Na vlastní kůži: kurz v ISŠA Brno

Troufám si říci, že brněnská ISŠA je už za ty roky mezi motorkáři pojem. Každý, kdo se v motocyklech šťourá trochu víc, o ní musel slyšet. Učební obor Mechanik motocyklů zde má své místo více než 10 let, ať už se v průběhu té doby jmenoval jakkoli, a hlavně ji můžete znát prostřednictvím jejích kurzů pro veřejnost, které pravidelně pořádá v rámci programu celoživotního vzdělávání. Sám jsem tu před lety byl na jedné speciální výukové akci a odjížděl s pocitem, že tady o opravárenství motocyklů vědí jestli ne úplně všechno, tak skoro všechno.

Je to také díky tomu, že se tady potkává několik faktorů, které pěkně hrají dohromady. Zaprvé samotná škola s prý velmi aktivním panem ředitelem. Pokud čekáte takový ten tradiční učňák z dob „před revolucí“, kde se ve špinavých dílnách lepí dosluhující škodověnky, musí vás první průchod dílnami brněnské školy doslova ohromit. Nejmodernější diagnostiky, laserové měření geometrie, na zvedácích moderní vozidla, všude čisto… Druhým faktorem jsou lidé, protože jak říká klasik: „vždycky je to vo lidech.“ Motorky nemůže vyučovat někdo, kdo jimi nežije, a tým kolem zástupce ředitele a „šéfa motomechaniků“ Pavla Krejčího je dobrým příkladem lidí na svém místě, pro něž je práce zároveň i koníčkem.

Kurzů v ISŠA probíhá každoročně spousta, jezdí se sem školit profesionálové z celého oboru automotive, od traktorů po kamiony, své pracovníky sem vysílají vzdělávat pojišťovny. Kurz Základy oprav a údržby motocyklů na začátku prosince byl první svého druhu, doposud byly všechny programy tohoto typu určené pro profesionální motomechaniky, kde mezi základní požadavky patřila určitá praxe a vzdělání v oboru. Ovšem v průběhu času o tento druh školení zájem opadal a naopak sílil tlak ze stran veřejnosti: „Udělejte taky něco pro ty, co se tím neživí, ale rádi by zvládali péči o své stroje svépomocí!“ A tak bylo volání vyslyšeno.

Nový kurz je třídenní, od čtvrtka do soboty, a hodně intenzivní. Když jsem viděl časový plán od 8 do 18 hodin, říkal jsem si, že to je hodně přestřelené, že to bude tak do čtyř. Co bychom tam celý den dělali? V reálu to bylo tak, že v těch šest večer ještě zdaleka nebylo hotové všechno a končilo se spíš tak v sedm. Každý den má svůj vlastní program: ve čtvrtek se probírá podvozek, v pátek motor a převody a v sobotu elektrika a chlazení. Vždycky dopoledne, tedy tak do 13-14 hodin teorie v učebně, a potom praxe v dílně.

Hlavním přednášejícím je právě Pavel Krejčí, jenž před 15 lety z této školy vyšel a přes praxi v různých motocyklových firmách (mimo jiné dělal mechanika v továrním týmu Blaty) se sem zase vrátil, teď už coby vyučující. V civilu jezdí na KTM 990 Adventure, nicméně jak nám prozradil, většina motorkářů na téhle škole (mimochodem pan řídící má krásné R 1100 GS) jsou zároveň veteránisté a mají rádi terén, takže se tady vytvořila taková skupina majitelů starých Yamah DT, většinou čtyřstovek, Pavel má menší 250, pro děti sajdkár Velorex připojený k Jawě 350 kývačce a na nedělní vyjížďky ČZ 150C. Na dílně se k Pavlovi připojoval ještě učitel odborného výcviku Tomáš Doubravský, jemuž pro změnu říká „pane“ na stuntriding přestavěná Honda CBR600F, nová Africa Twin a aktuálně renovovaná Jawa 250. Oba mladí kluci a žádní morousové, kteří ale mají teoretické i praktické znalosti a dokáží je dobře předávat. To se samozřejmě projevilo na celkové atmosféře celého kurzu, která byla pohodově uvolněná. Věci vám pak do palice i do rukou lezou lépe, než když jste v napětí. A že znalostí a dovedností na „vstřebání“ bylo opravdu hodně.

 Pavel Krejčí na levém snímku vlevo, Tomáš Doubravský na pravém uprostřed, dole jejich stroje

Kurz se totiž sice jmenuje Základy oprav a údržby motocyklů, ale pod tím slovíčkem „základy“ hledejte víc než jen informace o tom, že motocykl má dvě kola a jak si vyměnit olej. Mnohem víc. Já jsem se byl podívat na prvním dnu, kdy se probíral podvozek, doma bych výuční list na automechanika ještě určitě našel, v motorkách se vrtám odmala, píšu o nich 15 let a rozhodně nemůžu říct, že by tenhle den byl pro mě ztrátou času. Naopak, psal jsem si zápisky, až se mi kouřilo od ruky, a odpoledne na dílně si často chodil pro praktické rady. Vzdělání v oboru není podmínkou pro účast v tomto kurzu, nicméně výhodou určitě ano. Teorie začala obecným rozdělením motocyklů a jejich rámů, a hned do toho začal Pavel servírovat různé praktické poznatky, jak poznat bouraný rám, co se s ním dělat smí či spíše nesmí, to samé s vidlicemi, s ráfky, s brzdami, nosil vadné díly na ukázku…

Odpolední část v dílně byla ještě intenzivnější, bylo připravených šest „štací“ a na každé několik úkolů, které se plnily ve dvojicích. Těch úkolů bylo záměrně hodně a nešlo o to, abyste splnili to, v čem jste dobří, a dostali dobrou známku (žádné známkování není), nýbrž abyste si mohli vyzkoušet pod odborným dozorem a za použití speciálních přípravků naopak to, v čem si nejste moc jistí. Rozebrat vidli, diagnostikovat vadný rám, vyměnit ložiska v řízení, opravit brzdovou pumpu, přezout a vyvážit kolo, nastavit odpružení podle váhy jezdce…

Až tady mi došlo, jak těžké muselo být pro tvůrce tohoto kurzu sestavit ten správný program. Pro profíky se to dělá snadno, to můžete jít hned na konkrétní těžké případy, ale takhle pro kohokoli, když musíte probrat jak úplné základy, aby se chytali i naprostí začátečníci, a zároveň zvládnout i těžší případy, které něco dají i zkušenějším domácím montérům, to muselo dát neuvěřitelnou fušku. Ale myslím, že se to povedlo na jedničku a reakce frekventantů kurzu byla jednoznačná. A to se sešla pro mě i Pavla celkem neočekávaná partička, když možná nadpoloviční většina ze všech 12 účastníků, mezi nimiž byla i jedna dívka, při svém představení uvedla, že jsou buď vyučení automechanici nebo autotronici. Skutečných začátečníků, kteří by s údržbou, resp. opravami motorek neměli praktické zkušenosti, bylo naprosté minimum. Většinou tak šlo o lidi, které práce na motorkách baví, ale nevěnují se jí profesionálně a chtěli se prostě zdokonalit ve svých dovednostech.

„Samozřejmě že jsem měl trochu strach, když jsem viděl, kolik je mezi účastníky mechaniků, aby si neřekli, že jim ten kurz nic nedal, protože už všechno znali. Ale opak byl pravdou,“ řekl mi po skončení Pavel Krejčí. „Měli jsme program udělaný se vzestupnou náročností, a ten, kdo se první den u podvozků smál, tomu druhý den u motorů úsměv zamrzl a poslední den jsme všechny rozsekali elektrikou. Ono když máte měřit dobíjení nikoli na baterce, nýbrž na dílčích celcích, kde se střídá stejnosměrné a střídavé napětí, tak už je to trochu zmatek.“ Co dělalo účastníkům největší problémy? „Ukázalo se, že hodně lidí třeba zná teorii a umí o ní mluvit, ovšem když pak stojí před praktickým úkolem, začnou dělat chyby. Typickým příkladem bylo druhý den nastavování ventilových vůlí u véčkového dvouválce. To není úplně snadné, a i když jsem to v dopoledním bloku podrobně vysvětloval, odpoledne na dílně se na tom hodně účastníků zasekalo. A to měli k dispozici servisní manuál, v němž se ale také člověk musí naučit orientovat.“

 

V tomhle vidím snad největší přínos tohoto kurzu. Nejenže vám Pavel s Tomášem vše vysvětlí teoreticky, to si totiž můžete vyčíst z knížek, ale oni vám k tomu řeknou všemožné fígle, ukáží, jak odhalit skrytá poškození, a ve finále si můžete všechno sami vyzkoušet vlastníma rukama. To není vůbec běžné, spousta odborných školení probíhá tím stylem, že vám něco přednášející ukazuje a vy jen koukáte a snažíte si to zapamatovat. Jenže ono je fakt hodně důležité to fyzicky dělat, pak to dostanete „do rukou“. A tady vám hned vyučující poradí, když nevíte, jak dál, případně když něco děláte špatně. Obrovskou výhodou je špičková vybavenost školní dílny, zapomeňte na nějaké tři goly a jeden momenťák. Na stěnách visí bezpočet speciálních přípravků na motocykly všemožných značek, regály jsou plné manuálů, stahováky, synchrotestery, hydraulické lisy, odsávačky, diagnostické přístroje… Našel jsem dokonce i odsávačku/plničku na zadní tlumiče od Andreaniho nebo přístroj na měření rámů od Scheibnera!

Jestli bych šel znovu? Jednoznačně ano. A kurz Základy oprav a údržby motocyklů můžu doporučit všem, kdo se prostě rádi v motorkách vrtají a chtějí to svoje kutilství povýšit, získat větší přehled, seznámit se se správnými postupy a praktickými vychytávkami. A třeba se tím i živit. Za svých 9000 Kč, co kurz stojí, dostanete opravdu hodně, spíš budete mít problém si všechno zapamatovat a je vážně dobré si do pěkně udělaných pracovních listů, které obdržíte spolu s učebnicí, dělat poznámky. Už teď můžu prozradit, že se další kurz koná 7.-9. února a že už je tam posledních pár míst, protože byl přednostně nabídnutý těm, na které se nedostalo v prosinci. Hlásit se můžete Pavlovi Krejčímu na pavel.krejci@issabrno.cz, a i kdyby na vás nevyšlo místo teď, bude to jasný signál, že o tento kurz je zájem a škola ho bude vypisovat i v budoucnu. Ty zkušenější musíme upozornit ještě na jeden kurz, v termínu 24.-26. ledna se bude řešit elektronická diagnostika, ale to už je fakt taková vyšší dívčí s osciloskopem.

Na závěr bych ještě takové zamyšlení. Tyhle kurzy jsou hrozně fajn, ale ISŠA je především škola. Pro děcka, která vycházejí ze základky a rozmýšlejí se, kam se v životě budou ubírat. To je její poslání a naše budoucnost. Já můžu s klidným svědomím říct, že kdyby moje děti projevily zájem o obor automechanik, autotronik, motomechanik, lakýrník, karosář nebo cokoli, co zde vyučují, s nadšením je sem pošlu. Parádní škola se špičkovým zázemím. Jestli doma právě řešíte něco podobného, tak první kolo přihlášek má uzávěrku prvního března.

Informace o redaktorovi

Jan Rameš - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE