Czech Caps challenge 2023

Vytrvalostní „závod“ kolem ČR za 24 hodin

Už loni na podzim mě napadla myšlenka, co takhle navštívit severní, západní, jižní, východní bod naší země. Pár cestopisů jsem o tom četl, ale nikdy to nikdo nevzal naráz.

Celou zimu jsem to promýšlel a naplánoval start na květen 2023. Získal jsem pro tuto šílenost i dalšího jezdce Jirku, ovšem nakonec byl start kvůli počasí odsunut a vyrazili jsme až v pátek 21. 7. 2023 na start.

Účastníci:

Já, Martin, s mojí láskou Triumph Bonneville T 120 black.

Jirka, se Suzuki DL 650 V-Strom, ovšem borec má stále uškrcenou verzi 35 kW. Prý není čas na absolvování rozšíření řidičáku.

Vyrazili jsme v pátek, cca v 16 hodin od Kolína na start severního bodu - dojeli jsme po cca 150 km do vesnice Lobendava Severní, až na konec cesty, kam je povolené dojet. Dále už vede jen cyklostezka a pak jen lesní cesta kolem potoka. Došli jsme až ke kameni, označující nejsevernější bod ČR. Bylo tam docela rušno.

Udělali jsme první foto a zahájili tak náš vytrvalostní závod v 18:20 (start time 18:20, 21.07.2023). Svižným krokem jsme se vrátili k motorkám a cca v 18:45 vyrazili vstříc zapadající slunci. Teda spíše dešťovým mrakům.

Projeli jsme Českou Kamenici a přiblížili se k Děčínu, kde začaly první dešťové kapky. U Ústí nad Labem už solidně lilo, silnice plavala a celkově to vypadalo na h….. Na první benzince, po výživném výplachu, jsme zastavili a navlékli na sebe vše, co jsme měli. Moje naprosto nepromokavé boty to vzdaly za cca deset minut a zbytek cesty mi v nich čvachtalo. Jirkovy goretexové kanady byly v pohodě, prostě armáda se o vojáky dobře stará.

Za Vary jsme se zastavili pro benzín, na téhle cestě/závodu už podruhé, poprvé to bylo při cestě na start v České Lípě. Městskej policajt nás tam upozornil, že se tam hrozně krade, tak ať nenecháváme helmy na motorkách, asi jinej kraj...

Pak už to odsejpalo až do Aše, kde jsme lehce zakufrovali, až nakonec vjeli do Německa, kudy to bylo k cíli blíže. Zastavili jsme stroje a šli mokrým lesem cestou necestou až k plechovému monumentu, označující nejzápadnější bod ČR. Docela překvapením bylo, že na české straně byl stánek a tam dva naprosto zbouraní borci, kteří vyzpěvovali a nás si všimli, až když jsme odcházeli.

Následoval přejezdový mordor, tma, provoz, kosa až překvapivá, prostě pěkně motorkářské počasí. 

Ani prdel tolik nebolela, copak já, já mám tukové polštáře, ale Jirka vždycky trpěl více a teď nic.

Rozednění, resp. svítání nás zastihlo na benzince s podivným týpkem, který vypadal, že jej obtěžujeme, když chceme kafe. Mimochodem, kafe, kola a voda byly základem tohoto vytrvalostního závodu, jak jsme si naší bláznivou cestu nazvali. Přece jen, říkat, že jedeme závod zní lépe, než že jsme magoři, co se chtějí v sedlech nechat zničit.

V Budějkách už bylo pěkně vidět, ale kosa pokračovala, bylo tak 12 stupňů, nicméně nebe bez mráčku. Přes Kaplici a Vyšší Brod už to bylo jen kousek a pak jsme z rakouské strany došli k švédským šancím a k našemu předposledním cíli, nejjižnějšímu bodu ČR. Je zajímavé, že západní a jižní bod je lepší k dosažení z ciziny, než od nás. Přesto jsme jeli 99%  přes ČR a jen pár km před dosažením bodů jsme využili lepší příjezdové cesty v Rajchu a Esterajchu.

Nálada nám klesla, když jsme zjistili, že nejvýchodnější bod a cíl naší cesty/závodu/bláznovství je až za 440 km.

V ten okamžik jsem měl morálku asi nejníže, ale podržel mě Jirka, který jako správný voják nezná únavy a vysílení,  jen by vojsko a hlavně letectvo mělo trénovat nedostatek spánku, já byl v pohodě, protože už toho moc nenaspím, jen jsem byl rozbitej jak hračky, Jirka fyzicky v pohodě, ale ospalej.

Obojí se srovnalo na snídaňové benzince, kde jsme dali sváču a kafe a pak nás cesta zavedla přes Třeboň, Jindřichův Hradec, Telč a Třebíč, do kolon kolem Brna. Ty byly tedy už nad moji psychiku, ale nakonec jsme to vyřešili pomalým průjezdem středem kolony. Někteří plechovkáři však nenávidí všechny, co by je mohli předjet, a tak nám schválně blokovali cestu. Oni v pohodě v klimatizovaných autech a my na polední výhni se koupali v potu. Pořád to bylo spojka jedna, spojka dvě, stát a znovu. Ruka mě už od spojkování bolela. Čím dál jsme jeli, tím častěji jsme stavěli, protože kontaktní místo mezi jezdcem a sedlem bylo již opravdu hodně používané. Postupně jsme se přes zúžení a opravy silnic dostali až k Frýdku i Místku a pak dále do Jablůnkova. Za obcí Bukovec pak do kopce na poslední parkoviště.

Chtěl jsem se tady převléknout, že posledních pár stovek metrů dojdu v kraťasech a sandálech, ale voják byl naspídovanej, že je to závod, ať dělám, tak nakonec jsem v motorkářském a čvachtavých botách popobíhal dolů k potoku, kde je nejvýchodnější bod ČR a konečně i cíl naší výpravy. Udělali jsme závěrečné foto a zjistili, že nám celý tento okruh trval 21 hodin a šest minut (end time 16:26, 22.07.2023). Protože jsem si před startem usmyslel, že vše stihneme do 24 hodin, byl jsem spokojenej, ale pekelně unavenej. Rovnou na parkovišti jsem se svalil mezi motorky a s malými přestávkami tak zůstal ležet až do nedělního rána.

Ráno jsme, pro nedostatek vody, sešli znovu k nejvýchodnějšímu bodu, převařili vodu, posnídali, pokecali s bláznama, co jdou kolem ČR pěšky a vyrazili na 330 km dlouho cestu ke Kolínu. Kupodivu se nám jelo dobře a se třemi zastávkami jsme odpoledne dorazili do rodné vesnice. Musím říct, že bych uvedený okruh samostatně asi nedal, důležité bylo sdílení s dalším jezdcem a dvoje komunikátory, které nám stačily na povídání po celé cestě.

Jestli to někdo zkusíte také, upozorňuji na větší únavu ke konci, takže opatrně a zvážit své síly.

Má to jen jednoduchá pravidla, jet v ČR, Německem je to totiž rychlejší, u bodů lze využít zkrácení přístupu pěšky z ciziny, a případně zveřejnit, jak dlouho to trvalo.

Pár dat: celková délka okruhu, ujetá na motorkách byla 1 054,7 km, včetně vzdálenosti od startu pak 1 207 km a s cestou domů pak celý výlet 1 547 km.

Skaven/Martin

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE