Na jawě do Predele a ještě o kousek dál...

Tento výlet neorganizuji, ani není podle mojí režie, ale přesto si dovolím sepsat z něho cestopis, protože zážitky jistě stojí za zveřejnění. Kamarád Míla, se kterým jsme už jednou podnikli delší cestu na veteránech, mi nabídnul, jestli bych nejel do Slovinska. Před časem tam s manželkou byli a moc se jim to líbilo. Musím jim dát za pravdu, je to opravdu nádherná země, ale podrobnosti až později. O nabídce vážně uvažuji a když už budeme tak blízko u moře, rád bych se možná odpojil a ke slané vodě zajel třeba i sám. Jako na většinu svých předchozích delších zahraničních cest jsem si ve svojí garáži tradičně vylosoval jawu 350. Její hlavní výhoda je přívěsný vozík PAV, do kterého se kromě náhradních dílů vejde i potřebné vybavení na kempování. V týdnu před plánovaným odjezdem jsem tedy svého miláčka vyvezl z garáže, udělal základní údržbu, jako kontrolu oleje, namazání, dofoukání pneu a zkušební start – první v letošní sezoně. Ne, nesmějte se mi, že začínám sezonu až v srpnu, zkrátka mám jen jedno pozadí a dvě ruce, takže doposud jsem sedlal ostatní moje stroje. Start je určen na pátek odpoledne po práci. Předpověď počasí neslibuje nic extra, ale přece to nevzdáme. Ve čtvrtek tedy balím, dokupuji poslední zásoby a s obavami opakovaně sleduji počasí.

Pátek 9. 8. 2013

Břasy – Řásná, kemp
ujeto 211 km

Slovo „déšť“ je jen slabý odvar toho, co se od poledne odehrává za okny. Sleduji telefon, jestli mi Míla neoznámí odložení odjezdu. Žádná sms, ani telefonát, tedy po příchodu z práce navlékám nepromoky a startuju. Po 5 kilometrech jedu na jeden válec, nic vážného, jen voda natekla na svíčku a jiskra lítá mimo botku. K Mílovi přijíždím přesně na čas, Maruška mě vítá se širokým úsměvem na obličeji, nemít uši, tak má hlavu odklápěcí. Optimismus jí zkrátka neopouští ani v nejhorším počasí. Smutně si prohlížím svojí motorku, ve středu jsem ji celou důkladně umyl šamponem, ve čtvrtek jsem ji celé odpoledne poctivě leštil leštěnkou a dnes v pátek stačilo pár prvních kilometrů a takhle chudák dopadla. Míla vytlačil jeho zatím suchou M72 se sidecarem z garáže a můžeme vyjet vstříc novým zážitkům.  Zakrátko v Blatné se k nám ještě připojuje Ondra s velorexem. Po cestě nic nového, občas přestává pršet. A začíná ch*át. Když přestane ch*át, začíná pro změnu pršet, nicméně do kempu v Řásné nedaleko Telče, kde máme zamluvenou chatku pro 4 osoby, přijíždíme s dobrou náladou. Již nás tu čeká Tonda s kawasaki, později ještě dorazí Jirka na bmw a ráno Petr na dněpru, všichni se sidecary.

Sobota 10. 8. 2013

Řásná – Oberziering (Rakousko)
ujeto 312 km

Ráno máme všechny věci usušené a začíná nový den, včerejší déšť připomínají už jen louže a zamlžené tachometry.  Celá naše sestava je připravena k odjezdu, ale první potíže se objeví hned záhy. Nejnovější stroj, Tondova kawasaki má vybitou baterii, připojíme ji tedy ještě ráno na chvíli na nabíječku. Bohužel se ukazuje daleko větší problém, moto nedobíjí. Po prohlídce autoelektrikářem ve vedlejší vesnici je příčina jasná, špatný alternátor. Takže pro Tondu tento výlet skončil hned druhý den po startu. Po nabití baterky se vydá zpět domů. My ostatní se s ním rozloučíme a s mírným zpožděním vyrážíme k hranicím a dále do Rakouska. S pomocí navigace projíždíme malebnou krajinou po málo frekventovaných, ale velmi hezkých silnicích rakouským národním parkem Gesäuse, přes Dunaj a pokračujeme po Triebener Tauernstrasse. Konečně zase vidím Alpy, ne sice ty nejvyšší vrcholky, které znám z minulosti, ale i tak je to nádherná podívaná. Na jedné křižovatce mě zaujala hliníková dopravní značka, přišroubovaná křídlovou matkou. Evidentně zde nemají jiné etnikum, lačnící po lehce zpeněžitelných kovech. Začíná se pomalu smrákat a podle mapy nás do nebližšího kempu čeká kus cesty. Ještě za světla ale najednou Petr odbočuje ze silnice a pak i já si všímám směrovky na kemp, který vůbec není na mapě, ani v navigaci. Jedná se o zahradu vedle dvoupatrového staršího obytného stavení, z části stodoly je vybudováno společné sociální zařízení. Co na to asi říká evropská unie?? Obsazenost je minimální, naším příjezdem se zvedla takřka o 150 procent. Hned na kraji stojí holandský karavan, vedle něj je další snad prázdný a v rohu pod stromem je cyklista s ministanem. Uprostřed zahrady parkují v řadě naše 4 motocykly, pět stanů normálních a jeden tříkolový. Z nedaleké louky se ozývají kravské zvonce, prostě idylka jako z rakouské pohádky. A to vše za velmi solidní cenu 6 euro za osobu. 

Neděle 11. 8. 2013

Oberziering – Turracherhöhe – Wurzenpass – Vršič - Soča (Slovinsko)
ujeto 198 km

V neděli ráno mě budí ranní sluníčko, opírající se do stanu. Zatímco ostatní ještě spokojeně chrochtají do spacáků, beru foťák a jdu si prohlídnout vesnici. Kromě upraveného náměstíčka objevuji docela monumentální památník padlým z druhé světové války. Z mého pohledu to beru spíš jako provokaci, neboť se vlastně přiznávají, kde všude pod vedením vůdce Adolfa rozjížděli válečnou mašinérii.  Na minimálně třímetrové zdi jsou napsaná jména zdejších vojáků včetně fronty, kde skončili. Po návratu z procházky už pár mých kolegů také rozlepilo víčka a postávají okolo svých plynových vařičů. Asi je probudilo, jak mírumilovní křesťané mlátili do bronzu. Ve zdejších krajích je zkrátka běžná věc pravidelně vyzvánět v kostele. Balíme stany a vyrážíme na cestu. Pár obyvatelů kempu radostně kyne na pozdrav a na rozloučenou. Jen do té chvíle, než nastartuji svojí jawu a chvilku čekám, až se motor trošku ohřeje. Úplně studená fakt nejede. To už tak radostně nekynou, Holanďan mi dokonce naznačuje, že zbytek jeho rodiny bude tímto strojem nejdřív probuzen a poté otráven. Popojedu tedy o několik metrů dál a při čekání na kolegy mu vykuřuji stan i z druhé strany. Však ono se pár těch roztomilých obláčků ve zdejším čistém prostředí rychle ztratí.
Při jízdě za Ondrou mi připadá, jako kdyby mu klouzala spojka. I po rovině zpomaluje, nakonec zastavuje a pohotově jí seřizuje. Ale jeho ruka s palcem dolů naznačuje přetrvávající problém. Asi po 5 kilometrech od kempu stavíme a začínáme dělat první generálku jeho velorexu. Je položen na bok, podepřen paletou, aby nebylo nutné vypouštět olej z převodovky a sundaváme víko spojky. Na spojkovém koši je vydřená drážka, takže první lamela normálně propadla až za něj. Spojkový koš je součástka, na které se za běžných okolností nemůže nic porouchat.  Bůhví proč s sebou Ondra vláčí náhradní. Tato nelogičnost tentokrát Ondrovi zachránila život, tedy skoro, nebo mu aspoň umožnila další jízdu. Dnešní druhá závada se objevuje asi za hodinu, velorex nedobíjí. Naštěstí se jedná jen o uvolněnou svorku na baterii.
Odpoledne přejíždíme náš první průsmyk Turracherhöhe, fotíme se u cedule s nadmořskou výškou 1763 metrů. Zde nám dokonce policista měřil rychlost radarem, ale vzhledem k věku našich strojů a značnému stoupání, které jsem na panelce jel většinou na dvojku, se asi musel cítit dost trapně, když mu displej ukázal naši rychlost.  Na následující fotozastávce u blízkého jezera velorex opět budí rozruch mezi přítomnými turisty. Zvlášt směšné pro cizince musí být startování téhle věci.

To se prostě prchající stan párkrát oklepe, jak jezdec uvnitř trhá startovací pákou a bez typického zvuku startéru začne motor vrčet. Při sjíždění kopce dolu míjím výstražnou značku, upozorňující na 23 procentní klesání. Stavím u ní, abych ji vyfotil. Hned vzápětí staví Ondra s velorexem a s vyděšeným pohledem kouká, na co to vlastně mířím fotoaparátem. Ještě jsem tohle na vlastní kůži nezkusil, tak oba preventivně podchlazujeme brzdy ledovou vodou z horské říčky. Není to taková hrůza, brzdy jsou v pohodě, navíc klesání je jen pár set metrů dlouhé. Silnice je rovná bez zatáček, dalo by se říct, takový malý skokanský můstek, zakončený zatáčkou. I v Rakousku opravují silnice a i v Rakousku používají semafory, tentokrát jsme chytli červenou v 16 procentním stoupání. Podkládám Ondrovi kolo kamennou „ruční brzdou“. Padá zelená, první pokus o rozjezd nic moc, přiskakuji tedy, abych plně naloženému velorexu ulevil a pomohl mu roztlačením. Jde to v pohodě, zakouří, nažhaví korky ve spojce, ale statečně jede. Při téhle příležitosti jsem přišel na to, že není nejlepší nápad jawu s plně naloženým pavem stavět v kopci na stojan. Ne že by to nešlo, dokonce se na něj zhoupla sama, ale dostat ji pak zpět proti kopci, se mi povedlo až na třetí pokus. Z předchozího jsem se poučil a budu si to pamatovat. Proto když chci v dalším, tentokrát 18 procentním stoupání vyfotografovat  nádherné panorama hor, hodlám na motocyklu sedět a držet jej nohama. Stavím, dávám nohy na zem, nicméně fyzikální zákony fungují spolehlivě i tady. Jawa začíná couvat a přední zabrzděné kolo zanechává na krajnici vyrytou čáru. Asi mě zastavil až pav, převrácený a stočený pod zadní kolo. Pravou nohu nemohu zvednout ze země a zabrzdit, abych nepadl, tedy řadím jedničku a nápad s focením mě tentokrát velmi rychle přešel. Stavím až nahoře, abych vyfotil značku, přikazující protijedoucím řidičům zařadit z kopce jedničku. Po 2,5 kilometrech jízdy na jedničku do toho stoupání pod plným plynem dám krátkou přestávku na svačinu a vypínám motor, aby se trošku zchladil. Opět chyba, nemohu nastartovat, v rozpáleném karburátoru se vaří benzín, až z něj jdou bublinky hadičkou zpět do nádrže.

 

Sundavám tedy kryt karburátoru, aby tam za jízdy víc foukalo, čekám a dávám si druhou svačinu. Mezitím jen tak cvičně kontroluji telefonem Ondru, jedoucího kdesi za mnou, jestli ještě jede, nebo už zadřel. Nezadřel a nejede... Zastavil v kopci a nemůže se rozjet. No jo, původně invalidní vozítko bylo zkrátka určeno pro nemohoucí, aby si dojeli do trafiky koupit Rudé právo a do konzumu pro rohlíky a ne aby to kdejakej šílenec naložil šesti metrákama konzerv a jel brázdit ty největší kopce v Evropě. Zakrátko dojíždím zbytek party, který čeká o kousek dál u tanku, co tu asi hlídá hranici už od války. Jirka s nejsilnějším motocyklem se vrací zpět, aby Ondru na laně roztáhl. Já sedím na hlavni tanku a přemýšlím o hloupostech, například jak jednoduše poznat velikost stoupání vozovky:
-10 procent plně naložená jawa s pavem i velorex s pavem zvládají bez problémů
-12 procent plně naložená jawa s pavem i velorex s pavem zvládají
-16 procent velorex se rozjíždí jen s pomocí tlačícího kamaráda
-17procent jawa nejde sundat ze stojánku na kola
-18 procent velorex se rozjíždí jen na laně za bmw, jawa couvá v protisměru
-24 procent jawa jede na jedničku, troubením odhání horolezce z cesty a nesmí zastavit
-26 procent až takovou silnici najdu, musím to zkusit, předpokládám, že na čtyřku to asi nevyjedu

Za městečkem Kranjska Gora začíná nejen triglavský národní park, ale i jedna z nejhezčích horských silnic, kterou jsem kdy projížděl. Shodou okolností jsem tu jel asi dva týdny před tím na hondě a už v tu chvíli jsem si řekl, že tuhle trasu musím vyzkoušet i na jawě. Zatáčky sice jsou dlážděné kamennými kostkami, což pro plně naloženou jawu s pavem není úplně ideální, ale to je jen menší piha na kráse. Strmé stráně, po kterých se klikatí serpentiny, lemují nádherné až kýčovité výhledy na okolní hory. Dole jsou porostlé lesem, nahoře jen bílé kamení a skály.

 

V těch největších kopcích a zatáčkách, které jedu na jedničku, občas na dvojku se začíná dít něco nepatřičného v mém motoru, chvílemi vynechává jeden válec. Tohle je sakra nevhodné místo na zastavení a hledání závady. Nicméně po chvíli se to během jízdy opraví samo, takže pokračuji dál a „jawím“ až nahoře v sedle Vršič. Diagnostikoval jsem olej na kladívku, což se taky potvrzuje. To mě spadnul kámen ze srdce. Byla to závada způsobená příliš pečlivou údržbou, před cestou jsem filc na vačce namazal víc, než bylo zdrávo.
Posledních několik kilometrů před plánovaným kempem jedeme úchvatným údolím podél řeky Soča s nádherně čistou vodou. V kempu opět budíme pozornost, nejvíc asi Ondrův velorex, z kterého později vytvoříme „motorový napínák prádelní šňůry“, čímž pobavíme vedlejší holandskou posádku karavanu. Není nic jednoduššího, přivázat provaz za strom, druhý konec za velorex a zabrzdit ruční brzdu. Copak v Holandsku se nesuší prádlo, nebo co?

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE