Brno rok za rokem 1: 1950-1986

1950 – Po úspěšných létech automobilových závodů se v neděli 10. září v 10:00 hod začala svým prvním ročníkem psát dlouhá a bohatá historie naší motocyklové Velké ceny, při slušné mezinárodní účasti vzešli první vítězové z našich řad:  250 ccm Josef Vejvoda, 350 a 500ccm Antonín Vitvar

1951 – Po určitých termínových zmatcích, kdy bylo datum konání závodů „z moci úřední“ několikrát měněno, byla Velká cena značně ochuzena na mezinárodní jezdecké účasti, když se na poslední chvíli podařilo zajistit alespoň některé jezdce ze socialistických zemí – Polsko, NDR, Maďarsko…

1952 – Velká cena se poprvé jela pod zpolitizovaným přívlastkem „Závod družby národů“, je to ale slavná éra s mnoha velkými úspěchy našich jezdců, jakými byli např. Vitvar, Bartoš, Parus, Koštíř, Šťastný, Havel, Srna, Čada, Malina…; pod tímto označením se závody konaly až do roku 1964

V roce 1953 se Velká cena z různých důvodů nekonala, oficiálním důvodem bylo uspořádání Šestidenní motocyklové soutěže v Gottwaldově, kam byly směrovány veškeré zdroje motoristického sportu. Mezi lidmi se ale mluvilo o jiných možných důvodech, jako byla smrt Stalina či Gottwalda, nebo měnová reforma, jež 1.6.1953 učinila ze dne na den z mnoha lidí doslova žebráky. Tehdejší politický režim se možná mohl obávat různých projevů nespokojenosti, ale těžko se lze už dopátrat skutečné pravdy.     

1954 – Po jednoleté pouze se Velká cena představila na mnohem vyšší kvalitativní úrovni a tento rok je možno považovat za významný mezník, stanovující pevný základ dalšího konání naší Grand Prix, která se postupně stala největším motoristickým podnikem na našem území

1955 – Na trati se objevili závodníci ze 14 zemí, poprvé též z Anglie, Irska, Francie, Finska, Jugoslávie a dokonce až z Austrálie, mezi nimi ještě naposledy také náš trojnásobný zdejší vítěz pětistovek (k tomu 1x 350ccm) Antonín Vitvar na svém již obstarožním Nortonu, se kterým ovšem obsadil 3. místo ve třídě 500 ccm! 

1956 – Tento ročník přinesl bohužel první oběti: v duelu se svým krajanem Horstem Kassnerem o vítězství v kubatuře 250 ccm havaroval na vlhkém úseku trati německý závodník Hans Baltisberger a zůstal na místě mrtev, toto místo je vlastně dodnes označováno jako „Baltisbergerova zatáčka“; v kubatuře 500 ccm přišel o život Francouz Michel Mouty

1957 – Vítězové všech čtyř kubatur měli za rodnou řeč němčinu, ale reprezentovali tři různé státy, 125 ccm – Ernst Degner (NDR), 250 a 350 ccm -  Helmut Hallmeier (NSR) a 500 ccm Gerold Klinger (Rakousko), čeština zazněla na stupních vítězů jen ve stopětadvacítkách díky Malinovi a Bartošovi  

1958 – Motocykly se představily s poněkud odlišnou „vizáží“, neboť od tohoto roku byly mezinárodními předpisy zakázány velké kapotáže, v závodním programu brněnské Velké ceny se zcela poprvé objevila také kategorie sajdkár, bohužel v závodě došlo k tragické nehodě populární posádky Jacques Drion-Inge Stollová

1959 – Možná překvapivé, ale rozhodně naprosto zasloužené, vítězství zaznamenal ve třídě 250 ccm František Srna, v plné míře se zúročila preciznost jeho soukromě připravovaných strojů, za celou svou kariéru byl většinou v pozici soukromníka, který ovšem dokázal „vyučovat“ mnohé tovární jezdce

1960 – Největším tahákem byl Gary Hocking se čtyřválcovou MV Agusta 500ccm, takový motocykl u nás ještě nebyl a Hocking také pětistovky suverénně vyhrál, v nižších kubaturách 250 a 350 ccm zaznamenal vítězný double náš František Šťastný, v sajdkárách dovršil svou vítěznou řadu Florian    Camathias a je zajímavé, že všechna svá zdejší vítězství dosáhl pokaždé s jiným spolujezdcem: 1958 Kassner, 1959 Cecco, 1960 Föll

1961 - Dosud stále nejúspěšnější ročník MS pro naše jezdce, v celkové klasifikaci kubatury 350 ccm totiž skončili František Šťastný a Gustav Havel na druhém a třetím místě – oba na Jawách, Šťastný potvrdil roli favorita a třistapadesátky v Brně vyhrál, Havel dojel třetí, když se tentokráte mezi oba naše závodníky vklínil Rudolf Thalhammer; na startu zavadil Šťastný o sedlo a to upadlo, celý závod tak seděl jen na trubkovém rámu svého motocyklu, ale i s tímto hendikepem dokázal vyhrát    

1962 – František Šťastný vyhrál závod 500 ccm a při své desáté účasti na Grand Prix v Brně se stal poprvé celkovým vítězem, jeho triumf si mohli vychutnat též televizní diváci, neboť Československá televize vysílala ze závodů poprvé přímý přenos, za deset let tu Šťastný dokázal 11x stanout na stupních vítězů – z toho 8x jako vítěz, kdo by si tehdy jen pomyslel, že tohle bylo jeho poslední vítězství…  

1963 – Miláčkem publika byl tentokráte Gustav Havel, který dokázal vyhrát jak třídu 350 ccm, tak nejprestižnější pětistovky; byl jak se říká prostě „v laufu“ a spolu s druhým místem v kategorii 250 ccm to byla rozhodně jeho nejúspěšnější Velká cena, ovšem jak se později ukázalo, také jeho poslední brněnské stupně vítězů

1964 – Z trati byla vypuštěna severovýchodní smyčka s průjezdem přes Žebětín a závodní dráha byla z původní délky 17,800 km zkrácena na 13,941 km; byl to první a nezbytný krok k pořádání mistrovství světa a tento ročník byl jakousi generální zkouškou, dle níž se rozhodovalo o další budoucnosti Velké ceny Československa; svým vítězstvím tuto trať pokřtili Taveri, Rosner a Malina  

1965 – Velká cena Československa se konala poprvé jako závod Mistrovství světa! Brněnského závodu se zúčastnila celá tehdejší světová špička včetně Hailwooda, Agostiniho, Redmana, Reada a dalších, vše proběhlo nadmíru úspěšně a mnozí jezdci, doprovod či novináři, kteří u nás byli většinou zcela poprvé, jen kroutili nevěřícně hlavami, že „nějaké Československo“ je schopno zorganizovat takový vrcholný motocyklový závod  

1966 – Přes opětovnou účast všech motocyklových hvězd to byla především  „one man show“ Mika Hailwooda v sedle japonské Hondy, který dokázal v poněkud nepříznivém počasí postupně vyhrát hned tři mistrovské závody během jednoho dne – 250, 350 a 500 ccm, jediným vážnějším soupeřem mu byl ve dvěstěpadesátkách Phil Read, ve vyšších třídách porazil pokaždé vždy poměrně jasně Agostiniho  

1967 – Brněnské závody mohly mít jednu opravdu velkou senzaci, neboť se „šuškalo“, že by František Šťastný měl mít v Brně k dispozici MV Agustu , nakonec z toho nic nebylo a zástupci italského týmu jen sdělili, že druhý motocykl vedle Agostiniho nelze připravit ke startu. Povídalo se o tom leccos a také František v tom měl jasno: „Giacomo raději schválně přetočil motor jednoho ze svých strojů z obavy, aby náhodou nedostal nařezáno od nějakého Fanánka Šťastnů z Kochánek…“ 

1968 – 2x Agostini, 2x Read – to jsou vítězové; zatímco Ago ovládl se svou MV Agustou suverénně celou sezónu v kubaturách 350 a 500 ccm, byla týmová rivalita u Yamahy mezi Readem a Ivym po celý rok značně vyhrocená, bylo tomu tak i v Brně, kde v závodě 125 ccm v těsném souboji Ivy havaroval a ve dvěstěpadesátkách již nedokázal Readovi konkurovat; přes předem stanovenou stájovou režii, kdy měl Read získat titul 125 ccm a Ivy 250 ccm, bral na konci sezóny oba mistrovské tituly Phil Read

1969 – Těsně před Brnem na Sachsenringu smrtelně havaroval Bill Ivy s tovární Jawou 350 V4 a největší očekávaná podívaná se tudíž v Brně nekonala; malou náplastí na hlubokou ránu do srdcí československých motocyklových fanoušků bylo alespoň 3. místo Silvia Grassettiho, který nakonec zaujal u Jawy po Ivym místo prvního jezdce; v závodě 350 ccm ale bohužel zahynul František Boček

1970 – Z programu zmizely pětistovky, ale naopak se zde poprvé v rámci MS představily sajdkáry; přijeli všichni ze světové špičky včetně úřadujícího mistra světa Klause Enderse - ale i mistr tesař se utne; v tréninku se svým spolujezdce Wolfgangem Kalauchem havaroval a na místo vážně zraněného spolujezdce musel narychlo zaskočit Ralf Engelhardt, s nímž už Enders slavil v letech 1967 a 1969 titul mistra světa; vyhráli nejen tento závod v Brně, ale také titul; v letech 1972-1974 přidali ještě další tři    

1971 – Zmoklé závody vyústily ve výsledkově nejúspěšnější Grand Prix našich jezdců v Brně: tři bodované pozice v padesátkách i ve třiapůlích a jedno místo na bodech ve 250 ccm; z toho všeho nejvýše vyčnívá dosud nikým nepřekonané 2. místo Bohumila Staši ve 350 ccm za vítězným Saarinenem, pro něhož to bylo první vítězství v GP vůbec; se dvěma věnci z Brna (předtím 3. místo v půllitrech 1969) je Staša stále naším nejúspěšnějším jezdcem na GP Československa v rámci MS     

1972 – Svou jezdeckou genialitu zde předvedl finský závodník Jarno Saarinen, který vyhrál jak kubaturu 250 ccm, tak také silnější třistapadesátky, v obou závodech za ním dojel na druhém místě obrýlený sympaťák Renzo Pasolini; v té době dokázal Saarinen něco nemyslitelného – jako soukromník začal porážet „nepromožitelného“ Agostiniho, přitom si své motocykly připravoval zcela sám a jediným členem jeho „závodního týmu“ byla jeho přítelkyně Soili     

1973 – Celá sezóna byla zahalena stínem tragédie v Monze, kde zahynuli dva z nejlepších závodníků – Jarno Saarinen a Renzo Pasolini; po předešlých brněnských úspěších sice jejich startovní čísla zůstala pietně neobsazena, především ale na oba zůstaly opravdu nádherné a nesmazatelné vzpomínky; Saarinenovu roli jakoby  převzal další finský jezdec Teuvo Länsivuori, jenž ve třiapůlích dokázal porazit Agostiniho s Readem na MV Agustách 

1974 – Na konci předešlé sezóny došlo k senzačnímu přestupu Agostiniho od MV Agusty k Yamaze, v Brně s ní ale napoprvé příliš neuspěl;  dvojnásobný triumf naopak slavila jeho bývalá stáj MV Agusta s jezdci Philem Readem a Gianfrancem Bonerou, kteří v pětistovkách obsadili vcelku suverénně první dvě místa, druhý Bonera si navíc připsal nový rekord okruhu časem 4:57,0 sec, což odpovídá průměrné rychlosti 167,15 km/h   

1975 – Jubilejní  25. GP Československa  se konala na zkráceném okruhu 10,920 km a trať již míjela obce Kohoutovice, Pisárky a Nový Lískovec; prvně přijela nejzářivější kometa sezóny Johnny Cecotto, ale ani jeden ze svých dvou závodů nedokončil; pětistovky ovládl opět Read na na MV Agustě, postupně svedl úžasné souboje s oběma jezdci Suzuki, Sheenem a Länsivuorim, jimž ale jejich stroje nevydržely; 2.místo Agostiniho znamenalo jeho 15. titul a současně první v 500 ccm pro  Yamahu     

1976 – Ještě v nájezdu do posledního kola závodu pětistovek to vypadalo na bezpečné vítězství  Teuva Länsivuori , jeho soupeři byli daleko vzadu, ale z nedostatku benzínu začal náhle motor jeho  motocyklu vynechávat a v samém závěru mu vítězství doslova před nosem vyfoukl John Newbold; v té době vládly na scéně GP dvoutaktní motory  a nepočítáme-li sajdkáry ( a TT F-2 v r.1984) tak zde byla posledním čtyřtaktním mohykánem MV Agusta 350 ccm řízená Giacomem Agostinim

1977 – Nade všemi vyčníval Johnny Cecotto; nejdříve jasně vyhrál třipade, ale do historie Grand Prix Československa se zapsal především v pětistovkách; po špatném startu projel jako nůž máslem celým startovním polem až k suverénnímu vítězství, když stanovil již trvale platný rekord kola průměrem 187,48 km/h; stejně jako vloni chyběl na startu již jistý mistr světa Sheene, ale kdoví jak by jejich vzájemný duel dopadl, mnozí z očitých svědků  Cecottovy spanilé jízdy se dušují, že by neměl nárok

1978 – Kork Ballington s Greggem Hansfordem na svých zelených továrních „rosničkách“ Kawasaki, to byl hlavní kolorit celé sezóny kubatur 250 a 350 ccm; v Brně také obsadili v obou těchto třídách první dvě příčky ve výsledkové listině a Balligton to ještě podtrhl ziskem obou dvou mistrovských titulů; po čase byla v Brně k vidění i tovární Jawa, ovšem s mnohem skromnější prezentací, Angličan Hickman ani zdaleka nenaplnil očekávání a dojel až na 17. místě 

1979 – Opět Ballington, opět Kawasaki, opět dvě vítězství a opět dva mistrovské tituly pro tohoto jihoafrického závodníka; k tomu ale také překvapivé vítězství dosud téměř neznámého Francouze Bertina ve 125 ccm a rovněž první vítězství sajdkárisky Rolfa Bilanda, ovšem v dalších letech nezůstalo jen u něho a Biland zde postupně přidal celou řadu dalších prvenství, nezastavil ho ani pozdější přechod na nový motodrom a nakonec se stal nejúspěšnějším sajdkáristou v historii naší Grand Prix 

1980 – Kawasaki pokračovala  ve vítězném tažení – tentokráte v sedle s Toni Mangem; to byl hukot, a to nejen na trati, ale především v ochozech, kde bylo v posledních letech vždy přítomno několik desítek tisíc východoněmeckých návštěvníků, při každém Mangově průjezdu dělali „Dederoni“ jako zkažený a vůbec jim nevadilo, že z politického hlediska by měl být Mang vlastně jejich kapitalistickým třídním nepřítelem, všichni Němci bez rozdílu měli Toniho prostě za svýho    

1981 – Toni Mang obhájil svá dvě loňská vítězství v kubaturách do 250 a 350 ccm a získal v nich také titul mistra světa; na takové mety namohli naši zástupci ani pomyslet, a tak snad jen v nejslabší kubatuře 50 ccm jsme si mohli malovat jakés takés naděje na nějaký ten mistrovský bodík, z osmičky našich jezdců ale dokončili závod jen otec a syn Havrdové, jejich 14. a 18. místo bylo ovšem až za bodovanými pozicemi  

1982 – Byl to poslední ročník MS na starém brněnském okruhu; z bezpečnostních důvodů se závody Grand Prix postupně přesouvaly na umělé motodromy a FIM nemohla do nekonečna naslouchat planým slibům o výstavbě nové závodní tratě, také již dávno nestačilo, že tu máme nejlepší „pifo a cholky“ a tak nakonec zaznělo definitivní „Stop“, přesto se z přírodních okruhů Brno udrželo nejdéle a Velké cena ČSSR 1982 byla zcela posledním závodem MS na přírodní trati 

1983 – Poprvé byly k vidění jen závody Mistrovství Evropy; v pěti závodech vystoupila na stupně vítězů řada nových jmen, ale málokdo z pamětníků by je dokázal jen tak „z hlavy“ vyjmenovat; ovšem všichni přítomní si asi vzpomenou na poslední kolo závodu sajdkár  - suverénně vedoucí posádka Michel-Monchaud projížděla Veselkou a Monchaud již oslavně mával divákům, při náhlé akceleraci se ale neudržel a vypadl, Michel sice projel cílem i bez něho jako první, ale to se bohužel nepočítá   

1984 – Závodní program byl rozšířen o závod MS TT F2, tedy kategorii motocyklů, vycházejících především ze sériové produkce a velice populárních hlavně ve Velké Británii včetně legendárného závodu Tourist Trophy, mohli jsme tak vidět mnoho slavných jmen světového roada racingu; ve vzpomínkách je ale především závod 500 ccm a závěrečný pád našich nejlepších jezdců Bohumila Staši a Povola Dekánka v posledním retardéru před cíle, kde přehnali svou snahu v boji o 3. pozici…

1985 – Po loňském závodě Tourist Trophy Formule-2, se mluvilo o možnosti zařazení nejvyšší kategorie TT F-1 s těmi největšími hvězdami Tourist Trophy a ve hře byl také závod MS sajdkár - ani jedno bohužel nevyšlo, ale evropské závody měly rozhodně svou dramatičností co nabídnout; možná jen taková zajímavost: vítěz 250 ccm Massimo Matteoni na Hondě přivedl tuto značku k vítězství v Brně opět po mnoha a mnoha letech, naposledy to byl totiž Mike Hailvood v roce 1967   

1986 – Na oficiální rozlučku se starým okruhem byla pozvána celá řada závodníků, neodmyslitelně patřících k brněnské závodní historii; nelze jmenovat všechny, ale byli tu Vejvoda, Šťastný, Parus, Štajner, Čada, Slavíček, Krmíček, Rosner, Thalhammer, Klinger, Enders… a další; za nadšených ovací se všichni představili divákům v otevřených vozech; byly to nostalgické vzpomínky, ale po mnoha peripetiích se přeci jen podařilo vybudovat nový automotodrom, na němž se od roku 1987 začala psát nová historie naší Velké ceny    

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)