Velké postavy Velké ceny 6. - Klaus Enders

Svou závodní kariéru ale začínal jako sólo jezdec a v roce 1963 získal například titul juniorského mistra Německa v kategorii 500 ccm. Nakročeno měl i k titulu mezi dospělými o rok později. Rozhodoval až poslední závod v Avusu, kde Enders s defektem přední pneumatiky havaroval a titul připadl Walteru Scheimannovi. V mistrovství světa debutoval při domácí Velké ceně v r. 1964 na okruhu Solitude (mimochodem to byla zcela poslední Grand Prix MS, která se na této slavné trati uskutečnila). Jel pětistovky i sajdkáry, ale do budoucna bylo zřejmé, že takovýto „dvojboj“ nemůže přinést nějaké výrazné úspěchy a bylo nutné se rozhodnout. Pětistovky byly vždy tou nejprestižnější třídou a je tak možná poněkud s podivem, že si Enders zvolil závody sidecarů. Nakonec ale tímto svým rozhodnutím určitě neprohloupil. V té době se také zkontaktoval s Dieterem Buschem, který mu po celou jeho následnou kariéru zabezpečoval technicky vysoce kvalitní zázemí a nemalou měrou přispěl ke Klausovým úspěchům.

První body do MS získal Enders se svým spolujezdcem Mannischeffem na Grand Prix Belgie 1966 na náročné trati Spa-Francorchamps, kde dojeli čtvrtí a na stejném místě se umístili také na legendárním závodě Tourist Trophy na ostrově Man, čímž se zařadili na celkovou pátou příčku v mistrovství světa.

V dalším ročníku to tak slavné nebylo a ze šesti závodů bodovali vlastně jen dvěma druhými místy v Assenu a na Hockenheimu, ale v roce 1969 si už zase na mistrovské vlně dojeli pro čtyři vítězství a druhý společný titul. Následující sezónu ale zahajoval Enders možná poněkud překvapivě s Wolfgangem Kalauchem. Důvod byl ale vcelku prostý. Engelhardt se musel věnovat především své civilní profesi, neboť jako amatér si vlastně závoděním nevydělal žádné peníze. To se ale nakonec později změnilo. Kalauch v předešlých letech jezdil jako spolujezdec s Helmutem Fathem, s nímž se také v roce 1968 stal mistrem světa. Když ale Fath ukončil svou jezdeckou kariéru, a soustředil se především na profesi ladiče závodních motorů, byl Kalauch najednou takříkajíc „bez práce“. To ale netrvalo dlouho a spojení s Endersem mělo předznamenat velké úspěchy této dvojice. Mělo…

V roce 1970 se poprvé jel závod sajdkár v rámci mistrovství světa také na Grand Prix Československa v Brně (předtím zde sidecary startovaly sice už v letech 1958-1960, to se ale naše Velká cena jezdila jen jako Závod družby národů). Nyní se zde sjela celá světová špička tvořená v té době především německými posádkami, včetně úřadujícího mistra světa Klause Enderse. Ale i mistr tesař se utne. V sobotním mokrém tréninku totiž Enders se svým spolujezdcem Wolfgangem Kalauchem v nájezdu do Kohoutovic v rychlosti kolem 140 km/h poměrně dost vážně havarovali a museli být převezeni do nemocnice. Zatímco Enders byl s lehčími poraněními ještě týž den propuštěn, Kalauch se musel ihned podrobit několikahodinové operaci a v brněnském špitále si ještě v rámci rekonvalescence pár týdnů pobyl.
Endersovi šlo o titul a v žádném případě nechtěl brněnský závod vynechat. Využil proto možnosti startovat se svým předešlým spolujezdcem Ralfem Engelhardtem, který zde byl původně vlastně jen v roli diváka, ale v nastalé „krizové“ situaci pohotově zaskočil jako náhradník za zraněného kolegu. A byl to záskok více než úspěšný, když tento staronový tandem dokázal stylem start-cíl jasně vyhrát, což bylo možná impulsem k obnovení jejich vzájemné spolupráce. Chtělo to ale čas. Sezónu sice dokončili ještě spolu (a všechny své společné závody vyhráli!) a byl z toho další titul mistrů světa, ale Enders svět sajdkár opustil a rozhodl se vyzkoušet závody automobilů.

Tam mu však pšenka příliš nekvetla a byl na hony vzdálen svým motocyklovým úspěchům – asi mu tam to čtvrté kolo nějak překáželo… Když se rok s rokem sešel, začínal sezónu 1972 už opět mezi „svými“ – a byl to návrat v plné parádě! V Brně nenašla znovu obnovená posádka Enders-Engelhardt konkurenci a od startu do cíle si jasně jeli pro první místo, což bylo již jejich čtvrté vítězství v sezóně, v níž nakonec získali rovněž svůj čtvrtý mistrovský titul.

V tomto trendu pokračovali i v dalším roce a v Brně si za deštivého počasí zopakovali své loňské vítězství - pro Enderse to bylo již jeho jubilejní pětadvacáté. S tímto počtem byl v té době jasně na čele historických sidecarových statistik a až za ním byli např. Eric Oliver – 17, Fritz Scheidegger – 16 či Max Deubel – 12 vítězství. Nakonec Enders navýšil počet svých vítězství ještě o dvě vyhrané Velké ceny.

Ročník 1974 byl pro Enderse jeho poslední sezónou, která končila závěrečným závodem právě u nás v Brně. Na dramatičnosti situace přidávala skutečnost, že na titul mohly pomýšlet ještě celkem čtyři dvojice. Reálně se to týkalo posádek především Enders/Engelhardt, Schwarzel/Kleis, Schauzu/Kalauch (ano, právě ten Kalauch, který se v Brně v roce 1970 při jízdě s Endersem vážně zranil) a za určité příznivé konstelace byli ve hře také Luthringshauser/Hanh.
Závod byl úžasnou bitvou mezi Schwarzelem a Endersem, kteří si to mezi sebou rozdávali po celou dobu o první pozici a několikrát se vzájemně vyměnili ve vedení. První tři kola vedl Schwarzel, ale ve čtvrtém ho vystřídal Enders. O dvě kola později byl lídrem závodu opět Schwarzel, který ovšem musel zatáčku co zatáčku odrážet neustálé Endersovy útoky. Nakonec se mu to podařilo, když obě posádky prolétly cílem doslova bok po boku, ale Schwarzel/Kleis tam byli přeci jenom o jednu jedinou desetinku vteřiny dříve. Oslavovali tak sice své druhé vítězství v sezóně, ale obhajobu mistrovského titulu mohli slavit Klaus Enders s Ralfem Engelhardtem. Mistrovsky zakončili nejen další sezónu, ale rovněž svou dlouholetou a úspěšnou závodní kariéru.

Jejich statistiky z Grand Prix Československa v Brně vypovídají vcelku jednoznačně. Poprvé zde startovali v roce 1970, i když to bylo již zmíněnou shodou dramatických okolností. Následně pak ještě 3x v letech 1972-1974. Z celkového počtu čtyř absolvovaných závodů dokázali tři vyhrát a jen jednou byli těsně druzí, což je opravdu mimořádně vysoké procento úspěšnosti. Sice nelze jednotlivé závodníky poměřovat nějakým takovýmto čistě matematickým výpočtem, ale o něčem to přeci jen vypovídá. On byl totiž Enders opravdu vynikajícím jezdcem – a to se pochopitelně netýká jen Brna. Vyhrál 27 závodů Grand Prix a za svou kariéru v rozpětí let 1963 - 1974 dosáhl na šest titulů MS, takže zase bychom si mohli spočítat zajímavá procenta. A když už budete sahat po kalkulačce, tak ale neopomeňte vyřadit Endersův „automobilový“ rok 1971. V celkových statistikách sajdkárových závodů Grand Prix je k dnešku před ním de facto pouze Švýcar Rolf Biland. Některé statistiky sice před něho řadí ještě další jména jako např. Steve Webster nebo třeba taky Tim Reeves, ovšem jejich kariéry spadají do doby, kdy se závody sajdkár již nejezdily (až na výjimky) v rámci jednotlivých Grand Prix, ale sajdkáry se už ubíraly svým vlastním směrem - jeden čas bez statusu MS jen jako „Side Cars World Cup“, pak opět jako MS, potom znova pár let jen „Pohár“ a nyní zase MS… Už to má vše ale zcela jiný charakter. Celá Endersova kariéra naopak spadá do období Grand Prix, které bychom klidně mohli nazvat „zlatou érou“ sidecarových závodů. Bylo to období především německých posádek a německých čtyřdobých strojů BMW a svým odchodem jakoby Klaus Enders tuto éru ukončil. Krásné vzpomínky ale zůstanou.