Velké postavy Velké ceny 2 - Mike Hailwood

Vypovídací schopnost různých anket bývá rozličná a každý může mít na jejich závěry pochopitelně svůj vlastní názor. Hledá-li se čas od času nejlepší motocyklový závodních všech dob, je to jistě vděčné a nadmíru atraktivní téma, ale sotva dá jakákoliv anketa jednoznačnou odpověď. Přesto bude zřejmě ve výsledcích každé z nich zmíněn Mike Hailwood a ve většině bude dokonce uváděn jako právě ten „nej“ ze všech.

Mika přivedl k závodění jeho otec a vůbec první motocyklový závod viděl někdy v deseti letech, když spolu vyrazili na slavnou Tourist Trophy na ostrově Man. Chtěl, aby se mu kluk jen tak neflákal, ale aby dělal něco pořádného. Byl úspěšným a velmi zámožným obchodníkem s motocykly a tak právě v motocyklových závodech spatřoval to pravé pro svého syna a neváhal vynaložit své peníze i vliv na to, aby měl Mike vždy co možná nejlepší podmínky. V žádném případě však nejsou Mikovy úspěchy dílem tatínkových peněz. Mike měl totiž obrovský talent, který hned od počátku rozvíjel v mnoha závodech.

První závod absolvoval v Oulton Parku v dubnu 1957 a zakrátko začal dobývat i mezinárodní scénu. Víkend co víkend startoval na jednotlivých podnicích hned v několika kubaturách a absolvoval i přes 100 závodů za sezónu a z toho dokázal také více než polovinu vyhrát! Jeho počátky jsou spojeny s motocykly různých značek a skvělé výsledky ho dovedly až do továrního týmu MV Agusty. Mělo to ale ještě takovou zajímavou předehru. Italské stroje MV Agusta byly zárukou prvotřídní kvality a Hailwood senior se rozhodl získat tyto motocykly pro svého syna. Neváhal vyrazit do Itálie přímo k hraběti Domenico Agustovi, aby obchod osobně dojednal. Tam však narazila kosa na kámen. Jejich rozhovor se odehrával asi v tomto duchu.

Hailwood: Já jsem Hailwood a chtěl bych pro svého syna koupit vaše závodní motocykly. Agusta: Lituji, ale moje motocykly nejsou na prodej.
Hailwood: Promiňte, ale já jsem Hailwood a zaplatím vám kolik budete chtít.
Agusta: Děkuji, já jsem Agusta a jak jsem již řekl, moje motocykly nejsou na prodej.

S tím se rozešli a k dohodě nedošlo. Tam, kde ale nepomohly finance, přesvědčilo Agustu nakonec Mikovo neobyčejné jezdecké umění a zakrátko sám platil „nekřesťanské“ peníze za to, aby mohl Hailwood na jeho motocyklech jezdit.

Hailwood se prvně v Brně objevil stejně jako většina světových jezdců při prvním ročníku MS v roce 1965. Přijížděl tehdy jako již trojnásobný mistr světa pětistovek, ale v dalších letech se stal doslova legendou. Když se to tak vezme, tak v Brně startoval vlastně jen ve třech ročnících Velké ceny, ovšem z osmi absolvovaných závodů jich dokázal celkem šest vyhrát. 1965: 500 ccm (MV Agusta), 1966: 250, 350 a 500 ccm (Honda), 1967: 350 a 500 ccm (Honda).

Nejvíce vzpomínaný je nepochybně rok 1966 a jeho tři vítězství. Ve dvěstěpadesátkách porazil Phila Reada, který téměř celý závod vedl a kolo za kolem projížděla tato dvojice v sevřeném šiku, Read neustále v čele, Hailwood těsně za ním, ostatní daleko za nimi. Mike Hailwood stínoval Reada celých 8 kol a bylo otázkou, zda ho opravdu nemůže předjet, nebo zda pouze taktizuje a jede jen to, co potřebuje. Rozhodnutí přišlo v posledním, devátém, kole, když v Baltisbergerově zatáčce nasadil Mike k trháku a Read už nestačil kontrovat.
V závodě do 350 ccm byl Hailwoodovi hlavním soupeřem Giacomo Agostini, vždyť to také byli dva vedoucí jezdci mistrovství světa s rozestupem pouhých tří bodů. Obecně se očekávalo, zda „třipade“ budou obdobným těsným soubojem o vítězství jako čtvrtlitry. Tentokráte však hned od začátku ukázal Hailwood, kdo bude režírovat průběh závodu a nedal Agostinimu v podstatě žádnou šanci. Od startu šel hned do vedení a první příčku bezpečně držel až do cíle. S naprostou jistotou neustále svůj náskok navyšoval až na půl minuty, jen v samém závěru trochu zvolnil a Ago tak svou ztrátu poněkud stáhl.
Hailwooda zastihla naše Velká cena v úžasné formě a jako žhavý favorit nastupoval rovněž do závěrečného závodu pětistovek. Jako největší soupeř stál proti němu především opět Agostini. S ostatní konkurencí se v boji o vítězství nedalo příliš počítat, ale tentokráte nebyl Hailwoodovi vážnějším konkurentem ani sám Ago. V deštivém závodě to byla Hailwoodova „one man show“ a stylem start-cíl si suverénně dojel pro třetí vítězství dne, když za ním druhý v cíli Agostini zaostal o více než jednu a čtvrt minuty.
Při vyhlašování vítězů se na Hailwoodovu počest hrála již potřetí za sebou „God Save the Queen“, ale ten se vyhlášení vítězů nezúčastnil. Po skončení závodního programu se do prostoru stupňů vítězů nahrnula spousta diváků, kteří chtěli zblízka spatřit největšího hrdinu dne. Čekalo se dlouho a nikdo pořádně nevěděl co se děje, ale Mike prostě nepřišel. Až později se řediteli závodu a činovníkům FIM omluvil, že po absolvování tří náročných závodů byl natolik unaven, že nebyl schopen absolvovat závěrečný ceremoniál a přidružené „davové šílenství“. Omluva byla sice akceptována, přesto se FIM později zabývala otázkou maximálního počtu startů na jedné Grand Prix.

Haiwoodův vítězný hattrick je ojedinělým prvkem v závodech MS a Mike by si to mohl nechat skoro patentovat. Dodnes jsou s Redmanem totiž jediní, jimž se něco takového podařilo, jinak už nikomu jinému. Zatímco ale Jim Redman zvítězil ve třech závodech jen v Assenu 1964, má „Mike the Bike“ na svém kontě celkem pět hattricků. Jako 21-ti letý mladíček se prvně ze třech vítězství těšil na Tourist Trophy v roce 1961 a bylo to vůbec poprvé od r.1907, kdy někdo vyhrál tři závody v rámci jednoho ročníku TT. Tento svůj kousek zopakoval na Isle of Man ještě v jubilejním roce 1967 v nezapomenutelných soubojích s Agostinim. Na rozdíl od roku 1961, kdy vyhrál třídy 125, 250 a 350 ccm, slavil vedle kategorií 125 a 250 ccm také vítězství v neprestižnější kategorii Senior (500 ccm). Tourist Trophy je v mnoha různých ohledech specifický závod, lišící se od „běžné“ Grand Prix nejen svým intervalovým startem, ale třeba také tím, že se závodí v několika dnech, zatímco Grand Prix je jednorázovou jednodenní záležitostí.

Těch úspěchů mohlo být nepochybně mnohem více, ale před sezónou 1968 se Honda stáhla z účasti v motocyklových Grand Prix. Hailwood sice v dalších letech stále závodil na motocyklech, ale s jedinou výjimkou (Monza 1968) ty byly jen závody mimo rámec mistrovství světa. Pro Monzu dostal tehdy nabídku startovat vedle Agostiniho s MV Agustou – ovšem s podmínkou, že nesmí Aga porazit. Na to pochopitelně nemohl Mike přistoupit a přijal proto raději nabídku stáje Benelli, největšího rivala MV Agusty. V závodě samotném ale Mike havaroval a žádná senzace se nekonala (i když už start Hailwooda na Benelli byl sám o sobě velkou senzací).

Od roku 1971 přesedlal na automobilové závody. Ty už zkoušel dříve a v r. 1964 jel vedle motocyklového mistrovství světa rovněž v podstatě celý seriál MS Formule-1. Dnes si něco takového nelze vůbec ani představit. Týden co týden tehdy absolvoval motoristické závody na té nejvyšší světové úrovni a dokázal to zvládnout i při vzájemné kolizi termínů. Zde je příklad jednoho takového víkendu: čtvrtek 25.června trénink na motocyklovou GP v Assenu, pátek trénink na GP Francie F-1 na okruhu v Rouenu, v sobotu vítězství ve třídě 500 ccm v Assenu, v neděli start v GP Francie – no a příští týden už zase další závody. Zajímavé je, že ve formulích ponejvíce startoval s vozy Surtees jiného motocyklového velikána, Johna Surteese.
Přes řadu velmi pěkných výsledků, však nedokázal navázat na své motocyklové úspěchy a po nehodě na Nürburgringu v r.1974 skončila i jeho automobilová kariéra. Absolvoval 50 závodů F-1 a 2x stál na stupních vítězů, ale nejblíže k vítězství měl v roce 1971 na Monze, kde sice dojel až čtvrtý, ovšem pouhých 0,18 vteřiny za vítězem. Nejtěsnější skupinu v cíli v celé historii závodů F-1 tvořili kromě Hailwooda ještě vítězný Peter Gethin, Ronnie Peterson a Francoise Cevert. Mnozí si možná také vzpomenou na jeho hrdinský čin na Grand Prix Jižní Afriky 1973, kde přes vlastní ohrožení vytáhl z hořícího vozu Claye Reagazzoniho, za což obdržel jedno z nejvyšší britských státních civilních vyznamenání – Medaili krále Jiřího. A když jsme u těch vyznamenání, tak za svůj přínos motocyklovému sportu je rovněž držitelem britského řádu MBE.

Několik let o něm nebylo v motoristické světě příliš slyšet a žil s rodinou v poklidu někde v Austrálii. Až přišel v roce 1978 jeho senzační návrat na Tourist Trophy! Vítězství v závodě TT F-1 pro něho znamenalo titul mistra světa v této speciální kategorii a o rok později zde dosáhl svého již 14. vítězství na TT. Hailwoodův život bohužel ukončila dopravní nehoda v březnu 1981. Ovšem jak všichni dobře víme - „Legends never die!“.