Jawy a Čezety v Americe

Vyrazili jsme naložit náklad, pan řidič Martin naladil z rádia Elvise a americká dálava mohla začít ubíhat. Truckeři jsou drsní kovbojové dneška, kteří pendlují z místa na místo, doma jsou na cestě a v pohodě na benzínce na kafi. Je to dřina bez pohodlí a pořádného spánku, ale pokud máte cíl….
Našim cílem byla Kalifornie. Země zaslíbená, pomeranči, opálenými tvářemi a bůhví čím ještě oplývající. Jedeme do tepla, do míst, kde počasí jen málokdy zažene motorkáře do aut a jejich stroje do garáží. Jedeme právě tam, kam kdysi mířily sny našich česko-slovenských exportérů motocyklů. Protože se v Kalifornii žádný zimní motospánek nekoná a je to země bohatá, byl to pro prodejce motorek trh vždy nesmírně přitažlivý a motocykly z celého světa tak často mířily právě sem. Česká Jawa se bude projíždět přes slavný Golden Gate bridge! Řekli si jednou v Týnci n/S, vyrobili, připravili a vyslali první Jawu Californian. No, tak takhle to úplně nebylo, ale skoro.

Míříme tedy za sluncem, Martin se věnuje řízení a povídá…….má rád motorky a historii, které si váží. Zná minulost vlastního rodu a i městečka, ze kterého pochází jako málokdo z nás. Pokud bychom se všichni zajímali o své kořeny a věci minulé, ctili zásluhy předků a snažili se uchovat to dobré, co nám po nich zbylo a svými životy v jejich díle pokračovali, bylo by asi všude lépe. A protože právě tento životní postoj Martina dobře vystihuje, není se čemu divit, že jeho koníček a sen do toho všeho zapadá: uchovávat a křísit dějiny prostřednictvím starých mašin.
Předmětem Martinova „sběru“ jsou výhradně československé motocykly dovezené do USA, zasloužilé Jawy a Čezety, které zde kdysi reprezentovaly zemi v srdci Evropy a snažily se protlačit silnou konkurencí za oceánem. Martin je vlastenec. Je náležitě hrdý na to, že české motorky měly kdysi ve světě renomé. Čím dál je člověk od domova, tím často jeho vlastenectví nabírá na síle, toho už jsem si všimnout stačila. Ale protože jsem přesvědčená, že takových hrdobců co si váží Jawy po dědovi je mezi Vámi i doma hodně, určitě oceníte, když se dozvíte o jednom takovém šikovném „kolegovi“, který drží prapor tady v Americe.
Výjimečnou sbírku, jakou má Martin dnes, neplánoval. Koupil prostě kdysi zajímavého československého motoveterána, kterého zachránil od koroze a už v tom lítal. Začal shánět zdejší tématickou literaturu a seznamovat se s různými specifickými typy čs. motocyklů vyvážených na nejprestižnější světový trh. S rostoucím údivem si tak postupně (k u nás všeobecně známé historii produkce výrobců domácích jednostopých vozidel) doplňoval znalosti i o dosud nepublikovaných či jen velmi málo zveřejňovaných atraktivních exportních typech.

---

Záhy to Martinovi tedy nedalo neshánět se po dalších zajímavých čs. strojích a nekoupiti druhou, třetí, čtvrtou….“vykopávku“, zrodila se tak vášeň, ve které se už asi těžko brzdíte. Objeví-li se tedy nový kousek, který ve sbírce chybí a potřebuje záchranu, Martin těžko odolává a trpí, není-li zrovna k dispozici dostatek úspor. V opačném případě je to samozřejmě bez diskuzí (i kdyby na chleba nebylo) a stroj zaujímá místo ve sbírce. Během let se z Martina stal opravdový odborník „Jawolog přes exportní typy“ a na svých strojích zná každý šroubek a nejen ten. Sám získané exempláře oprašuje, opravuje a uvádí do originálního stavu. Martin je častým a hodnotným účastníkem odborných diskuzí a mj. přispěl také ke vzniku publikace od J. Bartuše: „Jawa Californian“, která se tématem vývozu československých motocyklů podrobně zabývá. To víte, vykládat mě o tom, že právě toto světlo na tomto modelu je opravdovou raritou, protože celá série byla ze závodu v Jawě chybová, je jakoby perly (s prominutím) svíním házel. Pochopte, pro normálního smrtelníka může být několikahodinový výklad o Jawách náročný. Když ale vidíte zápal, nadšení a něžné rozplývání se nad těmi hromadami starého železa…tak nejde než se nechat též trochu unést.

Do Ameriky nevyslali Čechoslováci motorek zase tak málo a hlavně si zde naše stroje vydobily čestné místo. Vše především díky úspěchům na americkém flat tracku a v závodech na ledě – Jawa Ice Racer. Flat track byl a je pro spoustu Američanů srdcová záležitost, protože se jedná o jednu z výhradně amerických závodních disciplín. (o americké ploché dráze více viz Flat Track Peoria). Řada dovezených motorek proto prošla ve větší či menší míře naturalizačním procesem – amerikanizací, aby se mohla zapojit do soutěží v těchto za mořem populárních disciplínách.

Ostatní moto-disciplíny zde byly ve srovnání s Evropou trochu pozadu. Např. v USA v polovině 60-tých let ještě neznali náš evropský styl motokrosu a u dovezených terénních motocyklů tak často padlo jako první za oběť úprav přední kolo. (Velký průměr ráfku a úzké pneumatiky u předního kola byly nahrazeny kolem s naopak menším průměrem ráfku a pneumatikou širokou, tj. z 21" na 19" ráfek a šířky pneumatik z 2,75" na 3,25" (nebo až 3,75"). Vše z důvodu lepšího trakce ve vysokém náklonu při velké rychlosti na ploché dráze a rovněž u motokrosu, který zde dříve znali především v podobě směsice motokrosu a rychlé ploché dráhy. Zejména pak na závodních drahách s převážně písčitým povrchem se kombinace menšího průměru ráfku a širší pneumatiky osvědčila. Proto i CZ 125/175/250 Trial vyráběná v letech 1966-68 byla do USA dodávána s 19" předním kolem oproti zbytku světa, kam byla expedována s pro nás známým 21" předním kolem. Jako důkaz si můžete prohlédnout povedené dobové foto slavné dvouvýfukové Čezety „twinPipe“.)

V 60. letech například Jawa do USA vyvezla modely 590/01 Sport, 361/01 Sport a v roce 1966 model 361/04 Californian. Toto, do té doby z politických důvodů zcela vyloučené západní modelové označení „CALIFORNIAN“, bylo v bývalém východním bloku senzací. Ve snaze zaujmout americký trh byla v roce 1963 také vyrobena velmi malá speciální série strojů JAWA 350 ccm Super Sport typ 573/01. Těchto motorek bylo ale nakonec údajně vyvezeno jen 47 (3 měly zůstat v Československu). Co se byznysu týče, vcelku propadák, pro sběratele ale zase zajímavý kousek a od Jawy statečný pokus zabojovat na konkurenčně náročném severoamerickém trhu. Přesto, že to obchodně nebyl zlatý důl, motorka se v USA líbila. Což je důkazem toho, že měla Jawa kdysi dobře našlápnuto a měla z čeho těžit, i když doba u nás už v tom čase vývoji zrovna nepřála. (Martin má výjimečný exemplář této SuperSportky ve své sbírce – viz níže.)

O typech 590/01 Sport (označení pro jednoválcovou dvěstěpadesátku) a 361/01 Sport (dvouválcová třistapadesátka) se velmi krátce zmiňuje starší čs.literatura. Známé jsou též z tehdejších severoamerických motocyklových reklam.

Do roku 1968 byly na severoamerickém kontinentu čs. motocykly prodávány prostřednictvím distribučních firem Cycle Imports, Inc. pro západ USA, Javco Motorcycle Corp. pro východ USA a Jawa Motors Ltd. pro kanadský trh. V roce 1968 byla pro vlastní prodej v USA založena nová prodejní organizace - American JAWA Ltd. Tato organizace vypracovala a rozjela kvalitní reklamní kampaň, kdy se reklama a testy nabízených strojů objevovaly v renomovaných amerických motoristických časopisech. Nabídka společnosti American JAWA Ltd. byla specifická a pestrá a pomohla mezi Američany rozšířit povědomí o značce. Nehledě tedy na to, že množství strojů vyvezených z naší země do USA nebylo nijak závratné, má zde Jawa do dnešních dnů spoustu příznivců a fanoušků a k mému upřímnému překvapení mají tito fandové i své sdružení: "The North American Jawa/CZ Register". Např. skútry Čezeta si velkou oblibu získaly v Americe hlavně díky svému neobvyklému vzhledu. Skútry na trh v USA dodávala společnost Mercury Motors, Int. (Milwaukee, WI) zástupce českého podniku zahraničního obchodu Motokovu, který všechen vývoz českých motocyklů do světa zajišťoval. Skútr Čezeta 175 byl také hrdinou oblíbené americké show o restaurování.

Historii svých kousků se Martin snaží poctivě dohledávat. Oslovuje bývalé majitele, aby se dozvěděl, jaký měl který z nich život, kde a koho vozil. Na jedné jeho Jawě si prý vezla sedinku i proslulá argentinská Evita! Stroje, které má Martin ve sbírce jsou zatím naživo k vidění pouze v USA, v Chicagu a to jedenkrát ročně na akci pořádané jiným sběratelem, Čechem a starousedlíkem panem Ervinem Bittnerem. Zde se místní příznivci veteránů sejdou, zavzpomínají a poklábosí, třeba i nad nově získanými kousky. Akci jsem navštívila v minulém roce a bylo to příjemné. Je to povzbuzení pro sběratele, kteří své stroje naleští, provětrají a hlavně mohou zájemce přivzdělat odborným výkladem.

Všechny shromážděné stroje se jednou, jak Martin doufá, vrátí tam, odkud pocházejí a budou vyprávět o svém zaoceánském dobrodružství Čechům a Slovákům, národu, který je přivedl před lety na svět a vyslal na trh do kapitalistických Spojených Států. Sen nebo spíš plán zní následovně: vystavit své exempláře doma, nejlépe v rodné vesnici (Nosislav – jižně od Brna) a na stará kolena se s přáteli a návštěvníky nechat opájet slavnou historií strojů a vínkem v přidružené vinárně. Občas protáhnout nějaký ze strojů v závodě veteránů….Idyla, ne? Co je hezčího než podělit se o své hobby s ostatními?

Kdesi v průběhu cesty, myslím, že ve Wyomingu, jsem se dozvěděla, že „normálně“ Martin jezdí na Suzuki TL 1000 SY a teď si užívá i Bandita. Jinak má asi nejraději svoji GSX-R 750 X. Dřív se bavil jízdou na okruzích, ale dnes již většinu ušetřených prostředků a času věnuje svým veteránům. Jeho první motorkou byla JAWA 350, typ 639 (jak překvapivé). Nebyl to ovšem úplně první stroj, na kterém v životě seděl a ulice rodné vesnice brázdil, tím byl už ve 12 letech rodinný moped JAWA Babetta a potom ještě Simson S51. Simsona získal darem od svého dědečka jako odměnu za to, že mu opravil jeho starší Jawu 05 Pionýr. Takže v motorkách se hrabe odjakživa a jako asi u mnohých z vás jeho první motokrůčky byly spojené právě s Jawou.
Martin mě nakonec nevezl až na konečnou. S jeho vlastní starostlivostí mě vysadil na nejluxusnějším truck stopu (Little America), který byl k mání a zajistil předávku do jiného vozu. (Měla jsem příležitost lákavějšího programu – průzkum Idaha). Přesto, že mne čekaly příjemné chvíle, bylo mi líto opouštět útulnou kabinu a milého řidiče…Rozmluvu tedy dokončíme později, trapně, někde v obýváku nebo třeba v hospodě. A tak se stalo:

Stadion S23 byl prvním motoveteránem v Martinově nyní již rozsáhlé sbírce. Na tohoto Stadiona Martin narazil v jedné internetové aukci. Zaujala jej jinakost tvarů, tak si o modelu něco vyhledal a zjistil, že objevil opravdu zajímavý kousek. Moped byl navíc ve výborném stavu (nevybledlé barvy, 60 mil na tachometru, žádná závada, uvnitř originální nářadí s pumpičkou) Prodávající stroj nalezl ve starém obytném voze, který koupil na náhradní díly. Za zachovalý stav tak stroj nejspíš vděčí právě dlouhodobějšímu odpočinku ve starém obytňáku.
Časem se Martinovi podařilo sehnat ke Stadionu zdejší Katalog náhr. dílů spojený s Návodem k obsluze, jenž byl vydaný pro firmu SPIEGEL sídlící v Chicagu. A protože v průběhu dalších pěti let viděl na prodej další dva-tři stejné Stadiony S23, a to výhradně v okolí Chicaga, má důvod se domnívat, že šlo o jedinou a jednorázovou malou sérii Stadionů S23 vyslaných právě a pouze do této metropole. Čeští sběratelé a majitelé Stadionu S23 prý ke svým kouskům žádnou literaturu s případným návodem či katalogem neobjevili. Je tedy pravděpodobné, že Návod k obsluze s Katalogem náhradních dílů byl vytištěn pouze v angličtině pro danou zásilku do Chicaga.
Málokdo ví, že sportovní verzi měla v roce 1982 i jednorychlostní Babetta (model Supreme) a po ní dvourychlostní Babetty (model 210 Sport). Šlo však výhradně o malosériové typy určené pro export American JAWA Ltd. Měsíčník Czechoslovak Motor Review přinesl také v únoru 1982 článek o novém sportovním typu, který se začal vyrábět na základě požadavku American JAWA Ltd. k obohacení severoamerického trhu.

CZ 125cc, typ B z roku 1947 byla distribuována v USA značkou Indian. Jedná se o extrémně zachovalý kousek s originálními 6 mílemi na tachometru a akumulátorem dosud nenalitým kyselinou. Takto starou a zároveň v podstatě úplně novou motorku se podařilo získat díky faktu, že daný model vyvezený do USA se nikdy nepodařilo ve své době doprodat. Uvedený kousek tedy dlouho odpočíval nepoužit a ve stavu v jakém byl kdysi vyexpedován z československé továrny.

Uvedené fotografie CZ 125 cc typu B s článkem jsou z poválečného časopisu Indian, který značka dříve vydávala pro své fanoušky. Jedná se o časopisy, které jsou mezi americkými sběrateli velmi ceněné. Martin se k nim dostal poměrně nedávno a objevil v nich právě tyto články a reklamy na naše Čezety. Fotografie motorek, které u nás nikdy nebyly k vidění, dokazují jistou odlišnost sérií těchto Čezet pro USA.

Tyto stroje, prodávané ve Státech pod označením Indian – CZ 125 (1946-a, 1947-b, 1948/9-t; a=bylo řazení na nádrži, t= teleskopická vidlice vepředu) měli tenkrát ve své třídě konkurenci pouze ve stroji od H-D 125 Hummer, který byl vyráběn na základě německé technické dokumentace (USA nákresy získaly po válce v rámci válečných reparací). Čezeta vypadala ve srovnání s Hummerem ale mnohem moderněji a prodávala se za nižší cenu. Mnozí z řad nejstarších amerických motocyklistů Martinovi v rozhovorech potvrdili, že jejich motocyklové počátky jsou spojeny právě s těmito levnými stopětadvacítkami ze Strakonic.

Co se týče Jawy-FJ 250 ccm - Péráka - ten pochází z Kalifornie a byl upraven (větší zadní rozeta s „ostřejší“ zadní pneumatikou, zesílené stupačky atd.) pro tehdy populární terénní závody do vrchu „Hill-Climb“. Pro diváka hodně atraktivní disciplína, musím si zjistit, jestli se to ještě někde jezdí, protože když koukám na stará videa, je to sranda a docela ráda bych viděla něco takového naživo.

Tato verze pro USA vyrobená 9/1972 je o něco výkonnější (28 HP) a tudíž i hlučnější – otevřená. Bylo to možné díky tolerantnějším hlukovým limitům ve Spojených Státech. Projížďka s tímto výkonnějším provedením Californiana zprostředkuje každému milovníku domácí produkce nepopsatelný apetit této vzhledově velmi atraktivní, vysootáčkové a hlučné třistapadesátky, které se ještě alespoň vzdáleně podařilo přiblížit své konkurenci těsně před tím, než ji zcela a navždy ztratila v nedohlednu.

Oblíbenou motorkou je taky CZ 250cc Enduro, typ 988.2. (vyrobený 6/1974). Stroj, který se stal pro mnoho milovníků a sběratelů motoveteránů fenoménem posledních let. Toto čezeťácké enduro je totiž opravdu vzhledově velmi atraktivní a navíc prý potěší i velmi svižnou a zábavnou jízdou.

Jedním ze zajímavých strojů v Martinově sbírce je třeba také úprava Jawy – 250 Flat Tracker, jejíž popis, spolu s informacemi o dalších neméně zajímavých exemplářích, o které se Martin stará najdete spolu s fotografiemi ve druhé, doplňující části článku. Zároveň zde najdete i odpovědi na otázky jako: Kdy byly třistapadesátky do USA exportovány naposledy? nebo Které byly poslední konkurenceschopné čs. motocykly vyvezené do USA?

Před nedávnem jsem psala o návštěvě nádherného motomuzea Barber Vintage Motorcycle Museum, které vybudoval továrník George Barber. Martin s panem továrníkem lásku k veteránům a sen o muzeu plně sdílí a do Barber muzea by si jistě již zasloužil minimálně permanentku, jestli ne-li vstup V.I.P. Byl tam mockrát. Sice plnění snu půjde možná Martinovi pomaleji a počet exponátů Barber muzea nepřekoná, páč se jako syn továrníka nenarodil a jako každý řidič, těžký chleba má. To ale neznamená, že svůj sen nedotáhne do konce. Ať Ti tedy Martine plán brzy do puntíku (a s třešničkou) vyjde a ať pro nás najdeš ještě nějaké zapadlé, dosud nenalezené kousky, třeba Jawu 350 typ 573/00, které známe jen z obrázku.

A protože mi kamarád nedávno řekl, že by mi nějaký veterán slušel (ranilo mě to jen trochu), jsem velmi ráda, že jsem měla příležitost získat nějaké nové informace (ovšem samozřejmě vím stále prd) a hlavně i trochu nadšení pro staré zasloužilé stroje. Zápalu má Martin na rozdávání, takže tímto díky, že jsem se mohla ohřát. Zůstanu ovšem u obdivu, jezdit na tom nebudu, i když bych tedy určitě vypadala „cool“. Jinak jsem se s Martinem měla na cestě jako v bavlnce a pokud se Martin tak jako o mně stará i o své veterány (o čemž nemám nejmenších pochyb) velmi těm Jawám závidím.
Držte se tedy svých koníčků a snů, protože: malý ten, kdo zná jen malý cíl.