Mistři bez titulu. 11 špičkových závodníků, kterým vždy chyběla pověstná špetka štěstí

1. Reg Armstrong

Narodil se v Liverpoolu irským rodičům, kteří krátce nato přesídlili s malým „Redžíkem“ zpět do Dublinu. Jeho jméno můžeme najít hned v prvním ročníku mistrovství světa v roce 1949, kdy obsadil druhé místo ve třistapadesátkách za Freddiem Frithem. Jeho „osudem“ se měl ale stát jiný Angličan – Geoff Duke, s nímž se jako kolega setkal v roce 1952 v týmu Norton. S touto legendární značkou získal Duke v předešlém roce mistrovský double 350/500 cm³ a nyní společně ve třídě třistapedesátek obsadili první dvě místa v pořadí 1. Duke, 2. Armstrong. K tomu Reg přidal ještě 3. místo v pětistovkách, když mimo jiné dokázal v této prestižní třídě vyhrát třeba závod Tourist Trophy na ostrově Man. Přes nesporné úspěchy ale v té době Norton svou přeci jen už poněkud zastaralou koncepcí ztrácel na konkurenceschopnosti především proti italským motocyklům modernějšího střihu. Oba jezdci proto odešli do stáje konkurenční Gilery. Ukázalo se, že to byl správný krok, přestože i zde hrál Armstrong vždy jen druhé housle za Dukem. Od roku 1962 se stal manažerem závodního týmu Hondy a zejména Jim Redman pod jeho vedením posbíral řadu svých titulů.

2. Ray Amm

Počátky kariér mnoha mimoevropských závodníků by se téměř všechny daly napasovat na jednu šablonu. Bylo tomu tak i u Raye Amma z africké Rhodesie. Po počátečních úspěších na domácích tratích si sbalil svých pět švestek + dva Nortony k tomu a hurá do Evropy dobývat svět. Nutno podotknout, že měl k tomu nakročeno opravdu velmi slibně. Svým neobyčejně dravým stylem jízdy hned všechny zaujal. Rovněž tak vedení továrny Norton, která s ním pro rok 1952 uzavřela jezdeckou smlouvu. Po odchodu Geoffa Duka z této stáje se stal Amm dokonce týmovou jedničkou. Amm byl velkým britským patriotem a vždy si považoval za velkou poctu, bojovat v sedle britského stroje proti zahraničním, hlavně italským značkám. Na konci roku 1954, v němž dosáhl Amm v kubaturách 350 a 500 cm³ na druhé místo v MS, ale tovární tým Nortonu scénu světového šampionátu opustil. Ray se tak musel poohlédnout jinde a chtěl-li dostat konkurenceschopný stroj, nezbývalo nic jiného než přejít k Italům. Pro rok 1955 přesedlal do stáje MV Agusty, ale bohužel hned při svém prvním startu s MV v nemistrovském závodě v Imole smrtelně havaroval.

3. John Hartle

Na světové scéně motocyklových závodů se objevoval více než jedno celé desetiletí a jeho doménou byly především dvě nejsilnější kubatury 350 a 500 cm³. Prvně se výrazněji prosadil v roce 1956, kdy byl se svým Nortonem třetí v MS pětistovek. Vrcholem jeho kariéry ale byly nepochybně roky 1958-59 v sedle legendární italské MV Agusty. V té době tam sice jako neohrožená jednička vládl John Surtees, ale „druhý John“ svou pozici dokázal rozhodně využít, když v roce 1958 skončil v MS 350 a 500 cm³ vždy druhý právě za Surteesem, stejně tak ještě ve třiapůlích 1959. Další jeho kariéra byla tak trochu ve stylu zranění a návratů. Byly to ale návraty vesměs úspěšné a Hartle byl v letech 1960, 1963 a 1967 vždy celkově na 3. místě v MS nejsilnější kubatury půllitrů. Možná nejzajímavější návrat byl v roce 1963, když Geoff Duke jako manažer svého vlastního týmu nasadil šest let staré motocykly Gilera z roku 1957. Dnes něco nemyslitelného! Hartle dokonce s takovýmto veteránem dokázal vyhrát v Assenu poslední ze svých pěti vítězných Grand Prix a v MS mu jen jeden jediný bodík scházel k obsazení druhého místa. Jeho kariéra bohužel skončila tragicky na jednom malém závodě v britském Scarborough v srpnu 1968.

4. Florian Camathias

Když se v rámci Velké ceny Československa 1958 konal poprvé závod sajdkár, přijel jako jedna z tehdejších hvězd také Florian Camathias. Dokázal zde 3x po sobě vyhrát a zajímavé je, že to bylo vždy s jiným spolujezdcem. Také se stalo, že přijel do Brna sám a parťáka si sháněl až přímo na místě. Místo spolujezdce nabízel mimo jiné třeba také našemu Gustovi Havlovi, jenž si ale takovýto adrenalinový zážitek raději odepřel. Nakonec se nechal „ukecat“ Kassner. Řadu let patřil mezi horké favority na světový titul a dokázal se 4x prosadit na celkově druhou příčku. Bohužel pokaždé se našel někdo momentálně lepší, nebo třeba jen prostě šťastnější. Camathias vyhrál celkem 8 závodů MS a k jeho vítězné TT 1963 se váže jedna taková perlička. Krátce před TT startoval Florian na závodech v Brands Hatch a poté uháněl směr Isle of Man. Na cestě mu však vypověděla službu jeho dodávka a vůz nebylo možné ihned spravit. „Flo“ si však věděl rady. Vyndal svoji sajdkáru, do vozíku naházel nejnutnější věci a hurá dál. Bylo totiž nutné stihnout zabookovaný lodní trajekt. Policisté se nestačili divit, co se jim to tam v běžném provozu motá za děs, ale nakonec si to přeci jenom nechali vysvětlit a dokonce za asistence sirén ještě sami Camathiase do přístavu doprovázeli.

5. Renzo Pasolini

Po svých motokrosových začátcích se postupně zaměřil na silnici a v roce 1964 se už poprvé objevil v mistrovství světa. S konkurenceschopnými motocykly se mohl rovnat i těm nejlepším. Zejména Agostini byl řadu sezón jeho velkým rivalem, jak na domácí italské scéně, tak ve světovém šampionátu. Přízeň italských tifosi se dělila právě mezi tyto dva a jejich konkurence byla ještě umocněna tím, že oba sice jezdili na italských motocyklech, ale Ago hájil barvy MV Agusty, zatímco Pasolini sedlal Aermacchi a později také Benelli. Pasolini dokázal v silné italské konkurenci vyhrát řadu domácích titulů, ve světě to ale až k titulu nedotáhl. Všech šest svých vítězných Grand Prix zaznamenal ve třídě do 250 cm³ (v roce 1969 také u nás v Brně), přesto ho možná poněkud paradoxně najdeme ve výsledkových tabulkách většinou výše v kubatuře 350 cm³. V obou těchto třídách měl velice silný rok 1972. Ve třistapadesátkách byl třetí a v kubatuře do 250 cm³ obsadil těsně druhé místo za nastupující hvězdou Jarno Saarinenen. Jména obou dvou jsou však dodnes spojována především s tragédií na Monze 1973, kde krátce po startu dvěstěpadesátek došlo k masivní hromadné havárii. Jarno Saarinen a Renzo Pasolini Pasolini na místě zahynuli…

6. Teuvo Länsivuori

Po tragické smrti svého finského krajana Jarno Saarinena byl právě Teuvo chtě-nechtě pasován do role jeho následovníka a celou řadu let pak sváděl souboje o titul v nejprestižnější třídě pětistovek. Jeho hlavní soupeři se však rekrutovali z těch největších hvězd tehdejší doby a Giacomo Agostini, Phil Read či Barry Sheene ho prostě k mistrovskému titulu nepustili. Možná ale stačila jen troška štěstí a mohlo to být jinak. To mu také párkrát chybělo i na naší Velké ceně v Brně. Vyhrál zde sice závod 350 cm³ v roce 1973, když smetl hvězdné duo Agostini-Read v barvách MV Agusty, ale další vítězství již u nás nepřidal. V roce 1975 sváděl krásný souboj s Philem Readem, ale jeho Suzuki záhy vypověděla službu. Ještě smolnějším byl pro něho ale rok 1976. Při nájezdu do posledního kola jasně vedl a nikdo nepochyboval, že si vynahradí nepřízeň paní Štěstěny z předešlého roku. Nebylo mu ale přáno ani tentokráte. V posledním kole mu došel benzín a s kuckajícím motorem se komíháním motocyklu ze strany na stranu snažil z prázdné nádrže dostat alespoň pár kapek benzínu. Nakonec jen tak tak projel cílem na druhém místě. Pokud dostane pozvánku a slušný honorář, tak se dnes s „Tepim“ můžete občas setkat na některém ze závodů klasiků, kde tento plavovlasý finský sympaťák prohání svou někdejší modrobílou Suzuki.

7. Gregg Hansford

Tento velký blondýn (nikoliv s černou botou, ale se zelenou Kawasaki) vtěsnal svou jezdeckou kariéru motocyklového závodníka do pouhých čtyř sezón mistrovství světa. Stály však za to. Hned v první z nich v roce 1978 vyhrál ve třídě 250 a 350 cm³ celkem sedm Grand Prix. Na nováčka dost dobré, ne? V konečném účtování z toho bylo 2. a 3. místo v celkové klasifikaci. Rok nato přidal další tři vítězství a na konci sezóny své předchozí pozice obhájil. Ze 46 absolvovaných závodů dokázal 10x vyhrát a v dalších 22 se umístil na stupních vítězů. Takže si můžete vzít kalkulačku a trochu si pohrát s jeho procenty úspěšnosti. Lepší čísla měl v těch letech jen jeho kolega a týmová jednička Kawasaki Kork Ballington. Nebýt jeho výrazné stájové preference, možná by tituly pro Kawu sbíral Hansford. Po létech nadvlády ve středních třídách se Kawasaki pustila do pětistovek, kam přešli též oba dva její jezdci. Zde už se jim ale tolik nedařilo a dá se říci, že tento projekt skončil neúspěchem. Po sezóně 1981 se Hansford vrátil do rodné Austrálie a léta se účastnil tamních závodů automobilů. Dne 5. 3. 1995 v jednom z nich náhle jeho Ford Mondeo vybočil z dráhy a v plné rychlosti narazil do bariéry, která ho odmrštila přímo do kolize s dalším vozem. Jejich silný střet Hansford bohužel nepřežil.

8. Randy Mamola

Možná si ještě někdo vzpomene, že tento ryšavý a pihovatý Američan na počátku své závodní kariéry závodil u nás v Brně ještě na starém přírodním okruhu – v roce 1979 tam ve dvěstěpadesátkách dojel na 5. místě. Většina ho ale osobně zaznamenala až při první Grand Prix na našem novém okruhu v roce 1987. Tam ovšem už přijížděl jako dlouholetá stálice královské kubatury pětistovek. Každou sezónu patřil mezi nejlepší, byl celkově 4x druhý a 2x třetí, ale k dosažení titulu mu vždy nějaké ty body chyběly. Alespoň titul nejpopulárnějšího jezdce mezi diváky celého světa mu patřil zcela oprávněně. Svou atraktivní jízdou musel zaujmout snad každého a jeho časté jízdy po zadním kole byly vždy odměněny velkými ovacemi nadšených diváků. Randy si prostě závody uměl užívat se vším všudy. V různých rolích zůstával na scéně Grand Prix i po ukončené závodní kariéry. Své umění divákům připomínal především za řídítky dvousedadlového speciálu Ducati, s nímž po okruzích vozil různé VIP hosty. Pro mnohé to byl jistě zážitek až za hranicí jejich představivosti. Pár popelavě bledých tváří po takovéto jízdě jasně dokazovalo, že to Randy má pořád v ruce a nikoho nešetří. Jako jediný jezdec bez mistrovského titulu je členem motocyklové síně slávy MotoGP Legends.

9. Ralf Waldmann

Debutoval sice v MS v roce 1986 na domácím Hockenheimu, ale pravidelným účastníkem světového šampionátu se stal až od sezóny 1989. O dva roky později už začal vyhrávat a dvě sezóny po sobě obsadil ve světovém šampionátu 125 cm³ vždy 3. příčku. Další jeho štací byla čtvrtlitrová třída dvěstěpadesátek. V ní však v letech 1994-1997 vládl suverénně Ital Max Biaggi. Zatímco první dva tituly získal vcelku přesvědčivě, byl souboj s Ralfem Waldmannem po další dvě sezóny nesmírně vyrovnaný. V obou případech musel rozhodnout až zcela poslední závod. V obou případech to bylo v Austrálii. V roce 1996 přijížděl k protinožcům Max Biaggi s náskokem pouhého jednoho bodu před Waldmannem, závěrečný závod ale vyhrál. Waldmann dojel druhý a s druhou příčkou se musel spokojit i v celkové klasifikaci MS. Rok nato Waldmann sice Biaggiho v Austrálii porazil, tomu ale druhé místo k obhajobě titulu stačilo. Po patnácti závodech byl jejich vzájemný rozdíl jen dva bodíky v neprospěch Waldmanna. S dvaceti vyhranými Grand Prix je Ralf alespoň nejúspěšnějším jezdcem bez získaného titulu mitra světa – to je ale asi jen malá útěcha. V posledních létech pracoval jako TV komentátor, ale jeho práci i život přerval srdeční infarkt v březnu 2018. Bylo mu 51 let.

10. Manuel „Sete“ Gibernau

Narodil se do motocyklové rodiny, neboť jeho dědečkem byl Francisco Bulto, zakladatel slavné motocyklové značky Bultaco. Ta sice proslula především off-roadovými motocykly, ale Sete se prosadil především na silnici. V Grand Prix zažil éru dvoutaktních pětistovek i současných čtyřtaktů. Nejvíce se mu dařilo v letech 2003 a 2004, kdy byl v boji o titul nevážnějším konkurentem Valentina Rossiho. Vždy ale v MS skončil za ním na druhém místě (ale před Maxem Biaggim). Tak snad do třetice všeho dobrého, říkal si Sete, když byla zahájena další sezóna. Hned první závod v Jerezu přinesl souboj Gibernau-Rossi nejen kolo na kolo, ale doslova tělo na tělo. V poslední zatáčce před cílem tam došlo ke známému kontroverznímu kontaktu, po němž Rossi zvítězil a Gibernau skončil druhý. Jako by tento incident určil ráz celé sezóny. Zatímco Vale vítězil, Setemu se příliš nedařilo a z důvodů pádu či technických problémů nedokázal Rossiho ani jednou porazit. Nejblíže k tomu měl na Grand Prix České republiky v Brně, kde z těsného souboje o první místo musel svůj stroj odstavit pouhých pár stovek metrů před cílem. Přestupem k Ducati pak začala už jeho kariéra postupně upadat.

11. František Šťastný

Mezi opravdové „Mistry bez titulu“ je možně bezpochyby zařadit také našeho Františka Šťastného. Proti všem dosud uvedeným jezdcům měl totiž několik hendikepů navíc. Jako jezdec tehdejšího východního bloku se jednak většinu sezón nemohl zúčastnit všech závodů MS, jednak až na zcela ojedinělé výjimky startoval na motocyklech domácí produkce – tedy Jawa a ČZ. Těžko se tak mohl rovnat továrním jezdcům Hondy, MV Agusty a jiných slovutných značek. František to přesto dokázal. Vše nahrazoval svým bravurním jezdeckým uměním a nesmírnou bojovností. Legendární jsou jeho starty na Tourist Trophy, ale rovněž výčet jeho zranění je počteníčko pro fajnšmekry. Jeden čas se v zákulisí také mluvilo o nabídce od Hondy, ale to by v oné době znamenalo nutnou emigraci, a to nebylo nic pro něho. Naopak byl rád, když se strojem domácí výroby dal všem těch esům pořádně za vyučenou. Dokázal vyhrát celkem čtyři Grand Prix a v MS byl nejvýše v roce 1961 na druhém místě třistapadesátek za Garym Hockingem, když v dalších dvou letech obsadil shodně čtvrtou příčku. Zatím se nenašel nikdo z našich jezdců, který by se mu mohl rovnat. V roce 2000 se stal naprosto jednoznačným vítězem ankety o českého motocyklového závodníka století.

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)