Cesta za památkou Mistra Jana Husa a za dobrým jídlem BMW K 1200 S

Vlastník	wencz
Vloženo	1.7.2017
Aktualizováno	30.7.2018
Zobrazeno	1 719x

Na tuhle cestu jsem se kacířsky těšil už od chvíle, kdy jsem měl ještě Intrudera. Vysnil jsem si ji a věděl jsem, že se do Kostnice podívám, abych se poklonil památce muže, který bojoval za svou pravdu. Zároveň jsem věděl, že ji nepodniknu na Mezkovi, protože prostě Mezek nebyl na dálnice.

Vyrazil jsem ve středu 5.7. ráno z Prahy směrem na Rozvadov. Počasí bylo trochu chladnější, ale bylo polojasno a foukal větřík, takže jsme já i motorka věděli, že bude hezky a to hlavní teprve přijde. Po naší dálnici jsem jel vzorově, vím, že některé pasáže, zejména dálnice za Plzní umí být pěkně zrádná, jsou tam světlá a tmavá místa, hodně se střídají teploty i povětrnostní podmínky. Měl jsem před sebou flák cesty a nechtěl jsem zbytečně riskovat.

Na německé straně to začalo a já Káčko pustil ze řetězu. Než jsem si rozžvýkal žvýkačku, byl jsem za Norimberkem. Trasu k Heilbronnu si moc nepamatuji, vybavuje se mi jen takový rozmazaný zeleno modrý flek. Okolo Stuttgartu jsme kapku zpomalili, ale pak přišla nejrychlejší etapa, kde jelo hrozně málo aut a mohl jsem to zase pustit na plné pecky. Tentokrát jsem jel kontinuálně a velmi rychle, bez rychlostních špiček a brzdění a zastavil se až u sjezdu na Engen. Vzhledem k houstnoucímu provozu jsem se zklidnil a courákem dojel až do Kostnice, přejel Bodamské jezero a ubytoval se v Kreuzlingenu.
Z této německé etapy jsem si večer sesumíroval několik poznatků.
- Byla-li u K1200RS ideální cestovní rychlost 160km/h tak u K1200S to neplatí. Toto Káčko nemá ideální cestovní rychlost. Motorka se velmi dobře ovládá jak ve stovce, tak ve dvou.
- Relativně velmi pohodlně lze na tomto motocyklu cestovat i v rychlosti 200-220 km/h. Jezdec je skvěle chráněný před větrem. Touto rychlostí jsem jel konstatně klidně i dvacet minut a pohoda.
- Zrychlení, kterého se mi dostávalo v rychlostech 200+ jsem nechápal. Tolik výkonu!
- Německé dálnice jsou skvělé, zatáčka má poloměr klidně i 4 km, to je pro rychlou jízdu opravdu skvělé.
- Němečtí řidiči jsou skvělí jezdci, zdejší kultura přesunu je úplně jiná než u nás. Jedeme rychle, ale jedeme rychle všichni . Je omezeni, zpomalíme všichni. Nikdo se nikam necpe, nikdo se na nikoho netlačí.
- Etapu o délce 680 km jsem ujel za slabých pět hodin i s trojím tankováním a jedním obědem.
- Za celou dobu, kdy jsem doslova letěl nízko nad zemí napříč celým Německem, jsem se vůbec necítil ohrožen. Nikdo mě neomezoval, nezaznamenal jsem jedinou kritickou, nebo krizovou situaci. Na rozdíl od přesunu z Prahy do Plzně, kde mě dvakrát málem zabili bezohlední řidiči.

Večer jsem se byl projít k památnímu kamenu, který symbolizuje poslední místa, kde Mistr Jan Hus vydechl naposledy. Zde ho upálili, stejně jako jeho přítele a též našeho významného učence Jeronýma Pražského. Myslím, že je slušnost se sem alespoň jednou za život vydat. Mám splněno 😊

Druhý den, ve čtvrtek 6.7. jsem se přesouval podél Bodamského jezera směrem k Rakousku. Anžto jsem byl ve Švýcarsku, hrozně jsem se bál, abych něco neprovedl, nebo se mi něco nestalo. Zdejší cenová relace je totálně jinde. Za večeři (rizoto a dvě piva) jsem předchozí den nechal úplně obyčejné restauraci v přepočtu asi 1700 korun. Co mě trápilo, byla dálniční známka. Stojí v přepočtu skoro tisíc korun a musí ji mít i motorky a je na rok. Přišlo mi to zbytečné plýtvání a chtěl jsem se dálnici vyhnout. Před Arbonem u Frasnachtu jsem ale (nechtíc) odbočil na dálniční přivaděč a pak už nebylo cesty zpět. U městečka Au (jo, fakt se tak jmenuje) jsem překročil hranici do rakouského Lustenau a pokračoval přes Feldkirch směrem na Landeck, tam odbočil na Pfunds a kvůli uzavřenému passu přes Funstermunz jel oklikou přes Marina GR. Tahle zajížďka byla zdlouhavá a na silnicích byl těžký provoz, hodně karavanů a přívěsů. Nakonec jsem se vyloupl u Resia Reschen am See a pokračoval přes San Valentino ke Castelbello a dále na Merano. Tam po dálnici na Bolzano, kde již byla pohodlná autostráda, která mě dovedla za Roveretto a sjezdem Sud na Torbole u Lago di Garda. Ten den to byla moc hezká jízda, počasí mi přálo a večer ve skvělé restauraci Alfortealto, kterou jsem si oblíbil před rokem, jsem přišel na další zhodnocení.
- Motorka velmi poslušně zatáčí, pneumatiky skvěle odvádí svou práci.
- Motorka je v zatáčkách docela těžká a dlouhá.
- Dnes jsem měl nízkou průměrnou rychlost, vzorově dodržoval předpisy a tak jsem měl hodně váhy na rukách. Asi jsem se ještě nenaučil dobře sedět a oba palce mi znecitlivěly tak, že bych s nimi mohl míchat kafe.
- Při teplotách nad 30st. C je v kombošce šíleně. Tělo se strašně přehřívá. Chce to nekompromisně se prolévat vodou. Jak vnitřně, tak do komby.
- Motor velmi dobře brzdí. Když se zavře plyn, je to jako motorová brzda v kamionu.
- Sedlo mi začíná vadit. Je dost tvrdé a placaté. Opravdu není moc pohodlné.

V pátek 7.7. jsem měl naplánovaný výlet po zdejších kopcích. Prostě si jen tak nalehko podrandit s tankbagem. Vyrazil jsem k Ponte Arche moc hezkým stoupáním i passem. Pak jsem si vyjel na cestu ke Cestelo di Stenico, která se mi vloni tak moc líbila. Udělám si z toho poutní místo. Bylo to tam stejně opojně nádherné jako vloni.

Vyrazil jsem pak k Tione di Trento a dál směrem na Lago di Idro. To už byl docela hic a opět jsem se prolébal malými půllitrovkami vody, které jsem si koupil v lidlu a nacpal je do bagu. Dojel jsem až do Saló a pak podél levého břehu gardského jezera zpět směrem na Torbole. Až do Gargana je cesta kýbl nudy, lázeňské letovisko, jakých jsou po světě tuny. Pak to ale začne být trošku zajímavější a mění se i výhled, protože silnice stoupá. Následuje etapa tunelů a tunýlků, mezi kterými jsem objevil i jedno odpočívadlo. Přes to vedla stará cesta Via Panoramatico, která byla zavřená. Ale jen cedulemi a tak jsem tam vyjel. Jen kousek, pár set metrů. Cesta je neudržovaná a nebezpečná, nejsou tam žádné zábrany a může dojít k nepříjemnému a smrtelnému pádu do skalní strže. Navíc jsou po cestě kameny ze skály nad cestou. Udělal jsem si pár fotek, pokochal se výhledem a rychle pryč. Odpoledne a večer jsem strávil v Gardě a zpět ve vynikající restauraci mého kamaráda Marcella Franchesciho v Alfortealto.
Tento den mě obohatil o poznání, že když není mašina naložená, je s ní i zábava. Není tak moc těžká a ruce už mě také tolik nebolí.
Poslední den mé cesty, v sobotu 8.7. jsem vyrazil zpátky do Prahy. To již nebyla moc zajímavá cesta, jen po autostrádě, přes Brenner a pak po rakouské dálnici na Salzburg, Dolní Dvořiště a Prahu.
Jel jsem opatrně, protože jsem už za sebou měl strašnou kilometrovou nálož a nechtěl se vyválet pár kiláků před barákem. Byla ale jedna etapa, kde jsem to kapku pustil. Dálnice kolem Tábora byla úplně prázdná. Bylo hezky, sucho, slunečno, tak jsem to kapku rozjel. Ne sice nějak vražedně, ale rychle jsem jel. Od určité rychlosti přestávám koukat do zrcátek a plně se soustředím na dění před sebou, chování motocyklu, řízení a plyn. Je to v rychlosti, kdy zalehávám a schovávám se za štítek. A tak si to valím po té prázdné dálnici, užívám si to, nejedu na krev, ale přeci jen dost rychle… i proto jedu v rychlém pruhu. A tu najednou, mě doslova přeskočí s ohlušujícím řevem BMW S1000RR. Vzal mě spodem a já se tak leknul, že si málem nadělal do kombinézy. Prostě v takové rychlosti to nečekáš a frajer tam měl regulérně 300…. Dojel jsem ho až u Benešova na benzince a pogratuloval mu, jak mi strašně napráskal, no zasmáli jsme se tomu oba.

Domů jsem dorazil o 2080 km a mnoho zážitků bohatší.