Dovolená s Yuki ST125TR

Den 1

Vyjet dopoledne se tedy moc nepovedlo. V neděli se mi tak moc nechtělo dobalit věci, že jsem raději podnikl večer 100 km testovací jízdu s kamarádem. Ten jel na Hondě Dominator 650, takže jsem té svojí malorážce pořádně zatápěl. Šlapalo to ale celkem v pořádku a nic nenaznačovalo nějaké problémy s uchycením kufru a brašen.

Po půl dvanácté se ale povedlo dobalit zbytek věcí a a odstartovat. První cesta vede hned pro poslední malou zásobu proviantu a na benzínku. Divím se, že jsem tam netlačil! Dotankováno 7 litrů, do nádrže, kam se vejde asi 7 litrů. A já mu říkal, že mám benzín na 100 km. Tak to tedy byla sakra velká pravda.

Od čerpačky už ale jedu směr Polná zkratkou přes Věžnice. V polné na rozcestí tradičně zvolím tu špatnou trasu. Kolikrát už? Polná je pro mě prostě zakletá. Do Přibyslavi ale dojíždím alternativní cestou. Pokračuji na Ždírec nad Doubravou a najednou značka slepá silnice. Značka objízdné trasy už ale chybí. Zkouším Ždírec stejně ale projet. Bohužel tam visí dva policajti a všude zákazy vjezdu. Kašlu na to a objížďku hledám sám přes Střížov. Tady si v ostré zatáčce skoro ustelu. Až musí noha na zem. Silničáři tu bez varování opravují silnici metodou kupa štěrku a díru do zimy nahradí hrbol. Předpokládám, že každý motorkář má k téhle opravě značnou averzi.

Ve dvě hodiny už ale sedím ve Slatiňanech ve známém motorestu Bonet (shodou okolností příjmení ředitele firmy, kde pracuji). Takže ani na dovolené nebude pokoj od práce? Tak to tedy ne! K obědu si dávám býčí žlázy, což je zde moje tradiční jídlo a malinovku. To abych za chvíli popojel do army shopu, kde jsem si plánoval koupit „atombordel“. Ten teda namají, ale kalhoty k mytí poslouží stejně dobře. Padana hadr. O jakékoliv neprodyšnosti těch kalhot nemám sebemenších pochyb a to za pouhých 30 Kč. Vršek musí zmáknout kožená bunda. Je přeci čerstvě natřena tukem.

Kousek za Slatiňany trochu bloudím, ale nakonec jedu směr Čáslav. Během chvíle projíždím silnice všech tříd. Od těch prorostlých trávou (mám rád) až po ty, kde je 90 jen číslo (nemám rád). Vím, že mám před sebou dlouhou cestu a tak jedu pohodu a šetřím stroj. Takže 7500 otáček, což je asi 70 km/h.

Míjím Čáslav, Kutnou Horu, Kolín a pomalu se začínám poohlížet po čerpačce. Téměř 200 km už je na hraně. V tuhle chvíli nepotkám jedinou benzínku. Jak je to na takové silnici vůbec možné? Snad 40 km a nic. Za Osečkem konečně vytoužená benzínka. Dávám si delší pauzu (kratší byly) a dotankovávám 5,76 litrů. Mohl jsem být v klidu. Tenhle čínský stroj na dálku nic nebere. No vlastně nikdy nebere. Spotřeba je přesně na úrovni 3 litrů. Pro sichr ještě kupuji 3 plechovky piva na večer do tábořiště.

Kilometry teď ubíhají samy, ale to se má ještě změnit. Asi 20 km od Poděbrad začal stroj znít a chovat se divně. A tenhle jev se zdá stupňuje. Donutí mě to dát jemu i sobě pauzu. Obhlížím, co může být špatně. Vcelku často se zde následkem velkých vibrací něco uvolní. Nenacházím ale nic. Zvuky se při další cestě linou zlověstné, ale Kokořín jsem v půl 7 zdolal. Tedy zatím jen tábořiště U Splávku. Na hrad se chystám až v úterý. Yuki ukazuje 19 501 km, takže dnes ujeto 268 km za půlden.

Platím za noc 100 Kč. Za ubytování mě, motorky a stanu je to 90 Kč a 10 Kč je tuzér. Tábořiště je fajn, ale nervozita ze stroje nedovoluje si ho pořádně užít. Po rozdělání tábora obhlížím motorku znovu a ejhle, zadnímu držáku motoru chybí matka. Na závadu mě přivádí podivný pohyb motoru při šlapnutí na řetěz. Na mobilu hledám nejbližší servis, který je v Mšeně a po lehké večeři (zlaté dědictví) otvírám plechovku piva a knihu Petra Hošťálka Hedvábnou stezkou na motorce Yuki. Tu jsem prostě na tuhle cestu musel mít. Setmělo se a já jdu spát. Tedy pokouším se o to. Nikdy jsem si nemyslel, že chrápání z 10 metrů vzdáleného vedlejšího stanu můžu slyšet s takovou intenzitou. Nakonec ale v záplavě německých slov usínám.

Den 2

Spánek nebyl nic moc, ale to tak první noc mimo vlastní postel mívám. Bydlím v údolí u vody, takže vím, jaká tam bývá ráno zima. A byla! Nicméně beru do ruky knihu a po necelé hodině dělám kafe a polévku na zahřátí. Jedna kostka lihu a je to. Poté asi půl hodiny čekají 2 malý kluci, především teda ten menší, než pojedu. Jen jestli hochu! Já se ale snažím usušit stan a balím věci. To druhé se mi povede, ale to první nikoliv. Nakonec je sbaleno, dávám sytič naplno a startuji na drc. Kluci koukají tak zhypnotizovaně na mě a motorku, že když jim zamávám, chudáci ani nevím, co mají udělat. Snažím se odjet důstojně tak, aby v tom tak šíleně nemlátilo a vyrážím směr Mšeno, do vytouženého servisu.

Starší pán je velice ochotný a za chvilku je nová matka s podložkou na místě. Ještě si došponovávám řetěz (dostal asi trochu zabrat) a povídám si s pánem. Ten mi vypráví, jak si dřív dělali rámy na motorky a skládali je ze všeho možného. Povídáme i o dalších věcech. To už náš rozhovor utíná zřejmě manželka, volající pána na kafe. Kdyby mě tak taky někdo dělal kafe. Tímto děkuji panu Miroslavu Prieložnému za pomoc při opravě motorky a za jeho ochotu.

Motorka už ty šílené zvuky nevydává. A i pocitově už je lepší, ale úplně jako na začátku cesty to není. Do 6000 otáček je to dobré, poté nastávají pazvuky, které se do té doby neobjevovaly. Kolem 7500 otáček je to zase lepší a to jsou naštěstí ty otáčky, kde se motor nejčastěji pohybuje. Vydrž, co vydrž. Řeším to tedy spíše v těch vyšších otáčkách. Jinak to ale jede suprově. Výkon nechybí, spíš bych řekl, že se stroj trochu rozjel. Snad to není známé pravidlo před smrtí to nejlíp jede.

Již klidnější se tedy vrací zpět do Kokořína, dobýt ten hrad. Nejprve mě ale zláká cesta nahoru kolem hradu, kterou si projedu. Ta cesta je na motorku super a v tunýlku i jinak tichá Yuki vyvádí jak divá. A že jsem jí tam taky protočil. Jen pozor, cesta rozbitá a místy je i štěrk a písek. Vlastně cesta z Kokořína do Mšena má taky krásné serpentýny, ale stejný problém s kvalitou. Také tam dnes opět řádí silničáři s jejich jemným kačírkem. Ale to už parkuji a vyrážím na tu prohlídku hradu. Vskutku zajímavá stavba a vyhlídka z věže. Mě nejvíc ale zaujme dřevěné obložení stropu v poslední patře obytné části. Super. Pod hradem se zavodňuji malinovkou a vyrážím na tozhlednu Vrátenská hora.

U ní je zrovna nejpočetnější táborová skupina, kterou jsem kdy viděl. Po chvíli se mi povede dostat ke kase, kde mezitím skupina vykupuje většinu suvenýrů. Proderu se konečně i na rozhlednu. Na parkovišti pod rozhlednou následuje další pokus o nápravu pazvuků. Zdá se mi, že příruba na výfuku dobře nesedí. I když koleno vůli nemá, upravuji usazení a ještě upravuji váleček na lance spojky, který se začal dotýkat kolene výfuku. Nic z toho ale nepomáhá, tak pokračuji dále na hrad Houska.

Těsně pod Houskou je hospoda, kterou mi mechanik doporučil. Já už mám pořádný hlad, ale bohužel je tam zrovna soukromá akce. Takže pokračuji opravdu strmým kopce dále na hrad. V bezprostřední blízkosti parkoviště vidím super enduro zkratku, kde bych mohl objet auto v protisměru, ale myšlenka přichází pozdě a já bych si nerad při tom manévru na poslední chvíli ustlal. Na hrad přicházím 14:15 (prohlídky začínají v celou). Opět si objednávám malinovku a čekám. Podívat se na pohyblivé peklo, které je na Fimfára a velice mě zaujalo mě však napadne až po prohlídce. Mohl jsem si to čekání ukrátit. Nejpříjemnější průvodkyně, co jsem kdy zažil za to ale stála. Nesnáším ten klasický hlas průvodců. Tohle ale bylo jiné, lepší. Někdo mi kdysi říkal, že by Houska měla být tajemná a v první chvíli jsem se opravdu cítil podivně. Že bych si snad něco vsugeroval? Nebo že by to byla ta radioaktivní voda ve 270 metrů hluboké studni na nádvoří? Nepil jsem jí!Po prohlídce jdu alespoň pod parkoviště na klobásu a nealko pivo Rohozec jsem viděl poprvé, tak jsem ho zkusil a nechutná nejhůř. Ale už je čas vyrazit na Mácháč.

Chystám se do kempu Březňák, který byl na internetu vychválen. Taky tam ale bylo, že stany ano. Na recepci je mi ale řečeno stany ne. A to tam byl Březňák 12° za 20 Kč! Raději jsem se 3x podíval, jestli to není cena za třetinku, ale ne. Levnější dvanáctka je už jen v Kácově a taky nejlepší, co jsem ochutnal. Před kempem ta mrcha nechce chytnout. To teplá někdy dělá. Vypínám a zapínám chcípák, stejně i „klíček“ (ten předchozí garážmistr zalomil, tak klíček zatím nemám). Procedura pomáhá a už to vrčí. Pozornosti občerstvujících se to ale neuniká. Jedu tedy do předchozího kempu Borný. Nějak extra se mi tu nelíbí, potřebuji však už sprchu. Najdu místo k postavení stanu. Kdoví proč ho tam nikdo jiný nemá? Asi spaní na šiškách ostatní dávají přednost před rovinnou a trávou. Já tedy už ne. Rozbaluji tábor a zabezpečuji motorku proti pádu. Nechci, aby lehla na spojkovou páčku a teprve ne Němcům na tu Audi S4. Tak a jdu se vymáchat do Mácháče. Víc jak 50 metrů nemůžu najít hloubku vhodnou k plavbě. Jak někde může být tak mírný vstup do vody? Po koupeli kráčím do sprch. Sprcha za 10 Kč a čas nikde. Tuším 2 minuty a tuším dobře. Ač se snažím, to háro a celý den spíše pochodů v džínách a motorkářských botách smýt nestíhám. Tak zabalen do ručníku házím do automatu další pětku a asi v rámci rovnoměrného opotřebení sprch se rozbliká sprcha vedle. Zbývá mi zbytečná minuta a půl. Po sprše večeřím a koukám na předpověď. Zatahuje se a v noci bude pršet. No aspoň bude ta noc teplá. Do tmy čtu knížku a ještě před tím zabezpečím všechno před deštěm. Po setmění je ten praví čas zaznamenat ve světle místní pizzerie všechny vjemy na papír. Mají tu Gambrinus 11°. Tak aspoň, že to není desítka. Jak já vzpomínám na toho Březňáka, ale je to celkem dálka.

Dnes ujeto jen 81 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE