Moto Guzzi Griso 1200 8V (2009)

(Předem se omlouvám za notně patetický článek inspirovaný krásnou písní od Karla Kryla, prostě jsem si nemohl pomoci.)

Rána nejsou pro každého, jsou moje, mám je rád. Když bledne noc, světla je tak akorát, aby ospalé oči přirozeně vnímaly nový den. Z temných koutů vystupují detaily, tělo se probouzí. Opouštím ložnici, tiše zavírám dveře za spící ženou. Sprcha, čaj, snídaně - rituál, který se nikdy neomrzí. Nový den, nová předsevzetí, nové plány. Posedím u dětí, je brzo, nechám je spát. Obléknu pancéřovou bundu, helmu do ruky. Tiše odcházím ze spícího království.

Než zavřel bránu, oděl se do oceli a zhasil svíci,
bylo už k ránu, políbil na posteli svou ženu spící,
spala jak víla, jen vlasy halily ji,
jak zlatá žíla, jak jitra v Kastilii,
něžná a bílá jak rosa na lilii, jak luna bdící.

Griso čeká před domem, po stlačení startéru se prokašle k nepravidelnému běhu. Než se zahřeje, sotva se udrží v otáčkách. Nasadím rukavice, sklapnu hledí a pomalu odrazím od chodníku. Slunce dnes asi nebude, je šedé ráno, město ještě spí. Motor už tepe pravidelným dusotem, cesta suchá. Nechám se unášet stříbrným ránem. Známá cesta mě připomíná podobná rána. Zatáčka, rovinka, znám tady každý metr silnice. Se vším se počítat nedá. Všechny události nemám pod kontrolou. Stěna se vztyčí příliš rychle. Štěpí se čas. Mířím mezi dva reflektory obrovského kamiónu.

Jen mraky šedé a ohně na pahorcích - svědkové němí,
lilie bledé svítily na praporcích, když táhli zemí,
polnice břeskné vojácká melodie,
potoky teskné - to koně zkalili je,
a krev se leskne, když padla na lilie kapkami třemi.

Vzduch se zachvěje. Zvuk na okamžik zmizí, jako v hluché fázi rezonance. Štěpení času není spojité, podobá se sonickému třesku. Žádná ozvěna. Zvuk se vrací pomalu. První cítím tepání Grisa, zvuk se stabilizuje. Vítr proudí kolem helmy. Štěpení času skončilo. Opět stříbrné ráno. Nadechnu se zhluboka, jako po vyraženém dechu. Vychutnávám následující zatáčku. Griso výborně vede stopu. Kolikrát už se mě takto štěpil čas? Pomyslím na ten paralelní, ten bez mého vědomí. Smutek.

Dozrály trnky, zvon zvoní na neděli a čas se vleče,
rezavé skvrnky zůstaly na čepeli u jílce meče,
s rukama v týle jdou vdovy alejemi,
za dlouhé chvíle zdobí se liliemi,
lilie bílé s rudými krůpějemi trhají vkleče.