Černá Hora není černá

Tradá do Jugošky

    Tak jako každý rok jsem se těšil, že na motorce strávím řadu týdnů, nasulcován na to byl dostatek dovolené. Když jsem na motorce, můžu pak s výmluvou odložit takové nedůležité věci jako je už několik let manželkou připomínaná potřeba vymalování bejváku, ostříhání živých plotů, pověšení několika obrazů schovaných za gaučem apod. Motorkářské plány pak ale většinou stejně zredukuje zejména pracovní vytížení a realita se s plány zásadně rozchází. A živý plot zase poporoste a na obrazy za gaučem přibyde další vrstva prachu.

    Aby byla nějaká změna, pořídili jsme si s bráchou Vénou přepravní vozík za auto pro dvě velké motorky. Slibujeme si od toho, že dálkové dálniční přesuny do motorkářských alpských a jiných rájů nebudou jen nudnými prdeloboly, při kterých si k tomu akorát tak zplacatíme pneu našich ořů. A k tomu na sedadle auta člověk také nezmokne či naopak se neupeče při čekání v dálniční zácpě. A také platí, že už jsme ojetí veteráni čuchající k šedesátce a troška pohodlí se vždycky hodí.

    Vyzkoušet jsme to jeli na začátku května do italských Apenin na krátký čtyřdenní trip. Naložená jízdní souprava si jen vrkala, problémy žádné, předepsaných plíživých 80 km/h platících téměř na všech evropských dálnicích se s tím ale opravdu jet nedalo, to bychom byli ještě dnes na cestě. Ale přežili jsme to bez pokuty, alespoň do teď nic nepřišlo.

    Honili jsme stroje v kopcích na pomezí provincií Toskánsko, Ligurie a Emilia-Romagna a také na pobřeží Ligurského moře v příjemném jarním počasí a deštivou cestu zpátky jsme si odseděli v pohodlí auta. Jo, má to něco do sebe, ač to není úplně motocestovatelské.

    A teď už k tomu hlavnímu a tentokrát poctivě, bez vozíku. Alpské kraje máme proježděné skrz naskrz a jen těžko bychom tam hledali dosud neprojeté šlágry. Vícedenní objíždění českých zemí a namlouvání si, že u nás je krásně je jen pro poněkud zastydlé, proto byl hlavním letošním plánem výpad do jižních dříve jugoslávských zemí. Je to nyní populární, však tam jezdí v posledních letech skoro každý, kdo má pod zády otvor. Očekávali jsme tam zajímavé cesty v horském prostředí a třeba i zbytky balkánské exotiky. Cílem byl zejména Durmitor a Boka Kotorská v Černé Hoře a k tomu si vychutnat kopcovité cesty snad ještě divoké Bosny a Hercegoviny.

    Domluvilo se veselé a zkušené kvarteto absolvující spolu už několik tripů. Brácha Véna jako führer, muž mnoha aktivit Zbyněk, samozřejmě nemohl chybět zábavný kašpar na cesty Lefloš ..... a moje maličkost. Stroje se od loňska neměnily, tak tedy Véna se Zbyňkem na plnokrevných Géesech, Lefloš na Traceru se zvukem wartburga z dob Ericha Honeckera a já se vrátil ke svému plnokrevnému koni Crosstourerovi po loňské kratochvíli s malým V-Stromkem.

    V kalendáři se podařilo sjednotit naše pracovní uvolnění a předpověď dobrého počasí na dny od pátku 24.června do soboty 2.července.

    Tak tradááááá……

Dálniční utrpení a hlava děravá

    První den nás čeká obtěžující přesun, cílem je Bihač v Bosně a Hercegovině, slušná nálož skoro osmi set převážně dálničních kilometrů. Víme, že dnes ráno malinko zmokneme, řešíme jen kde a jak moc. Podle meteoradaru několikrát chaoticky měníme místo srazu a kudy přes Šumavu, nakonec vyhrává varianta se srazem v Přešticích a klasickou cestou přes Šumavu, přes Klatovy a Železnou Rudu.

    Ač jsem to jel asi stokrát, kalba od Běšin do Železné Rudy je pro mě vždy potěšením, i můj Cross už to má zafixované v paměti a už by to snad zvládl i sám bez šoféra. Poprvé si vykloubím pravé zápěstí po podjetí železničního mostu v Běšinech a pak si dvacet kilometrů užívám a těším se na tři dlouhé rychlé adrenalinové zatáčky začínající na Brunstu pravou na mostě přes Křemelnou. Zde je třeba se nebát, motoru dát pořádně napít a třikrát dlouze klopit… Kdo to tam zná, ví vo co go, odvážnějším teče studený pot po zádech, poserové si značkují své trenky.

    Pečlivý Zbyňa nás poněkud brzdí, ladí u benzínky v Železné Rudě přesnou hodnotu nafoukání pneumatik na displeji svého báwa a to už podruhé, první kolo už bylo v Přešticích. I zkušební jízdu na srovnání tlaku v gumách k tomu vědecky zařadí. To má z toho, že ty bavorské pojízdné computery měří i setinky a na displeji tím pak otravují.

    Krátce zmokneme hned u Zwieselu a pak už nám dá svatý Petr s deštěm pokoj. Na D/A hranicích za Pasovem si v automatu koupíme digitální dálniční rakouskou známku a průjezdy tunely najednou. S předraženou slovinskou známkou počkáme až na jejich hranice, co kdybychom tam nedojeli. Ještě, než vyjedeme zpět na dálnici, zří borci stánek s kafem. Lefloš je z vidiny dávky kofeinu tak vzrušen, že zapomene při zastavení sundat nohy na zem a ukázkově se na parkovišti vyválí, na zemi se při tom láskyplně muchluje s tankvakem. Protože se vše obešlo bez následků, my ostatní z toho máme značnou prču.

    Po vypití té kioskové břečky vypadá Lefloš blaženě, jako by vyhulil dlouhého jointa. Nechápu, mým názorem kávového nepijce je, že kafe slouží pouze k barevnému tónování stolice. Kafe, brrrr, to raději sežeru brouka.

    Cesta po dálnici s častými omezeními v mnoha tunelech je nudná, občas děláme jen krátké zachcávky. Lefloš na motorce pospává a šněruje to od svodidla ke svodidlu, kafe nepomohlo a vypitý teplý RedBull ho místo povzbuzení uspává.

    Na hranicích SLO/HR umějí místní orgánové, skuteční orgánové, vytvořit frontu i kdyby tam jely jen 3 auta za den. Teď už má být Chorvatsko v Schengenu a tak doufám, že ti život otravující znudění uniformovaní knechti šli místo pohodlného sezení v pohraniční budce někam šlapat chodník. Ač je čekání nepříjemné, s vidinou krásných budoucích dní to snadno vydržíme.

    U Karlovace sjedeme z dálnice, proberu se z dálničního komatu a trkne mě, že já vůl nechal techničák a doklad pojištění v druhé tašce? Na poslední chvíli jsem si je měnil. Při zastávce se moje obavy potvrdí. To bych se picnul, na každých mezijugošských hranicích nás čeká dvojitá kontrola, nejsou v EU a Schengenu. To bude oprcajtung prodírat se skrz čáru bez papírů od motorky! Ale nevzdávám to! Volám domů a nechávám si do mobilu poslat skeny techničáku a bílé zelené karty. Svěřuji se s problémem zatím jen Vénovi, nechci plašit ostatní.

    Na přechodu z Chorvatska do Bosny Ličko Petrovo Selo - Izačič jsem nervózní jak sáňky v létě, Véna jde na odbavení první a dělá na mě významný škleb, že techničák požadují. Do okénka pak podávám jen občanku doufaje, že mladá policajtka se s tím uspokojí. Mám smůlu, techničák od motorky je žádán. Ukazuji suverénně fotky v mobilu s tím, že v ČR přece digitalizace dokumentů významně pokročila. Dívčina si to několikrát zvětšuje a zmenšuje, kupodivu to akceptuje. U bosenského okénka stačí jen občanka, tam narazí jen Véna, který si doklady mezi okénky vyvezl v zubech a choulostivému četníkovi se brát do ruky jeho oslintané papíry samozřejmě nechce.

    Borci pak uznale pokyvují, jak šikovně jsem s techničákem v mobilu hraniční kontrolou proplul, dávali tomu 10 procent. Měkkouš Lefloš přiznává, že by na to neměl koule a otočil domů. Jasně, že mě lepilo, ale to jako tvrdý motorkář přece nemůžu přiznat. No, uvidíme na dalších přechodech. Už toho máme dnes plné brejle a těšíme se, až motorky odstavíme, cílový Bihač je už blízko.

    Skoro nový motel Kamenica u benzínky na okraji Bihače vypadá více než slušně, pokoje pro dva jsou velké a s klimoškou a ledničkou, cena 25 éček na osobu včetně snídaně. Příjemné. Zbavíme se potu a prachu, sedáme na motorky a jedeme několik kilometrů do centra Bihače. Fiškus Lefloš se vnutí Vénovi na tandem, aby nemusel abstinovat. V centru města nalézáme na nábřeží řeky Una rozlehlou venkovní hospodu. Je plná ukecaných ženských všeho věku, spíš než na sraz čarodejnic to ale vypadá na učitelky potřebující se lehce opít po každodenním boji s žactvem.

    Pivka mají jen malé lahváčky, hlavně když jsou studené. Z jídla volíme jugošskou klasiku, čevapi a plískavice, zde obojí zabalené do chlebových placek. Moc povedené to není, ani ajvar k tomu nedávají, ale hlad snižuje kritéria. Ze všech stran se valí hlasitá hudba, u řeky za mostem je živý bigbít a k tomu se přidává hudba z několika okolních restaurací. Všichni tu závodí, kdo vyrobí více decibelů.

    Pak se jdeme projít centrem Bihače, nic extra zajímavého, tradiční večerní ruch jižních měst, lidé korzují nebo se povalují po četných zahrádkách barů a kaváren. Je zde vidět kontrast náboženských a jiných kultur zejména u mladých děvčat, některá jsou po muslimsku zakuklená skoro celá, jiná mají miniaturní džínové kraťasy zaříznuté až někde pod dvanácterníkem. Tak ty rozhodně ráno modlitební koberec rozvinovat nebudou.

    Sedáme u venkovního baru s živou hudbou. Prověřuji na webu, kolik toho smí v Bosně řidič natankovat. Máme smůlu, platí zde 0,3 promile, motorkář čistá nula. To je ale diskriminace! Takže dáme každý jen jednoho licenčního srbského Tuborga. V lokále to značně žije, koukám, že jsme řádově o dvě generace starší než ostatní osazenstvo. Od některých děvčat je lepší raději odklonit zrak, aby člověku nesešlo z mysli, že je tu kvůli motorkaření. Platíme pak 5,5 Euro za 4 piva. Ano, čtete dobře. Jaký to rozdíl např. proti zhýralé Itálii, kde stojí v obyčejné hospodě jedno nepříliš chutné pivo i 7 Euro. Pak mi dochází, že pivonosič musel být nejspíš i trochu zhulený, ale co si řekl, to dostal i s dyškem.

    Pozn.: V Bosně a Hercegovině je platidlem jejich bosenská marka. Ale vždy se dá platit kartou anebo eurem, takže se bez těch jejich marek snadno obejdete. I na účtech v hospodě je uveden přepočet na eura. Také se to dobře počítá, neboť 2 marky jsou v podstatě 1 euro.

    V tělech cítíme dnešních 800 kiláků, večer nenatahujeme. Klimošky v pokojích nastupují na noční šichtu, Zbyněk si po bohatých zkušenostech s Leflošovo chrápotem dává do uších špunty a odmítá Leflošem nabízenou zvýšenou ochranu práškem na spaní. Ten si naopak prášek bere, aby chrápal opravdu poctivě. Tak dobrou….

Bosnou na východ

    Ráno sedí v recepci hezká blondýnka. Potřebuji si nechat od ní vytisknout kopie chybějících dokladů, ať vezu alespoň nějaký papír. Trošku to trvá, co má slečna navíc na designu, to pak trošku drhne jinde, ale nakonec se vše povede. Děkuji. Než si záležitost vyřídím, jednoho našeho borce napadne, že lépe by se recepční koukalo do výstřihu z balkonu hotelové haly, naštěstí než tam vyleze, je hotovo.

    Na snídani vylézají z útrob hotýlku i jiní hosté. Typickou sestavou je snědý arabský chlap v lehké košili a sportovních gatích v doprovodu zcela zahalené asi ženy oblečené v černém stanu a rozmazleného uřvaného dítěte. K naši radosti se krmí jen sladkým pečivem a tak párky a šunka zůstávají jen pro nás. Uvedenou arabskou sestavu pojmenováváme na tučňák s doprovodem.

    Cílem je dnes přejet Bosnu i Hercegovinu na východ, plánovanou kulturou je návštěva vodopádů Strbački buk na řece Una a pak také Ramsko jezero.

    Po půlhodině drandění odbočujeme z hlavní, k vodopádům vede uzounká silnička, nejprve s novým asfaltem, poslední kilometry jsou po šotolině a tak žereme prach za vlekoucím se autobusem plným nabuzených rafťáků. Zbyněk si ve zmatku a oblaku prachu za zastavším autobusem nevšimne, že dále k vodopádům je průjezd placený a místní dlouhovlasý Vinnetou jako strážce vjezdu a výběrčí za ním huláká. Napravujeme to.

    Pak už parkujeme hrkny nad vodopády a jdeme se dolů podívat. Je to zajímavé, překvapuje mě v létě značné množství vody v řece.

    Po dřevěných chodnících a terasách vedoucích podél kaskády vodopádů se motá skupina Arabů a fotí ve stylu japonských turistů. Chápu, že vidět vodopád je pro potomky beduínů z pouště téměř sci-fi. Je tu i několik baculatých tučňáků a kupodivu jsou tu i s tváří nezahalenou. Aha, začínám chápat význam nošení závojů u arabských žen. Arabský muž se zřejmě nechce chlubit svojí ženou, aby se mu ostatní nesmáli, jakou to ošklivku mu rodinná rada vybrala. Pardon, nejsem až takové rasistické a šovinistické hovado, jen je pro mě těžko přijatelné muslimské měřítko pravidel platících jinak pro muže a ženy.

    Přivalí se i velká banda značně zaprášených motorkářů na velkých endurech, divocí Ostravaci na cestě do Řecka. Dáváme řeč, prý spí ve stanech a ráno je pak na rozjezd dobré si dát dva panáky. No jo, Ostravaci, jiná liga, Banik, pičo!

    Jedeme dále údolím řeky Una. Mnohde to silničáři asi přehnali s rakijí, kousek cesty jedete po asfaltové silnici úrovně naší II. třídy, najednou je půl kiláku šotolina a zase pak asfalt. To se několikrát opakuje. Logiku v tom těžko nalézt.

    Další zastávkou jsou vodní kaskády v Martin Brodu. Když stojíme na lávce nad schodovitou řekou, čiší z ní chlad hor, vodomilný Zbyňa žádá koupačku ve studené řece již podruhé, první kolo u vodopádů mu nestačilo.

    Nalézáme šikovné piknikové místo i když s krkolomným příjezdem, jako asfaltovým riderům se nám na prudkém a zatočeném šotolinovém sjezdu značně sevřou půlky. Řeka musí pramenit někde v Arktidě, celý do vody vleze jen Zbyněk sám a za strašného řevu oběti zlije studenou vodou brouzdajícího se Lefloše.

    Pak už musíme hrnout, cesta před námi je daleká. Většinou to utíká, je jen málo civilizace. Vyloženě nás obtěžují značky omezující rychlost. Silnice I. třídy, na rovinkách 50, 60 v zatáčkách 40 a často i 20km/h. Člověk by řekl, že rozmístění a význam značek plánoval nějaký opilec a přizpůsoboval to tomu, co sám zvládne s třemi promile v krvi při cestě z konoby. Také značení obcí je záhadou. V pustině najednou značka začátek obce, omezení na 50, po 2 kilometrech 3 baráky sto metrů od silnice, po dalším po kiláku cedule konec obce…. Výsledkem je, že se značkami nikdo neřídí, tedy ani my. Jen vůdce Véna jede neustále nastražený a vyhlíží občasné místní četníky, naštěstí téměř vždy stojící v protisměru nemajíce vybavení na měření rychlosti. Slušně se s nimi zdravíme.

    Kromě dálnic jezdím celý trip jen v tričku, i v letní bundě se pařím. Koupím sice pár žihadel od hmyzu lapeného do rukávu trička či do pupečních fald, ale to se dá vydržet. Také mám plexík otevřené helmy pořád nahoře. Mám pak ksicht otlučený od různých brouků, občas je to pecka hrozná, ale čerstvý vítr v ksichtu motorkáře musí být, to zase jo.

    Dáváme zastávku u malého cafebaru u silnice před městem Livno. Provozuje ho bodrý chlapík chorvatského původu. Zatímco rád s námi posedí, jeho žena zuřivě běhá se sekačkou na trávu po okolí, čím dál tím rychleji, jak vzrůstá její nasrání z mužova poflakování. V transu usilovně seká i asfaltové parkoviště. Společně se tomu smějeme, podle ženy kyselé tváře odhaduji, že si domácí pán aspoň měsíc nevrzne. S domácím se bavíme po slovansku, když se lidé chtějí domluvit, domluví se.

    V zemi sdružující muslimské Bosňáky, pravoslavné Srby a katolické Chorvaty je vidět národnostní rozdělení. Nikde nevlají oficiální vlajky státu, ale potkáváme vlajky té národnosti, která tam je zrovna místní. Dvojjazyčné nápisy na dopravních značkách v latince a srbské cyrilici mají často jeden z nich začerněný, když už ne rovnou prostřílený. Je jen otázkou času, že se tu zase někdy poperou, pokud nejsou hranicemi států hranice národů, je to jen časovaná bomba.

    Přejezd přes náhorní plošiny mezi Livnem a Prozorem je zajímavý, dá se to kulit, jen bacha na volně pobíhající koně a krávy. Také platí, že pokud se chce dobytek vyprázdnit, tak zásadně na silnici a ze všech otvorů, takže na silnici se pořád slalomuje mezi kravinci, kobylinci a dobytčími chcánkami.

    Shora z kopců náhle zříme blankytně modré Ramsko jezero, členitou přehradní nádrž. Má zjevně hodně pod stav, břehy jsou zdáli viděno obrostlé travou a u vody pak obnaženy snad i žlutými písčitými plážemi. Hurá, bude koupačka! Zbyněk se asi měl narodit jako kachna, nejraději by stavěl u každé větší louže. Úplně se to neslučuje s cíli plánovaného motorkaření, ale hodláme mu občas vyhovět, ať nám neuschne.

    Za chvíli už dle vodítka na navigaci sjíždíme hlubokými vodami blíž skutečné nízké hladině. Borci se rychle svlečou a řítí k vodě. Pak ale nastává zklamání. Poslední metry nejsou naivně očekávaným pískem, ale hutným žlutým bahnem. Do vody by snad šlo skočit, ale vylézt ven by znamenalo se vybrodit po kolena lepivým sajrajtem. Ale jak se pak umýt? Koupačka se tedy nekoná, čekáme jen, až bahno na chodidlech oschne a odrolí se.

    Pak už sjíždíme údolím podél jezera Jablaničko, velké přehrady se soutokem řek Rama a Neretva. Kam se hrabe Lago di Garda, zvlášť v neretvanské větvi jezera. Zde nás zaujme starý visutý most přes jezero, není sice v našem směru, ale musíme ho vyzkoušet.

    Konečně dojíždíme do místa našeho bydla a nacházíme barák Apartmani Lux Kovalič v Polje Bijela těsně za Konjicem. Vypadá to pěkně, k tomu bazén, vířivky a zase hlavně pro mě nutná klimoška. Bazén nakonec vyzkouší jen Véna, recepční mu to trochu rozmlouvá, že voda není až tak moc OK, zjevně ví o kvalitě vody více, než chce Vénovi sdělit. Zítra prý bude čerstvá. To asi jo, ale nejspíš čerpaná z Neretvy, tedy značně studená.

    A hned naproti je hospoda v raftařské základně. To potřebujeme. Šéf nám nabízí, že nám udělá pekáč všeho možného, cena pro čtyři jen 20 éček a že budeme jistě spokojení. Zatímco se kuchař potí, povídáme si se šéfem slovanskou všechnomluvou zejména o raftingu zde na Neretvě, Češi jsou zde častými zájemci. Pak přináší velký tác plný cholesterolové bomby, vypadá to výborně. Klobásy, pečená masa, čevapi. K tomu salátek, piváčky a vínečko. Naše vnitřnosti dostanou dnes zahulit. Dáme to celé z posledních sil.

Do Špindlu přes přísné hranice

    Ráno od snídaně pozorujeme už čilý ruch u raftařů naproti. Vyrážíme a po chvíli dojíždíme rozhrkaný mikrobus táhnoucí vlek, na kterém jsou na sobě tři velké rafty a v tom nahoře výše než tři metry dva kluci hopsají na plovácích raftu, nadšeně nám mávají. Ti se ale mají, dobrodružné svezení. Taky jsme dříve jako děti měli takové zážitky, než to všechno svázaly úzkostlivá bezpečnostní pravidla. Táta přivázal za embéčko provazem k nárazníku nějaký dřevěný žebřiňák ze stodoly a vozil děti po vsi a všichni byli nadšeni. Dnes musíš ukšírovat dítě do sedačky i když jen strkáš auto do garáže.

    Parádním je přejezd fantastickou a k tomu liduprázdnou horskou přírodou kolem masivu Džamija. Tady bych teď nejraději vypnul čas, lehnul si do trávy a klimbajíc pozoroval mraky plující oblohou.

    Zastavíme se i v lyžařském středisku Bjelašnica, známém ze Sarajevské olympiády v roce 1984. To už je zase jiný svět, intenzivně se zde buduje místní snobský Ischgl či Sankt Moritz. Když tak koukám, bude to tu trošku všechno po balkánsku trošku zfušované, ale utratit prachy tu jistě půjde snadno. Sarajevu se raději vyhneme a přes Foču směřujeme k černohorským hranicím.

    Zastavujeme zase jednou odpočinout, Lefloš snímá helmu a jen ty vole, ty vole, to bylo něco. Zbyněk je poněkud bledý a chvíli nemluví. Pak se dozvídáme, že mu to při vychutnávaném klopení zatáčky řádně smýklo a jen zázrakem se nevyválel. Lefloš toho byl přímým svědkem. Zbyněk se těší, že si večer v aplikaci BMW v mobilu bude hledat, zda ho před vyválením zachránil chytrý podvozek motorky nebo jeho riderské umění. V každém případě se motorkářské sebevědomí pohnulo, od teď se Zbyňkovo odvážné náklony zásadně narovnávají. Osobně mám k jugoslávským asfaltům plněným vápencovým šutrem značný respekt a to jedeme za sucha. Zejména ty nové jsou velmi hladké. Však je také častým úkazem, že v zatáčkách je asfalt hrubě přefrézován právě z důvodu snížení kluzkosti.

    Do Černé Hory míříme přes zapadlý horský přechod Metaljka. Otevřený je jen několik let, funguje jen přes den. Na bosenské straně hranic je jen mobilní buňka a u závory se nudí policajtka a celník. Podle výrazu už na pohled dominantní paní to vypadá, že jí manžel už dlouho neuspokojil a my jsme konečně ti hejlové, kteří okusí moc jejího úřadu. Moje ušmudlané papírky techničáku jsou samozřejmě levným terčem.  A hned velí „nazad a ambasáda Sarajevo“. S digitalizací dokladů to raději ani nezkouším. Hučíme do ní všichni čtyři. Nakonec načuřená odchází do boudy, po chvilce se vrací a beze slova mi doklady podává a otvírá závoru. Klaním se až k vejfuku, chrlím hvala, hvala, hvala a mydlím do Černé Hory. Uffff....

    Po pár kilometrech na černohorské straně nás postupně odbavuje policajt, z domu celnice se vypotácí zjevně chlastem zmožený chlapík s nárameníkem Carina. Vypadá jako vlk z populárního comiksu Jen počkej zajíci! Cígo mu jen visí na spodním rtu, rozepnutou košili vytaženou z kalhot uniformy, kravatu oběšenou hluboko na prsou. Dává se s námi do řeči o motorkách, samozřejmě vede Jawa. Tak se holt trošku líznul. Úplně ho chápu, je neděle, klidný podvečer, provoz na nule, tak co má jiného asi tak dělat? Tuším, že průjezd bude v poho. Policajt sice nad mými papíry kroutí hlavou, ale pak mávne rukou, celníkovi se zatím podaří neupadnout. Tak to bychom měli. Když už mě pustili sem, to by bylo, aby mě pak nepustili zpátky.

    Z Lefloše pak někde později vyleze, že ta bosenská policajtka byla docela pohledná a sympatická. Kam dal oči, kyselá domina to byla! Ten sadomasochista jel asi jiným přechodem!

    Úzká a hrbatá silnice se po chvíli mění v širokou novou, ta slouží ale jen několik kilometrů, pak začíná pevná šotolina. Protože nikde nejsou žádné stavební stroje, pochopíme, že nový povrch se začal pokládat a pak to nějak nejspíš investičně krachlo a šotolina zde pár let ještě zůstane. Začíná zde také příběh s černohorskými čokly. Když uvidíte u cesty černého vořecha, hned je třeba přidat plyn a připravit se na zklidnění pejska kopancem. Hajzl totiž okamžitě vyráží a vypadá to, že ho nejvíc zajímají motorkářovo křapky skryté za nádrží.

    Za městem Pljevlja nás v lesích překvapí velká uhelná elektrárna, tu bychom tady v kopcích nečekali. Na webu pak nacházím, že je to hlavní černohorská elektrárna, blízko jsou hnědouhelné doly, které zůstaly našim očím schované.

    Okolí pak připomíná spíš Šumavu než jižní hory. Také tím, že značná část předjížděných aut má českou značku. Dlouhým sjezdem přijíždíme k impozantnímu Djurdevičovu mostu přes řeku Tara. Je to jedna z nejvýznamnějších černohorských staveb, byl vybudován těsně před 2. světovou válkou. Za okupace byl brzy jeden oblouk odpálen a pak zase po válce obnoven. I film byl o tom natočen. Nyní je most velkou turistickou atrakcí a je obsypán hospodami a stánky s všelijakými kravinami.

    Do cílového Žabljaku pak nás čeká už jen 20 rychlých kilometrů. Žabljak je takový místní Špindl. Řada hotelů, po okolních holých kopcích jsou rozsety určitě velké stovky chat a malých domků, jednu ze slušných chat máme na 3 noci zabookovanou. Nachází se v části Pitomine a podle toho také dopadá naše hledání. Popisná čísla neexistují, dopisujeme si s pronajímateli, posílají i odkazy na Google mapy, stejně jezdíme pořád dokola po silničkách a cestičkách, všechny chaty vypadají stejně. K tomu do ksichtu svítí nízko visící ostré slunce a samozřejmě nechybí průjezdy několika smečkami útočících čoklů a stády tupě čumících krav. Při jednom z několika odkopnutí dorážejícího hafana mi sklouzne noha ze stupačky a málem se vyválím. Nakonec to k radosti naší i pronajímatelského páru se sympatickou paní mluvící dobře anglicky najdeme, když určitě alespoň jednou projedeme jalově kolem.

    V chatě je vše potřebné, dole terasa a obývací přízemí s vybavenou kuchyní a koupelnou, nahoře tři ložnice, wifina je samozřejmostí. V této základně chceme pobývat 3 noci a vyrážet odtud na okolní okruhy. Na pozemku je i malá chatka, považujeme ji spíš za seník, ale ukazuje se, že tam žije stará paní, matka pronajímatelů. O.K., budeme tu mít svoji babičku, těšící se, až se večer vrátíme z výletu. Že by ji mladí vystěhovali z chaty, aby mohli vydělávat na pronájmu? Asi ano, ale složenky je třeba platit a nějak se na ně vydělat musí. My za tři noci platíme více než lidových 150 Éček.

    Je už večer, ještě v motorkářském jedeme do centra Špindlu na večeři. Před pizzérií je parkoviště narvané a tak strkáme motorky za roh k radosti místních chlapců, kteří nám je oblézají. Později pak Lefloš zjistí, že nejspíš tady mu ti bandité šlohli ozdobné čepičky na ventilcích ve tvaru hracích kostek. Dobře mu tak, nemá mít na sportovním Traceru takové čoprácké píčoviny.

    Pizzy k večeři jsou vynikající, lahvové Nikšičko to nepokazilo, spokojenost. V ČH se toleruje do 0,5 promile, takže s jedním pivem na motorce žádné nervy. Při cestě zpátky po tmě doufáme, že ve změti silniček trefíme tu k naší dače. Jen Vénovi se to napoprvé nepovede.

    Zbyňu nacpeme znovu nocležit k Leflošovi a tak máme s Vénou každý své kupé. Ať si Zbyněk ten Leflošovo chrápot vychutná celý týden, zásobu špuntů do uší má jistě dostatečnou. Ani zde nemají manželskou postel, takže se v noci navzájem moc neosahají. Je otázkou, zda jim právě toto nebude chybět. Dochází totiž i na stížnosti. Na nedávném motovýletu v německém Harzu byl prý Lefloš Zbyňkovi nevěrný, vybral si jiného spolunocležníka. 

Durmitor a hodně Piva.

    Ráno líně jen v pantoflích a kraťasech sedám na beknu a jedu koupit snídani. V krámu se trochu zmateně motám a luštím nápisy na balíčcích, abych nedostal pak držkovou, co jsem přivezl za exotiku. Nakonec se hůře žratelným ukazuje margarín popletený s máslem a nežratelnou je jen šíleně pálivá delikatesní hořčice koupená k párkům. Omylem je i koupě heřmánkového čaje, ale borci si pak na něm stejně 3 dny pochutnávají. Ostatní možná nejsou úplně spokojení s mým nákupem, ale nic jiného k jídlu nemají, tak jim nezbývá než tiše mlčet. 

    Dnes nás čeká hlavně průjezd Durmitorem, horskou perlou Černé Hory. Někteří z motorek očešeme boční kufry. Lefloš si kufry nechává, určitě proto, že v nich má konzervy a co kdyby.... Líbí se mi, že sotva vyjedeme z krkonošského Špindlu Žabljaku, po pár kilometrech jsme v Alpách Durmitoru, prdel se ani nestačí rozbolet.

    Do Durmitoru najíždíme z východní strany. Skrz pohoří se kroutí úzká asfaltečka a vede nás mezi krásnými horami a planinami. Zastavujeme na mnoha vyhlídkách. Je to tu bomba! Úplné zmenšené Švýcarsko, jen vláčky a lanovky chybí. Dojmy mi nekazí ani ovlajkované kolonky moderních čtyřkolek a esúvéček obsazených německými vepři. Barevné vlajky tam mají, aby se identifikovaly ke své koloně a najatí průvodci je pak nemusí nahánět jak ovce do správného stáda.

    Na západě pak z hor sjíždíme na vysokohorské oblé planiny zřídka posázené domky a hospodářstvími často chovajícími koně. V Trse na chvíli zastavíme svlažit vnitřnosti, podle registračních značek jiných motorek u hospody to vypadá, že jsme na česko-slovenském pomezí.  

    Z Trsy ohýbáme na sever a zase úzkou asfaltkou se motáme několik desítek kilometrů po kopcích, lesích a planinách. Nakonec sjíždíme do údolí řeky Tara a k mému zděšení nás silnička vyplivne na hlavní silnici u hraničního mostu mezi bosenskou a černohorskou celnici. Ajaj, zase budu muset vysvětlovat chybějící techničák. V čele jedoucí Zbyněk pohraničníkům vysvětlí, že jedeme z Černé Hory do Černé Hory a dávají nám volný průjezd, vjíždíme do údolí řeky Piva.

    Pro nás Čechy a zvlášť u nás z Plzně je název řeky vzbuzujícím fantazie, nebojte, je to skutečně modročirá voda v zeleném údolí. Brzy přijíždíme k hrázi obrovské přehrady Mratinje, výška hráze je 200 metrů. Protože všichni pracujeme v energetice, sjíždíme se podívat dolů k elektrárně vábeni informačními billboardy. Tam nás u vrat zprcá nějaký zaměstnanec, co že tam děláme a ať jsme rádi, že jsme nepotkali sukuriťáka. Ach jo, tak proč nás tam ty cedule navádějí?

    Pak už projíždíme proti toku řeky mnoha ve skále vydlabanými tunely s blankytně modrou hladinou Pivského jezera vpravo pod námi. Tunely nejsou osvětlené, nechal jsem si tmavé brejle a tak jimi projíždím tak trochu na náhodu. Odbočíme si krátce ještě do kopců zase tunelovou serpentýnovkou na vyhlídky nad jezerem. Zde je třeba si v tunelech dávat bacha, občas se tam válí šutry a asfalt je nerovný a často posypaný štěrkopískem.

    Po zkušenostech s nepovedenou koupačkou na Ramsko jezero jsme tentokrát pozornější. Nacházíme veřejné koupací místo v nehezkém betonovém městečku Plužine na břehu přehrady.  Z dálky dobré. Ale zase jugoslávský šlendrián. Dobrý úmysl, nakonec nedodělané, zfušované, místo písku na povalování navezený ostrý štěrk, ostré betony, poslední metr do vody je zase bahnem na plovoucí molo.

    Venca nahoře hlídá motorky a rozložené věci a zjevně dělá dobře. Na volném placu velikosti půl hektaru jsme jen my a příchozí tři od pohledu kriminální ksichti si rozloží své ručníky zrovna 2 metry od našich motorek …. a 100 metrů od vody. To je ale náhoda. Poté co přicházím a síly se lehce srovnávájí z 1:3 na 2:3 s naší váhovou převahou, ksichti otráveně odcházejí k vodě. Teď zpětně lituji, že jsem jim pak alespoň zbaběle nepřejel ručníky motorkou.

    Na oběd se zastavíme ještě v Plužine v místním fastfoodu. Obsluhující chlapec je neuvěřitelně líný, jeho matka se ale poctivě otáčí v kuchyni a tak se nacpeme pizzou, čevapi a saláty. Zase skoro zadarmo, až je nám to skoro blbé. Užíváme krátké siesty, kupodivu zde nehlučí žádné repráky mezinárodními hnojorytmy, po chvíli se ale rozjede ukrutně škrundající míchačka Pata a Mata opravujících stánek naproti. Je docela sranda je pozorovat.

     Z hlavní silnice pak ještě jednou sjíždíme do přehradního údolí na zajímavý most, zde se řeka Piva jmenuje Komarnica. Na mostě sedí chlapík v designu místního bezďáka, u nohou se mu válí nějaké lahváče a z výšky mostu má do vody nahozeny dva rybářské pruty. Asi se zde se svými piváči a alkoholismem ukrývá před starou. Na druhou stranu, možná je opilcem kvůli ní. Přece platí, že když manželství není šťastné, chyba je u obou. Jak u manželky, tak i u její matky.

    Vracíme se na hlavní silnici směr Šiavnik a Žabljak, čas pokročil. Silnice je rychlá s šikovně kroucenými zatáčkami, pořád se dá jet alespoň kilo bez ubrání plynu. Abychom se nenudili, Zbyňovo až moc chytré géeso hlasí pokles tlaku v zadní pneu o několik setinek. Nalézáme malinkou dirku a i když vezeme kompresor a lepení na dojetí do Špindlu to zatím stačí. Až tam to budeme řešit buď opravou z vlastních zdrojů nebo zítra ráno v opravně.

    Na dače jsou zrovna naši domácí. Asi přišli zkontrolovat, zda se někdo z nás nenastěhoval k babičce. Zbyňa se jim svěřuje s ucházející gumou a oni hned, že zítra je tady svátek a gumu je lepší řešit hned a že s ním zajedou k místnímu vulkanizérovi. Zatímco připravíme večeři, Zbyňa se brzy vrací s opravenou gumou, spravil to jeden špunt. Výborně, jestli toto bude jediný technický problém celé cesty, budeme spokojeni.

    Večer spustí Lefloš prádelnické orgie. Veze totiž v kufrech samé kraviny, k tomu jako vždycky spoustu konzerv a Babišových bezmasých salámů jako kdyby jel na jižní pól a na základní věci jako je dostatek triček a trenek na týden mu nezbylo místo. Pracím práškem je vybaven, mokrýma hadrama pak ověsí celou chatu i její okolí. Tak snad ho zítra nečeká žehlení.

Domače jabuko a říční lázně

    Ráno má Zbyněk starost. Přechytralé báwo hlásí slabou baterii v klíčku. Hned mu valíme klíny do hlavy, jak už nenastartuje a bude tu muset zůstat s babičkou v její perníkové chaloupce. To urychlí jeho snahu koupit baterku a na pak benzínce potkáváme starší dodávkovou mazdu s českou značkou. Mladík se smutně svěřuje, že se tady zastavili na pár dní při cestě do Řecka, včera někde vzal spodkem, hřeje se mu ložisko u kola a v dnešním svátku to asi nebude kde opravit. Pomoci mu bohužel neumíme, tak snad si poradil.

    Dnes je v plánu východní okruh s návratem údolím řeky Tara. Trasa je kratší, ukazuje se i méně motorkářsky a turisticky atraktivní, jízda bude většinou údolími řek, ale vůbec nám to nevadí. Nejprve jedeme podél řek Bukovica a Tušinja, pak přejíždíme přes kopec do údolí řeky Morača a nakonec do údolí řeky Tara u Kolašinu.

    V horském sedle před Kolašinem zastavujeme u konoby usazené nad strmým svahem slibujícím i pěkné výhledy. Při objednání pitiva tři ostatní volí nabízený mošt domače jabuko. A ještě chtějí veliko. Já raději neexperimentuji, jistí to fanta a na ředění minerálka. Když veliko, tak veliko, pingl přináší tři litrové flašky plné moštu. Ve dvou je na dně značná usazenina a Zbyňa fasuje flašku s náplní skoro čirou. Rozdíl pingl nějak zmateně vysvětluje, ale ani nás to žízní nezajímá. Po přání flašky vody ji Zbyněk přimíchává do moštu, což šokuje pingla. V jeho očích je voda do moštu przněním domačeho jabuka, málem pláče. Nás pak lehce odrovnává přinesený účet, za jednu flašku domačeho jabuka chtějí 10 éček. Čumíme jak vrány a pingl vysvětluje, že to je přece domače jabuko! Ze 7 kilo jabuk! Jedno deci za euro. No dobrá, každá sranda něco stojí.

    A sranda skutečně nastává, ale jen pro vyvoleného. Zbyňovo domače jabuko začíná působit účinněji než klystýr podávaný ve Švejkovi doktorem Grünsteinem české bandě simulantů. Stavíme po hodince na louce u řeky Tara a Zbyněk k škodolibé radosti nás ostatních rychle mizí v křovinách mávajíc v ruce v tuto šťastnou chvíli opravdu cennou věcí, hajzlpapírem. Zatím Lefloš zalézá do mělké vody a chladí si podvozek i s motorem, Venca jen hnáty a já jako obvykle línej se svlékat a oblékat jen čumím zalezlý ve stínu roští. Postižený Zbyňa přichází po 20 minutách zjevně obrácen naruby. Co by ještě chtěl? V Černé Hoře za skromných 10 éček nakoupil faraónovu nemoc, jiné to stojí zájezd do Egypta a k tomu řadu hodin být skrčený v letadle. Vysvětlujeme si to tak, že je to boží trest za to ředění domačeho jabuka čistou vodou. Zbyněk se vykoupe a zase na chvíli zmizí v křoví. Tak snad dneska dojedeme na naši daču, i ostatní poživatelé domačeho jabuka totiž znejistí a podléhají navozené hysterii, nejraději by už byli na dače s jistotou blízkého splachovacího hajzlu.

    Při jedné ze zastávek si všímáme, že Leflošovo zadní pirellka je vzorkem napůl mrtvá. To už je poněkolikáté, kdy ten vořech vyrazil na dlouhý trip na značně jetých gumách, však už se také jednou vracel z Alp po plátýnku. Ten pacient to dělá snad schválně. Nešťastně huhňá, že netušil, kolik hodně najedeme, Černou Horu si asi spletl s tou v Krkonoších. Nás zase baví ho znejistět, tlučeme mu klíny do hlavy, že skončí na odtahovce, smutně se smiřuje s tím, že tedy pak po cestě zpátky někde přezuje.

    Aby drncáním nepovolily i jiné svěrače, tak jen pomalu vrkáme nad famózním kaňonem Tary směrem ke Špindlu. Kaňon je raftařským rájem. Najednou zříme krásné přístupné koupací místo. Voda v tůních řeky neskutečně průzračně modrá, spařené hadry jdou rychle dolů a hup do vody. Je to drsné, teplota tak 15 stupňů, to je pro mě držícího doma v bazénu 32 stupňů nálož, mám toho plné brejle. Zbyněk se spokojeně bahní, že se mu tou kosou jistě zatáhne trávicí trakt. Véna do vody jen spadne a rychle vytřeštěně vystřelí zpátky na břeh, citlivá herečka Lefloš se smočí jen 5 čísel pod svoje bohatství, má strach, aby mu to těsně před důchodem neomrzlo. Já to dávám jen na hraně, úžasná koupačka, jen voda teplejší kdyby trošku byla, aspoň tak o 10 stupňů.

    Do Špindlu už je to jen kousek a tak se zastavíme ještě v jedné hospodě na brzkou večeři, zase většinou jugošskou klasiku pečených mas a jedno pivo. Zbyněk raději závistivě dietuje, jen polívčička na zavodnění.....

    Večer vyprázdníme několik ráno koupených plechovek různých pro nás exotických piv a konečně dorazíme i tu jedinou Leflošem vezenou flašku fernetu. Fernet sice nesnáším, ale platí přece heslo „Není hrdinstvím pít, když ti chutná“. Jako obvykle na motototripu v této sestavě je jedním z hlavních témat večerních hovorů Leflošův domácí chov slepic. Nakonec nám z toho vychází, že nejlépe na světě se má Leflošovo kohout, protože má dvacet prcuchtivých milenek a Lefloše jako sluhu.

   Večer pak ukončíme další Leflošovo zábavnou historkou, že ač je to málo uvěřitelné, tak i na skupinovém motovýletu lze spadnout do potoka. Celá výprava prý pak vytahovala z kufrů náhradní hadry pro toho nešťastníka. O jakého plaváčka asi tak mohlo jít? No přece vodomilný Zbyněk se šel k potůčku podívat na žabičky....

Boka Kotorská

    Ráno snídaně na terase, dojedeme všechny zbytky. Prostatici řeší, kolikrát kdo musel v noci lézt dolů po vrzajících schodech, Véna s přehledem vyhrává. Zbyněk vypadá spokojeně, obsah střev prý zase zbytněl. Loučíme se s babičkou v její boudičce a směřujeme po hlavní silnici směr Šavnik a Nikšič. Svezení je to pěkné, klikaté, dá se topit.

    Víte, jak se v zemích bývalé Jugošky řekne smetiště či skládka odpadu? No přece serpentýna nebo odpočívadlo. Je to tady běs. Každé zastavení u silnice znamená šlapat v odpadcích a čuchat jejich letitý smrad. Pneuservis snad byl úplně všude, serpentýny slouží i jako autovrakoviště. A to jsme pořád v Evropě, jak asi musí vypadat serpentýna někde v Africe?

    První zastávku na Leflošovo kafe a asi padesátou Zbyňkovo koupačku si dáme u hotelovém resortu u umělého jezera Krupačko. Zase platí, že v místním plážovém baru by mohli nalévat zadarmo, protože to, co za kafe a pití chtějí už skoro zadarmo je. Pak volíme vedlejší cestu skrz neobydlenou zarostlou pustinu. Cesta je taková udrncaná úzká hadovka v jednom kousku přerušená budovanou velkorysou skorodálnicí z Cetinje do Nikšiče. Při zastávce na silničce si pochvaluji, že nestojíme u žádného smetiště. Tak schválně, že by se tu v této pustině neválely žádné odpadky? Koukám kolem, hle, zátka piva, kousek dále plechovka od coly a za ní něco dalšího….  Doma pak vyčtu, že novou silnici budují Číňaní v rámci své expanze a samozřejmě to nějak krachuje.

    Po několika desítkách kilometrů se konečně napojujeme na hlavní silnici řádně vydrncaní. Naštěstí je už blízko do národního parku Lovčen v kopcích nad Bokou Kotorskou. Kdysi jsem tam byl nahoře na kopci Jezerski v 1700 m.n.m. podívat se na mauzoleum černohorského praotce Čecha vladyky Petra Njegoša. To nás teď až tak nezajímá, zakázal jsem si už předem jakékoliv návštěvy monastýrů a ostatních historických a sakrálních památek. Koukám, že Černohorci do úbočí hlavního kopce lovčenského národního parku Širovnik zařízli novou na kopec vedoucí deset metrů širokou silnici s obrubníky a s povrchem jemným jako dětská prdelka. Abyste byli v obraze, představte si, že by se u nás na Sněžku postavil jeden pruh dálnice. Jede se po tom hezky, to zase jo, ale je to pěst na oko, vůbec to sem nepatří. Nejspíš byl třeba nafouknout co nejvíce investiční balík, z velkého se lépe ukrojí něco bokem do kapsičky.

    Zastavujeme u vyhlídek na nejkrásnější a největší norský fjord na Jadranu. Pod námi je Tivatský záliv a Boka Kotorská, pohled jako z letadla. Moře obklopeno vysokými horami. I ty obří turistické lodě odsud shora vypadající jako pramičky sem tak nějak patří. Fantastické, koukat by na to dalo hodiny. Pod mauzoleum toho potentáta ani nedojedeme, otáčíme a sjíždíme dolů do Kotoru už pak starou úzkou silničkou. Z té si i po mnoha letech pamatuji, jak jsem zde s autem potkal žigula táhnoucího vozík, na kterém klečel maník s cígem v hubě a v zápasnických kravatách obou rukou svíral dva čuníky jistě se těšící na popravu a rožeň. Žigul se mi vyhnul pangejtem, do kopce nechtěl ubrat.

    Jedeme dolů pomalu v koloně asi 20 vracečkami, předjet se nedá a kolona často zastavuje při vyhýbání s protijedoucími. Úmorná cesta. Dole v Kotoru chytám nervy, je vedro 38 stupňů, mám toho plné hořáky, vysušenej jsem jako had přejetý na silnici. Ostatním hlásím, že na to dneska seru a že se jdu vychladit do klimatizovaného supermarketu, kde hodlám strávit zbytek dne a snad i noc, ať si dělají, co chtějí. V krámu je příjemně, že bych se nechal najmout jako hlídací gorila? Figurou a ksichtem vyhovuji. Litr a půl chladného pití do mě jen zašumí. Ostatní se ke mně po chvíli připojí a hltají zmrzliny. Pod klimoškou se vzpamatuji a vrací se mi i chuť sednout na motorku.

    Před starobylým Kotorem kotví tři obří výletní lodě, zrůdy turistického ruchu. Každá z nich vychrlí do historického města dva až tři tisíce eurodůchodců a protože ti mají na lodi all inclusive a full servis od otrocky dřené filipínské posádky, ani si nic ve městě nekoupí, jen ho zamoří a starodávné městské dlažby odřou svými holemi a berlemi.

    Pro další asi už stopadesátou Zbyňkovo koupačku tentokrát ve vodě slané volíme plážovou restauraci v Orahovaci na pobřeží Boky Kotorské. Pozřeme tam italská jídla již za chorvatské ceny, když spadne člověk z vnitrozemí k moři, je to cenový probírák. Jedno krásně studené točené Nikšičko to naštěstí kompenzuje. V hospodě chybí zázemí na převlékání a sprcha, Zbyňa s Leflošem se převléknou u motorek a prosolí mořem svá těla, my na to s Vénou dlabeme, v Jadranu jsme se koupali více než dost před třemi týdny při plavbě po ostrovech. Čeká nás ještě 80 kilometrů do ubytování u Trebinje v BiH, volíme raději rychlé silnice.

    Na hranicích černohorskému policajtovi v designu Vémoly s holou hlavou málem vypadnou oči z důlků při pohledu na papírky mého techničáku. Co to je? Chci original, original! Nemám! Original! Jedu domů, ztratil jsem! Original! Nemám, ztratil jsem! Kde!? Nevím.... Mohlo by mu to přece být skoro jedno, jedeme přece z Černé Hory ven. Není. Volám si Vénu na pomoc. Nakonec ho zlomíme, i když vztekle funí jako bejk před rudou muletou. Na bosenské straně si všímám, že pohodový polda chce jen vidět na značku vzadu pro opsání a pak mu stačí jen občanka. Tak mu rád vyhovím.

    V kopcích nad Trebinje otáčíme hlavy k poměrně velkému požáru vyprahlého porostu. Ale asi to není žádné drama, protože v Trebinje stojí dvě hasičské stříkačky před hospodou, místní vatrogasce asi více trápí žížeň než požár. V blízkém Mosko pak nalézáme zabookingovaný motel Konak. Podnik je zaměřený na restaurační žranice, na rožni se otáčí asi ovce, i když to vypadá na pejska, na stolech je u hostů vidět točené pivo. Obsazujeme zase dva pokoje, hned kontroluji funkci klimatizace a pak blahem skučím pod studenou sprchou.

    Hospodou se líně plouží dva číšníci staršího věku. Číšnický dress code mají na jedničku, to je ale jediné, co je k řemeslu zařazuje. Dělají všechno možné, aby si nás nevšimli, musíme se o pozornost přihlásit. Molim pivo točeno! Mají zase černohorské Nikšičko, to se dá. Jiný pivovar tady asi sudové pivo neumí. Po dlabanci u moře si dáváme jen saláty, jsou výborné. Vrcholem večera je číšníkovo otvírání lahve červeného. Snad unaven celodenní šichtou utrhne špunt. Abychom to neviděli, obrátí se zády a chvíli s tím zápasí. Nakonec se k nám otočí, vezme si ze stolu příborový nůž a před našima vyboulenýma očima zatlačí korek do flašky a flegmaticky naleje k ochutnání. Já zůstal u piva, mě je to tedy fuk, ale konsternovaní kolegové se ani nezmohou na námitku.

Bosnou nazpátek

    Ráno platíme úsměvných 56 éček dohromady za oba pokoje s noclehem v příjemných 20 stupních. Terminál mi ale nebere platební kartu. Už v hospodě u moře to včera nešlo. Sakra. Kontroluji v mobilním bankinku, zda se neděje něco nekalého. Neděje, tak nevím. Mám pro účely cestování zvlášť konto s kartou, kam nabiji jen předem odhadované náklady a rezervu na průser, kdyby už by to chtěl někdo vyluxovat, tak ať to tolik nebolí. Raději si příště vezmu i jinou kartu, i když stejně vozím hotovostní rezervu. Později už kartu brali zase všude, tak asi byla chyba jinde.

    K snídani dostaneme vaječné omelety a pozorujeme místní chlapíky, kteří přišli do konaku posnídat kafe, cígo a pár panáků rakije. Pak se nasoukají do dvojkového golfu a zmizí v oblaku dieselové mlhy.

    Ano, oblíbeným a velmi rozšířeným autem Bosňáků i Černohorců je VW Golf druhé řady. I první generace je občas vidět. Někdy jsou to opravdové šroty, čoudometem je úplně každý, ne úplně každý má registrační značku. Ale jako vesnické přibližováky jsou jedinečné. Odvezou všechno, opraví je každý za pár šušňů, dílů jsou plná vrakoviště, emisemi a nějakou STK se nemá cenu zabývat. Sami zažíváme, že se vlečeme za otřískaným golfem bez značky, v protisměru stojí policajti, golfíkář u nich zastavuje a přátelsky se s policajty zdraví. Všeobecná pohoda. A proč ne? To ten náš „vyspělý svět“ si poněkud zbrkle zadělal na problém s elektromobilitou. Nebo snad čeká bruselský úředník či zelený politik, že pastevec v Černé Hoře se v roce 2035 vzdá svého stále pojízdného dvojkového golfu a přesedne do nové Tesly?

    Dnes nás čeká dlouhý přejezd z jihovýchodního do severozápadního cípu BiH, do Prijedoru. Z časových důvodů je nutné volit hlavní silnice, i tak to bude celodenní šichta 400 kiláků. Napadá nás podívat se v Mostaru na ten profláklý historický most přes Neretvu, který je ale i symbolem národnostního a náboženského rozdělení BiH. Na jedné straně řeky žijí muslimáni, na druhé chorvatští katolíci. A ti dráždí muslimány obrovským křížem postaveným na kopci, ten slavný v Rio de Janeiru už o moc větší nebude. Nakonec pod vlivem vedra vyhodnocujeme, že most vlastně až tak historický není, když už byl v devadesátkách odpálen a pak zase nově postaven a prohlídku si odpustíme.

    A Zbyněk už plánuje, kde uděláme další koupačku! Pojedeme kousek po již dříve absolvované silnici podél přehrady Jablaničko a na soutoku Neretvy a Ramy je velmi krásné místo s přístupem do hlubokých vod přehrady. A proč máme zrovna toto koupací místo v paměti? Lefloš přesvědčivě tvrdí, že tam zahlédl smilnit na břehu nahatý pár a těší se, že je tam jistě zase potká.

    Koupágo je na ostrohu pod mostem, fakt povedené, betonové plácky na válení a schůdky až do vody. Čubíme se dlouho, voda by pro osvěžení mohla být i studenější. Je tam i několik mladých místních divočáků bavících se skákáním z mostu. Ve vodě je třeba plavat jen styl prsa a rozhrnovat při tom plovoucí bordel, většinou petky. Chlíváci jedni jugošský, takové krásné vody tady máte a vůbec si toho nevážíte!

    V Gornji Vakuf pak už šilháme hlady a zaútočíme na fastfood s místním sortimentem. S příjemným majitelem a obsluhou procvičujeme univerzální slovanštinu. Ochotně nám udělají cokoliv si přejeme, všechno jak má být, spokojenost na obou stranách.

     Zde v muslimánské části BiH má každá obec svůj kosmodrom s raketou připravenou ke startu. Alespoň tak vypadají ty jejich minarety u mešit. Mají je všude pěkně opravené, nejspíš za ropné prachy z arabského světa v rámci podpory šíření té jejich zastydlé víry. I skrz helmu je občas slyšet kvílení mezulána, pardon, muezína z repráků na špičce rakety. Hřbitovy u mešit pak vypadají jak chovné plantáže malých raketek, pomníčky jsou ve tvaru malých minaretů.  Pro mě za mě by to mohlo všechno odletět a klidně i s kostely. Jsem totiž odpůrcem náboženství a všech těch opičin s tím spojených, historie přece ukázala, že náboženství byla brzdou pokroku a zdrojem nesvárů, válek a útlaků. Vždyť i ty zdejší postjugoslávské války v devadesátkách byly válkami mezi jinak věřícími. Téměř společná řeč, stejně vypadají, stejní bordeláři a mydlili se tu jako zvěř. Soused souseda.

    V Jajce se zastavujeme na kaskádě slapů na řece Pliva. U vody jsou lidí mraky, ani motorku nelze rozumně zaparkovat. Staré kachny Lefloš se Zbyňkem zase neodolají vodním kaskádám. Vedro mi leze do hlavy, už si i myslím, že jim nejde jen o koupání, ale taky trošku vošmírovat místní ženy.

    Hloupostí opomíjíme vyhlášený velký vodopád, škoda, vracet se nebudeme. Pak už se přes Mrkonjič Grad, Kluž a Sanski most blížíme k Prijedoru.

    Už to vypadá, že celou Jugošku projedeme bez silniční policejní kontroly, až se tomu nechce věřit. A že jsme jich potkali, i když nikde neměřili. Nepovedlo se. Jedeme svižně v omezení na 50, jedu zrovna první a už z dálky vidím kontrolující četníky, včas zpomalujeme, plácačka stejně letí vzhůru. Dva na pohled sympatičtí strýcové. Navozuji konverzaci s úmyslem vyhnout se kontrole mého techničáku. Jak daleko že je do Prijedoru? Policajti se mezi sebou chvíli dohadují, že prý 19 kiláků, správně hoši, moje navigace ukazuje 18. Stejně chtějí řidičák a techničák, podávám jim tedy ty mé fixly, ale ani mi nějak nenapadá, že zrovna tady u těch bych uvízl. Jeden si opisuje vše do nějakého školního sešitu, to, že mám techničák na dvou zmuchlaných papírkách ho vůbec nevzrušuje. Druhý přechází na slušnou němčinu, žil prý kdysi s otcem dvacet let v Německu. Přátelsky si pokecáme a srdečně se loučíme.

    V Prijedoru nás čeká hotel Staccato zdobený hudebními motivy. Před recepcí je prosklená podlaha, pod ní stylově nasvícená kytara. Pod mou obezitou se sklo výrazně prohne, až se leknu. V baru zase sedí Arabáči a srkají kafe. Sakra, proč jich tady v Bosně tolik je? Určitě tu kují pikle. Zhýčkaní Lefloš se Zbyňkem hekají, že klimoška na jejich pokoji je nějaká líná, a že sobě jsme jistě vzali pokoj lepší. Problém bude ale spíš v prosluněném pokoji, v noci už všechno funguje, jak má.

    Do centra města jedeme dva kiláky na motorkách. Centrum není historické, náměstí nevýrazné, chvíli se poflakujeme po promenádě mezi mnoha kavárenskými zahrádkami. Jídlo podávají kupodivu jen v jediné. Sedáme, piv mají na výběr více, jen ale malá lahvová, tři volíme Jelena a Véna podlehl u silnic často plakáty inzerovanému Nektaru. Sympatická dámská obsluha umí anglicky sotva pozdravit, nastupuje zase slovanština. K jídlu si objednáme velké a bohaté saláty, jsou výborné.

Přesun do pivovaru

    U snídaně si personál nedělá starost a vzhledem k většině arabských hostů je jediným masným k jídlu drůbeží paštika typu hodně ošizená Májka. Ale zase tak moc nás to netrápí.

    Mým cílem je úspěšně překonat snad poslední důkladnější hraniční kontrolu. To se na přechodu v Novi Gradu podaří snad i díky tomu, že četníci pokukují po děvčeti v kraťáskách a stačí jim jen občanka.

    K Zagrebu se blížíme kupodivu členitým venkovem a po pěkné silnici, z vezené zásoby chorvatských kun utratíme nějaké při kofeinové zastávce. Zagreb objíždíme již po dálnici a přes Slovinsko volíme cestu přes sympatický pohorský venkov. Objíždíme tím na hodiny ucpaný hraniční dálniční přechod Macelj / Gruškovje a také roztopené dálnici se rádi vyhneme.

   Ve Slovinsku ve velkém vedru nemůžeme narazit na občerstvovací stanici, několik je jich zavřených. Zastávku na protažení ztuhlých koster je třeba udělat raději mimo civilizaci, foto vpravo napoví. No co, o tělo třeba pečovat.

    Když pak u jedné hospody v Ptuji zase slezeme z motorek a zase zjistíme, že zavírá již v 15 hodin, tedy za 10 minut, nevydržíme a vlezeme naproti do hypermarketu, ale je tam zase jen kavárna. Nakoupíme tedy obložené bagety a jiný hnus a sedáme na lavice pod výfuk klimatizace na chodbě obchodního centra. Lefloš těšící se domů na vnoučata pak vyzkouší dětského houpacího koníčka, zda nemá sedlo pohodlnější než jeho koza od výrobce pian a klavírů.

    Posledních 100 kiláků si necháme vyfénovat hlavy na rakouské dálnici roztopené před Grazem na 40 stupňů, za dlouhým tunelem kolem Grazu se obloha při nájezdu do Alp zatahuje, ochlazuje se a snad bych i rád zmoknul.

    V pensionu Wagner v hospodářství na kopci na Leobenem nás přivítá bodrá stará paní, ubytování ale řešíme s jejím vnukem starajícím se o hospodářství, však také jeho osobním vozidlem je traktor. Hned se ptám mladíka, jaký místní lokál nám doporučí. Nejlepší prý je pivnice pivovaru Gösserbräu sídlícího právě zde v Leobenu. To zní lákavě, Gösser je známé pivo, je rozhodnuto. Voláme si pak taxíka, rychlý Passat přivalí za několik minut. Taxikář je místní postarší Šumachr, jede velkou střelbu, už jsem myslel, že jeden kruhák zkrátí protisměrem. Velmi férově vypíná taxametr při průjezdu kolem hospody a ostré otočení smykem do protisměru k vysazení už máme zadarmo.

    U Gösserů je vše stylové. Číšník v kožených kalhotách snaživě prezentuje druhy nabízených piv. Volíme nějaký standard z tanku, zatím nám prý nechá připravit speciál, který nakapává 20 minut. A pak uvidíme, které dál. Naše chlapce zaujme pečené kolínko, to je prý ale jen na objednávku předem a tak se z jídel vrhneme na gulášek, už máme nakonec pečených mas za týden dost. Ta speciální kapavka žádným zázrakem není, jen tvar pěnové čepice připomíná vápencový stalagmit. Nakonec dáme jen tři čtyři pivka, pokecáme a shrneme dojmy z cesty. V nejlepší náladě nás přijdou zkasírovat. Jaký to rozdíl oproti jižním krajům. Tam se v 10 večer začínají plnit kavárny, zde je ve stejnou dobu skoro prázdno a zavíračka. A to je pátek prosím.

    Spokojeni pak voláme Šumachra, přijíždí ale jeho kolega s Volvem. Při klidné jízdě nám vykládá, že brzy osedlá své Varadero a pojede do Dubrovníku, odtud pak trajektem do Ancony a přes Itálii se vrátí domů. Zajímavé je, že se Šumachrem dolů jsme jeli za 11 Euro a s kolegou motorkářem nahoru za 14. Volvo je asi lepší než Passat, nebo nám Šumachr dal slevu za strach při ostré jízdě. Vsadil bych se, že z taxikáře-motorkáře táhl chlast. No budiž….

Domů a trošku i za smažákem a svíčkovou

    Ráno máme společnou snídani s velkou rodinou z bývalé DDR. Jeden chlapík, dvě ženský, pak asi něčí tchyně, dvě děti, jeden pejsek, jeden hyundai a jedna škodovka. Přespávají v pensionu na cestě do Chorvatska. Jestli to přežije, pak chlapík zaslouží medaili. Zvlášť když na pláži v Makarské uvidí sličná těla českých učitelek vedle těch svých dvou korpusových Němkyní, které snad dělají úplně všechno, aby vypadaly hodně dederónsky.

    Najíždíme na dálnici a tupě valíme k domovu. Volíme cestu přes Linec a Budějky abychom více doprovodili Lefloše a on trefil domů. Levný slovinský benzín nám až do Čech nevystačí a kupujeme na rakouské dálniční benzínce pár litrů za výživných 2,35 éčka za litr. U liduprázdné velké pumpy to vypadá, že jsme jediní oslové ochotní ten nemalý peníz dát.

    Zázrak se stal, Leflošovo zadní pirellka nějak zázračně obživla, spustila samoobnovu a hloubka mikrovzorku snad začala narůstat. Z domova pak Lefloš později machruje, že guma dala 13.000 km a že s ní ještě jeden trip do Alp v pohodě udělá. Praštit ho po hlavě je málo.

    U Lince na dálničním odpočívadle jsou některá parkovací místa vyhrazená jen pro ženy. Že by se z nich lépe vycouvávalo? Brzy to nejspíš napadnou feministky pro podceňování ženského řidičského umění.

    Mezi Freistadtem a Budějkami jede proti nám souvislá kolona českých dovolenkářů s cílem okupovat chorvatské pobřeží a ferraty v Alpách. Někteří konzumují své napečené smažené řízky už u pumpy v Kaplici. U všech benzínek jsou fronty jako by snad v cizině benzín došel.

    Poslední společnou zastávku uděláme v Češňovické hospodě. Po všech těch čevapi, pizzách a salátech plní stůl svíčková, smažák a řízek. Gurmánská aklimatizace zahájena. Lefloš se pak za Pískem trhá ve směru na Prahu a Teplice a my ostatní stále zrychlujíce dojíždíme do Plzně a tak konečně můžeme uzavřít naši trasu: 

https://mapy.cz/zakladni?moje-mapy&cat=mista-trasy&mid=6404d5a130e3e93b124bb7de&x=16.7581938&y=46.1741236&z=6

Trošku chytrého na závěr:

    Velké cestovatelské objevy se samozřejmě nekonaly. Jen snad to, že Černá Hora opravdu není černá, její obyvatelstvo také ne. Kde na to Montenegro sakra přišli?

    Poznali jsme krásný a zajímavý koutek Evropy a důkladně se při tom motorkářsky vyvenčili. Černá Hora i Bosna a Hercegovina jsou čarokrásné a divoké země. Na druhou stranu je tam bordelu plno a životní prostředí je sprostým slovem. 

    Lidi jsme potkávali většinou sympatické a vstřícné. I těch pár nepříjemných policajtů na hranicích bylo vlastně hodných, když už mě pustili. Dovedu si představit, jak bych dopadl bez papírů např. při švýcarské kontrole. Kyselou tečku by zasloužil jen ten elektrárenský pracovník a pingl s domačem jabukem za ten jeho samoser.

    Samozřejmě, že jak do BiH tak i do ČH už dávno dorazila eurocivilizace naplno. Ve službách zvlášť mladí lidé vládnou nějak anglicky. Ale většinou nemá cenu se trápit s angličtinou, slovansky a rukama je to takové bezprostřednější a i zábavnější. Lidé to v ČH i BiH nemají určitě lehké, koukal jsem na webu, že ekonomicky jsou pod naší polovinou. A BiH přejme, ať se to tam nepopere, snahy o osamostatnění u bosenských Srbů jsou stále hlasitější.

    Je nesmyslem do ČH či BiH s sebou tahat na motorce stan a k tomu náležející krámy a spát někde po kempech, kterých je tam stejně málo a zpocené motohadry sušit pověšené na stromech. My jsme jako pohodlní a zhýčkaní starci lovili ubytování na Bookingu v slušných hotýlcích se snídaní, i tak jsme nejvíc platili 25 éček na hlavu za noc. Všude se dá sehnat levné a kvalitní bydlení až na místě, však nás také místní často oslovovali. To je po našem častém alpském ježdění příjemné, tam vám za uvedený standard vysypou prkenici výrazně důkladněji.

    Silnice jsou v obou zemích slušné, často i výborné, nějaká ta šotolinka je zpestřením. My jsme asfaltoví jezdci, nějaké horské stezky jsme nehledali, však co bychom tam na nich s naším krosovým neumem a naloženými kraksnami dělali.

    Základem úspěšného mototripu je dobrá a veselá parta. Já si tu naší pochvaluji a doufám, že i ostatní to se mnou vydrželi. Užili jsme spoustu srandy a chytrejch keců. Jen příště musíme jet někam na sever, aby neměl Zbyněk potřebu se pořád koupat, .....i když on vlastně stejně vleze i do zarmzlé řeky..... A Leflošovi je třeba příště ještě před startem zkontrolovat stav pneumatik, vyházet mu z kufrů zbytečné konzervy a spočítat kolikery trenky si veze.

    Vencovi díky za hlavní starost s organizací, vše klapalo na jedničku. Občas nám nadával, že jako prvojezdec víc než dopředu čumí do zrcátek, kde se my ostatní flákáme, ale vybral si to tak sám, tak co.

    Teď mi trklo, vždyť jsme ani netrefili na turecké šlapky. Ne, že by nám chyběly, ale asi by se s nimi užila spousta legrace.

    Někdo možná namítne, že jsme se vyvarovali nějakých památek, pěších výletů apod. a že jsme pořád jen dřepěli na motorkách. Já to mám tak, že hlavním cílem je cesta a k tomu pozorovat místní cvrkot. Také se někde plahočit ve vedru v motohadrech či se nějak převlékat není mojí prioritou. Co to budu okecávat, jsem hlavně línej, k tomu artróza ve všech kloubech končetin, kam nedojedu na motorce, tam nelezu.

    Za fotky mě nekamenujte, fotím jen na mobil a ještě blbě. A už vůbec mě nebaví fotky nějak upravovat. Také koukám, že jako správný energetik mám na každé druhé fotce vzdušné vedení. Ne, že bych teda chtěl....

    Několik týdnů dáme s Vénou našim pomačkaným prdelím orazit a poté vyrážíme na italsko-francouzské pomezí obdivovat staré horské pevnosti a vyzkoušet i vysokohorské šotolinové cesty. Ale o tom snad někdy příště.

   V dvaadvacátém roce jsem tedy přidal několik zářezů do evropských map a neskromně se s dosud motorkou pokořenými lokalitami dovoluji pochlubit: 

https://mapy.cz/zakladni?vlastni-body&x=14.5190847&y=46.1747245&z=6&sid=63bb059d2d5a24173d2cb869

    Vše dobré vám a vašim rychlým strojům přeje za řídítky dycky spokojený Honza

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE