Bez Boženky na tripu : EBF

Množství komárů, hučících nad stanem, se počtem začíná rovnat množství komárů v kempu Piaski na Krynici Morskie. Rozdíl je však v jejich agresivitě, která je podobná jako u chorvatského obchodníka snažícího se za každou cenu okrást českého turistu. Otevírám pivo, abych alespoň trochu zmírnil vedro a to už mě čeká první noc mé sólo jízdy.

A proč je v názvu cestopisu zkratka našeho největšího motosrazu? No, protože tenhle cestopis je o mojí cestě na Eurobikefest. A jestli se ptáte, proč si máte číst cestopis o místě pro mě vzdáleném cca 2 hodinky jízdy­? Prozradím, že ne vše se tváří tak přímočaře. V prvé řadě se chci kouknout na EBF po asi pěti letech, Boženka má svoji akci, tudíž pojedu sám a navíc vyrazím už v neděli, protože mám momentálně dost času. No jo, ale čtyři a půl dne na 150 kilometrů je fakt moc, tak začínám sondovat dojezdové možnosti. Do rakouska nejedu, tam se bojím, na Slovensko se mi nechce, Polsko je na opačnou stranu atd atd. Jak tak brouzdám po těch internetech a ksichtoknize, vyskočila na mě zmínka o jakémsi Liberlandu. Ha, co to? kde to? proč to? Nacházím nějaké info, mikrostát založený čechem na pomezí Srbska a Chorvatska. Údajně o území neměl zájem ani jeden z výše jmenovaných, až do chvíle, kdy byl vyhlášený Liberland. V tu chvíli Srbové řekli OK, my to stejně nechcem, ale Chorvati náhle otočili a prej „das ist majne“.  Od té doby proběhly nějaké strkanice a zatčení a pak vše utichlo. Pokud to někoho zajímá víc, ať gůůůglí. Každopádně jsem si řekl, že tam zajedu, udělám si fotku na pláži, případně přespím a pojedu zpět. Je to cca 650 km, tak se budu flákat a pojedu tam dva dny a zpátky to samé. Cíl je, můžeme vyrazit.

V neděli ráno dobaluji svůj expediční stroj, loučím se se slzou v oku s Boženkou a už směřuji vstříc novým zážitkům. Nemám rád dálnice, ale trasa milionkrát projetá mě neláká, tak najíždím v Mankovicích na hájvej a směřuji na Napajedla. Nasazuji rychlost 90 a jelikož jedu sám, vychutnávám si první kilometry, kdy se nemusím na nikoho ohlížet. V Uherském Hradišti dokupuji nějaký proviant a stáčím se na Trenčín kde, pro zkrácení cesty, najíždím opět na hájívej a obligátní devadesátkou opouštím zemi, kde není problém se domluvit i člověku nevládnoucímu cizím jazykem. V Maďarsku se pohybuji mimo placené úseky. Stejně bych rychleji nejel, protože se mi nechce. Dlouhé rovinky mi zpříjemňují omamně vonící akáty. Snažím si užívat, i když jízdně je Maďarsko celkem katastrofa. Ale to jsem věděl a jsem na to psychicky připraven. Nechávám myšlenky plout všemi směry a nesnažím se nějak omezovat. V tomto částečně meditativním rozpoložení jsem si ani nevšiml, jak Hungároš uteklo. Doplňuji benzín, dávám kafe a představuji si, že večer ležím na břehu Dunaje na pláži mikrostátu Liberland a budu machrovat, jak jsem dobrej, že jsem to dal. Ale to už vjíždím do Chorvatska. Začíná se mě zmocňovat napětí. Kolem Liberlandu vede stezka pro cyklisty, ale je tam zákaz pro motorové vozidla. Nechci hned riskovat konflikt s Chorvatským orgánem, tak mám připravenu trasu polními cestami. Sice včera pršelo, ale cesty v mapách vypadají zpevněně. Sjíždím z vedlejší na ještě víc vedlejší. To mám rád. Ve vesnici, jejíž jméno si nepamatuji, končí asfalt a začínají polňačky. První metry jsou v pohodě. Krásně uježděný štěrk, bez děr, ale stejně jedu opatrně. Jsem daleko od domova a rozbít si tlamu, nebo nedejbože motorku, mi nepřipadne jako dobrý nápad. Navigace mě neomylně vede do……..místa kde končí polňačka?  No co, sjíždím na pole, které je rozblácené po včerejším dešti. Mitasy 07 se drží statečně , na to že to není guma do bahna, a s vervou ekologického aktivisty přilepujícího se k asfaltu, ani já neustupuji od svého záměru a se staženým zadkem se blížím k vytouženému cíli. Stopadesát metrů od země zaslíbené mě zastavuje brána a asi třímetrový plot. Jedu kolem plotu, který evidentně nekončí. Jsem vzdušnou čarou cca 100 metrů od Liberlandu a budu to muset otočit. Jsem zklamaný jak příslušník LGBTQ+ komunity na církevním sjezdu. Navíc se mi při otáčení ve vyjetých kolejích napůl odlepuje podrážka z boty. Ano, jezdím v cca 50 let starých celokožených pohorkách. Bloudím a oblepený blátem se konečně dostávám na asfalt. Začíná se smrákat, jsem unavený a nikde žádný les, kde bych postavil bivak. Jedu ještě několik kilometrů směrem na Bosnu. Problém je, že po deštích jsou tady lesy totálně podmáčené a přes desetimetrové kaluže na vjezdech se mi plácat nechce. Nakonec nacházím suchou polňačku vedoucí kolem lesa. Sjíždím mimo dohled civilizace a stavím stan. Taky drátem opravuji botu, což se mi daří a drát vydrží až do návštěvy opravny. Přichází noc a já utíkám do stanu. Množství komárů, hučících nad stanem, se počtem začíná rovnat množství komárů v kempu Piaski na Krynici Morskie. Rozdíl je však v jejich agresivitě, která je podobná jako u chorvatského obchodníka snažícího se za každou cenu okrást českého turistu. Otevírám pivo, abych alespoň trochu zmírnil vedro a to už mě čeká první noc mé sólo jízdy. To si takhle člověk v neděli ráno vyrazí na Eurobikefest a večer usíná o 650 km dál na Chorvatsko-Bosenské hranici. Dobrou.

Ráno svítí sluníčko, ale je ještě nízko, takže jeho intenzita není schopna odradit úplně všechny komáry. Přesto již bez spěchu vařím ranní kafíčko a pomalu balím. Ještě večer jsem se rozhodl pokračovat dál na jih. Když už mám tolik času. Ať to ale není jen tak bezcílné bloudění, určil jsem si cíl. Pojedu do Visoka pozdravit pyramidy. A jak tak koukám do navi, vemu to po nějakých hodně zakroucených silničkách horama. Když tam nebude asfalt nevadí, prostě zpomalím. Dokupuji benzín, mimochodem tak o tři koruny levnější než u nás, a mířím na Bosenské hranice. Ty překračuji ve městě Brčko, kde měním ve velice nevýhodném kurzu ojra za bosenské marky. Ale znáte to. Potřebuju mít alespoň něco pro strýčka příhodu. Cirka 20 km za Brčkem začínám stoupat do hor a až na kluzký asfalt je to jako nirvána. Zatáčka za zatáčkou, kopce, krásná příroda, téměř žádný provoz a v místech kde byl asfalt, byl velmi slušný. Kecám, asfalt byl všude asi jen na dvaceti kilometrech chyběl. I tak to byla krásná uježděná šotolinka.

V nějakém průsmyku vařím kafe a je mi strašně dobře. Nikdy bych neřekl, že mě sólo cestování bude takhle bavit. Ukrajuji kilometry k Visoku. S nižší nadmořskou výškou začíná houstnout osídlení a v údolí řeky Bosny už jedu v podstatě stále aglomerací. Naštěstí to není daleko. Jelikož na okolních kopcích se začínají černat mraky a sem tam vidím blesk, rozhoduji, že dnes končím ve Visoku. Nasaju atmosféru a dám si konečně burek. Jsem vybavený, tak nebude problém kemp. Nepohrdnu totiž sprchou a v nejbližším okolí je to hustě zabydlené na to, abych bivakoval na divoko. Nacházím Biokemp. Už název mě měl varovat. Masťárna pro cizince a navíc v brutálním krpálu na úpatí pyramidy. Má jen chatky za 40 ojro, což je pro mě jakožto lowcoastera nepřijatelná nabídka. Ve stanu sice můžu přespat taky, ale bez záchodu a sprchy za 20 ojro. Děkuji mu, ale to fakt sorry nee. Kouknu na booking a do půl hodiny mám obyvák, ložnici, kuchyň a sociálku za 12,5 ojro. Tož dem bydlet. Nastává klasika balkánského hledání adresy. Navi adresu sice zná, taky mě k ní dovede, ale tam nic není. Paní mi ukazuje že musím tam tam. Ukazuju jí mapu, ať mě navede a jedu podle jejích instrukcí. Jsem zpátky dole na hlavní a kde nic, tu nic. Tak to projedu ještě třikrát, když mi dochází trpělivost. Lezu do prvního obchodu (chi bylo to zlatnictví a s přilbou na hlavě se lekla, že ji jdu vykrást) a ptám se kde je adresa kterou ji ukazuji. Chvíli je zmatená jak Goro před Tokiem a volá náhodně procházející týpky z ulice. Tam už trochu funguje englíš língvič a chlapi mě statečně navádějí. Vyrážím opět do krpálu, na místo kde už jsem byl třikrát a ku..a furt nic. Parkuju a lezu z motorky zeptat se místňáků. Za plotem borec opravuje obstarožního Golfa a prej, že neví. Otáčím se abych zašel do místního stánku s alkoholem, když tu ze stejného baráku co chlap kutí Golfa vybíhá ženská a že prej jo, je to tam. Hurá. Sprcha, čisté oblečení a mizím do města na burek.

Domácí mi radí kde mají burek nejlepší, ještě dávám drobné somrujícím dětem, jednoho musím odehnat, protože byl dotěrný jak Bartoš na lajně koksu a už si jen užívám atmosféru městečka a vynikající burek. Ještě drobná příhoda s proviantem. Potřebuji, jakožto alkoholik amatér, na večer pivo. Vlezu do jednoho obchodu, nic. Vlezu do druhého obchodu, nic. Ve třetím jsem začal přemýšlet jestli nemají nějaký ramadán, vánoce, chanuku, nebo podobnou píč..u, kdy je někde zakázáno prodávat chlast. Polil mě pot a nebylo to jen horkem. V zoufalství jsem vlezl do čtvrtého obchodu a hurááá. Dvě dvouapůllitrové dvanáctečky Zaječarsko zdobí můj nákupní košíček. To druhé mám na zítra. Nevím kde budu, kam dojedu, vlastně ani kam pojedu, tak ať přežiju. Vydrápal jsem se nad Visoko, kde jsem si vychutnával podvečer a pivečko. Po nějakém čase jsem vyrazil k bydlení. Přes ulici byl stánek, kde pili místňáci pivo, tak tam zajdu a zkusím navázat kontakt. Kupuju si jedno pivo a přisedám k místním. Zkouším navázat hovor. Místní jsou příjemní odpovídají ale když zmlknu já, oni taky. No nic, nemají náladu, ani potřebu, dopiju pivo rozloučím se a jdu spát. Jo, dozvěděl jsem se, že točené pivo bude až bude horko. V tu chvíli bylo tak třicet ve stínu. Dobrou.

Ráno po probuzení je podezřele tma. Kouknu ven a takovou mlhu jsem už dlouho neviděl. Co už. Balím věci na motorku, vyrážím dočepovat benzín a směr Sarajevo. Večer jsem si totiž naplánoval, že nakouknu do Srbska a ze Sarajeva tam vedla taková pěkná, zakroucená silnička a podle vrstevnic v mapě asi to bude pěkně kopcovité. Z Visoka do Sarajeva je to cca dvacet kilometrů v podstatě městem. Najíždím proto na hájívej za dvě ojra a jedu vstříc Sarajevu. Po pár kilometrech začala být mlha krásně prosvícená ranním sluncem. Magické barvy mě doprovázely až k Sarajevu, kde se obloha vyčistila a slunce vykouzlilo nádherný letní den. Sarajevem jsem projel na pankáče, čili na semaforech dopředu, zleva, zprava, jenom ať už mám město za sebou. Za cedulí konec Sarajeva projedu tunelem a sakra…..už zase, nějaký dimenzionální posun. Z hlavního města jsem jak mávnutím kouzelného proutku v horách. No to je pecka. Užívám si nádherné silnice a přírody. Jak jsem uviděl první pekárnu, hned jsem zastavil a dal si na snídaňoobjed burek a byl tak dobrý, že jsem si vzal jednu porci na večer. Zbytek dne se nesl v rytmu jednoválce uhánějící podél modré řeky Driny.

Nechce se mi zastavovat a pořád fotit. A víte co? Já nemusím, prostě můžu jet jak chci a jak dlouho chci. Jo a dvakrát mě stavěli policajti. Trochu jsem se bál, přece jenom ta rychlost nebyla úplně košér, ale vždy jen zkontrolovali doklady, odkud a kam jedu a enjoy your ride. Celý den jsem se flákal po těch nádherných silnicích, dal pauzu, uvařil kafe a rychle do sedla a levá, pravá, levá, pravá. Najednou jsem se podle mapy ocitl v místě, kde se musím rozhodnout, jestli se budu vracet Srbskem, nebo to stáhnu zpět na Bosnu. Podle profilu cesty co mě čekala, to vyhrála Bosna. Navíc jsem měl v kapse ještě bosenské marky a ani jeden srbský dinár. Dopředu vám povím, že to byla dobrá volba. Zapadlá státovka s luxusním asfaltem zatáčka na zatáčce, prostě pecka. Tlemím se do přilby jak puberťačka na Lunetic a zase mám ten pocit, jak je vše v pořádku. Překračuji hranice zpět do Bosny, ale je ještě brzo, tak pokračuju k chorvatským hranicím. Za poslední marky dokupuju proviant a jedu do Hrvatske. Kousek za hranicemi nacházím pěkné místo na bivak. Je už po sedmé, tak rychle stan pivo a dobrou.

Celý večer a celé ráno přemýšlím, jestli to nerisknout a nevjet zákazem vjezdu k tomu Liberlandu. No minimálně pojedu do Srbska a zkusím dojet na druhý břeh , odkud se snad dá přeplout loďkou. Bez motorky samozřejmě. Jedu na přechod Batina, který je tak tři kilometry od odbočky k Liberlandu. Zastavuji na odbočce a koukám na ceduli zákazu vjezdu. Zákazu táboření, vjezd pouze na povolení, lovecký revír, oblast pod dohledem kamer. Jo, su měkký, seru na to, nejedu tam. Mířím na přechod, zatím vše v pohodě. Potřebuji dojet do městečka Backi Monostor, od kterého vede trasa ke břehu Dunaje s výhledem na Liberland. Na hranicích klasika, pas, řidičák, techniček a kam jedu. Říkám že do Srbska. Prej kam, říkám Backi….Backi, nemoh jsem si vzpomenout tak říkám Liberland z druhé strany. No ty vole. Všichni začali lítat jak papíroví čerti, nasraní jak pedofil v domově důchodců a hned odstavit motorku, bágle dolů, všechno ven bundu dolů, kuwa už jsem se začínal bát rektální prohlídky. Nebyl jsem na to připravený, tak moje reakce byla odevzdaná. Po půl hodině, kdy mi protřepali i propocené trenky, ochutnali zubní pastu, jestli to nejsou drogy a dalším půlhodinovém školení, že nic jako Liberland neexistuje a jak by se mi líbilo, kdyby přijeli do Prahy a řekli to né Praha to Liberland atd atd. Už jsem začínal být zoufalý, když tu mě napadla spásná věta. Říkám, že jen jedu kolem, že to na mě vyskočilo na internetu a že jsem si myslel, že je to jen nějaká místní atrakce. Po tomhle se zklidnili vrátili mi doklady a nakonec ještě popřáli dobrou cestu. No na rovinu, byl jsem z toho takový přešlý. Jel jsem jak praštěný pavlačí a říkal si, co to ku..a bylo? . Měl jsem pocit, jako bych opravdu něco provedl.

Při příjezdu do Backi Monostor jsem navíc chytil vosu do přilby, naštěstí bodla jen jednou, ale to vám na náladě nepřidá. Lesními cestami jsem se přibližoval k Dunaji, když mě zastavila zatopená zem. Projíždět zatopeným lužním lesem, sám, tak daleko od baráku, jebu na to, vracím se na Moravu. Nejkratší cestou mimo dálnice se prokousávám Maďarskem, na Slovensko vjíždím přes Komárno a bivakuju někde u Dědiny Mladých. Je krásně, mám pivo, už je zase dobře a navíc se zítra potkám se synem a kamarády na EBF. Dobrou.

Ráno se balím a mířím do Pasohlávek. Stejně jedu mimo dálnice, mám čas. Dorážím po poledni, dávám konečně sprchu, pizzu a nořím se do festivalového reje.

Tři dny festivalové zábavy, piva a dobré muziky uteklo jak voda a máme tu neděli. Boženka je na té své akci taky na motorce a je to kousek od Brna, tak ji jedu vyzvednout a domů pojedeme spolu. Zjišťuji, že cestou mám jaderku Dukovany a filmový pivovar z Postřižin. Plácám se prázdnou krajinou, vyfotím chladící věže a na oběd se stavím v pivovaru. Ve dvě vyzvedávám Boženku a Moravským krasem, přes Adamov a Plumlov fičíme domů.

Ujeto necelé tři tisíce kilometrů, Mitasy 07 mají za sebou cca 12 tis a vypadají tak v půlce. A jsou pěkně do placky. Omlouvám se, ale jiné hájlajty nemám. Neměřil jsem spotřebu, nezapisoval útratu a olej nedolíval. Wětrák absolvoval cestu (jak jinak) bez ztráty kytičky.

A cestování sólo? Měl jsem trochu obavy, ale nakonec to byla pecka. Nevyměním to za tripy s Boženkou, ale jak bude příležitost, asi ji využiji a pojedu zase někde sám. Celou dobu jsem neměl strach, že by něco bylo špatně (až na Chorvatsko-Srbské hranice), snad jenom při spaní u lesa furt kolem něco funělo a představa kunou rozkousaných drátů na motorce mě trochu vyděsila.

PS: omlouvám se za málo fotek, ale nějak jsem pozbyl tak třetinu nafoceného materiálu

Takže díky, že jste dočetli a zas někdy.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE