noc sice není z nejlevnějších, ale dnes už to opravdu neřeším.

Stavím stan, sepisuju poznámky z cesty a jdu spát. Najeto 340 km.

Pátý den : Ráno vstávám už v 6, je dost chladno, a tak se začínám hýbat. Vyjíždím z kempu, cesty se na hranicích začínají měnit, je to víc rozbité, ale krajina na kráse nestrádá. Okolí je čím dál zelenější.

 

Vjíždím do národního parku Triglav a tady je moje první zastávka, jezero Jasná. Přízračná voda a výhled na okolní hory dokazují, že Slovinsko, i když není nejvíc turistickou oblastí, má rozhodně co nabídnout. Moc se nezdržuji, ještě toho chci dnes stihnout víc. Cesta mě zavede přes údolí až k samotnému vrcholu Triglavu a to je průsmyk Vršič.

 

Cesta nahoru je pomalá, zatáčky jsou ostré vracáky a navíc asfalt není nic moc a co nechápu, každá zatáčka je z kočičích hlav… v zatáčce snad potřebuju co nejvíc adheze a oni tam dají toto. Nahoře je malý stánek se suvenýry, tam se zastavím, kupuju magnetku a fotím ovce, jak spí po obědě. Co mě zaráží, cyklisti důchodci?, které potkávám cestou dolů, jenže oni jedou nahoru. Žádné elektro-kola, klasický nožní pohon a oni tahají jak koně, stoupáky i 14°, které jsem na motorce jel asi 15 minut. Oni si to dávají jakoby nic a že jich je, opravdu ani jeden mlaďoch, asi to byl zájezd :D Ale klobouk dolů. Stále se nacházím v Triglavu, nyní v údolí Soča.

 

Soča je údolí pojmenované po smaragdové průzračné řece. Stavím na parkovišti a jdu se podívat na vodopád Kozjak. Cesta k vodopádu vede kolem řeky a výhledy jsou famózní. Po chvílí přicházím k vodopádu a zjišťuji, že jsou dva. Mali Kozjak a Veliki Kozjak. Já jsem došel k tomu malému. U vodopádu je malé jezírko, tak si říkám, proč nezkusit vodu? Začínám se svlíkat a jdu na to. A jak rychle jsem vlezl, tak rychle jsem i vylezl. Voda byla přímo mrazivá, prostě horský tok. Vracím se zpět k motorce, protože dál se mi už nechtělo, dostihl mě hlad a navíc jsem měl v plánu dojet k moři. On i ten Mali Kozjak byl pěkný a to mi stačilo.

 

Projíždím městem Kanal Ob Soči, kde se začíná se oteplovat, už je 28°. Blížím se ke slovinskému moři, v mém směru kolona jako blázen, naštěstí pro jednostopé vozidlo žádný problém. Hledám místo na zaparkování a jdu se podívat na tu louži zblízka. Je fakt velká a proběhl i test slanosti. Ano, opravdu je to nefalšované moře. Pláž se mi moc nelíbí, je moc komerční. Dám si zmrzlinu na zchlazení, chvíli posedím, napíšu domů a vyrážím dál. Je už 5 večer a ještě nemám vymyšlené spaní. Míjím hraniční přechod Slovinsko-Chorvatsko a najednou si všimnu, že už jedu 20 km na rezervu. Podívám se na navigaci, kde se nachází nejbližší pumpa… nereaguje. Zkouším hledat podle offline map nejbližší město a doufám, že po cestě bude pumpa. Asi po 10 kilometrech začínám být nervózní, protože MT-09 není zrovna proslulá velkou nádrží a dojezd je cca 40-50km podle stylu jízdy. Kolem mě doslova nic, lesy, pole, louky. Uplyne dalších 10 km a už mi začíná cvakat u prdele. Aktivuju teda nejvíc ekonomický režim tj. nejslabší motorová mapa, nejlehčí ruka na plynu, využívání kopců a maximální rychlost 65 km/h kvůli odporu vzduchu. Cesta se začíná rozšiřovat a já cítím naději, že nebudu tlačit. Konečně pumpa! V helmě jsem hlasitě zakřičel – joooo palivo, benzín, petrol, gas ku**a! Tankuju do plna, vlezlo se 13.8 l, MT-09 má 14 l, takže bych ujel, tipuju tak max 5 km a mohl bych si pěkně zacvičit nohy. Na pumpě ještě kupuju pivo na večer a začínám hledat spaní. Je už 7 večer a dneska nemám náladu na stan, takže booking a nacházím hostel v Rijece se společným pokojem. Proplétám se uličkami chorvatského města a dojíždím k hostelu. Check-in proběhne bez problému. Akorát to parkování přímo na ulici mi nedělá moc dobře, ale rozhodu se věřit, že se nic nepřihodí. Piju pivko, jdu si dát sprchu, sepisuju poznámky, prostě klasická večerní rutina. Zítra mě čeká Chorvatsko, musím sehnat magnety, takovou tu mušli, co dělá „zvuk moře“, když k ní přiložíte ucho pro ségru a oplatky pro mojí polovičku, které jí minule tak moc chutnaly. Ještě nevím, jestli stihnu přejet i Bosnu a vrátit se zpět do Chorvatska, nechám to osudu. Cena hostelu 23e. Najeto 406 km.

 

Šestý den : V hostelu na snídani švédské stoly, spalo se dobře, nikdo nechrápal. Balím věci a jedu. Motorka je stále tam, kde jsem jí včera nechal a bez ztráty kytičky. Čeká mě asi 100 km kolem pobřeží, na které se moc těším a ukázalo se, že oprávněně. Cesta s malým provozem, a když se začalo štosovat, nebyl žádný problém předjet. Výhledy na moře s krásným počasím a skvělým asfaltem vám dají vše, co můžete jako motorkář chtít. Ale mám dneska i povinnosti, musím sehnat magnetky, mušli a oplatky. Po oběhnutí několika obchodů mám vše a projíždím městěm Paklenica. Za ním už končí pobřeží a já to měl nasměrované do vnitrozemí Chorvatska směr Bosna. Ve vnitru je to hodně pusté, alespoň kousek od moře, kde jsem byl já. A další zádrhel výletu. Po několika kilometrech v té asi největší pustině, kterou jsem projížděl, najednou motorka nejede. Chybí výkon, i když motor se nezdá být hlučný nebo že by vynechával, prostě plný plyn a jen udržuje rychlost. Jakmile pustím plyn, motorka okamžitě rychle zpomaluje. Po vymáčknutí spojky mi je jasné, že problém nebude s motorem, protože motorka stále rychle zpomaluje. Po zastavení sesedám ze stroje a zjišťuji, co se děje. Závadu jsem nemusel hledat dlouho, modrý, až skoro hořící zadní kotouč, mi dává jasně najevo, kde je problém. No jo, ale proč se najednou zablokoval? Za chvíli mi to došlo. Po té bouračce v Rakousku se ohnul i držák stupačky, který mimo jiné drží i zadní brzdový válec. Když se ohnul, začal tlačit na brzdu a nechtěl se odjistit. Do teď mi není jasné, proč se to stalo až tak za dlouho a bez jakéhokoliv varování, bylo to opravdu zničehonic, navíc jsem si jistý, že jsem se ho ani nedotkl, nohu jsem měl jinde. Myslím, že to bylo tím teplem, ale o tom můžu jen spekulovat. Každopádně co s tím teď. S motorkou není šance pohnout, nikde nikdo, vedro jak na poušti, mám poslední 2 dcl vody a u sebe jen kombinačky. No, tím že se na to budu smutně koukat, se to samo neopraví. Beru kombinačky a začnu masírovat jak držák, tak brzdový válec. Kdybych měl alespoň šroubovák, protože bylo třeba vymlátit zajišťovací čep válce, který byl navíc ohnutý po nehodě, takže to bylo ještě horší než za normálních podmínek. Bylo mi docela jedno, jak moc to rozbiju, stejně už to bylo v háji a já věděl, že to budu kupovat vše nové, až se vrátím domů. Na řadu se pak dostaly okolní kameny a větve, chyběl už jen pazourek… Nakonec se mi povedlo odpojit válec a tím byl problém vyřešen, motorka už se hýbala a já skákal radostí, že neumřu žízní. Po konci opravy jel kolem další motorkář, který se mě zeptal, jestli je vše ok a nepotřebuji pomoct, taky mohl přijet o půl hodiny dřív :D. Dostávám se k hranici Bosny, vypínám data a aktivuji offline navigaci. No nebyl to asi nejlepší krok, ale taky jsem dojel. Najíždím na motokrosovou cestu, štěrk střídá hlína a já se modlím, ať to tady ještě někde nezahodím. Za chvíli dojedu k zamčené závoře, která se nedá objet. Vracet se ale neplánuju, takže sesedám, motorku naklopím a závoru podjíždím :D cesta je ještě chvíli terénní, ale za chvíli se už dostanu na asfalt. Kousek od hranic je město Martin Brod, kam mám taky namířeno. Musím říct, že Bosna je opravdu to, co od ní očekáváte. Lidi nepatří k nejbohatším, kolem cest rozbité domy, občas potkáte ceduli pozor miny (ale to jen v některých oblastech). Na druhou stranu, toto se týká jen vesnic a okolí, města jsou jako každá jiná, ale zpět k Martin Brodu. Přijíždím sem, podívat se na vodopády. Motorku zaparkuju kousek od místa a k vodopádům to není ani 5 minut pěšky. Pohled je to perfektní, není to totiž jen jeden vodopád, ale hned několik. Je tady postavená lávka, ze které je skvělý výhled.

 

Není tady ani moc turistů, takže klid na duši. Na místě se kochám jen chvíli, po cestě k motorce nesmí chybět nákup magnetky. Mám už jen malý dojezd, a tak hledám benzínku. Projíždím ale naprostou prdelí světa, až nakonec k pumpě dorazím. Moc dobrý pocit z toho ale nemám, všude posprejované nápisy azbukou, stará auta a na pumpě jsem sám, uvnitř 4 chlapi mluví s pumpařem, hulí přímo uvnitř a chlastají pivo. Benzín ale potřebuju, a tak tankuju a jdu dovnitř zaplatit. Když jsem chtěl zaplatit kartou, moc na důvěře nepřidalo ani to, že si pumpař mojí kartu vzal z ruky, položil ji na stůl a začal něco cvakat do klávesnice. To už jsem byl smířený s tím, že mě okradou nebo zbijou a nechají mě tam někde vránám k obědu. Naštěstí vše proběhlo klidně, já jsem se snažil na sobě nedat nic najevo a normálně jsem odkráčel zpět k motorce i s kartou a urychleně opustil místo. Vím, že už nestihnu projet Bosnu a vrátit se zpět do Chorvatska. Dívám se na mapu a zjišťuji, kde se ještě dnes můžu dostat. Vychází to někde do města Jajce, tam jsem měl další bod, který jsem chtěl navštívit, takže super. Všímám si, že potkávám spoustu mešit, až později jsem zjistil, že Bosna je stát, kde islám dost vede. Bosenská příroda je hezká, nedotčená, ale prostě tak nějak prázdná. V porovnání se Slovinskem si troufám říct trochu nuda. To ale platí jen pro oči. Pokud chcete jet na enduro výlet, je to to pravé ořechové. Jak jedu víc a víc do vnitrozemí, začíná se objevovat víc vesnic, sem tam město. V podvečer dojíždím do Jajcí, všudypřítomné plakáty oznamují, že zítra se mají jet snad nějaké závody aut. Parkuju přímo u ubytování a hned vedle mě stojí zaparkovaná Honda Afrika s českými značkami. Za celý výlet nepotkám Čecha a zrovna v Bosně, kde bych ho nejmíň čekal, se objeví. Jakmile mám vybaleno, jdu se podívat na pokoj vedle a tam na mě vykoukne Petr. Dáváme si pivko na seznámení a pak Petr vytáhne lahev ruma. S Petrem se dobře povídalo, byl to takové správné synek z Hanó. Docela dlouho kecáme, když najednou z jakéhosi hradu naproti začne znít islámská hudba, do toho zpěv a nevím co všechno. Chvíli jsem si připadal jako v opravdu jiném světě. Láhev jsme vypili celou, jdem spát v 1 ráno a mě je jasné, že zítra to bude dost bída. Najeto 525 km.

Sedmý den : Ráno bolehlav jak prase. Loučím se s Petrem, protože já už se vracím zpět na Česko a on ještě pokračuje směr Černá Hora. Dnes volím pomalé tempo, všechno mě bolí a nic se mi nechce. Jdu se projít po městě a podívat se na zmiňovaný hrad.

Vstup je 5 marek, což je asi 80 kč. Pevnost je fajn s pěknými výhledy, po cestě zpět se stavím do pekárny na snídani a jdu se mrknout na parkoviště, kde jsou od rána slyšet řvoucí motory. Jezdí se tam na parkovišti drifty a pak závody kolem kuželů.

Za chvíli mě z toho ale bolí hlava ještě víc, a tak se jdu pomalu sbalit a chystám se na jízdu. Ještě že v Bosně můžete řídit i s 0.5 promile, protože bych ještě zaručeně nafoukal. Cestuju dnes pomalu, nikam se neženu, jsem unavený, ale i tak se chci alespoň trochu hnout z místa. Po chvíli narazím u cesty na luxusní vyhlídku na řeku, která se v údolí stáčí kolem „poloostrova“.

Když dojedu na hranice, nestačím se divit. Takovou kolonu jsem nečekal, zdržení je na hodinu. Já vím, někdo stojí na hranicích i déle, ale v tom vedru na motorce, nic příjemného a předjíždět jsem nechtěl, v tento moment mi to nepřišlo fér. Kousek za hranicemi v Chorvatsku stojím na benzínce, hned vedle mě stojí tank.

  Čerpám ropu, dávám kafe a zblízka si prohlížím tank. Projíždím asi 100 km vnitrozemí Chorvatska, kde jsou skvělé cesty a je to tady víc obydlené, než jsem si myslel.  Bosna je oproti tomu prdel :D Nacházím ubytování v hostelu Industrial, který leží přímo na staveništi, takže název je oprávněný. Hostel 33e. Najeto 373 km.

Osmý den : Dnes vstávám nezvykle brzo, v 6:30. Hned balím a plný energie se dávám na cestu. Chci dnes dojet až na Slovensko, někam k Liptovskému Mikuláši, takže mám co dělat. Asi za 15 minut míjím hranice a jsem zpět na Slovinsku. Netrvá to dlouho a projíždím i to, za hodinu jsem v Rakousku. Tahle strana Rakouska mi strašně připomíná jižní Moravu. Všude kolem pole se slunečnicemi, vinice, pole, kostely a malebné vesničky. O kus dál je to zase jako v Jeseníkách, lesní cesty střídají louky plné táhlých zatáček. Včera v Bosně bylo kolem 30°, tady je 15°, to je dost rozdíl. Ale čím více se blížím ke Slovensku, tím více se začíná oteplovat. Projíždím hranice a Bratislavu, musím říct a nemějte mi to za zlé, ale to město se mi vůbec nelíbí. Vypadá to jako jedno velké sídliště. Třeba se pletu a viděl jsem jen špatnou část. Dostávám se dál do středu Slovenska a v dálce začínám vidět Tatry, to je paráda. Míjím Báňskou Bystřici a večer před 6. Dorážím na ubytování, které jsem tentokrát našel v roubence, kousek od Terchové. Roubenka vypadá moc hezky, jak zvenku tak zevnitř. Majitelka mi dovoluje motorku zaparkovat uvnitř pod střechou. Pokoj mám nahoře v nejvyšším patře, s výhledem na hory. Dneska jsem ujel 600 km a jsem hotový. Zítra jdu na výšlap na Jánošikové diery a už se těším, že konečně protáhnu nohy. Cena za ubytování i se snídaní na 2 noci 84e. Najeto 600 km

Devátý den : Dnes žádná motorka nebude, je třeba věnovat víc pozornosti krajině a to se dělá nejlépe na procházce. Pořádně jsem se prospal a na snídani jdu až v 9. Penzion Natália je krásný, hned vedle mají stejní majitelé i pizzerii, ale ta je bohužel zavřená z důvodu nedostatku personálu. Jánošikové diery jsou asi 500 m od ubytování. Výšlap je jedním slovem parádní. Jde se mezi skalami, přes mostky a žebříky nahoru. Jakmile projdu hlavní trasu, jdu směrem dolů a protože jsem byl do té krajiny moc zakoukaný, špatně jsem odbočil. Všiml jsem si toho, až když v lese skončila cesta, no ale vracet se mi už nechtělo, tak jsem si řekl, že budu pokračovat, dokud někde nevylezu a uvidím, co pak. Za chvíli jsem se objevil na louce a přes stromy šly vidět střechy, vydám se tedy směrem za domy. V malé vesničce je hospoda, neodmítnu teda jeden kousek, v obchůdku naproti kupuju magnetku a vracím se po označené stezce zpět nahoru a rozhodnu se vylézt na malý Rozcutec. Po cestě ještě potkám bačovskou chatku, kde si dám polívku a samozřejmě nemůžu pohrdnout dalším pivkem, ono v tom horku a cestou do kopce to člověk stejně hned vypotí. Po chvíli odpočinku lezu nahoru a musím říct, že i když se to jmenuje Malý Rozsutec, tak mi teda moc malý nepřišel. Cesta k němu, budiž, ale jakmile dojdete až k němu, kouká na vás velké převýšení na krátké trase, nahoru i dolů se to jde s řetězy a kolikrát jdete po čtyřech. Nahoře prostě klasický výhled na okolní Tatry, který se mi asi nikdy neomrzí. Dnes jsem celý den prochodil a byla to velmi příjemná změna. Zítra už zase sedám za řídítka a čekají mě poslední kilometry směrem domů. Najeto 0 km. Nachozeno fest :D

Desátý a poslední den : Z dnešního posledního dne mám jakési smíšené pocity. Na jednu stranu jsem si celý výlet strašně užil, až teda na tu nehodu a tu poruchu, ale i tyhle zážitky beru jako zkušenost. Na stranu druhou už se těším domů, ať už za rodinou nebo jen slyšet česky mluvící lidi. Přejíždím hranice a jsem zpět v Česku. Tady už nejsou cesty tak zábavné, jako jsem potkával v zahraničí, ale jsem vyježděný dost, a tak mířím rovnou domů. Najeto 110 km.

Závěr : Výlet byl jiný, než jsem si představoval. Třeba to neustálé přespávání pod střechou. Původní plán byl 80% stan a zbytek ubytování, ale když jede člověk sám, nechce se mu pořád dokola vybalovat stan a sám ho stavět, lepší je to ve dvou. Tady ze mě samozřejmě mluví pohodlnost a každý to má jinak. Byla škoda té nehody, prostě stačí chvilka nepozornosti a je průser na světě. Lepší by byl taky nějaký kolega, který by jel se mnou, ať už kvůli větší jistotě, nebo sdílení zážitků. Ale když pominu to málo negativních věcí, celý výlet byl naprostá pecka a jel bych určitě znovu. Můžu říct, že trasa byla dobře naplánovaná, příště snad pojedu s kamarádem a taky bych chtěl posunout laťku a vyrazit někam dál na východ. Na závěr děkuji všem čtenářům, kteří dočetli až na konec tohoto dlouhého povídání z mé cesty a budu se těšit příští rok u dalšího příběhu z moto dobrodružství.