To nejlepší z roku 2018 a na co se těšíme

Martin

Na první místo seznamu mých letošních motozážitků určitě zařadím březnovou představovačku trojlístku nových modelů motocyklu Moto Guzzi V7 III. Tahle akce na mě zapůsobila nejenom proto, že mi skvěle sedly jízdní i výkonové vlastnosti všech tří vyzkoušených kousků (zejména pak modelu Carbon), ale zážitek byl navíc umocněn tím, že bylo jejich představení situováno do nádherného prostředí v okolí městečka Mandello del Lario, kde se nachází fabrika vyrábějící tyhle specifické dvouválce. „Vésedmičky“ sice na první pohled působí spíš rozvážným dojmem, ale jejich padesát koníků ukázalo, že na silničky lemující jezero Como, kde nebylo snad sto metrů rovných, jsou naprosto odpovídající. Je znát, že tamní zkušební jezdci testují nové prototypy právě v těchhle nekonečných serpentinách, vystupujících až do vysoko položených horských průsmyků. Modely V7 III jim jsou doslova ušité na míru! Druhý den jsme zavítali na prohlídku továrny, v níž mezi zaměstnanci panují doslova rodinné vztahy a také do muzea, které bylo k prasknutí narvané skutečnými skvosty jednostopé historie. Moje nadšení tím bylo dokonáno. Tři dny strávené v Mandellu zapříčinily to, že se mi značka Moto Guzzi dostala ještě hlouběji pod kůži a patří nyní k mým nej… motocyklovým výrobcům.

Během letošního roku jsem se ale dostával do kontaktu hlavně s velkými cestovními endury. V mojí garáži se vystřídala rovná desítka strojů s cestovním zaměřením, vysokými podvozky a motory s objemy od osmi do dvanácti set kubíků. Každý z těchto kousků měl určitě co nabídnout, přesto se mi do paměti nejvíce vryl ten, který jsem měl k dispozici jako poslední-Triumph Tiger 1200 XRt. Test, ve kterém se dočtete moje dojmy z tohoto stroje, teprve připravujeme, ale tenhle článek pojednává spíš o pocitech spojených s testováním, leč netýkajících se přímo motocyklu. Tento budu mít už navždy spojený s nádhernou přírodou, barevným listím a posledními slunečními paprsky babího léta. Mašinu jsem měl k dispozici právě v (pro mne) nejkrásnějším období roku na konci října, kdy se vše kolem mě krásně zabarvilo, zpomalilo, utichlo. Já si s otevřenou helmou naplno užíval nejen skvělý cestovní stroj a nezaměnitelný zvuk jeho tříválcového motoru, ale i barevnou přírodu Krkonoš, ve kterých jsem Triumph během tří dnů povodil. Mašina mi svým vzhledem, projevem a charismatem připomínala šlechtice starobylého britského rodu-tedy vlastně přesně to, čím motocykly Triumph jsou. Skuteční a nepřehlédnutelní aristokraté v současném motocyklovém světě, často bohužel tak nevýrazném a uniformním.

Třetí motorku, kterou zmíním, bych naopak zařadil na druhý konec motocyklových emocí a nebál bych se ji označit za moje největší zklamání roku. Možná to bylo tím, že jsem od ní původně očekával jiné zážitky, než ona nabízí. Pokud totiž přistupujete k motocyklu Yamaha SCR950 jako ke stroji, který vám bude příjemným společníkem při pohodových nedělních výletech mezi městskými kavárnami, případně poklidném bloumání krajinou, tak zklamáni nebudete. Pokud ale budete tenhle stroj vnímat jako scrambler, za který je označován, budete nejspíš rozčarováni tak jako já. Scrambler si totiž představuji jako parťáka pro svižnější jízdu po zakroucených asfaltových silničkách či šotolinových cestách, a tím tenhle stroj prostě není. Všechny moje pocity zachycuje srovnávací test, ve kterém mu byly velmi těžkými soupeři motocykly Ducati Scrambler Desert Sled a BMW R nineT Scrambler. Ve srovnání s nimi byly nedostatky Yamahy o to markantnější.

A na co se těším pro příští sezónu? Zmínil jsem tu skutečnost, že se mi v redakci nejčastěji dostávají do ruky velká cestovní endura, další mojí oblíbenou skupinou jsou také klasické motorky-kafáče, scramblery a youngtimery. Před japonskými motorkami preferuji ty evropské a to, že mi je blízká značka Moto Guzzi už jsem také psal. Co z toho vychází? Přeci to, že mojí jednoznačně nejočekávanější novinkou je cestovní enduro Moto Guzzi V85 TT! Viděl jsem ji sice zatím jen na fotkách, ale už teď mám pocit, že se v ní opravdu střetávají všechny moje požadavky na dokonalý motocykl–je to prostě nádherná mašina, jejíž vzhled skvěle spojuje prvky moderny i klasiky a kombinuje je se špičkovou technikou. Jasně, v oblasti velkých endur budou letos určitě nejočekávanější stroje KTM 790 Adventure R a Yamaha Ténéré 700 a doufám, že se dostanu do kontaktu i s nimi (třeba ve srovnávacím testu?), ale právě Moto Guzzi V85 je pro rok 2019 určitě mojí prioritou. Doufám, že ji budu moct vyzkoušet v podmanivém prostředí italské Lombardie a osobně mě s ní seznámí nadšenci z tamní historií prodchnuté továrny.

Prochy

Hned na začátek bych rád zmínil jednu věc, která se týká jak našeho webu, respektive komentujících, tak i lidí, který třeba na naše stránky moc nezavítají. Když často čtu v diskuzích hatery, jak mají potřebu neustále se zviditelňovat a kazit ostatním den a to pod záštitou, že to vlastně myslí dobře, tak mám čím dál menší chuť se o věcech bavit a odpovídat. Jenže pak potkáte cizího člověka, který se k vám při tankování přihlásí a vy si najednou dokážete povídat dlouhé minuty. Kluk si všiml samolepky Motorkari.cz a dali jsme se do řeči, že si chce pořídit poprvé v životě novou motorku. A to stroj BMW R 1200 GS. Důvody, proč zrovna tenhle stroj, jak dlouho šetřil a s čím vším ten kluk GS porovnával-na čem jezdil, by ti hateři v naší diskuzi nepochopili. A to nemluvím o tom, že šlo o "normálního" kluka s normálním platem. Chtěl si splnit sen a jen si o tom chtěl s někým promluvit, tečka. Jednoduchý jak facka a já z toho měl radost, že jsou lidi pořád ještě v pohodě. Je jedno, co to je za motorku, je jedno kolik stojí a jestli jich jezdí hodně nebo je to raritka. Prostě ji chcete, vyděláte si na ni a je to doma. Tohle je ten jedinej recept-vybrat vlastním srdcem.

A co se týká letošního testování, tak na mě udělala největší dojem motorka Harley-Davidson Fat Bob. Ta sice přišla už loni na podzim, ale jedná se o model 2018. Všude na netu a to i v zahraničí se psalo, že se motorka povedla a že to je krok kupředu. Já bych však v tomhle případě nebyl tak skromný. Pro mě to byla naprostá pecka a posun úplně novým směrem. Jasně, že až vyjede Harley s novým klasickým naháčem, tak to bude teprve velká novinka, ale Fat Bob už letos ukázal, že Amíci stavět ovladatelný motorky umí. Zároveň se zachoval klasickej styl, že pod sebou máte pořád kus železa. Ostatně, první co mě při jízdě napadlo bylo, že bych jej z fleku postavil proti strojům jako je Yamaha MT01 a podobně. Při vrácení motorky jsem se poptával i na cenu a kolik by stála lehce ojetá, právě ta testovací. Tak moc mě dostal Fat Bob do kolen. Mám totiž rád naháče, rychlost, odezvu od podvozku, ale i klasickou starou školu, že si pro požitek musíte dojít a nic není zadarmo. Moderní design mám rád, pokud není přehnaný a jen zkrátka vidíte, za co jste peníze utratili, nejenom tedy, že to dobře jede. Všechno tohle mi bobík dal a to tolik, že stále přemýšlím, že jej pořídím..

Na druhý místo dávám BMW F 850 GS. Test sice probíhal v obrovským lijáku a i další dny to bylo na levačku, ale na druhou stranu, pokud i v tomhle mě motorka bavila, potom to za normálního počasí musí být pecka. Krásně čitelný motor, podvozek a brzdy. Znáte ten pocit, kdy od toho moc nečekáte a pak nemůžete přestat? Starší model jsem neměl moc rád, jezdil jsem jej několikrát do Německa a do Itálie a přežil to uplně v klidu. Jenže po návratu domu jsem o tý motorce neměl co říct. Jo, jede to na dálnici, trochu to ochrání před větrem, ale podvozek průměr, motor zvukově a charakterem nula. Nový model má ale jak solidní výkon, tak charakter a podvozek najednou posílá do rukou informace a baví vás. Měl jsem pocit, že pokaždý mě něčím překvapí a dokonce jsem i volal klukům, ať přijedou, že to neni možný. F 850 GS překvapí jak borce, co už tak trochu pokukuje po silnějším GS, ale dostane i uplnýho začátečníka. Každej si v tom našel to svoje a byl doslova nadšený. A co se týká designu a hlavně digitální přístrojovky, tak za mě super. Mám tenhle styl BMW rád.

Do třetice jsem si nechal Ducati Scrambler 1100. První slabší modely od Ducati jsem moc nemusel. Test byl sice vždycky super, ale já jsem od toho čekal víc. Štvalo mě, že vůbec prvnímu Scrambleru 800 předcházela velká kampaň a doslova mystično, co vůbec přijde. No a přišlo pár plastů, jednoduchý motor a to s řídítkama jak na starým kole mojí babičky. Ano, proč ne, ale co ten jízdní projev? To má bejt vtip, tohle je Scrambler? Jenže pokud jste chtěli jezdit jen kousek na kafe, tak klidně. No a pak přišel, skoro až nenápadně, silnější objem 1100 a všechno najednou dávalo smysl. Pozice jezdce, výška sedla, zahnutý řídítka a umístění stupaček. Cit na plynu, krásně dávkovatelná elektronika, dostatečný výkon a hlavně jemně povolený podvozek. Mazec, přesně pro tohle má smysl žít. Jednoduchý recept, i přesto, že si museli v továrně máknout a zřejmě vyslyšeli rady, že jen přidat na motorku hezký lak a obšité sedlo nestačí.

Na příští rok se těším na Indiana FTR1200 a na novinky od Harley-Davidson, hlavně na elektricky poháněný LiveWire, jestli se k nám do konce roku dostane. Zajímá mě i Honda CB650R, protože design je paráda a tyhle jednoduchý lehký stroje umí tolik pobavit, že to nemá obdoby. Rád bych taky, abychom postavili proti sobě novýho Scramblera 1200 od Triumphu proti jedenáctce od Ducati a BMW RnineT. A i když je to hodně nepravděpodobné, super by bylo, kdyby se podařilo dostat k nám ty indické Jawy. Na té bych se rád svezl. Na závěr bych ještě všem popřál pohodovej rok a ať si každej z vás v příštím roce splní nějakej ten sen a nečeká na jindy. Prostě to udělejte, ať už je to cokoli.

Honzis

V redakci Motorkáři.cz jsem služebně nejmladší, součástí týmu jsem se stal na začátku září. Nicméně ze svého předchozího angažmá mám zkušenosti vlastně s celou dostupnou flotilou novinářských testovacích motorek a i já jsem si v průběhu sezony pár motorek užil víc, než jsem čekal.
Osobně si materiály typu „tři nejlepší“ od kolegů velmi rád čtu, ovšem až zoufale nerad je píšu. Jak mám proboha ze sezony, kdy jsem jel na cca čtyřiceti strojích, vybrat tři? Tak jsem si to rozdělil do kategorií podle peněz a v nich horko těžko vybral jeden stroj, kvůli němuž bych si milerád konečně udělal doma pořádek v garáži.

První kategorie, levné motorky. Bez ohledu na kubaturu, takže třeba taková Suzuki GSX-R125 za více než 100 000 Kč není na „dvácu“ zrovna láce, ale lidi, jak já se vyblbnul! Mám obecně rád malé objemy, takže vás asi nepřekvapí, že mi do finále proklouzla také Husqvarna Vitpilen 401. Sice mě z ní doteď bolí zápěstí, ale zážitků naservírovala také dost. Suzuki V-Strom 250 je tak škaredá, až je vlastně roztomilá, adventura CFMOTO 650MT zase překvapila tím, jak moc dobrá může čínská motorka být. Ale nakonec je to Jawa 350 OHC Special, na kterou budu vzpomínat nejvíce. Ta motorka má tisíc a jednu mouchu, přičemž ta největší je, že to vlastně není tak úplně Jawa, ale víte co? Když jsem na ní jezdil, bylo mi to úplně jedno. Koncepčně starý vzduchem chlazený jednobuch, přísná jezdecká pozice a design, který se snad nikdy neokouká. Protože se neokoukal za celé půlstoletí. Moc mě potěšilo, že Special není jen kapotované óhácéčko, ta motorka je jiná i technicky. Ale ne tak dramaticky, abyste z ní měli pocit bezpohlavního moderního motocyklu. Tohle je stará motorka a to mě na ní asi baví nejvíc.

Druhá kategorie, taková ta střední třída. Tady se lehce hněvám na Haklíka (prostě mu plivnu do kafe), že mi vyfouknul z tohoto seznamu ty vé-sedmičky. V Mandellu jsme na jaře byli spolu, ještě každý za jiné médium, ale dojmy jsme měli úplně identické. Hodně mě bavila Kawa Z900RS, ovšem ta ve verzi CAFE, která je pocitově dost jiná než naháč. Vyloženě nadšený jsem byl z Harley-Davidsonu Street Bob, ty nové Softaily jsou fakt super, ovšem ještě víc mě chytil za srdíčko od stejné značky Iron 1200. Jako jo, "bobek" je objektivně lepší, jenž on ten Iron je jeden z nejlevnějších Haryků vůbec a je to hrozně syrová motorka. Ruce vzhůru, mouchy mezi zuby! V poměru ceny a zážitků jasné terno.

Zbývá nejvyšší liga. Ač jsem to vůbec nečekal, protože mě ta motorka na obrázcích vůbec neuchvátila a nijak zvlášť se mi vlastně nelíbí, tak mě velmi překvapil bavorský šestiválcový bagger K 1600 B. Jsem si jistý, že by se takhle dlouhá a primárně cestovní motorka neměla na utažené trati v Bělé pod Bezdězem takhle jednoduše vodit. A když už jsme u toho BMW, tak elektrický C evolution bych také doporučoval na svezení každému, kdo na elektriku jenom plive a přitom ji nikdy nezkusil. Stejně jako kteroukoli Energicu. Zabrousil jsem do elektriky, takže musím ještě říct, že dost fandím Čezetě, i když ta už do téhle kategorie drahých motorek nepatří. Mým vítězem je ale úplně nová Honda Gold Wing Tour ve verzi s DCT. Drahá, ale fakt skvělá motorka. Nejsem si jistý, jestli bych ji vyměnil za starého Golďase, ona je ale vlastně koncipovaná dost jinak. Menší plexi, úložné prostory a výrazně nižší hmotnost z ní dělají skoro gétéčko, podvozek s paralelogramovým předním zavěšením funguje na jedničku, šestiválec táhne pořád jako bejk a ten dvouspojkový automat je prostě famózní. Pro mě jediná možná konfigurace. A to, jak jste si mohli všimnout podle mého výběru předchozích dvou strojů, jsem spíše na jednoduchou klasiku.

A na co se napřesrok těším? Stejně jako Martin na Moto Guzzi V85 TT, to by mohlo být velmi racionální svezení, a dost zvědavý jsem na Yamahu Ténéré 700. Doufám, že se mi pod zadek podaří dostat ještě nový Triumph Street Scrambler a pekelná prča bude určitě na Yamaze R3. Nechci bejt práskač, ale dostali jsme pozvání na zahraniční testování tohoto malého supersportu, ovšem že tam neletím já, to bude mít ještě redakční dohru, v níž bude figurovat přinejmenším nenápadně podané projímadlo. A když už jsme u těch kapotovaných nesmyslů, moc bych si přál, aby Aprilia napřesrok v Miláně ukázala už sériovou verzi svého letošního konceptu RS 660. To by se mi moooc líbilo...

Zajoch

Letošní rekapitulaci začnu pohledem zpět k loňskému článku na toto téma. 1. místo v nejočekávanějších novinkách jsem dal KTM 790 Duke. Těšil jsem se na hravou chuligánskou kočičku s výkonem využitelným i v běžném provozu naší dopravní džungle, a on to do puntíku splnil. Na letišti i okolních silnicích to v jeho sedle byla ta správná divočina, jenže má i pár drobných škraloupů, díky kterým pomyslná jiskra prostě nepřeskočila. Jenže i tak zůstane pomyslný pohár v Mattighofenu, k pořádnému zahoření u mě totiž došlo u Husqvarny Vitpilen 701. Už po novinářské premiéře se mi neokafáč zamlouval, jeho kvality jsem si potvrdil později i doma a když teď zpětně přemýšlím nad všema těma testovačkama, probudil ve mně nejvíc emocí. Já totiž motorky vybírám srdcem, vůbec ne racionálně a Huska mi namíchala ten správný koktejl vzhledu, jízdních vlastností, charizmatu a použitelnosti, že to celé prostě vyhrála. I když z ní ve městě při pomalé jízdě bolí ruce, i když má taky svoje mouchy, ale v jejím případě jí to prominu. Má ten skvělý jednoválec, co netrpělivě visí na plynu a tak krásně jezdí v zatáčkách… Jo, o jeho umístění do garáže bych vážně uvažoval. Líbilo by se mi v ní i Tuono V4 1100, ale to už je na mě trochu moc. Obávám se, že na naháči, co pokládá přední kolo na zem ve 170 při zařazené dvojce a jede 275 km/h bych v lepším případě skončil brzo v base, v horším rovnou ve futrálu.

I druhé místo je o emocích. Nakonec ho pro sebe urvala motorka od stejného výrobce (ne, fakt mě neplatí, prostě se to tak sešlo :)). Husqvarna FS 450 a okruh ve Vysokém Mýtě. Tahle kombinace se mi vryla hluboko do srdíčka. Těžkým soupeřem byla několikanásobně dražší, výkonnější a smyslnější Ducati Panigale V4, která je neuvěřitelná, božská a sexy. Nejmodernější technika s MotoGP rodokmenem funguje perfektně a jako ze správné Ducati z ní charizma stříká na všechny strany. Svézt se na tomhle klenotu po mosteckém autodromu byl nezapomenutelný zážitek, ale na FSku to bylo něco nového. Vzhledem k nižším výkonům, nižší ceně a vyššímu stupni „nerozbitelnosti“ jsem si s ním hodně dovolil a přitom se náramně bavil. Supermoto je prostě o zábavě a Husqvarna FS 450 je jejím ideálním zprostředkovatelem. Jo a málem bych zapomněl. Mít sám pro sebe na celý den skvělou dvojku Street Triple a Speed Triple na okruhu v Sosnové, na to se taky nezapomíná!

Třetí místo a zase jednoválec. Sakra, to jsem nečekal. A už vůbec ne od vzduchem chlazené čtyřstovky s výkonem 24 koní! Ale po jednom krátkém odpoledni v sedle Himalayana od Royal Enfieldu jsem vážně začal přemýšlet, kde rychle vzít těch 120 000,-. S vážností myšlenek na koupi dokonce předběhl Vitpilena a FSko. Vitpilen by totiž musel vystřídat mého milovaného Monstera a tak dobrý zase není, na nakládání FS 450 na vozík a dojíždění na okruh zase nemám čas. Na Royala bych mohl skočit kdykoli, klidně i v tomhle počasí a vyrazit v KLIDU kamkoli. Úplně se vidím, jak si beru otevřenou přilbu, krosové brýle a rozvážným tempem brázdím českou kotlinu po polních a lesních cestách. Žádné divočení, lehký terén, pohoda. A protože stojí „pár kaček“ a není to žádná leštěnka, nebylo by mi ani tak líto, kdybych ho čas od času někde odložil. Je to prostě tak jak psal Vláďa: „nejlepší lék na uspěchanou dobu“.

Zatímco s top trojkou letošní sezóny to bylo jednoduchý (no dobře, ne úplně a nejsou to taky jenom tři motorky), s nejočekávanějším svezením příštího roku je to o dost horší. Tolik zajímavých a krásných motorek nás čeká! Hodně zvědavej jsem na Nikena. Sice to není úplná novinka, ale konečně by měl být dostupný i v Čechách. Moto Guzzi V85TT, na tom se snad shodneme všichni v redakci a nejspíš o ni propukne slušná bitka. Hodně výživný rok ale čeká slidery na našich kombinézách a to mě rozhodně nemůže nechat chladným. Během lednového rozbruslení budu trápit Yamahy R-125 a hlavně R3 na španělském okruhu a to prostě nemůže být špatný (jen si budu muset hlídat, čeho se v naší kanceláři napiju, abych nakonec místo do Španělska neletěl akorát tak na záchod, že Honzis? :P). V sezóně by se mi pak moc líbilo, kdyby se nám povedlo opět dostat na okruh Panigale V4 a postavit proti ní nové vyzyvatele Aprilii RSV4 1100 Factory a BMW S 1000 RR.

Z opačného soudku jsou dvouválce Royal Enfield, představené už loni. Příští rok by se měly konečně i u nás dostat do prodeje a po zkušenostech s Himalayanem se těším na klidnou charizmatickou jízdu. Podobně se těším i na novou Husku Svartpilen. Vitpilen s rovnými řídítky nemůže zklamat, stejně jako staronová KTM 690 SMC. Když už jsme u těch jednoválců, tak už by nám taky někdo mohl konečně půjčit krásné Caballero od Fanticu, na pětistovkovou verzi se hodně těším. Ještě víc ale na jednoho Indiana a jednoho Triumpha. Indian FTR. Velké těšení na velkého roadstera, kterému by zdatně mohl konkurovat Triumph Speed Twin. Do toho jsem se tak trošku zamiloval na první pohled, navíc na jeho motor slyším všude jenom chválu, tak ať se pašák předvede! A kdybych měl vybrat jen jednu? To nejde! Chci je všechny!!!

František

Letošní teplotně nadprůměrné počasí s minimem srážek přálo všem příznivcům jedné stopy a dalo se jezdit „suchou nohou“ téměř sedm měsíců v roce, a tak počítadla najetých kilometrů nedostala moc šancí k odpočinku. Během této právě končící sezóny jsem měl možnost vyzkoušet více zajímavých strojů, ale největším zážitkem a příjemným překvapením pro mě byl můj první letošní redakční test, při kterém se mi do rukou dostal motocykl Harley-Davidson Sport Glide. Tahle kráska mě okouzlila svou všestranností, pohodlím a neskutečně zábavným motorem Milwaukee-Eight 107. Nejen díky těmto vlastnostem byl týden v jejím sedle opravdovým motoristickým požitkem, navíc když jsem si jízdu užíval za krásného jarního počasí v neméně krásném prostředí šumavských lesů, luhů a hájů. Přestože se mé oblibě těší především stroje typu cestovní enduro, Sport Glide mně naprosto učaroval a i když vím, že to nebude jen tak hned, začínám pomalu vyklízet nepotřebné věci z garáže a nenápadně vytvářím místo právě pro tenhle Harley…. Zkrátka za mě fakt pecka. (Jen doufám, že si tyto řádky nepřečte má žena :)).

Pro stříbrnou příčku si v mém hodnocení dojela slavnostní verze Hondy Africa Twin–Adventure Sports s automatem DCT, kterou jsem si mohl pořádně proklepnout jak na silnici, tak v lehčím terénu během skvělé akce Africa Twin Test Days v areálu v Bělé pod Bezdězem. Zabodovala u mě svou univerzálností, jízdními vlastnostmi a prvotřídním pohodlím pro delší cestování.

Zajímavou zkušeností pak bylo týdenní soužití s čistě elektrickým skútrem C Evolution ze stáje BMW, který si mě získal naprosto tichou, velice dynamickou a komfortní jízdou bez jakýchkoli vibrací. Naopak zklamáním pro mě byl velmi malý dojezd cca 60 km na jedno nabití akumulátorů, který pasuje využití tohoto elektroskútru pouze do města. Skútr lze v rámci doplňkové výbavy doplnit většími akumulátory, ale takto vybavený stroj jsme k dispozici neměli. Posledním letošním opravdu velkým překvapením pro mne pak bylo osobní seznámení s čínským motocyklem nesoucím označení CF Moto 650MT. Tento benjamínek zapůsobil solidními jízdními výkony, sympatickým motorem a bezkonkurenční cenou. Za mě se jedná o doposud nejlepší motocykl čínského původu, na kterém jsem kdy seděl. Zmínit musím i super akci Indian Garage Party, na které jsem si mohl v krátkosti osahat více modelů legendární značky Indian. Zejména Chief Dark Horse mě moc bavil a ukázal, jakou čistou radost může jízda na motorce přinést.

Při vyhlížení nadcházející sezóny mám mnoho želízek v ohni a je opravdu těžké vybrat jen pár největších… Tak rád bych se projel na všech! :) Pokud mám však zmínit to nej, tak v mé oblíbené kategorii cestovních endur se asi nejvíc ze všeho těším, stejně jako někteří z mých kolegů, na nové cestovní enduro Moto Guzzi  V85 TT, které k líbivému retro kabátku nabídne hodně moderní techniku a vybavení. Nebo na některý z „derivátů“ BMW nesoucí označení Adventure, ať už je to nová 850 nebo hodně opěvovaná 1250. Do boje o zákazníka na trhu cestovních endur pak rakouská značka KTM nasadí kompaktní a vysoce výkonný model 790 Adventure R slibující hodně pěkné svezení a italská značka Ducati novou Multistradu 1260 Enduro s proměnným časováním ventilů a také menší Multistradu 950 S. V kategorii skútrů jsem pak jednoznačně natěšen na BMW C 400 GT či velké lákadlo tchajwanské značky SYM nesoucí označení MAXSYM TL. Po dlouhé době o sobě dává více vědět japonská značka Kawasaki, která nejen že oprášila kultovní model W800 a „Wéčko“ vrací s velkou parádou ve dvou verzích W800 Street a W800 CAFE, ale představila zcela novou generaci svého silničního polykače kilometrů, model Versys 1000 & Versys 1000 SE. Zda se mi podaří některé z uvedených strojů v nové sezóně osedlat ukáže čas, ale už nyní je jasné, že příští rok bude z hlediska jedné stopy hooodně zajímavý a rozhodně je nač se těšit.

Lukáš

Když se podívám do svého elektronického notýsku, tak letošní rok byl řečí soudruhů minimálně za poslední pětiletku jeden z nejvýživnějších. V jeho závěru je to vždy o lehkém bilancování a v mém případě jsou vánoční svátky s přelomem roku jedna z mála příležitostí, kdy se dokážu alespoň na chvíli opravdu zastavit a podívat se v klidu, co nás také čeká. Ač by se mohlo zdát, že přísné emisní normy nám trh v Evropě dost klátí, podobně jak mor, opak je myslím pravdou. Zkrátka, kde jedni končí, řada dalších začíná. Tak to asi má být. Nejlépe je to myslím vidět právě na množství nových testů a novinek. V letošním roce jsme se snažili dost výrazně ponořit do srovnávacích testů a ač je to opravdu hodně náročné ve všech směrech, tak se to myslím ve finále povedlo. Vybrat v mém osobním žebříčku trojici do letošní „hitparády“ nebylo opravdu snadné. Od velkoobjemových cestovních křižníků hned zkraje sezóny přes čtyři velké srovnávací testy, ať už maloobjemových skútrů či velkých megacruiserů, až po malá endura nebo motocykly v klasickém střihu. Bylo to zkrátka docela nabité. V mém osobním podání je to mimo jiné také o maximálním logistickém úsilí skloubit vše s ostatními aktivitami mimo motocykly. Musím tedy poděkovat především všem kolem sebe, lidem v redakci za trpělivost a hlavně i tomu nahoře, že nám dopřál z motocyklistického pohledu opravdu hodně dlouhou sezónu. Každopádně nějaký ten čas přes zimu na řadu hodnocení ještě máme, zároveň už můžeme spřádat plány pro příští rok. Pokud bych měl doplnit seznam přání svých kolegů, tak krom zmiňovaných modelů jako FTR 1200 či nového příslibu od Moto Guzzi v podobě modelu V85 TT, která podle mě konečně probudí ducha historického modelu Quota, se osobně těším především na nový model Triumph Speed Twin. Ten pro mě osobně, stejně tedy jako většina ostatní produkce této značky posledních let, mísí pocity opravdového odhodlání a jasného tahu na branku. Klasický naháč v podání, jež mi minimálně vzhledem připomíná motocykly z doby tak před dvaceti lety, kdy se s námi loučily poslední velké naháče a karburátory. To byl svět ikonických čtyřválcových hraček, jako byla Yamaha XJR 1300 SP či Honda CB 750, ale i dvouválců, které již tehdy měly v této kategorii své specifické místo, ale paradoxně trendy byly spíše situovány na sportovním výsluní a v nejmodernější technice. Dvouválcoví naháči byli tehdy spíš odnoží ze sportovního světa superbike. Kdo by mohl ale zapomenout na takové ikony jako na SV 1000, legendární motory od Rotaxu na bázi RSV či třeba motorické variace od Suzuki v podání Cagiva Raptor 1000 s typickým příhradovým rámem, o Ducati Monster ani nemluvě. Každopádně na tento model se těším a děkuji už jen za ten vzhled, který mi jasně připomněl období, kdy jsme byli tak mladí a neklidní :). Takže šťastný nový rok 2019 v sedle na dvou kolech.

Avizovaná a notně přepracovaná cestovní ikona Honda Gold Wing. S novým modelem pro rok 2018 se Honda rozhodla notně pozměnit pocity a zkušenost všech příznivců tohoto motocyklu. Na trh vjela rovnou ve třech modelových variantách, odlehčená a kompletně s novou výbavou. Totálně nové dojmy a komplexně přepracovaný bike, který tak zákonitě vzbudil mnoho emocí. Pro mě osobně právě v tomto ohledu, historickém kontextu a náhledu motocykl roku v mém testovacím perimetru. Navíc jsem jako bonus poznal při tomto testu opravdové příznivce značky a fandy tohoto modelu.

BMW K 1600 Grand America, dost specifické náčiní a v tomto pojetí opravdový vrchol kategorie, ale samozřejmě nic není bez chyby. Proč jsem ho sem tedy dal? Po podzimním redakčním testu BMW K 1600 B jsme dostali na začátku letošní sezóny možnost vyzkoušet poslední přírůstek do rodiny řadových šestiválců řady „K“, tentokrát v provedení s mohutným zadním kufrem a příznačným označením K 1600 Grand America. Jak již samotný název napovídá, myslí to tento motocykl s cestováním opravdu vážně a mně tak bylo trochu líto jej provézt jen v klasickém testu kolem komína. Rozhodl jsem se tak po dohodě se zastoupením BMW dát mu šanci ukázat, co opravdu umí a je mu vlastní. Vyvezl jsem ho na kratší výlet po Evropě a nakroužil s ním 1 860 km během pár dní, abych se pokusil podchytit všechny detaily a drobnosti, které nabízí a má k dispozici. Povedlo se. Naše společná cesta vedla přes ještě značně jarní rakouské Alpy, italské Dolomity a Slovinsko, kde sotva z vrcholků a hlavních tras stačil odtát sníh. Myslím, že takto koncipovaný výlet poodhalil především detaily a záludnosti, které nám zůstávají často v kratším seznámení skryty. Samozřejmě, jak to tak bývá, nebyl jsem v tom sám a cestoval jsem s přáteli, ale právě ti mi na rozličných motocyklech dali příležitost pochopit filosofii tohoto motocyklu a hlavně mě utvrdili, že i přes svůj majestát je stále tento motocykl postaven tak, že dokáže dělat radost a držet krok v provozu i s těmi nejobratnějšími na trhu. Svoji cenu si tak právem zaslouží.

Honda Forza 300 toho za 140 tisíc nabízí opravdu hodně. Oblíbený skútr původem z Itálie byl přepracován k nepoznání. Má nový trubkový ocelový rám, lehčí konstrukci s pohotovostní hmotností 182 kilogramů a silný motor o objemu 279 cm3. Ten poskytuje skútru výbornou dynamiku a až nečekaně dobře dokáže držet krok s objemově a výkonově silnější konkurencí. Navíc s cenou, která se blíží spíš kategorii stopětadvacítek. Tahle Forza je vyvinuta speciálně pro evropský trh a je to patrné ve všech detailech a proporcích. Pro mě tedy jasná volba do tohoto výběru. Navíc do našich končin a potřeb náramně sedne ve všech detailech. Celkovým pojetím a konstrukcí nezapře štíhlejší tvary s výbornou aerodynamikou. Samozřejmostí je bezklíčkové zapalování, LED světlomet a koncové světlo, které nabízí především lepší viditelnost v noci. I když nabídkou barevných provedení je to tak trochu „šedá myš“, chybí především legendární červená, celkově působí toto „tříkilo“ velice dospělým a smělým dojmem. Nechybí zde ani elektricky ovládané plexi či velice praktický velký a zabezpečený úložný prostor s elektrickou zásuvkou. Ten lze rozdělit navíc praktickou plastovou přepážkou podle potřeby a velikosti zavazadel. Za inovativní lze potom považovat přidanou malou schránku v boku na drobnosti nebo rukavice přístupnou z pod sedla. Vpředu s 15“ a vzadu 14“ koly vám skútr zajistí bezproblémovou stabilitu jak na rozbitých silnicích velkoměst, tak při rychlejších přesunech po obchvatech a rozbitých příměstských komunikacích. Ovladačům na řídítkách a přístrojům nelze takřka nic vytknout. Funkcí je mnoho a za tento peníz pro mne osobně skútr roku, alespoň podle toho, co jsem měl příležitost letos testovat.

Vláďa

Řeknu vám, vybrat jenom tři nejlepší kousky uplynulé sezony, to jsou teda pěkný muka. Jednak se mi do ruky nedostalo vyloženě špatné motorky, a potom psát o jednostopých radovánkách v době zimního spánku je tak akorát na slušnou depku. Ale dobře, vytáhnu trojici, které bych s příchodem jara zase pořádně protáhl pírka. Musím ale podotknout, že mašiny vybírám tak, aby si zaměřením nelezly navzájem do zelí, ale naopak jedna druhou doplňovala. Proto bych si v garáži ustájil motokrosovou Yamahu YZ 250 F, Ducati Desert Sled a Royal Enfield Himalayan.

Yamaha YZ250F

Ať se to někomu líbí nebo ne, offroadovému světu dominují rakouské mašiny. Už proto je skvělé, že konkurence nehází flintu do žita, ale naopak maká o sto šest a výsledkem je hodně kvalitní nářadí. Parádním důkazem je fungl nová motokrosová dvěstěpadesátka od Yamahy a já musím přiznat, že mě fest nadchla a výborně jsme si rozuměli. Kromě drobné stavby se mi líbí lehká ovladatelnost, veliká chuť zatáčet, ale i skvělé pérování a příjemný průběh výkonu. Celkem fajn je nastavení palivových map skrz aplikaci v telefonu, plusové body bere eletrický startér i o něco lehčí přístup ke vzduchovému filtru. Dvěpade jsem si vyzkoušel i v rámci motokrosových závodů a nutno dodat, že rozhodně nezklamala. Prostě devatenáctková dvěpade mi padla do ruky na první dobrou a kdyby ještě zapracovala na přední brzdě, neměla by chybu.

Ducati Desert Sled

Desert Sled se mi dostal do rukou teprve letos a musím říct, že jsem si ho perfektně užil. Jasně, už jsem na jeho adresu slyšel dost narážek a pobavilo mě hlavně to, že správná Ducati přece nemůže mít chlupaté gumy a v terénu rozhodně nemá co dělat. Jenže přesně tohle se mi líbí a Desert Sled bere plný počet bodů za universálnost a originalitu. Moc hezky se totiž dokáže popasovat s rolí parťáka při každodenním životě ve městě, ale i s rolí divočáka, který je pro každou špatnost. Opravdu jsem se výborně bavil na zakroucených asfaltkách za městem a minimálně ještě jednou tolik, když jsem přeskočil „pangejt“ a zmizel v terénu. Pérování s vyššími zdvihy, poměrně slušná světlá výška i široká řidítka dovolí v terénu relativně dost a je jen na jezdci, kam až nechá offroadové radovánky zajít. Kdo si potom po boku Deserta vychutnává intenzivní ristretto, má ještě dlouho pusu jako rohlík, tak jako jsem měl já.

Royal Enfield Himalayan

Motorek, před kterými smekám, je opravdu hodně a po této stránce byl rok 2018 hodně pestrý. Kdyby mi ale někdo řekl, že smeknu právě před Himalayanem, asi bych ho rovnou poslal do ordinace legendárního psychiatra Chocholouška. Jenže to by bylo politováníhodným nedopatřením, ke kterému dochází maximálně jednou za 10 let. Royal Enfield Himalayan rozhodně není dokonalý, ale má své obrovské kouzlo a člověk se v jeho sedle dostane do jisté nirvány. Prostě jako by svět zpomalil a existovala jenom cesta, Enfield a vy. Ano, Himalayan nemá výkonu na rozdávání, ani elektroniku poslední generace, ale ani vybroušené jízdní vlastnosti… je ale jiný, a to mě baví.       

Kromě nejrůznějších motorek se během celé sezony potkávám se skvělými lidmi, kteří pro jednu stopu dýchají a také to rozhodně stojí za zmínku. Spoustu z nich jsem potkal například při skvělých akcích, jako byl Africa Twin Test Days, Yamaha MT-Tour v Brně nebo BMW Motorrad Experience, kde jsem byl v roli instruktora. Zážitkem jako hrom byla možnost potkat Aldona Bakera a vyzkoušet si na jeho trati devatenáctkové motokrosové Husqvarny, ale zrovna tak se svézt na nových kačenách po boku Tondy Cairoliho a Ryana Doungeyho v Itálii. Moc fajn byla práce na probíhajícím enduro seriálu „Jak na to“ ve stupačkách Yamahy WR 450 F, protože zpětná vazba říká, že právě to se vám líbí. Asi největší divočinou byla možnost vyzkoušet si nekompromisní plochodrážní speciál a také rozhodně stály za to první krůčky za řidítky trialky.

Sezona byla opravdu hodně pestrá, takže se už těším na další, protože tam se nám rýsuje pěkných pár zajímavých kousků. Jednoznačně nejvíc se těším na KTM 790 Adventure R a Yamahu Ténéré 700, které nás už nějaký ten pátek slušně napínají. Moc rád se podívám na kobylku Triumphu Scarmbler 1200, Husky Svartpilen 701, Moto Guzzi V85, Indiana FTR nebo inovovaným kačenám 690 Enduro a SMC. Neodpustím si to a závěrem zmíním, že mě neskutečně zklamala naše Jawa. Ano, Jawa 350 Speciál se mi líbí a to strašně moc, ale proč je „naše“ jen z několika málo procent? To samé platí o nedávno představených Jawkách od Mahindry, které jsou fakt parádní. Je vidět, že to jde, když se chce a o to víc mě štve, že nevyjely z naší dílny. Vám čtenářům velké díky za přízeň a do nové sezony přeji jen to nej a ať se válíte jenom smíchy.

 

Informace o redaktorovi

František Hadt - (Odebírat články autora)
Martin Hakl - (Odebírat články autora)
Tomáš Mikšovský - (Odebírat články autora)
Vláďa Novotný - (Odebírat články autora)
Tomáš Procházka - (Odebírat články autora)
Jan Rameš - (Odebírat články autora)
Lukáš Růžička - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)