Mick Doohan & Brno: Suverénní vítězství i hořké prohry

1989 – Brno: nestartoval

Z australských závodů nastoupil Doohan rovnou do světového šampionátu pětistovek, kde získal angažmá vedle Gardnera a Lawsona v týmu Rothmans Honda.  V průběhu roku ale startoval ve vytrvalostním závodě 8 hodin v Suzuce, kde se zranil a následně musel tři závody MS vynechat. Jedním z nich byla také Grand Prix Československa.

1990 – Brno: 9. místo

S Doohanem se už muselo počítat přinejmenším jako s kandidátem na stupně vítězů, na něž v průběhu sezóny vystoupil již 3x (k tomu byl ještě 6x na 4. místě). Brno bylo pro něho sice neznámým okruhem, ale bral ho jako každou jinou trať. V tréninku byl pátý, což znamenalo druhou řadu startovního roštu. Po startu se Mick držel v první skupině a  ve třetím kole se prosadil na třetí místo za Gardnera a Raineyho. Bohužel na něm ale dlouho nevydržel. Následoval lehčí pád, který ho odsunul daleko dozadu. Jeho nehodu ovšem zastínil pád Kevina Schwantze v témže kole v zatáčce u tubosideru. Tento úsek trati ihned dostal spontánní – a po několika letech i oficiální – označení Schwantzova zatáčka. Zatímco pro Kevina závod skončil, Doohan pokračoval dál a kolo co kolo se prokousával celým jezdeckým polem dopředu. Všichni se ale spíše zaměřovali na duel o vítězství mezi Raineym a Gardnerem, a tak Doohanův progres nebyl možná z diváckého hlediska tak patrný. Přesto byl výrazný a Mick se ze 17. místa postupně propracoval až na 9. příčku. Pomineme-li jeho 12. místo z Brazílie v roce 1992, kdy se po svém vážném zranění snažil v podstatě jako invalida  ještě zachránit mistrovský titul, bylo toto 9. místo z Brna, spolu se stejným umístěním v Assenu 1989, jeho nejhorším výsledkem v celé jeho kariéře (kromě nedokončených závodů). Jako by se ale v Brně odrazil ke svým velkým úspěchům. Hned za týden po naší Velké ceně totiž na Hungaroringu vyhrál svoji první Grand Prix: pole position + fastest lap + 1. místo. Na podobný triumf v Brně si ale musel ještě pár let počkat.

1991 – Brno: 2. místo 

V tomto roce již Doohan pravidelně každý závod bojoval o vítězství. Vyhrál celkem 3x a kromě Grand Prix Holandska, kde havaroval, stál vždy na stupních vítězů. Bylo tomu tak i v brněnském závodě, v němž svedl velice pěkný souboj s Waynem Raineym. Oba přijeli do Brna jako vedoucí jezdci průběžné klasifikace MS (1. Rainey  205 bodů, 2. Doohan  190 bodů) a oba také jednoznačně ovládli celý závod. Od startu vyrazil nejlépe Doohan, ovšem Rainey byl v těsném závěsu a hned od prvních okamžiků se pomalu ale jistě začali vzdalovat celému jezdeckému poli. Po dvě kola vedl Doohan, ale po průjezdu cílovou rovinkou šel v první pravé zatáčce do čela jeho soupeř. Nadále však byla tato dvojice velice těsná, pouze na čele byly barvy Rothmansu vystřídány Marlborem. Ostatní soupeři byli již poměrně daleko vzadu. Od 9. kola převzal po klasickém předjetí v levé zatáčce na „Áčku“ zase Doohan a své vedení hájil až do 16 kola. V něm proběhlo mezi jezdci několik tvrdých soubojů, z nichž vzešel jako vedoucí jezdec opět Rainey. V dalším okruhu hned nejrychlejším kolem závodu a současně novým rekordem trati nasadil k trháku, jenž Doohan nedokázal zachytit a začal pomalu metr po metru ztrácet. Nakonec za vítězným Raineym dojel se ztrátou 3,204 sec na 2. místě. Stejně tak dopadl celý šampionát.             

1992 – Brno: GP Československa se nekonala

Z finančních důvodů vypadla brněnská Velká cena z kalendáře MS, ale pro Micka Doohana byla tato sezóna zásadní ze zcela jiných důvodů – a to nejen z hlediska jeho závodní kariéry, ale pro jeho osobní život vůbec. Vstoupil do ní čtyřmi vítěznými závody v řadě a po sedmi Grand Prix měl na svém kontě pět vítězství a dvě druhá místa. Nikdo na něho neměl a zdálo se, že neochvějně kráčí ke svému prvnímu titulu mistra světa. Přišel však nešťastný Assen, kde Mick v tréninku havaroval a velice vážně si poranil nohu. Devastace končetiny byla tak rozsáhlá, že holandští lékaři rozhodli o její amputaci. Naštěstí známý doktor Costa tomuto zákroku zabránil. Svými metodami pak přímo u sebe doma vytáhl Doohana z nejhoršího a nohu mu dokázal zachránit. Mickův stav se po několika týdnech natolik zlepšil, že se po třech vynechaných závodech ještě pokusil v posledních dvou podnicích zachránit svůj bodový náskok a přeci jen získat titul světového šampionátu. To se mu nakonec sice nepodařilo, ovšem Mickova výhra byla v tom, že se mohl opět pevně postavit na obě nohy, obrazně i skutečně.

1993 – Brno: 3. místo

Po vynechaném předešlém ročníku se naštěstí Grand Prix do Brna hned vrátila. Spolu s ostatními jezdci se vrátil rovněž Doohan, pro něhož to možná byla tak trochu jakási „rekonvalescenční“ sezóna, po jeho těžkém zranění. Těžko říci, zda byl už zcela zdráv, ale každopádně mu do předešlé formy něco chybělo. Přesto patřil opět ke špičce. V Brně ho ovšem zastínila tovární dvojice Yamahy, která v pořadí 1. Rainey a 2. Cadalora, absolvovala v podstatě celý závod na prvních dvou místech. Doohanovým největším soupeřem byl tentokráte ambiciózní John Kocinski, jezdící prvním rokem na Cagivě. Jejich pěkný souboj o zbývající pódiovou příčku rozhodl Doohan ve svůj prospěch až v několika posledních kolech. Třetí příčka mu nakonec patřila i v celkovém pořadí MS.

1994 – Brno: 1. místo

Když v srpnu zavítal „kolotoč“ Grand Prix do Brna, měl již Mick Doohan velice výrazně nakročeno ke svému prvnímu titulu mistra světa. Od začátku sezóny měl na svém kontě již sedm vítězství a především řadou šesti triumfů v řadě ukázal, kdo je tady pánem. V brněnském závodě šel sice do vedení možná poněkud překvapivě Alberto Puig, ale již ve druhém kole převzal vedení Doohan. Za ním se chvíli držel Cadalora (vlastně jeho jediný alespoň trochu vážnější konkurent v boji o mistrovský titul), kterého ale záhy předjel Doohanův týmový kolega Shinichi Itoh, pro něhož to byl nejlepší závod v jeho dosavadní kariéře. Ten však Doohana nějak výrazně neohrožoval. Mick si tak na čele udržoval vcelku bezpečný odstup a kolo za kolem si jel pro vítězství. A nejen to. Na konci poledního kola ho čekala nejen tradiční šachovnicové vlajka, ale též signalizační tabule jeho týmu s jasným sdělením: Mick Doohan World Champion. Do konce sezony totiž zbývaly pouhé tři závody a nikdo už nemohl Doohana bodově předstihnout.

1995 – Brno: 2. místo

V úvodu závodu jako by se opakoval scénář z loňského roku. Stejně jako loni šlo totiž do čela startovní číslo 17. Před rokem to byl Puig, nyní Norick Abe. Stejně jako loni převzal záhy vedení Doohan, loni ve druhém kole, nyní „až“ ve třetím. Stejně jako loni se zdálo, že i tentokráte si bezpečně dojede pro vítězství. Vedoucí pozici si totiž držel až za polovinu závodu. Mezitím se však za něho propracoval Luca Cadalora, jenž byl i v předešlém roce jedním z jeho nejvážnějších soupeřů, alespoň po část závodu. Tentokráte se ale Luca ukázal v lepší formě. Již byl nejrychlejší v tréninku, zajel nejrychlejší kolo závodu a nakonec na něj Doohan v závěru závodu nestačil a se ztrátou zhruba čtyř vteřin dojel na druhém místě. Ovšem ziskem 20 bodů se posunul zase o krok blíže k obhajobě mistrovského titulu.

1996 –  Brno 2. místo 

Nejspíš je to  nejpamátnější Doohanův brněnský závod, přestože v něm nevyhrál. Od startu se ujal vedení Američan Scott Russel na Suzuki a pozici lídra si poměrně překvapivě dokázal udržet šest kol. Doohana to však moc nerozházelo a následně „v klidu“ převzal vedení. Větším soupeřem než Russel se ovšem ukázal Alex Crivillé, tedy stájový kolega od Hondy. Postupně se tlačil dopředu a rovněž on šel před Russela. A nejen to. Hned zaútočil také na Doohana a v devátém kole převzal vedení. Na to, aby mu ujel, to ale nebylo. Mick po několik kol zůstával v jeho těsném závěsu, ale zřejmě chtěl závod rozhodnout zavčasu ve svůj prospěch a opět šel do čela. Ani on se však nedokázal od svého pronásledovatele odpoutat.

Blížil se konec závodu a těsná dvojice byla stále pospolu. Možná se dalo předpokládat, že týmová režie bude na straně Mick Doohana, aby se nic neriskovalo, nakonec to dopadlo ale poněkud jinak. Mick sice „topil pod kotlem“, co to šlo, ale Alex ho sledoval jako stín. Rozhodlo se tedy až v posledních metrech, nebo spíše centimetrech, závěrečného kola, v němž vsadil Crivillé vše na jednu kartu. Možná lépe najel do posledního esíčka a na výjezdu se tak posunul na úroveň vedoucího Doohana. Bok po boku prolétli prakticky nastejno cílovou čarou a pouhým okem nebylo možné určit vítěze. Nakonec se jím stal Crivillé o nepatných 0,002 sec, což je dosud stále nejmenší rozdíl mezi prvními dvěma jezdci v celé historii MS ve třídě pětistovek. Doohan byl sice na stupních vítězů na svého kolegu pěkně naštvaný, ale na konci sezóny ho to s dalším mistrovským titulem asi přebolelo.                   

1997 – Brno: 1. místo

Byla to nejzářivější sezóna v celé Doohanově kariéře. Z 15 Grand Prix jich dokázal vyhrát celkem 13 a zejména šňůrou 10 vítězných závodů v řadě za sebou v podstatě odsoudil své konkurenty jen do role statistů. V Brně to nebylo jiné. Na čele se s ním dokázal držet jen jeho týmový kolega Tadayuki Okada a tato dvojice nechala ostatní daleko vzadu. V posledním kole to Okada risknul a ve stylu „kamikaze“ šel v jedné ze zatáček velmi pozdě na brzdy. Tento manévr ale neustál, vyjel do kačírku a havaroval. Doohan sice musel také zabojovat, aby jeho atak odvrátil, a rovněž on brzdil co nejpozději. Vše ale zvládl a své první místo si uhájil. Situace s Crivillem z předešlého roku se tedy neopakovala a Doohan mohl tak podruhé v Brně vystoupit na nejvyšší stupínek vítězného pódia. Nejrychlejší čas v tréninku, nejrychlejší kolo závodu s novým rekordem a vítězství o téměř 15 vteřin před Cadalorou – to jsou jen základní fakta celé závodního víkendu v podání Micka Doohana. Není vlastně už co dodat.

1998 –  Brno: nedokončil

Největším Doohanovým konkurentem na cestě k dalšímu mistrovskému titulu se stal Max Biaggi, který po čtyřech titulech ve dvěstěpadesátkách přestoupil do královské třídy pětistovek. Vyhrál dost překvapivě hned úvodní Grand Prix v Japonsku a také v dalších závodech byl hodně vysoko. Před Grand Prix v Brně měl na něho Doohan náskok jen 12 bodů. Brněnský závod sliboval velký souboj také s ohledem na to, že Biaggi v Brně vyhrál nižší kategorii v předchozích čtyřech letech. Očividně mu tedy náš okruh seděl. Ke škodě přítomných i televizních diváků ale vlastně k žádnému souboji nedošlo. Doohan měl sice pole position, ale po startu vyrazil do čela vedle stojící Biaggi. V úseku „stadionu“ se za něho zařadil Doohan, ale krátce nato u tubosideru havaroval. Motocykl zůstal bez větší úhony, a tak nasedl a opět vyjel do závodu. Byl sice poslední, ale nic nevzdal, neboť každý případný bodík by se mu proti Biaggimu hodil. Jeho snaha se však ukázala jako marná. Během třinácti kol předjel jen tři své soupeře, ovšem bodové příčky byly stále výrazně vzdálené. Motocykl po pádu přeci jen nefungoval na sto procent a Mick byl nakonec nucen závod vzdát. Naopak Biaggi na brněnském okruhu opět vyhrál, čímž převzal vedení v celém šampionátu. Doohan se dokonce propadl až na třetí místo za Crivillého. Do konce celého šampionátu ale zbývaly ještě čtyři závody a ty dokázal Doohan všechny vyhrát. Takovýto finiš mu vynesl další, již pátý mistrovský titul.

             

1999 – Brno: nestartoval 

Rovněž v této sezóně byl Mick Doohan v roli hlavního favorita na titul, i když vážných zájemců bylo rozhodně více. Jeho cesta však skončila v tréninku na Grand Prix Španělska, což byl teprve třetí závod v kalendáři. Mick si bohužel poranil koleno natolik, že byl nucen vynechat celou sezonu, a tím pádem také Grand Prix České republiky. Ani dlouhodobá rekonvalescence nepomohla a nakonec oznámil konec kariéry…

Mick Doohan (Austrálie) 

Závodní statistika – Masarykův okruh, Brno:

8 startů: 1990, 1991, 1993, 1994, 1995, 1996, 1997, 1998

• 2x 1. místo
• 3x 2. místo
• 1x 3. místo
• 1x 7. místo
• 1x nedokončil

Mick Doohan v roce 2018 na festivalu Glemseck

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)
Vladimír Rejda - (Odebírat články autora)