Gábina Novotná: odvážná paní učitelka jede na Dakar

Gábi, je to už pár pátků, kdy jsi si v Africe doslova a do písmene vyjela Dakar 2017. Jaký to závod byl a jak se ti v písku jelo?

Merzouga Rally byla moje první zkušenost s takhle velkým závodem, s tímhle typem navigace (doposud jsem si vystačila jen s roadbookem a tripmasterem) a také první pořádná zkušenost s jízdou v dunách. Musím říct, že přes počáteční obavy jsem si písek a poušť vůbec úplně zamilovala!
Měla jsem tam dokonce i jeden z nejsilnějších zážitků v životě, kdy jsem jela jako poslední jezdec poslední část marathónské etapy (ostatní za mnou už poslali z druhé tancovačky do bivouacu po silnici a zbytek etapy byl kvůli počasí zrušen). Jela jsem úplně sama pouští, velkou část na azimut, částečně v písečné bouři, všechny stopy byly smazané a věděla jsem, že je to na mně, že za mnou nikdo nejede. To jsou situace, kdy se člověk dostane sám k sobě a vlastně to pro mě poušť symbolizuje.

Myslíš, že je to dobrý systém, když se jezdci kvalifikují pro Dakar tímto způsobem?

To je těžké říct. Podle pravidel o účasti nebo neúčasti toho kterého jezdce rozhoduje komise. A všechno ostatní je jen „doporučení“ co komise považuje za kritéria, podle kterých uzná, že je jezdec způsobilý jet. Pro letošek to mělo být úspěšné zvládnutí jednoho ze závodů v rámci Dakar series – což je právě i Merzouga. A za úspěšné zvládnutí mělo být považováno nejen dojet závod (tedy každou jeho etapu), ale byl dán i časový limit za prvním a počet bodů, které smí maximálně jezdec vynechat. To jsem splnila a tak jsem měla vlastně jistotu, že jsem přijatá. Dopis už byla jen formalita. Na druhou stranu, nakonec vzali i jezdce, kteří některou z těchto podmínek nesplnili. Takže těžko říct, jak to s těmi pravidly vlastně je. Ale to, že si organizátor hlídá, koho vezme a koho nevezme, je rozhodně správně. V rally je stěžejní navigace a když tam někdo jezdí jak bludička, je nebezpečný sobě i ostatním.

Na jaké motorce rally jezdíš? Máš v plánu postavit se na start Dakaru se stejnou technikou? Určitě je nad rámec série upravena pro potřeby rally, o jaké úpravy se jedná?

Můj závodní speciál je postavený z endurové čtyřistapadesátky Husqvarna. Rally Replica je totiž na mě moc těžká a jak má delší rozvor, tak je i těžko ovladatelná v těžším terénu. To by bylo trápení. Je sice stavěná na to, aby vydržela ten nápor, který na rally dostává a na rychlých pistách se to nedá srovnat, ale já stejně nemám morál na to letět na šotolině 180 a bylo by to zbytečné trápení. Svoji endurovku třeba desetkrát po sobě zvednu, když je potřeba. Mám to natrénovaný, s padáním mám celkem zkušenost ;-). I tak je jí kus. Má velkou nádrž, aby splnila předepsaný dojezd, kokpit s navigačními přístroji, šusplech pod motor, kam se vejdou 3 litry vody, na ocase iritrack a vůbec po sobě navěšené všechny předepsané věci, jiný podvozek, větší kotouče, jinou zadní brzdu a různé další drobnosti.

Motocyklový sport a tím spíš rally soutěže jsou neskutečně fyzicky i psychicky náročné. Jak trénuješ, kolik času trávíš v sedle motorky a kolik času tréninkem na sucho?

Trénuju v podstatě kdykoliv, kdy nepracuju a naopak. Liší se to ale v různých obdobích. Teď se snažím ještě máknout na technice jízdy, což byla má největší slabina, tak jsem si to uzpůsobila tak, že pracuji jen od pondělí do čtvrtka dopoledne a v poledne sednu do auta a do neděle jsem na trati na motorce. Jinak dvakrát až třikrát posilovna a fyzioterapeut (věnujeme se hlavně středu těla, balančním technikám a tak) a jednou týdně nějaké delší kolo. Běhám jen zlehka, většinou ráno na urychlení regenerace, a jednou týdně chodím ke sportovnímu masérovi, abych to vydržela. Ale není to takhle extrémní pořád. Člověk musí taky odpočívat – to já moc neumím. Kdyby tak šlo dělat jen tohle a vynechat tu práci, to by bylo jednodušší, no… ;-)

Máš nějakého lektora, který se Ti věnuje, společně pracujete na technice jízdy? Přeci jen, Dakar je velice specifický a na jeho terén se v domácích podmínkách dá jen těžko připravit? Trénuješ na motorce mimo republiku?

Teď zase trávím víc času na motokrosových tratích, což není moje nejoblíbenější ježdění, ale je to potřeba. Neměla jsem to tak, jak to většinou bývá, a nevzešla jsem z motokrosu nebo endura – začala jsem rovnou závodit rally a teď mi to chybí, tak se vracím v podstatě na začátek. S tím mi pomáhá Erich Pour. Ale za většinu toho, co umím, vděčím Ondrovi Klymčiwovi – ačkoliv má specifické tréninkové metody :-D. Spolu i najíždíme objemy na rallyových trénincích. A to je pravda, že v Čechách nejde, na to se musí mimo. Jezdíme hlavně do Řecka, tamní horské cesty jsou terénem hodně podobné tomu, co se pak jede i třeba na Dakaru.

Rally není jen o založení plynu a upalování z bodu A do bodu B. Asi nejdůležitější je zvládnutí navigace, jakým způsobem ji trénuješ a máš šanci to konzultovat s někým zkušeným?

Myslím si, že pro navigaci musí mít člověk cit, intuici. A pak už jen se zkušenostmi přichází větší jistota, odhad na vzdálenosti v různých rychlostech a tak. To asi úplně předat nejde. Ale faktem je, že i v tomhle mi Ondra může poradit. Vštěpuje mi třeba takový ten neustálý přehled o situaci. Vůbec je nesmírná výhoda mít možnost trénovat s někým takhle zkušeným!

Tím se dostáváme k otázce týmu?

Já mám na Dakaru support od Klymčiw racing. A nebylo vůbec jednoduché, aby to tak bylo :-D. Ondra je v tomhle dost zodpovědný. Mohl by si nechat zaplatit za support a vůbec to neřešit. Ale on trval na tom, že mě vezme pouze v případě, že bude přesvědčen, že dojedu. Ani po Merzouze nebylo jasno, protože co stačilo Marcu Comovi, nestačilo Ondrovi Klymčiwovi ;-). Tradičně když mě všichni chválí a gratulují, tak Ondra nadává, že to nestačí. Až po Hellas Rally Raid řekl, že na to mám. Pak s námi jede ještě Petr Vlček, který jel s Ondrou vloni a se mnou letos Merzougu a Bill Conger, který už také jednou jel. Takže jsem jediný zelenáč a budu muset chodit na rozpravy :-D.

Posední dobou je slyšet, že Dakar hodně zrychlil a je málo písečných a technických úseků. Letos se startuje v Peru a vypadá to, že bude o něco více písečných dun. Co vyhovuje Tobě, jaký terén Ti sedí nejvíce a jaký naopak nemusíš?

To je pravda, na druhou stranu od té doby, co je sportovním ředitelem Marc Coma, se Dakar zase vrací ke kořenům. A myslím, že na 40. ročníku se organizátoři opravdu vyřádí. Jsou plánované dvě etapy 100 % v dunách. Já mám písek ráda, ale na velkých dunách se docela bojím. Fyzicky nejnáročnější jsou malé duny a velbloudí trávy, a tam jsem na Merzouze zase docela získávala. Otázkou je, jak dlouho to člověk vydrží, no.

Ať chceš nebo ne, holka na rally vždy vzbudí pozornost, jak na Tebe reagují jezdci a organizátoři?

Jo, uznávám, že absence konkurence mi hraje do karet. Většinou jsou na mě milí. A mám zkušenost, že čím lepší jezdci, tím míň si potřebují něco dokazovat a jsou fajn, fandí mi. Jen na těch menších rally se sem tam stane, že někoho dojedu, on se začne uhýbat a pak si všimne, že ho předjíždí holka a ještě se mi tam začne znovu cpát. Ale to je spíš výjimečně. A v komunikaci s organizátory (tedy alespoň v případě ASO) si myslím, že mi pomáhá spíš to, že jsem tlumočnice francouzštiny, než holka.

Je dobře známo, že Dakar není za hubičku a také Ty určitě řešíš finanční stránku věci? Sehnat sponzora pro sličnou slečnu je asi brnkačka, nebo se pletu?

Popravdě, myslela jsem si, že to půjde snáz a rychleji… Být slečna má svoje výhody a nevýhody. Samozřejmě, pokud má být člověk vidět, musí být buď rychlej kluk a nebo holka. Je nás málo, tak jsme vidět. Kdyby kluci dělali třeba aqubely, asi by to měli podobné. Ale u mě měli ze začátku mnohem větší nedůvěru a taky mě moc neberou jako sportovce, ale jako PR materiál. Což zase chápu. Věřím tomu, že se všechno rozežene a dořeší.

Trénink asi zabere moře času, jak to dokážeš skloubit s běžným životem?

Nejde, je to buď a nebo. Teda pokud musí člověk i pracovat, musí se připravit na to, že neustále neštvává a zklamává své přátele, protože na ně nemá čas. Není to jen o tréninku, je to právě i to PR, sponzoři, media, sociální sítě, administrativní věci a spoustu věcí okolo. A všechno to krade až překvapivě času.

A teď to nejzásadnější, jak vše vůbec začalo a kdo Tě k motorkám přivedl?

Motorky mě vždycky bavily. Táta jezdil, pak i brácha. V 21 jsem si tedy udělala papíry a koupila svou první motorku – Ducati Monster 696. Naivně jsem si myslela, že mi zůstane na celý život… Přes motorky jsem následně i poznala svého tehdejšího přítele a s ním jsme se bavili o tom, že by nás lákalo zkusit si to v terénu. A on pak někde našel, myslím zrovna u Vás na Motorkáři.cz, stařičkou KTM LC4. Byla před smrtí, ale strašně levná – snad za 12 000, nebo tak něco. Tak jsme se domluvili, že jí koupíme na půl s tím, že když se za měsíc vysype, tak to stálo za to. No a do toho měsíce jsem měla prodanou svojí Ducati a koupené první cestovní enduro. Kdo jednou čichne k terénu, už se na silnici nevrátí…

Kdy přišel nápad zkusit si některou z rally soutěží a kdy v jsi si začala pohrávat s myšlenkou postavit se na start Dakaru?

Začali jsme cestovat po destinacích offroadu nakloněnějších a seznámili se s tou komunitou lidí. No a tak jsme se dozvěděli, že se jezdí nějaké amatérské rally a jeli to zkusit. Já měla úplně blbou gumu, navigovala jsem poprvé, no divočina. Ale hrozně mě to chytlo. A myšlenka Dakaru vznikla popravdě nedlouho potom. Jako vize nebo sen. Pak jsem se dostala do situace, která nebyla úplně záviděníhodná, ale zase mi dala možnost porovnat si priority. A v ten moment, tehdy na Silvestra 2015, jsem se rozhodla, že do toho půjdu naplno a dám tomu všechno.

Jak Tvoje závodění bere rodina a jak reagovala na fakt, že se postavíš výzvě jménem Dakar?

Oni jsou zvyklí. Já jsem byla vždycky takovej adrenaliňák. Asi chvíli doufali, že mě to přejde, ale teď, když viděli, že to fakt beru vážně, mi nesmírně pomáhají.

Také kamarádky a kolegyně nejspíš řeší trošku jiné „problémy“ a asi si s nimi o přípravě roadbooku nebo přezouvání pneumatiky moc nepokecáš?

Je to často takový střet dvou světů, ale ona ta cesta za tím snem má spoustu rovin a spoustě věcem člověka naučí, takže ji se mnou sdílí zase jinak.

Když zrovna netrénuješ nebo neřešíš věci kolem závodění, jakým způsobem relaxuješ a jaké máš další koníčky?

Mám ráda hudbu – jak aktivně, tak pasivně na koncertech a tak. Taky hrozně ráda cestuju a na to teď, bohužel, vůbec není prostor. A ráda čtu. A jím, to nesmím zapomenout. Jsem docela požitkář!

Prozradíš nám závěrem, s jakým cílem jedeš na Dakar?

Dojet a dojet se ctí!

Gábino, díky za rozhovor a za celou redakci i čtenáře přeji hodně štěstí a v lednu budeme držet palce!

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný - (Odebírat články autora)