KTM LC8 950 Adventure (2005)

Měl jsem možnost zúčastnit se výpravy na Ukrajinu od projektu Motoškola přijďte se projet www.prijdteseprojet.cz/ .
Sice jsme převážně jezdili na lehkých motorkách, ale všech od značky KTM . Anička (instruktorka) měla Freeride 250 ve dvoutaktu, já měl Freeride 350, Zdenda (53 letý truhlář, který jezdí na moto jen 4 roky) na EXC 250, Jára (webař stránek a jinak silniční jezdec) měl EXC 450, Kristýna (webařka a též silničkářka) jela na EXC 500 a konečně instruktor David sedlal 1290 Adventure R. Znal jsem jen Aničku a Davida, S Jardou, Zdendou a Kristýnou jsem se seznamoval až v autě. Přesun tam i zpět byl komfortně vyřešen Multivanem od VW s dvouosím přívěsem.

V sobotu 10.6.2017 jsme se kolem sedmé ráno sjeli v areálu firmy. Já měl věci na motorku svoje, ostatní zkoušeli oblečení, helmy, chrániče i boty, které jim motoškola zapůjčila v ceně zájezdu (takže můžete dojet v podstatě v trenkách ). Asi v osum ráno jsme vyrazili a po cestě v Olomouci naložili i Kristýnu.
Nebýt 70 km objížďky a 4 hodinové kontroly na hranicích což nám prodloužilo cestu tam na 18 hodin, neměla by cesta chybu. Podotýkám, že nám ještě pořádně pršelo a dokonce i velkými bouřemi se rozsvěcelo nebe kolem nás.
Na místo pobytu v Pilipci v "motelu u Leva" jsme dojeli kolem druhé ráno. Leonid (majitel ubytovacího a restauračního komplexu) se svou rodinkou (krásnou manželkou Natálkou a statným synem Toljou) i personálem na nás čekali, aby nám dopřáli vynikajícího bořšče a osvěžení v podobě piva, nebo místního nealkoholického nápoje "kvasu" (připomínal mi nealko černé pivo, ale sladší, takže spíše něco mezi tím a Kofolou). Samosebou nechyběla ani láhev výborné vodky .
Následovalo rychlé ubytování. Provizorně jsme dostali 4 lůžkový pokoj a instruktoři dvoulůžák v jiné budově. Toto rozdělení se ale osvědčilo a tak Kikča odmítla i pozdější nabídku, že by mohla bydlet sama. Bez tohoto smíšeného sdílení pokoje by neměli zejména večery tak skvělou a zábavnou atmosféru a náš pobyt neměl tolik hezkých vzpomínek právě i ve chvílích trávených na pokoji ... .

Neděle 11.6.2017
První ráno jsem se vzbudil zvyklý jako do práce - hodinovým posunem umocněný zážitek pro ostatní, kteří byli překvapeni. Další dny už si na mé ranní vstávání zvykli. Uslyšel jsem známý hlas odněkud z venku. Jdu se podívat a na lavici u stolu na venkovním posezení sedí Bujon - kolega z Ostravy se kterým jsem absolvoval dovolenou v Italských Alpách na šotolinách. Svět je malý, pomyslel jsem si (později jsem zde potkal i bývalého mistra ČR Jardu od nás z Ústí nad Orlicí..). Popovídali jsme asi hodinu, než se sbalili a odjeli směr dom. Jdu tedy sám sundat motorky, ať mám co dělat.
Probudili se i ostatní účastníci naší výpravy a na stůl se nosila snídaně. Jídlo bylo nejen velmi chutné, ale i precizně naaranžované tak, že by se za něho nestyděl ani 4 hvězdičkový hotel .
Převléknout se do enduro úborů a do stupaček! Konečně..! Všichni natěšení na lehké trasy, když jsme ti začátečníci. Sledovali jsme ostatní kolegy enduráře co dojeli na lehkých před námi, jak se drápou do prvního kopce hned před ubytkem a divili se, že se tam dostali. To jsme ještě netušili,že musíme za nimi, nebo-li stejnou trasou vzhůru .
Rozpačité pocity za řidítky, roztřesená kolena, oči upřeny metr nebo dva od předního kola, stres a fyzická námaha jak při skládání uhlí - tak bych popsal první zdolání kopce . Vše jsme teoreticky znali, ale v reálu asi ponechali někde v záložce zamčené před podvědomím..
První výhled, rozlehlé louky, zkouška ostatních strojů, přejezdy malé klády, focení, sdílení pocitů a první slastné opojení při "vyvrcholení" nahoře na kopci. Že tyto pocity budeme každý den několikanásobně umocňovat jsme ještě ani netušili.. Krajina kolem připomínala místa viditelná i u nás v Čechách - louky a stromy, menší kopce...nic kvůli čemu bych sem musel podstupovat tak dlouhou cestu..
Na další úsek prvního výletu jsme se rozdělili. S Davidem a Járou jsme dávali technicky složitější výjezd. Po něm následovala cestička lesíkem napojující se na vyjetou cestu od těžkých strojů. Kluci jeli přede mnou a já viděl jak David na cestu s mastodontem skáče. Přece nejsem tak velké nemehlo, abych se na lehké motorce aspoň nepokusil jeho ladný skok napodobit.. ! Zatáhnu za plyn, motorka jedoucí na vyšší stupeň, který Freeride v pohodě zvládá však tolik neakceleruje a dopadá předním kolem na hranu koleje. Těžká motorka by si s ní možná poradila, ale lehké endurko se k zemi poskládalo tak rychle, že jsem vnímal jen ránu do hlavy a že dál již v jízdě nepokračuji . Rychle jsem se posbíral abych se neztratil a dojel na nedalekou další rozlehlou louku, kde jsme trénovali opět přejezdy klád a zvedání (odlehčování) předního kola.
Z počátku se nedařilo, poté párkrát ano, ale pravidlem to nazývat nemůžu. David s ladností tančící baletky přeskakoval s lokomotivou největší kládu a nás tím velmi zahamboval . Všichni jsme ho sledovali s velkým obdivem a respektem! Posezení, popovídání, odpočinek, sdílení pocitů a až tady jsme si uvědomil, že mě bolí i rameno .
Přesun lučními cestami které se změnily v blátivější úseky s kalužemi. Do první najíždím se zařazenou trojkou. Prdel dávám dozadu, abych odlehčil předek a...kolo zajíždí nějak moc hluboko, což jsem vůbec nečekal. Motorka je rázem asi po stupačky ve vodě a potřebuje ven. Přidám plyn a samosebou - kuck a chcípne. Už cítím jak mi teče voda do bot . No to jsem to nějak nevychytal..., ale i ostatní hloubka kaluží překvapila.
Následoval přesun na malý kopec, kde jsme opět zkoušeli ostaní stroje včetně 1290. První natáčení dronem, které odpoledne ještě více zpestřilo. Odjezd směr ubytko, první sjezd v trochu rozpačitém duchu, ale již stabilnější než na výjezdu. Dole na naší základně jsme dali kafe a polívku. Mě ježdění nestačilo a tak jsem ještě zkusil výjezd na kopec na Zdendově 250 i Jardovej 450, pak teprve jsem byl uspokojen a s ostatními se jal uložení motorek a věcí do sušárny - místnostI kde by "barbínky" nechtěly být ani v nejhorších snech. Asi nemusím její ozon popisovat lidem co jezdí na endurech .
Odpočinek, povídání, Kristýnčino "zatejpování" mého ramene (za které ještě jednou děkuji), popíjení a kolem osmé večer tamního času luxusní véča. Následovala "volná zábava" => povětšinou degustace vodky . Trousení na pokoj,večerní rozprava o prožitém dni, omluvy Zdendy v jeho noční košilce a uvolněná nálada (u Zdendy i zvukově doprovázená) umocňovali zakončení prvního dne kdy nám ani nekáplo a naopak sluníčko svítilo až jsme někteří cítili linoucí se kapky kondenzátu mezi půlkami našich zádních částí těl.


Pondělí 12.6.2017
Ráno jsme vyměnili s Jaroušem olej ve dvoutaktním Freerideru a Pětikuli. Vyčištění a namazání řetězů se pak stalo naším každodenním chlebem. Péče o motorky je pro Davida priorita .
Snídaně, převlečení a přesun na vrchol sjezdovky. Opět jsme se rozdělili. Jel jsem se podívat na brodek hned kousíček od ubytovny, zkusil ho sám a protože jsem dostatečně neodlehčil přední kolo, kteréžto se smeklo na velkých mokrých šutrech, zůstal v něm. Voda do bot a stres, abych motku neutopil - náklon byl opravdu veliký.. Naštěstí není těžká a tak jsem to zvládl. Hned za brodem je prudší výjezd jen s uzonkou pěšinkou. Jakmile z ní sjedete, hrabete na trávě a nebo Vás stáhne rýha od vody co tu jistě valí při vydatných deštích z kopců dolů.. Výživná zkušenost . Jára jel za chviličku za mnou a oba jsme dali výjezd bez "ztráty květinky" .Ostatní jeli kousek po asfaltu a pak kamenito-šotolinovou cestou. My se vydali následně po složitější lesní cestě.
Výjezdy nám připadly dost náročné, ale zvládli jsme je docela obstojně. Vystoupali jsme na místo, kde končí i lanovka a odtud jezdí lyžaři dolů. Kopec však pokračoval ještě daleko výš a před jeho vrcholem byl ještě zpestřen kameny. Někteří tento úsek zdolávali na několik etap. Kolegům s těžkými endury co s námi byli též "U Leva", vytáhl na vrchol motorky David. Tedy ne všem, ale myslím že těm co pomohl hodně ulevil .
Vrchol kopce však skýtal nádherné výhledy. Naše nadšení přebilo únavu a strach z právě prožitého úseku cesty. Krajina se změnila v obrovskou plochu pokrytou borůvčím, kopce, klikaté cesty propletené mezi nimi, mraky skoro na dosah.. Uvědomili jsme si, jak hodně jsme se posunuli oproti včerejším začátečnickým pokusům o zdolávání převýšení a že tohle doma opravdu nemáme šanci vidět!!!
Horečné focení, legrační pózování, zkoumání okolí a zdravení s dalšími, kteří na kopec dorazili nejen na motorkách, ale i pěšky a nebo s offroadovými auty - moderní tu však rozhodně nenajdete !
Měl následovat přesun na Poloniny, jenže počasí na horách nás po pár km otočilo zpět. Jen pár chvil na jednom z dalších kopečků, který nám poskytl další nádherné výhledy do kraje, ale zatím zahaleného z části do závoje z oblaků. Vítr a pár kapek deště nás přesvědčili, že pro dnešek bylo ježdění dost.
Vraceli jsme se těžší cestou, ale všichni jsme ji dali bez pádů a karambolů. Bohužel jsem na ní ztratil jednu z několika Kristýnčiných GO Pro kamer. Projížděli jsme i úzké cestičky mezi hustým porostem, kde jsem cítil otření helmy o stromek. Snažil jsem se jí najít, projel těžký úsek ještě jednou nahoru a přidal se i David. Dojeli jsme opět na konec lanovky, kde jsem ji naposledy kontroloval. Ani při podrobném zkoumání při návratu jsme kameru nenašli . Navíc se pomalou jízdou z kopce na nízký rychlostní stupeň a možná i prasklinkou na chladiči začal Freeride vařit a stávkovat. Tyhle trable mě rozhodily.. Byl jsem ze ztráty hodně smutný, naštvaný a rozmrzelý - nadával jsem si po celou dobu hledání. Kolika nepěknými jmény jsem se nazval si asi budete patrně umět představit... . Kika mě uklidnila slovy, že se stanou horší věci a že se trápit ztrátou nemám. Je to holka bojovná a upřímná, mě se vše zahodit za hlavu tak rychle však nepodařilo.
Návrat na základnu, káva, polévka, odpočinek... Se Zdendou jsme neměli dost a tak vyjeli s Davidem a Aničkou na brodek kousíček od ubytovny. Jardoj nebylo vůbec dobře a Kikča u něho zůstala jako pečovatelka. Půjčil jsem si tedy jeho EXC 450. Já již věděl do čeho jdu, ale Zdenda ještě netušil... Postavil se na břeh potoka kde ho Dav zastavil. Oživení drunu, postavení Aničky s foto aparátem a já s kamerou v ruce. Měl bych depku už jen z toho kolik očí mě sleduje a ještě co je přede mnou za krpál.. Stejné pocity sdílel i Zdeněk (což mi řekl po dojezdu na základnu).
Po chvilce vše připraveno. Zdenda dává na sebou sedlané EXC 250 plnej a přelítne brod s dovedností profíka . Spadla mi brada.. Prvních pár metrů a rozhodila ho kolej. Motorka vlítla do rejhy a už se hrabe, skáče, šutry lítaj, Zdenda vlaje, ale neubere... ! Po chvilce najede na pěšinku a valí po ní dál do kopce, než se chytne trávy a zmáčkne spojku. Stojí, hrabe, potí se, funí, ale nevzdává se. David mu přez "kecafon" do helmy říká, že mu pomůže, ať se netrápí, ale on ani neodpovídá. Co se mu honilo hlavou můžeme jen hádat.. Dron nad ním krouží a Zdeněk stále bojuje.. Nevzdal se opravdu dlouho, až ho David skoro ukecal aby přestal. Sedlá Aniččinu 250 a letí za ním.
I on měl trošičku problém se Zdenkovou motorkou vyjet. Ten mu ukázal prstem, kam si přeje stroj postavit a odtud již pokořil kopec sám. Na řadu jsem šel já... Po nedávné zkušenosti jsem se stresoval myšlenkou, že jí zase pošlu do vody a ještě to uvidí oba instruktoři i zachytí Aniččina ruka na spoušti foťáku. Davova rada ať to profičím a neřeším mě popohnala kupředu. Fotka průjezdu skoro na plakát, ale hrana břehu mě hodila více vlevo a já zastavuji v rýze. Dávám plnej a dostávám se z ní celkem kontrolovaně na pěšinku po níž již ladně vyjíždím za Zdenkem.
Jezdíme po cestách mezi loukami i v lesích. Náročnější úsek Zdenka trochu zrakvil. Potřeboval odpočinek, čehož si všimlo jen mé oko, nikoli oči Davidovi.. Jel dál a rozklepaný Zdenek, vysílen se nevzdal a následoval nás. Kousek se jelo pohodově, pak se cesta prudce stočila, malej brod a okamžitě prudký skalnatý výjezd.. Já i Zdenda ho dáváme . Vysvětluju Davovi stav Zdendy, ihned na to odpočíváme. Anička chce nějaké pěkně záběry - přece jen nemá skoro žádné fotky a tak jdou na popisovaný úsek s Davidem.
Nabízím Zdendoj tyčinku na posílení energie a pak se k Aničce přidávám. Baví mě to a zase si připadám jako malej kluk.. Zdenda má opravdu dostatek času nabrat dech a po dalším přejezdu na louku, využívá nabídky od Davida na projížďku na 1290.
Anička odchází s foťákem a David ladí drona. Našel funkci "sledování s obletem". Záběry sleduje v držáku pod ovladači drona a nevšimne si že ten zakroužil až ke stromu. Vidíme jen jak tahle dosti drahá hračka mizí ve větvích a padá dolů. Poprvé za půl roku co Davida znám ho slyším nadávat (je to jinak klidný, vyrovnaný a trpělivý člověk). "Do prdele!" to bylo celé co řekl ... Nasedl na Zdendovu 250 a jel k místu kde dron neřízeně opustil svou dráhu letu. Vysoká tráva hledání dosti ztížila, nicméně po asi 5 minutách a s pomocí Aničky se shledává opět se svým majitelem.
Nic netušící Zdenda si užívá i hluboké nástrahy v podobě zarostlých kolejí a se zubatým úsměvem jezdí na vytyčeném místě. Při hledání dronu padá náhle i Aniččina 250 na batoh kde je normálně foťák. Nic se naštěstí nestalo...uff to mohl opravdu krizový den !
Odjíždíme zase trochu oklikou na ubytko a již jen popíjíme, klábosíme a čekáme na véču. Byli pstruzi, ale opět luxusně načančané a vynikající!
Večerní povídání venku, promítání fotek a videí v prostorách hospůdky, webaři se jali během těchto chvil práce na předělu stránek motoškoly.
Následovala trochu nervózně probíhající hra Člověče nezlob se . Zábava náramná, hodně srandy, všichni se uvolnili a padlo trochu více vodky než obvykle.. Trousení na pokoje,večerní rozprava o prožitém dni, omluvy Zdendy v jeho noční košilce a uvolněná nálada (u Zdendy i zvukově doprovázená) opět umocňovali zakončení dalšího dne kdy nám jen maličko zakapalo na kopci.

Úterý 13.6.2017
Třetí den začal tradičně - výměna oleje v jednom z EXC, snídaně a ošetření řetězů, tentokrát se Zdendou. Vstup do sušárny se známým ozónem co nám vháněl skoro slzy do očí, ponožky připomínající klacky a navlhlé boty. Nic z toho nám vůbec nevadilo - někteří nepochopí .
Odjezd pod sjezdovku lehčí cestou, ale těsně pod koncem lanovky David najel na kamenitou, která dala některým docela zabrat. Projíždím kolem odpočívajích kolegů a ptám se na jejich stav. Kika vypadala dost utahaně, odjel jsem, ale po pár metrech si uvědomuji, že na mé lehčí motorce by kopec mohla vyjet méně náročně. Couvám, nabízím a s odmítnutím pokračuji nahoru. Uvařený Freeride nemá takový výkon a tak při překonávání kamenů nezareaguje na plynovou rukojeť jak bych čekal a chcípne. Válím se na zemi jak brouk .Mno . Při odpočívání skupinky jsme s Davem sundali boční plast a zjistili, že v chladiči chybí voda. 2 litry v Camel backu? Tak jsem se s Freeriderem kamarádsky rozdělil. Plastem jsme vytunili zadek 1290 a během dalších jízd a dní už jsem hladinu kontroloval průběžně.
Zpět k cestě.. I Zdeněk, který tvrdil, že si sáhl totálně na dno svých sil a tak jak je unavený nyní ještě nikdy znaven nebyl, nasedl na svou KTM a dojel oklikou (pro silničáře čti o to "horší" cestou, pro enduráře - hezčí ) dojel opět nad sjezdovku. Tentokráte dokonce jen s jednou zastávkou ! Na vrcholu se sám sobě divil, co vše je schopen vyjet, fyzicky zvládnout.
Počasí bylo luxusní a my se mohli rozhodnout pro pokračování v cestě ze včerejška a nebo zvolit jinou, údajně lehčí (Davidem pojmenovanou "asfaltovou") cestou jiným směrem. Protože jsme věděli kam jsme jeli, chtěli jsme pokračovat tam, kde jsme včera nemohli.
První větší kopec s rychlým výjezdem se pro některé na chvíli stal místem odpočinku a pro mne a Járu "pískovištěm" - alespoň tak jsem si připadal - jak malej kluk na pískovišti . Zkoušeli jsme stroje ostatních včetně 1290, dávali kopec nahoru a dolů snad více jak desetkrát. David nás natáčel dronem a Anička fotila, následně i ona mazáckým způsobem prohnala mastodonta do kopce. Motorky nás posouvali zase o kus dál a my si kopec náramně užívali . Ani jsem nevěděl jak jsem u toho "akčně" vypadal, což mi napověděly jen fotky při opětovném večerním promítání. Let vzduchem s motorkou vyosenou z dráhy, létající povrch cesty..další fotka jak na plakát (už mi zdobí plochu compu..) Z tohoto testování mi vyplynula jako TOP KTM motorka do těchto končin EXC 500!!! Je to jen můj dojem, ale kdybych neměl svou 950 Advu, už teď po dojezdu domů hledám v inzerátech nějaký zachovalý kousek ...
Konec srandy, jedem dál! Klikatá pěšina po vrcholku končila u jednoho výčnělku - alespoň tak mi připadal úkaz na cestě. Výhled nejhezčí co jsem kdy viděl, ale nenápadně schovával docela prudký sjezd. Členitý, kamenitý, sypký..prostě technicky (alespoň pro nás "enduro embria") náročný. Až na Kristýnku jsme z něho dostali, každý po svém, motorky dolů. Tam jsem si položil otázku, jak asi vypadá těžší trasa ?
Rozešel jsem se Kice naproti, abych ji motorku stáhl dolů, ale David mě zastavil, sundal si batoh a ledvinku s vercajkem, tankvak ze 1290, za sebe posadil Aničku a nám nepochopitelným způsobem vyjel skoro zpět k "rozhlednému" bodu. Anička zbytek došla po svých. Čekali by jste, že je tím vše vyřešeno a jede se dál? My taky! Chyba lávky... Jen co všichni dorazili na místo kde jsme stáli my ostatní, David pronesl, že v rámci tréninku si dají výjezd s Aničkou znovu . Stáli jsme jak opaření a sledovali jeho výkon, kterým opravdu dostal lokomotivu až tam kam řekl... Mé sebevědomí kleslo... . Nicméně nám pak oznámil, že tento úsek nedávají ani endůráři s 20 letou praxí. Tady jim stahují motorky běžně. Tím nás hodně potěšil a slovně jakoby poplácal po ramenou .
Jedeme dál, sjezdy již nejsou tak náročné, ale jen o trochu a tentokrát před nimi neuhne ani Kika . Užívám si stáčení motorky při řízeném smyku zadního kola, abych si ji nastavil co nejvíce kolmo k vymleté rejze od vody a bezpečně ji přejel, stejně tak i projel po kamenech anebo mezi nimi. Činím tak skoro pořád a mám pocit jako bych již nad motorkou převzal veškerou moc . Zase jsem posunul své dovednosti o několik stupínků výše a vidím stejný (ne-li lepší) i u ostatních.
Dojezd na ubytko, káva, rozprava... K večeři budou uzená žebra, nyní se vaří ve vodě. Natálka z vývaru udělala luxusní polévku během několika málo minut. Večeře, promítání, hry, trousení na pokoje...však už to znáte .

Středa 14.6.2017
Ranní rituál netřeba dlouze popisovat, tentokrát jsme jen neměnili olej na žádné z KTM.
Rozjezd a pohodový přesun na kopečky po asfaltu a pěkných šotolinových cestách. Měl jsem velké nutkání vyměnit lehký uskákaný stroj a za monstrózní žehlící nerovné povrchy, 1290. Rozmýšlel jsem se však příliž dlouho a po vyměnění strojů jsme po chvíli dojeli na místo našich prvních tréninků z prvního dne, jen z opačné strany. Na místě mého pádu jsem položil i mastodonta.. Asi jsem se moc soustředil na bod kde mi ujel Freeride a nevěnoval pozornost přednímu kolu. Položení bylo spíše ladné opření o břeh. Nic se nestalo, nasedám a jedu dál.
Změna povrchu na lesní cestu s kalužemi. Vyhýbací manévry mi nejdou tak jako na lehké, peru se s tím, potím, funím, nadávám si. U dalšího úseku kde ostatní čekají pokorně předávám těžkou Advu Davoj a s radostí "sedlám" svůj přiřazený lehký stroj. Na něm jsem opět ve svém živlu a terén si užívám.
Přijíždíme na křižovatku kde za námi vykukuje vyzývavě výjezd s kamenitým koncem. Místo opět pro odpočinek, Zdenda ulehá do trávy. Stačil jeden pohled na Járu a už jedem kopec pokořit. Na Freerideru ho celý nedávám - asi v polovině se nechám rozhodit kameny, zastavuji, sedám, couvám a pak vyjíždím. Takhle ne.. Dolů to jde celkem pěkně, jak na trialu. Kradu stroj od Kiki a vyjíždím kopec na pětikuli. Paráda, zvedá se předek, reguluji vše spojkou, rohlík na puse, nahoře vrkám za plyn jak puberťák u Simsona před barákem svojí holky..
Při dalším pokračování se mi navalila do hlavy odvaha, umím přejíždět rýhy na cestě, užívám si techniku, spojkuju, odlehčuju předek, přeskakuju sem a tam..blbnu... Mírný sjezd dolů, výzva v podobě rýhy mě opět vyprovokovala zvednout kolo, ale asi moc. Náraz do mezičky a už se válím znovu na rameni.. Jela za mnou jen Anička.. Směju se jakej jsem debil..že dělám pič*viny a to mám za to. Nic se nestalo, říkám si..
Dojeli jsme na místo kde jsou poskládány obrovské trubky. Různě jsme na ně posedali a dlouze se fotili. Povídání, srandičky, odpočinek. Pak opět úsek s četnými kalužemi. Paráda to si projíždím pomalu abych se co nejméně koly dotýkal vody. Další místo k odpočinku - Zdenda naopak skoro každou louži projíždí bokem a rasuje stroj ven. David jede na dvoutaktu na průzkum. Ležíme v trávě a Kika mě škádlí stéblem jako kdyby po mě lezl hmyz. Potom jí to s chutí vracím. Tam jsem si uvědomil, jak moc mě ruka začíná bolet a že mám naražený i žebra. No nic, to musím vydržet! David se vrací, popisuje cestu a většina výpravy hlasuje pro obrat a dojezd na základnu. Čeká nás dnes ještě překvápko v přírodě, tak odjíždíme na kávu.
Po necelé hodině se opět dělíme a dojíždíme na nedaleký kopec, kde pro nás Leonid s Natálkou přichystali piknik. Na ohni se dělá Šašlik - maso z vepřového krku. Vedle se pečou brambory, o kousek dál plane oheň na ohřátí. Prostřený stůl jako kdyby zde měla být svatba, ubrusy prošívané s nádhernými vzory, úsměvy, pohoda..
Dáváme první chod - kuřecí křidélka s brambory. Ani nevím odkud se vzaly, ale jsou výborná. Po jídle uleháme do trávy, klábosíme, někteří i usínají. Luxusní pohodové odpoledne, hodně uvolněné, přátelské. Dojeli i ostatní motorkáři z ubytovny na lehkých i těžkých motkách.
Leonid nám vysvětluje, že je nutné si 3x připít s vodkou a učí nás pokřik. Asi je Vám jasné že po třech vodkách následuje čtvrtá, pátá... Už je přestávám počítat. Jíme vynikající Šašlik, povídáme, popíjíme, ale bohužel jen naše parta. Leží první láhev (když je prázdná, musí se položit), pak druhá, náhle se objevuje třetí, kterou též ztrestáme a donutíme ji uložit se na stůl..
Pomáhám Natálce sklidit ze stolu, čímž jsem si u ní údajně dost šplhl. Nasedáme na motorky a pokorně jedeme pomalu za vedoucím Davidem. Nikdo nemachruje, nespěchá..kocháme se okolím a snažíme vyhýbat dírám v silnici - marně.. .
Dojezd na ubytko dopadl výborně - nikomu se nic nestalo, ani stroje neutrpěly žádnou újmu. Já se cítil celkem střízliv a spokojen. Ale dne ještě nebyl konec.. Dojeli místní a Natálka mě i Zdendu vzala na exkursi do nové kuchyně. Padla skoro další láhev vodky. Natálka byla jako sluníčko, nechtělo se mi od ní utíkat, ale nával alkoholu do hlavy byl moc rychlý. Sednu ke stolu v hospůdce, hrajeme karty a Zdenda dává na stůl další lahev. Popíjím malými doušky za což jsem dosti pokárán, připojuje se David a jeho pohled též napovídá že nemám dělat Zagorku. Tohle dlouho nevydržím, dopíjím snad pátý "stakančik" a zdrhám na pokoj. Není mi nejlíp, ale povídáme s Kikou i Járou, příchod Zdendy a pak postupně usínáme.
Noc nic moc, bolest žeber a ramene doplňují zažívací potíže.

Čtvrtek 15.6.2017
Ráno je mi zle a nemám vůbec chuť na jídlo, už jen to pomyšlení mi nedělá dobře. Myšlenka na vodku se mnou nedělá nic, tak si myslím že na mě něco vlezlo. O motorky se postarali kluci tentokrát beze mě.
Dnešek by měl být podle Dava pohodový, samé "asfaltky" jak on pojmenoval místní (pro něho) rychlé cesty. Vyjeli jsme snadnější šotolinovou cestou na sjezdovku a při přesunu nad ní nás David s Aničkou fotí. Nahoře na mě padá těžká chvíle - návaly horka střídají zimu, chvěju se, ani neslézám a jen se poskládám na řidítka. Tlaky do těla, zle, nevolnost.., připadám si jako žena v přechodu a vůbec si dnešní chvíle vyvrcholení neužívám. Kika je hodně unavená a domlouváme se na návratu zpět na ubykaci.
Odpočinek pokračuje, přesunuji se tedy k posezení a opření o sloup. Stále nám není nejlíp, ale ostatní jsou v pohodě. Cesta údajně bude taky na pohodu a kratší než obvykle. Anička jede na průzkum a potvrzuje co bylo vyřčeno, jen jeden úsek má být těžší.. O.K. nejsme sračky, to dáme a pak si lehnem do postelí.
Pohodová pěšinka se klikatí mezí borůvčím, dalo by se tu i slušně upalovat, ale v tomhle stavu se o to ani nesnažím. Sedím, ani mě nebaví užívat si jízdu ve stupačkách, Kika je na tom stejně.
Před oznámeným úsekem David vytahuje drona. Jára jede jako první a padá. Super..ten co mu to jde nejlíp a je úplně cajk to nedal. Co budeme na výjezdu dělat my?? Neřeším to, sedám, jedu jako další. Dron nevnímám jen vím že musím jet ve stupačkách a nespadnout. Vybírám si (dle ostatních) těžší trasu a pokořuju výjezd celkem snadno. Pocit mě udělal dobře, možná i aklimatizace na tlak na kopci, nevím.. Postupně vyjíždí i ostatní, Kika ukazuje gestem, že to bylo jako s prstem v nose . Malý odpočinek, Jarda s Aničkou jedou na průzkum dalšího úseku. Prý nic složitýho jen jeden úsek...,jj jasný... .
Výjezdy už nás nečekají jen posuny ve sjezdech. Z počátku jen kameny, dál a dál je to technicky náročnější - klacky v lese + jiný daleko sypčí povrch. Opět velké kameny, voda, vedro. Docela mi jde vše zvládat v pohodě, je mi i líp tak o 50% než nahoře, při jedné zastávce jsem dokonce i v helmě usnul v borůvčí. O to hůř je Kristýně, která již ani nemluví. Je úplně na dně svých sil - prosakující vidle kaní na kotouč a motorka moc nebrzdí . I David nakonec usoudil, že bude lepší napojit se na asfalt a dojet sic trochu potupně, ale neriskovat.
Následovala polívka na ubytku, poctivý mastný vývar s masem. Bohužel mi neudělal dobře v bříšku.. Měli jsme dát hodinový odpočinek na pokojích a pak jezdit potok, ale toho už jsem se nezúčastnil. Pomáhal jsem Davoj a Zdenoj s mytím motorek, s konzumací vodky však ne, kluci se jí tedy vůbec nebáli. Zkusil jsem jen jeden "stakančik", ale ani ten nepomohl od mého trápení.
Nakonec jsme zvládli i motorky naložit a šlo se ke stolu. Jídlo vypadalo krásně, řízek, salát, opečené brambory.. Nedal jsem snad ani polovinu, nešlo to.. O večerní zábavu se postarali nově přijíždějící na Fazeru. Byli se podívat v Černobilu a měli spoustu fotek. Jára u nich zůstal dlouho do noci.
Já, Kika a Zdenda jsme se odebrali na pokoj. Mé problémy se zažíváním moc nepolevovali a tak jsem povídání spíše poslouchal až mě uspalo.

Pátek 16.6.2017
Brzo, opravdu brzo ráno jsem se vzbudil spocený a musel si dát sprchu. Pak už jen polehávám, ale je mi dobře. Balíme, snídáme, platíme, loučíme se a v osum odjíždíme. Stavujeme se ve dvou krámech, kupujeme alkohol i bombóny za pár kaček. Na hranicích trháme další rekord, tentokráte v nejnižším čase. Za okny Transportéru prší. Vlastně déšť vidíme jenom z oken auta, takže počasí na Ukrajině nám přálo jako kdyby ho David objednal . Cesta utíká podle plánu, jídlo u benzinky tentokrát vynikající (cestou tam jsme narazili na něco sic luxusně vypadajícího co se nemovitosti týče, ale moc nepoživatelného co do jídla se týkajícího).
V Olmiku rozlučka s Kikou a těsně po osmé večer jsme na firmě.

Chtěl bych znovu všem poděkovat za super zážitky, instruktorům za to jak nás posunuli v jízdě na endurech, ostatním za super zábavu a příjemné chvíle na Ukrajině. Parta se sešla skvělá, měl jsem z toho trochu vítr a teď vím, že naprosto zbytečně..
Všem kdo uvažujete o návštěvě Ukrajiny, ale nevíte kde tam jezdit, bojíte se endura a nebo jen nemáte do čeho píchnout ( :-D ), kontaktujte Davida a domluvte si svou skvělou dovolenou .