Cesta do Kamerunu na motorce

Mauretánie

Po cca 800 km naježděných v Mauretánii, jsem se v městě

Aleg

poprvé sblížil z obyvateli Mauretánie a k mému zděšení musím konstatovat, že jsou to nejnepříjemnější lidé, s jakými jsem se dosud na všech mých cestách setkal. Byli záludní, tahali ze mě peníze za každou prosbu, co jsem k nim měl, např. při otázkách kde je hotel, kolik km zbývá, kde je restaurace.... Vždy chtěli platit.
Policajti mi brali pas a dožadovali se peněz, na benzínových pumpách "nebyl "!! benzín, ale prodal mi ho soused za 1 USD /l. Později jsem se všiml, že "soused" šel na pumpu s kanystrem a pro něj samozřejmě benzín byl. V hotelech chtěli 4x větší cenu za pokoj, i když měli cenu napsanou nad dveřmi. "Proč musím platit tolik a ne cenu která je napsaná nad dveřmi??“ ptal jsem se. „To je cena bez mé provize!!", zněla odpověď. Obvykle jsem se chtěl otočit a jít spát za město, ale nakonec povolili. V Mauretánii bylo velice málo možností co koupit k jídlu a tak jsem již čtvrtý den v Mauretánii nic nejedl. Neměl jsem ale vůbec hlad. Vadilo mi také, stejně jako kdysi v Pákistánu, že kamkoliv jsem šel pěšky, okamžitě šli za mnou všichni obyvatelé vesnice. I na záchod! Nebyla možnost se zavřít a tak na mě čuměli. Nechodil jsem moc ven, raději jsem se vždy zdržoval na pokoji a čekal na další den, až jsem mohl zase jet a vyjet co nejdříve z Mauretánie. Cestovaní se mi zhnusilo a poprvé na mých cestách jsem litoval, že jsem někam odjel. Doufal jsem, že ostatní státy Afriky jsou snad lepší a příjemnější. Příšerný národ a hnusili se mi všichni do jednoho. Nepotkal jsem v celé zemi ani jednoho člověka, který by se se mnou normálně bavil, na něco se ptal nebo se jen usmál... Všichni do jednoho na mně chtěli zbohatnout. Nedařilo se jim. Nedal jsem se. Ani policajtům. Tak jsem jednou čekal i celou jeho směnu, dokud mi pas nevrátil a pak jsem jel dál. Řekl jsem si, že ta verbež ode mě prachy nedostane. Děti neuměli nic jiného než jenom: "Mesiur Cadue, cadue?" (pane, dárek, dárek). Před sebou jsem měl ještě cca 600 km cesty na hranice s

Mali

. Cesta byla sice na mapě značena červenou barvou, ale ve skutečnosti se jednalo o silnici, kde sice byly pozůstatky asfaltu, ale byly na ní velké díry a kameny a tak jsem jel občas raději mimo silnici i když jsem míjel akátové stromy s 5 cm bodlinami. Kamarád, který před lety absolvoval stejnou trasu píchnul v Mauretánii 36 x gumu zrovna kvůli bodlinám, které se zapíchnou do gumy a poté během jízdy pronikají do hloubky gumy. Já jsem celou trasu do Kamerunu nepíchnul ani jednou. Měl jsem velké štěstí. Blížil jsem se k městu Al-Ajun. Ležel jsem pod motorkou ve stínu a přemýšlel o hnusné Mauretánii, když vtom jsem si všiml na zadním kole kapky oleje, teklo to od kardanu. Utáhl jsem šroub a jel dál. Do města chybělo cca 200 km. Ve vesnici jsem koupil olej do motoru pro jistotu, kdyby to kapalo dál. Nekapalo, ale přímo teklo. Dolil jsem olej a vydržel dalších pár desítek km do Ajunu, kam jsem dojel před nocí. Našel jsem hotel a potom i mechanika, který mi slíbil, že se ráno na závadu podívá. "Zrovna v nepřátelské zemi se mi to musí stát", klel jsem. Druhý den ráno mechanik rozebral kolo, kardan a zjistil, že mám rozemleté ložisko. Trošku jsem byl nervózní co budu dělat, a hlavně má za 7 dnů přiletět Irenka do Bamaka, hlavního města Mali, a já mám ještě ujet cca 700 km pist a ošklivých silnic. Mechanik mi ložisko zalil cínem, namontoval zpátky kolo, nalil olej a zaručil se, že s tím objedu dvakrát svět. Zkusil jsem se projet a fakt nic neteklo, akorát kolo se moc netočilo. Třeba když jsem měl neutrál, tak jsem s motorkou nemohl hnout. Říkal jsem si, že se to roztočí časem. Ten čas nastal zhruba 30 km od města, kde mi olej znova vytekl. Ted už jsem byl ale opravdu naštvaný. Hlavně proto, že mě ten hajzl natáhl a účtoval si velké peníze. Nejdříve chtěl 300 USD, já ho ukecal na minimum co šlo, tj na 150. Vyloženě mě vydíral, tak nezbylo nic jiného, než zaplatit. Nevracel jsem se. Musel jsem dál kvůli Ireně a stejně by mi nic nevrátil. Kupoval jsem opět v každé vesnici olej a lil ho tam. Vymyslel jsem plán: Dojedu do vesnice

Tambergma

, odkud vede pista na hranice z Mali a tam se nechám odvést Jeepem. V Tambergme jsem opět našel mechanika, řekl jsem mu celou historku, akorát jsem opravil cenu. Řekl jsem mu, že mi to mechanik v Ajunu spravil za 20 USD. On na to, že mě pěkně natáhl a že u něj to bude levnější. Zalil mi ložisko z obou stran. Večer byl hotový. Šel jsem na testovací jízdu asi 50 km a fakt to bylo dobrý, ale ne tak dobrý, že bych mohl riskovat cca 600 km do Bamaka po písečné a následovně po kamenité pistě. Přespal jsem u mechanika. U něj jsem se také trošku najedl kuskusu, poprvé v Mauretánii. Nechutnalo mě to. Kolem mě se opět objevili lidé z celé vesnice a ženy chtěly, abych je vzal s sebou do Evropy. Nebyly hezké a tak jsem neměl o čem přemýšlet. Brzo ráno jsem odešel na trh smlouvat cenu přepravy přes poušť na hranice s Mali. Našel jsem možnost za 130 USD, kdy jsme 170 km jeli 6 hodin a to na první nebo druhý rychlostní stupeň. Šofér byl nepříjemný a já se bál, jestli mně jeho kolega na korbě nebude házet zavazadla plná peněz do pouště a na zpáteční cestě je pak budou sbírat. Nestalo se tak. Cestou jsme se stavěli v Mali v pouštní vesnici u kmenu Krhani. Jedli jsme antilopí gulášek a pili velbloudí mléko. Chutnalo mi to. Večer jsme špinaví a utahaní přijeli na hranice. Obvykle nejraději cestuji sám, ale po mauretánských zkušenostech jsem se už nemohl dočkat Irenky. Přiletí už za pět dní. V Mali musím opět najít transport do Bamaka, který je vzdálen 400 km po špatné silnici savanou.

Mali a Burkina Faso

Celník mě uvítal studeným pivem. Mluvil anglicky a tak jsem si konečně po 7 dnech také trošku pokecal. Ukázal mi, kde můžu na celnici přespat a přinesl mi pečenou kozu. Ptal jsem se ho, kolik za to vše bude chtít, on se na mě jen uraženě podíval: "Ej, man, ty jsi v Mali, to není fucking Mauretánie." Ano i já se cítil líp, byl to pravý balzám na duši. Večer jsem šel do baru, kde jsem se s místními lidmi a s radostí pořádně ožral. Tancovali, hráli na tam-tamy a zpívali jsme dlouho do noci. Ráno jsem s velkými potížemi volal do Prahy p. Žlábkovi, z klubu BMW, aby mi po Ireně poslal celou zadní soupravu u zadního kola. Slíbil, že to udělá, ať nemám starosti. Poté jsem sehnal kamion, naložili jsme motorku, 28 ovcí a koz, 16 krav, 14 kuřat, 25 lidí a odjeli. Cesta byla sice pevná, ale hodně hrbolatá. Příroda byla krásná. Už nebyl jen písek, ale začaly se objevovat i porosty křoví a typické stromy savanského podnebí. I jídlo v každé vesnici bylo pestré, hlady jsem vůbec netrpěl. Mali je jeden z nejchudších států Afriky. Bylo to znát na životní úrovni lidí, infrastruktury, silnic... Ale byli příjemní a to mi stačilo. Kamionu se po 70 km zadřela spojka. Vyndali a rozebrali skoro celý motor. Odpoledne byli unavení a tak si všichni lehli pod kamion a odpočívali. Večer jsme zase nemohli jet, protože nesvítily světla. Přespali jsme ve vesnici pod kamionem. Večer lidé opět zpívali a hráli a každá chýše měla před vchodem ohýnek, na kterém se peklo maso. Líbil se mi jejich styl života. Vlastně celý život "kempují a grilují". Každá chýše se zabývala nějakou činností. Někdo prodával nápoje, někdo jídlo, někdo cigarety, někdo textil......., takže si vůbec nekonkurovali a každý vždy věděl kam může jít, kde co koupit. Odvětví se dědilo. Všichni byli přátelé a nikdy se ve vesnici nehádali navzájem. Horší to bylo se vztahy mezi vesnicemi a ještě donedávna byl náčelníkem vesnice vždy ten, kdo zabil bojovníka z jiného kmenu. Navzájem si kradou zvířata a ženy. Ale i sem dorazila civilizace a tak tradice ustupuje. Druhý den jsme vyjeli, zastavili po 4 hodinách, protože řidiči byli "fatigue" - unavení. Následovalo celé odpoledne proležené pod kamionem. Celník mně vysvětloval, že když se Ti něco stane s rukou, nohou, hlavou, "musíš" do práce bez omluvenky. Ale když jsi "fatigue", tak to máš okamžitý nárok na odpočinek. Tento fakt mě provázel celou Afrikou a všichni byli vždy a všude fatigue. Druhý den se nám rozbil chladič. Opět to trvalo samozřejmě s fatiguem celý den. Do příletu Irenky zbýval 1 den a my jsme měli před sebou ještě 130 km. S výhružkou, že jim nezaplatím nic, jsem je donutil, aby jeli přes noc. Tak spravili světla a skutečně jeli. Světla byla přivázána a při každém větším drcnutím přestala fungovat. Ráno jsme dojeli do Bamaka. Cesta byla z části nudná i proto, že nikdo neuměl ani anglicky ani francouzsky. Mluvili pouze jazykem Bambera, tak jsem byl opět skoro celé 4 dny ticho a jen jsme si kreslili. V Bamaku nakreslili 400 USD, já jim nakreslil 100 USD a nakonec byla dohoda 130 USD v jejich měně. V Bamaku jsem našel krásné ubytovaní v rodinném kruhu a večer jsem se seznámil s Patrikem, Francouzem, který žije v

Bamaku

. Má také BMW a proto si mě rychle našel. Večer jsem se konečně dočkal Irenky i s náhradním dílem. Těšil jsem se upřímně na ní i na ten díl. Druhý den mi Patrik vyměnil díl a trošku dal motorku do pořádku... Fungovala jinak bezvadně, neměl jsem s ní žádný problém. Tomu co se stalo se vůbec nedivím, protože 2000 km pisty, kamenů, hrbolů a koryt, to by vydržel jen závodní speciál. Moje YAMAHA Super Tenere, se kterou jsem byl v Indii, ta by to v žádném případě nevydržela. Po 18.000 km v Indii si pamatuji, jak se z ní kouřilo, žrala 10 l/100km a věčné svařovaní zadního pérování již mi také lezlo na nervy. Už nikdy nechci jinou motorku na mé cesty než BMW. Na cestách po různých koutech světa jsem občas potkával cestovatele stejného kalibru jako já a většinou na BMW. Takže i to o něčem svědčí. Vydali jsme se směrem na východ do

Timbukhtu

, kdysi významného města na východu Mali, vzdáleném cca 1000 km od Bamaka. Cestou jsme ale o něm slyšeli dost šokujících věcí. Prý je tam nebezpečno, řádí tam občas Tuaregové ze Sahary, cesta tam je velice špatná, a že za to úsilí Timbukhtu nestojí. Jeli jsme raději do Djene. Město je uděláno z bahna, trusu a slámy. V období dešťů se z města poloostrovního stane město ostrovní. Město bylo opravdu zajímavé. Najali jsme si průvodce, který nám během pár hodin ukázal zajímavosti. Nejvíce mě zaujala mešita udělaná z bahna, která je prý nejstarší mešitou v celé savanské Africe.
Z Djene bylo pár hodin cesty do země DOGONU. Je to přírodní rezervace s několika vesničkami kde žijí potomci Dogonu, kteří se dodnes považují za prvotní obyvatele zeměkoule. Nad vesnicí se táhne pohoří několik kilometrů a pod "střechou " pohoří jsou ve skalách vytesány malé kulaté domečky, často opřené o skály, ve kterých žili kdysi lidé. Na skále proto, aby využili každý kousek půdy v údolí, na které pěstovali základní potraviny.Vlastně jejich potomkové je pěstují dodnes. Úroda je hodně závislá na dešti. Když nezaprší celý rok, tak jsou obyvatelé ohroženi. Obvykle se celá vesnice skládá z jedné rodiny a je zvykem, že muž nikdy neopustí svoji rodnou ves. Muži mají více žen, také šéf, u kterého jsme spali, měl 63 dětí s 15 manželkami. Vždy jsme se museli ptát šéfa vesnice, jestli nám dovolí spát na jeho půdě. Často nám také rozkázal, abychom nestavěli stan pod stromem, protože v něm žiji zlí duchové. Vždy jsem to respektoval a ráno se pak trápil na slunci. S Irenou jsme si pronajali vola s vlekem a navštívili tak několik dalších vesnic. Večer nám Viktor uvařil nejlepší kuře s brambory v mém životě. Pochutnali jsme si. V jeho vesnici má také svojí chýši ředitel Paris-Dakaru. To byla jejich největší chlouba. Druhý den jsme odjeli do nového savanského státu:

Burkina Faso

. Předem jsme věděli, že tento stát je bezproblémový a lidé příjemní. Ukázalo se to hned na hranicích. "Tento měsíc jste druhý turista, který projíždí a ještě k tomu na motorce, to se loni stalo 2x!" ..To se musí oslavit!". Celníci nás tak opili, že jsme jen s těží pokračovali dál po prašné silnici plné hrbolů a děr. Ve vzduchu bylo plno červeného prachu, který se zvedal za projíždějícími vozidly. Krajina se opět stala trošku zelenější, bylo horko, ke 38 stupňům. Míjeli jsme nádherné stromy Baobabu a Ebenu. V hlavním městě Ouagadague jsme v parku postavili stan, protože jsme další den chtěli získat kamerunské vízum. Taxikář byl chytrý, že to najde rychle a pokud nenajde, tak mu prý nemusím platit. Snažil se dvě hodiny, ale marně. Ve městě ambasáda nebyla. Ještě téhož odpoledne jsme vyjeli na jih směr Ghana. Celní formality proběhly rychle, akorát v Ghaně jsem musel někde ze dna kufru vytáhnout Carnet de passage.

Informace o redaktorovi

Igor Brezovar - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE