Skútrismus a jiné duševní poruchy - vol. II.

XVII. Je plachý – vychovaly ho srny

Moje cesta do práce vede přes několikero kopců, několikero lesů, dva železniční přejezdy a dvě vesnice.
Romantika ranní jízdy s sebou nese i romantiku snídaní funících zvířat, který dokonale kašlou na přednost zprava, nebo prostý právo plechovějšího.
Za časnýho podzimu nás sice může šetřit počasí a rozmazlovat suchem a relativním teplem, ale to, že denní světlo si jen tak blikne, na to je i počasí krátký.

Vedenej flekem předního světla projedu jeden les, zubama zacvakám na prvním přejezdu a ponořuju se do dalšího lesa. Je fakt tma a prd vidět.
Najednou se u pangejtu začnej něco hejbat. A je toho pohybu nějak moc…
Cestující tahá za záchrannou brzdu a skútr kvílí ve snaze zastavit před tmavýma flekama z lesa.
Do silnice naběhne rozcuchanej divočák a zastaví se uprostřed. Brzdím mu plastovým čumákem tak metr od pajšlu. Nedělá to s ním vůbec nic. Čumí na mě jak Mr.T (včetně účesu) a stojí v silnici. Mezitím za jeho zádama mrská kopejtkama dobře sedum-osum malejch proužkatejch juniorů.
Čučíme na sebe se starým kaňourem a přemejšlím, jak to asi kancem bolí a jestli se mu klíčkem zapalování trefím do voka, abych zastavil jeho útok… (holt malá česká povaha – kdybych byl z Galie, kance bych posnídal a pak doručil pár menhirů).
Mrňousové jsou už na druhý straně v chroští a kanec si přešlapuje na místě. Telepaticky mu programuju kebuli: „Chce se ti jít pryč a vyhrabat nějaký extra křupavý bukvice…ňam ňam…“.
K mý obrovský úlevě se lesní drsoň hne a mastí za dětma. Ve stejnej moment ždímu plyn až v lanku skřípe a nutím skútra do cvalu tempem, který ještě nezná…
Celý to bylo, jako když vás zastaví na přechodu ježatá učitelka mateřský školky s dětma a jde z ní skutečnej strach, bo má dvojky dole (….zuby pánové, zuby…) zatočený až k vobočí.
Holt strach potřebuje největší kontaktní čočky.

To taková srnka je oproti divočákovi vyloženej mazlik. Nekouše, snad ani nekope a hlavně se nebojí zdrhat.
Dá se ovšem s úspěchem přepokládat, že drcnout do srnky taky není úplně bezbolestná věc, takže si člověk dává stejně bacha.
Cestou do práce, před vjezdem do posledního lesa je malý letiště s travnatou plochou a po okrajích si zemědělnej letovej dispečer pěstuje nějaký zelí, nebo co to je. Prostě lupení. Lupení, co chutná lesním hladovcům.
Celej tejden vídám stádečko cpát se, až maj boule za ušima. Vždycky na stejným místě, jenom den ode dne má skupinka víc žroutů – asi jak se věhlas šíří po celým lese.
První den raňajkovaly dvě, druhej už čtyři a třetí den prostě „mnoho“ (bo to překročilo moje početní dovednosti za jízdy).
Ta pravidelnost člověka uklidní – naučím se, kde zpomalit, jak moc zatroubit, aby holky zastříhaly ušima a kdybych měl foťák do tmy, asi bych hledal pěknou kompozici.
Ve čtvrtek si tak prdím, říkám si “srnky za horizontem“ a těším se na přímej přenos Života v dovočině. Dokonale relaxovanej a dokonale neobezřetnej.
Pohyb vpravo v houští už zachytávám jenom úkosem a než stihnu brzdit mám jednu hladovici vedle sebe. Zmatkuje a kličkuje po silnici. Brzdím z poctivý sedumdesátky a mezitím se přidává další srnka a ještě její kámoška. A obě následujou zmatenou velitelku peletonu. Zastavuju na silnici, z každý strany mě mine zblblá srnka - s trochou nadsázky se stávám součástí stáda a letmo se mi vybavujou vzpomínky na úprky do školní jídelny.

Uf. Stojím na silnici. Nesedřenej, nevokopanej. Tak nějak zmateně šťastnej. Bílý zadky jsou na cestě za lupením na horizontu. Vydejchávám, říkám si něco o kurva štěstí a kdyby se na obzoru objevily titulky ©Discovery channel 2012, nedivil bych se ani za mák.

O pár metrů dál srnky žerou na svým místě, naprosto nedotknutý právě proběhlým zážitkem.
Zasloužily by pěknejch pár facek přes ty rozžvejkaný držky!

XVIII. Na potulkách

Znáte to. Občas člověka zavolaj dálky, chytne toulavou helmu a jede.
Máme tu smůlu, že bydlíme kousek od vysokánskýho šachetního komína, kterej je vidět zdaleka a abysme neměli pocit, že se couráme jenom kolem komína, musíme si sakra zajet….
Začíná to pravidelně doma v chodbě, kde nám visí mapa Čech (divočejší plány pak v ložnici, kde visí mapa jůropy).
Klátíme se tak u topení, v ruce hrnek s kafem nebo chleba se salámem, teplý fusky na nohou a máme pocit, že nic není nemožný. Z města do města je to cenťák nebo deset, kolem silnic je to pohledně zelený a za jak dlouho se dá ujet mapovýho půl metru? To přece nemůže trvat extra dlouho….(významný usrknutí kafe).
No jasný, člověk tam nevidí ty kopce, víkendový kolony pětimístnejch přátel člověka, možná, kdyby si dokázal místečko v mapě zvětšit, viděl by tam sám sebe v průtrži mračen, kdy na člověku je suchej už jenom humor a někde by viděl i svůj půdorys na asfaltu – to když se jízda nevyvede.
Pravidelně po takovýhle ideový přípravě bejvám roztrpčenej, že po mý mapě jezdí nějak moc aut, že nad mojí mapou nesvítí permanentně kobliha (alias žárovka) a že takovejhle prudkej stoupák je snad pod mapou zalezlej tlustej pavouk.

Nejlíp se ovšem jezdí na punkera.
To si prostě doma tu mapu jednu ku miliónu oskenuju ostřížím zrakem, uložím jí do svý neomylně přesný paměti a jedu!
Podezřívám, že drncání koleček setřásá ty načerpaný kilobajty z poliček v mozku dolů na jednu hromadu. Nebo se prostě paměť sama formátuje, aby v ní zbylo dost místa na německou básničku „Eins, Zwei, Drei, Vier, Fünf, Sechs, Sieben,meine Mutter kocht heut Rüben…..“, která je tam zaseklá od šestý třídy a nejde vyndat.
Každopádně člověk odjede pryč z procouranýho okolí domova a najde svojí bludnou křižovatku. Z ničeho nic vám krajina přijde taková jiná-nová, architektura se lehce proměňuje a v tom opravdu blbým případě narazíte na neznámý moře v cestě.
Další etapu startuje myšlenka „Já nějak nevím, kde jsem“. Od tý doby se vám mozek vaří ve snaze vybavit si názvy projížděnejch vesniček, sledujete lišejníky na bezdomovcích, kvůli alespoň hrubýmu určení směru, vzpomínáte si na fígl s určením světovejch stran pomocí slunce a ručičkovejch hodinek (načež se vám vybavuje jenom „Eins,Zwei,Drei…“ a pro dokreslení situace vaše digitálky pípnou celou). Mírně znepokojeně sledujete stav benzínu (protože poslední pumpa byla ta doma a od tý doby jedete pouze mezi polema nebo lesem s hustotou lidí jeden dědek s kárkou na celý polesí).
Občas jsem měl kliku a rozbitá asfaltka ze který místama čučely pampelišky mě dovedla skrz chroští přímo na náměstí velkoměsta (nejste v tom sami – taky to nechápu…), jindy jsem se po drahný době chytnul nějaký cedule s šipkou (….ééé, třeba Vinařice jsou ve Středních Čechách dvoje…Přílepy zrovna tak……i Kněževes….) a zatím mě Matka Orientace sice občas propleskla, ale neodložila do Babyboxu ztracenců a já se nakonec vždycky dostal někam, odkud byl vidět komín takřka rodnej.
Následuje hypnotickej pohled na něj a přibližovací manévry navzdory pangejtům a křoviskům v cestě….
Nezapomeňte – kdyby mi někdo z vás chtěl udělat radost bonbónama, tak nejradši mám Dez-Orient desert.

XIX. Co Zákopčaník zatajil

Během prvních pár měsíců žití se skútrošem jsem vypozoroval nezvyklou věc. Ani jednou jsem nezmoknul!
A že jsem měl mockrát namále. Koukám z okna kanclu, venku zuřil liják jak z filmu, ale musel jsem jet na čas k doktorovi. Ach jo no nic chlapče, dal jsi se na vojnu, tak bojuj. Hodím na sebe bundu, batoh a z podzemní garáže vyjíždím do krajiny příjemně svlažený deštíkem a aktuálně romanticky usychající v paprscích slunce.
Zázrak!

Stejně tak situace, kdy skútr utíká se mnou na zádech dost podezřelým počasím Křivoklátska a zatímco na nás káplo asi tak pět mrňavejch kapek, o sto metrů vedle padají provazy vody.
Zázrak číslo dvě!
Jakmile vykoukne plastovej čumák z garáže, zavlní se teplá, studená i okluzní fronta a srážkovej úhrn se nekoná.
To objevila i žena a nechává mě vyvézt skútr na dvorek, když chce zrovna dávat natáčky muškátům (nebo co v těch záhonech pořád vrtá…) a šup – mraky se trhají a večer slyším nadávky na spálený ruce a ramena…
Další zázrak v pořadí!
…jj, fungovalo to spolehlivě. Nevím, jestli potom ten antisrážkovej repelent vyčíchnul, ale to odpoledne si pamatuju docela přesně:
Jedu z Kolbenky směr kostkovanej gauč v obýváku a po obloze se honí černota. Jsem v klidu, protože skútr je zřejmě sestrojenej africkým šamanem a déšť má vyřešenej… všechno běží podle obvyklýho scénáře do doby, než vyjedu z lesa mezi pole.
Z nebe se otevře okýnko a mocnej hlas říká:
„Pan Miroslav ? Máte tu nějaký úspory! …hm…hm…hm, počet zázraků je….hm…hm. Tak tady to máte.“
Dál si pamatuju vodu. Hodně vody. Představte si, že před váma stojí bazén bez stěn – jenom ta krychle H²O. Tak tím jsem projel jako první. Nadechnul jsem se jak lovkyně perel před potopením a jal se imitovat houbu hozenou do kbelíku.
Po plastech stejkaly potoky - většina z nich končila na mě. A to horší teprve vybíhalo ze startovních bloků.
„Čus, já jsem kroupa velikosti medicinbalu“, pozdravilo mě cosi těsně předtím, než jsem dostal děsnou mrdu do brejlí. V příštích vteřinách se rozjel bubenickej koncert, kde skútr byl tympán, mý tělo kotel a hlava činel.
Nebyl jsem vůbec nadšenej ze schopnosti krup trefovat se mi do mezery mezi čelistí helmy a brejlema, ovšem ta přesnost mě udivovala.
Co mám dál povídat….trvalo to chvilku, ale kroupy jsem vyklepával ještě doma z kapes. A v který kapse nebyla kroupa, tam byl alespoň hrnek vody…
…no a kolem huby jsem dva dny nosil cosi jako nepodařenej pokus namalovat se poslepu rtěnkou.

Od tý doby skútr nečaruje.

XX. Šlajfka v trysku

Práce pro velkou společnost spolu nese občas míň příjemný formality.
Pro mě, jakožto vesnickýho věčně špinavýho floutka je drobet za trest muset na sebe hodit společensky korektní oblek a podnikat diplomatický tanečky s kolegama zpoza hranic.
Jako tehdy v létě. Venku třicet ve stínu hned po rozbřesku, kukuřice na polích puká jako popcorn a ze silnice je asfaltová mlaskající řeka.
V koupelně aranžuju na toho burana v zrcadle sako s pruhem a kalhoty s pukem, košili ve který jsem si odpotil spoustu životních zlomů a kravatu s uzlem Windsor, kterej nerozvazuju z lenosti a neumětelství ho pořádně zavázat.
Představuju si nasedání do rozhicovanýho auta a puchejře na rukou od řeřavýho volantu a je mi to jasný. Dneska to dám do háku taky na skútru reprezentace - nereprezentace. V kanclu nikdo nepozná, co mě přineslo na parkoviště, tak můžu směle házet patky: „…ne, nehádejte, mám Saaba….“, hlasem knihkupce Vrány alias Dr. Králíka .
Nastrojenej jak vánoční dub beru helmici a sedám na koště. Letní rána jsou ten nejlepší čas na ježdění vůbec. Vítr ochlazuje tělo a mrská kravatou daleko za mýma zádama.
Začínám se lehce strachovat o outfit, ale jet kvůli tomu pomalu? Copak jsem Paris Hilton?
Bórn tu bý vajld, pičo!
Parkuju skútr a jdu hned ouřadovat, bo tradičně jedu přesně-až pozdě.

Kamarádi z jinýho kontinentu už čekají, sosají kafe a se známýma se bouřlivě zdravíme. Pár lidí jsem nikdy neviděl, tak si vyjadřujeme nájs tu mít jů.
Přitočí se ke mně Bruno a říká: „Hele, Pedro se ptá, co to máš na hlavě za fleky?“
? ééé, co sakra myslí? Zarděnky, spalničky, neštovice jsem už měl v dětství, žena mě netluče už pár týdnů a hlavu odupanou od vší taky nemám….
Kolegyně mi půjčuje zrcátko a vidím na svý skoro holý kebuli vypařenej obrys helmy a brejlí. A to fest….stačilo by dokreslit homologační značku a rychlý pruhy.
Takže nic, no, žádnej Saab. Vysvětluju přítomnejm, že jsem tu na MOTORCE (aby to mělo trochu umělý koule). Jo, jo, to je pak jasný, kývou hlavama a kroutí hubama do podkovy, jakože je to cool.
Bruno mi diskrétně říká: „Tak Pedro prý už chápe i ty mouchy na saku…“.
No nekecá. Probírám v hlavě, jestli někde cestou míjím řepkový pole, protože na sobě mám pohřebiště malejch mušek, který jsem zatím viděl jenom v řepce nebo v atlasu breberek. Skoro přes jejich nános není vidět apartní proužek, tak prudce módní ve Vídni roku 77.
S dávkou studu se pucuju.
Během dopoledne mi mizí i fleky od helmy a ranní trapas už není tak moc palčivej.

Ručičky hodin udělaly průvan, multikulturní den je ten tam a je čas vyrazit tam, kde je zem dlážděná slepičincema. Kluci se loučí a kroutí zápěstím, jakože Motorbajk, vrrrr, vrrrr…. No jasně, směju se a zbytečně nic nevysvětluju.
Brodím se po kolena v rozteklým asfaltu parkovištěm a hup zasednout skútroše.
Bylo docela trapný , když jsem vyjel za roh, kde celá skupina návštěvníků čekala na taxíka. Bruno mě poznal a zdraví……eh….na to se nedá, než zamávat taky. Ostatní si ukazujou prstama na troubu a já dělám, že na skútru nikdo nesedí.
Ne, že by mi to normálně vadilo, ale v tu chvíli….no to víte…reprezentace vlasti je v tahu…
Ale co už - konec dobrej, všechno dobrý. Doma jsem opřel sako na hanbu do kouta, opatrně rozvázal Windsora a byl zas montérkovým elegánem ze dvorka.

Asi za týden jsem měl v mailu zprávu od Bruna. Krom nějakejch zdvořilostí věnoval celej odstavec tomu, jaký asi máme překvapivě nuzný platový podmínky, když nemám ani auto a vzpomínal na čilej provoz skútrů na dovolený ve Vietnamu. A tam je prej skútr známkou bohatství (asi mě utěšoval). Počítám, že prase na nosiči k tomu je vyloženě výsadou horních deseti tisíc.
Měl bych mu odepsat, že u nás je skútr známka punku?
Nebo si mám jako správnej Vietnamec jít rozbalit stánek na náměstí?

XXI. Policajt nebo roští

Jak se zachováte, když vám igráček-policajt ukazuje malinový lízátko? Bráno podle netu, každej druhej přidá a scénu s poldou přetočí o pár minut dopředu, půlka zbylý půlky zastaví, seřve ho, nafackuje mu, doporučí, aby si našel poctivější práci (…třeba leštiče zobáků na kachní farmě…) a když se jim orgán omluví a na omluvnou přidá nějaký stravenky, vítězně fičí dál.
No jo, no. Známe ty historky všichni ,-)
Jelikož v reálu je každej statečnej max do šířky svejch ramen, tak já policajtovi normálně zastavím a snažím se s ním normálně bavit (nejradši o počasí).

Hrkali jsme s ženou na mý starý čínský mrše nabalení z víkendu, chytali déšť s bahnem na nohavice i batožinu naroubovanou koldokola snaživýho bajku a kupodivu se tešili, až z toho doma slezeme.
No jo, ale dom to máme ještě minimálně třicet kopců, tudíž držíme směr, držíme jazyky za zubama, žena se drží nosiče, já se držím řídítek – no uznejte, že děláme všechno proto, abysme to vydrželi.
Vyjíždíme z vesničky a jsou tam! Polda-chlapík mává plácačkou, polda-slečna se z pozadí tváří drsně.
Zastavujeme a při balancování zjišťuju, že mi ztuhlo koleno. Motorka jde do nezvyklýho úhlu a na poslední chvíli si dá koleno říct, pročež ho odměním váhou v tuhle chvíli asi tak třistakilový „jízdní soupravy“ (řečí zákona). Polda uskočil stranou a zašklebil se. Asi mi nevěří.
Změřil si nás štítivě pohledem, kouknul se na Poldinku a kejvnul hlavou nějakej signál. Podle všeho to mělo znamenat: „Vyřiď si je.“
Slečna přistoupila a povídá:
„Dobrý den, já se vám strašně omlouvám, ale my máme akci na motorkáře, tak vás musíme zastavit….“
Chlapík za ní vykroužil očima oblouk.
Říkám, že to nevadí, hlavně, že nám nezměřili tu dvoustovku v obci…polda na vteřinu strne, ale při pohledu na náš stroj je jasný i jemu, že je to vtip.
Budem tahat doklady a to znamená ženu sundat, pláštěnku z brašny sundat, rozepnout, najít…
Žena šla dolů celkem snadno. Jsme na cestě už nějakou tu minutu, tak po doskoku volí kačeří krok. Nejsme nejmladší a kolena to vědí…
Štrachám mezi bahnem brašen doklady a činím zákonům zadost.
„Tak děkujeme a šťastnou cestu“, říká slečna potom, co si nás proklepnou.
Nořím doklady zpátky hluboko do brašny a posádka může na palubu.
Žena to zatím nerozchodila a nastupuje dost kostrbatě. Poldinka to vidí a ochotně jí pomáhá. Bere její krutě zabahněnou botu do čistejch služebních rukou a vysazuje jí do sedla.
Chlapík v pozadí se točí zády a vrtí čepicí.
Děkujeme jí a chystáme se odjet.
„Ještě moment!“, říká Poldinka a upravuje nám pláštěnku na brašně. „Aby vám to nezmoklo“.
Konečně se rozjedeme a žena si s policajtkou mává až do zatáčky. Policajt nemává a rozhazuje rukama směrem ke svý kolegyni.

Snad umí chránit. Protože pomáhání zvládá jeho kolegyně za oba dva.

XXII. velké cenění

(čtěte hlasem legendárního Karla Březiny)
Dobré brzké ráno vážení diváci, vítáme vás u vašich televizorů u dalšího přímého přenosu velké ceny skútrů v kategorii do 30 kg plastů.
Do startu zbývá stále ještě pár minut a oba naši borci se chystají v depu. Schyluje se na krásný letní den a tak jezdec Pavel volí havajskou košili, doplněnou kraťasy s objemnými kapsami – uvidíme, co na to řekne aerodynamika!
V depu jezdce Miroslava vidíme volbu mikiny s kapucí a obrázkem brouka ma přední straně. Zřejmě jeho tým ještě nečetl nejnovější závěry výzkumů o vlivu třepotající se kapuce na koncentraci jezdce. Doufejme jen, že ten brouk není hovnivál, protože pod jeho záštitou se závody skutečně nevyhrávají…

Vážení diváci v týmech probíhají poslední přípravy před vjezdem do zahřívacího kola. Pavlův tým ho vybavuje svačinou s jablkem a manželka mu před nasazením přilby ještě uštědřuje políbení. Týmová vrata se otevírají a borec pěkně zostra vyráží do warm-upu.
Ještě malá úprava – povytažení kalhot, zavrtění se na sedle a zdá se být připraven.

Miroslavův tým vysílá borce na trať s batohem na zádech a přátelským ťukancem do helmy. Rozjezd je poněkud vlažnější – že by nastavení podvozku nebylo ideální? I opatrné sklápění do první zatáčky nám toto podezření potvrzuje.

Z režie se nám dostává informace, že oba závodníci zvolil suché pneumatiky o shodném osazení Tvrdá směs vpředu a Kamenná směs vzadu, plněné horským vzduchem.

V zahřívacím kole si jezdci vedou srovnatelně, ačkoliv trať vede pro každého jinudy.
Zahřívá se nejen technika, ale i piloti se na strojích protahují, zaleháváním za řídítka snižují odpor vzduchu a vykružují vlnovky, aby pneumatiky dostaly správnou pracovní teplotu.
Ale to se již blížíme k prostoru startu, kde se protínají obě trasy zahřívacích kol. ano ano, borci přijíždějí na startovní čáru (semafor na Rozdělovský křižovatce…), pokynou si hlavami jako každý závod a již hypnotizují startovní zařízení.
Safety car je zvolen tradičně – Multicar naložený posekanou trávou – a závodníky vyvede nejméně k autobusové zastávce.
Nyní však již startovní světla mění barvu na oranžovou, zelenou a oba jezdci doslova visí na nárazníku safety caru.
A je to tady! Safety car uvolňuje cestu a stroje za řevu vytočených motorů projíždějí kolem tribuny čekajících na autobus do Prahy. Pavel přejímá vedení a plně tak využívá objemovou výhodu svého motoru +25 ccm. Miroslav zvolil taktiku větrného pytle, která ho chrání před odporem větru a záběry policejních radarů.
Úvodní rovinku zpestřují volně ložené automobily, mezi nimiž se oba borci prosmýkávají s nasazením hodném tohoto sportu.

Ale co se děje?! Nádherně rozjetý závod přerušuje signalizační zařízení! Takhle krutě přetnout Pavlovu dominanci, to zavání protestem před Jury!

Během chvilky se světla mění a stroje znovu svou brutální akcelerací dokazují absolutní nadřazenost nade vší dosud známou pozemní dopravou.
Pořadí se ustálilo na prvním místě pro Pavla a druhým pořadím pro zbytek pole. Na rovince se zúročuje motorový potenciál Pavlovy MBK, kdy Miroslavova Yamaha je odsouzená sledovat její zadní světlo.
Přichází však 90° zatáčka a Miroslav se snaží soupeře vybrzdit. Skoro se mu to daří, pak však zřejmě nevhodně zvolená směs posílá přední kolo do mikrosmyku, který ubere cenné setinky.
Oba stroje se sklápí na kruhovém objezdu do pekelných náklonů. Přísahal bych, že si oba škrtli loktem o dráhu!
Náhle neukázněný divák míchá kartami! Z nepochopitelného popudu se rozhodl použít přechod pro chodce v tom nejmíň vhodném okamžení. Nevýhody pro Pavla zkušeně využívá Miroslav a před další zatáčkou se ujímá vedení.
Zrádnou šikanou se mihne Yamaha a MBK v závěsu nesleduje její stopu, což jezdci MBK přinese nechtěný kontakt s popadanými borovými šiškami. Velká škoda zvětšujícího se náskoku, ale takový už je sport…

Ostrá pravotočivá opět svědčí snazší ovladatelnosti šasi z dílen Yamaha. Pilot Yamahy se zdá být rušen plácáním kapuce. Já vám to říkal, přátelé, já vám to říkal….
Rychlá levá zákruta je projetá pod plným plynem a následuje rovinka s nedokonalým povrchem tratě.
To téměř okamžitě pilotu Yamahy způsobuje drnčení chrupu a rozostření vidění, což má značný vliv na volbu stopy. Cena za agilitu je vysoká a Miroslav ztrácí vedení.

Blížíme se do finiše, od kterého nás dělí jen tři zatáčky.
První utažená přináší skřípot hlavních stojanů, ale pořadí se nemění a vydrží tak i celou rovinku po níž jezdci letí do esíčka. Stroje se překlápí jako na kolejnicích a cíl je nadosah!
Zpomalovací pruh tradičně lépe zvládá MBK jedoucí na vyšších kolech a i když Yamaha překonává překážku BMX stylem, je MBK na parkovišti s náskokem psí délky první.
To ale není konec, přátelé, to není konec!
Pavel se snaží uzamknout svůj stroj a nervozitou se mu chvějí prsty…klíč se ne a ne strefit do zámku!
A tu i Yamaha zastavuje, jezdec ji rychle staví na hlavní stojan a se štěstím zamyká.
MBK uzamčena, Yamaha uzamčena a nyní je to jen a pouze na jezdcích!
Několik rychlých kroků ke vchodu, strkanice ve dvěřích a pípnutí píchaček nám prozrazuje vítěze dnešního závodu – stal se jím Pavel se strojem MBK! Po zdařilém startu a trochu smolnému průběhu závodu tak přichází zasloužené vítězství!
Sportovně si plácne se soupeřem a oba se rozcházejí do svých kanceláří.
Vážení diváci loučíme se z přímého přenosu a u dalšího sportovního klání zase brzy na viděnou!

….no, tak takhle se občas potkáme s kolegou skútristou na Rozdělovským semaforu cestou do háku.

Informace o redaktorovi

Miroslav Kalous - (Odebírat články autora)