Moje cesta domů aneb Jak jsem se stal motorkářem

Předem upozorňuji, že toto není z 90% popis cesty odněkud někam, ale mojí „cesty“ ze čtyř na dvě kola.

Tato moje cesta začala někdy v létě 2014, když jsem strávil pár dnů v kempu u Liptovské Mary v sousedství 3 chlapíků z Německa, co tam přijeli na starých Dněprech se sajdkama a 3 dny se tam snažili ve vší počestnosti otrávit alkoholem. Nepovedlo se jim to, tak pak zase nastartovali a jeli dál. Zvuk nakopávaných mašin a obecenstvo, které přitáhli, mě dostalo. Když to pak jednomu nechtělo chytit, zjistili, že má ruplou hadičku a benzín teče ven. Minutová oprava izolačkou, nakopnutí a jede se... Čím více o tom uvažuju, tím jsem si jistější, že tohle byl ten zlom, kdy jsem si ve svých 38 (!) řekl, sakra tohle chci zažít taky (a klidně i bez toho chlastu a obecenstva). Vzápětí jsme se s kámošema domluvili, že na 40-tiny si vyjedeme na motorkách a mi bylo jasné, že pokud z toho necuknu, je přede mnou po 20 letech zase autoškola, učení se něčemu úplně novému, ale taky snad příslib netušených zážitků. A ani v jednom jsem se nemýlil.

Následující rok jsme se průběžně ujišťovali, že naše plány stále platí, přestože tehdy na 3 lidi připadaly 2 řidičáky a 1 motorka (a na mě z toho nic...). Takže mi nezbývalo než buď od plánu ustoupit anebo se opravdu do té autoškoly přihlásit. Fakt se mi do toho v tu chvíli moc nechtělo. Vzpomněl jsem si ale, jak jsme se před 20 lety pro změnu s úplně jiným kámošem hecli a šli si skočit padákem. Taky se nám v určité fázi přestalo chtít, ale překonali jsme to a byl to zážitek na celý život. Výsledek je ten, že v červenci podávám přihlášku. Reakce lidí kolem mě jsou různé:

- rodina – „Ty ses zbláznil...v takovém věku...někde se zabiješ“

- kolegové – překvapeně zvedají obočí

- sestra u doktorky – „Hlavně dávejte na sebe pozor“

- kámoši – pochechtávají se (mrchy)

Krátce na to jsem v podstatě poprvé (pokud nepočítám jedno svezení před asi čtvrtstoletím) sedl na motorku (Bandit 650) a začal poctivě vykružovat autoškolové osmičky na parkovišti. Samozřejmě než jsem alespoň trošku získal cit v plynu, byly to spíše přískoky vpřed. Chudák učitel byl ale trpělivý, a že mi to už šlo po nějaké půlhodině náramně, mohl jsem hned první jízdu na silnici a prožil jsem první okouzlení šlehajícím vzduchem ve stylu třicítka na tachometru a v očích smrt ;-)

Odpolední jízdy v tom parném létě byly výživné a já končil vždycky zborcený potem, ale taky s pořádnou dávkou endorfinů v krvi.  Věděl jsem už jistě, že jsem se rozhodl správně. A protože mi to šlo náramně i dále, měl jsem na začátku září hotovo. Testy na 100%, jízda bez ztráty kytičky. Už to jen vydržet počkat 3 týdny na ten kýžený den, kdy si půjdu vyzvednout nové papíry s fajfkou u Amax (dávat pětikilo za expresní vyřízení se mi nechtělo). To byla totiž poslední překážka k tomu, abych mohl konečně vsednout na svého oře.

Ten na mě už pár týdnů čekal v garáži v Přerově u kámoše, který byl ochotný mi jej stáhnout od původního majitele (díky Honzo!). Když totiž člověk s něčím začíná v takovém věku, musí sebou trochu hodit, takže jsem během autoškoly nelenil a stihl jsem si pořídit krásného bublu Maraudera VZ800 a samozřejmě taky stáj pro něj.

Kýžený den nastal ve středu 23.9.2015. Dopoledne jsem ještě lehce trénoval ve vltavské ledové tříšti, teda co to melu, dopoledne jsem si vyzvedl ještě mokré papíry a ve 13 hodin jsem už seděl se škopkem v ruce ve vlaku směr Přerov. Čekal jsem, že mě kámoš stylově vyzvedne na jeho enduru z provenience BMW, ale nakonec jsem vzal zavděk i autem. Bubla už na mě oddaně čekal. Stačilo se ještě nějaké 2 hoďky potrápit s montáží padáku, kterou nám lehce zkomplikovaly zatuhlé šrouby a taky fakt, že padák z druhé (či kdovíkolikáté) ruky nepasoval úplně dokonale. Nicméně trocha hrubé síly, pořádná monterpáka a samozřejmě naše mimořádná šikovnost (to hlavně!!!) nakonec slavily úspěch a pak přišla ta slavná chvíle, na kterou obyvatelé okolních domů budou ještě dlouho vzpomínat. Zablesko se, zaduněly hromy, tabulky v oknech se rozechvěly a z oblaků kouře jsem se vynořil já a můj stroj... No dobře, trochu přeháním, ale vzpomeňte si sami na pocit, když jste sedli na svoji novou, ne-li přímo první mašinu.

Nebudu vás unavovat líčením všech zážitků z této první jízdy, shrnu je jen do několika pouček:

- Když vyjíždíš z vedlejší na hlavní, neboj se přidat plyn, jinak ti to uprostřed křižovatky chcípne (ale rychle jsem to nahodil a nic mě naštěstí nesejmulo...)

- Mávej na protijedoucího motorkáře jen lehkým pohybem, jako by sis protahoval ruku. Mávání jak na prvního Máje způsobuje vlivem větru ztrátu stability (ale ustál jsem to...)

- Když myslíš, že cestou nezatmíš, tak určitě zatmíš (ale naštěstí znám cestu a mám dobré světlo...)

- Když myslíš, že jsi dobře oblečený, přidej ještě jednu vrstvu (ale nezmrznul jsem...)

Dokonce jsem měl tu drzost, že jsem první jízdu spojil s vyzvednutím několika lahví medu u dalšího známého a nerozbité jsem je dovezl domů do Ostravy. Vzal jsem to krásnou přírodou Oderských vrchů, abych se hned napoprvé pořádně pokochal. A abych to dovršil, vzal jsem ještě ten večer na malý okruh batůžek a sklidil jsem za to velkou pochvalu .

Koho zajímá samotná trasa, nechť se podívá do části „Detaily cestopisu“. Zvlášť doporučuji zkratku Střítež nad Ludinou – Jindřichov – Dobešov – Odry. Tam jsem se kochal až hanba ;-) Z Oder do Ostravy už to bylo po tmě a za stále klesající teploty, přiznám bez mučení, že to už mi úplně do zpěvu nebylo, přestože jsem tou cestou mnohokrát za různých klimatických podmínek jel. Ale halt na motorce je to úplně jiné, už to vím taky ;-)

Když se tak na to dívám zpětně, stal jsem se “vnitřně“  motorkářem už asi v to zmíněné léto 2014 a teď jsem jen dokončil ten první krůček. Už teď, během své první zimní pauzy (a majíce ujeto za podzim jen skromných pár set kiláků „kolem komína“), se těším na ty další krůčky a kroky. Hlavně jsem zvědavý, jestli nakonec vyjde i ta „čtyřicetinová pánská jízda“ i když vím, že to pro mě teď bude už jen jedna z mnoha. Nějak mi letos vůbec nevadí ta poměrně teplá zima (přestože se jinak považuju za vášnivého lyžaře) a nedočkavě vyhlížím první sněženky. Přes to všechno těšení přistupuju k jízdě i ke stroji s pokorou. Jsem na začátku...

Pokud jste dočetli až sem, děkuji Vám za trpělivost a těším se na Vaše komentáře a postřehy, nebo třeba přidejte vzpomínku na svoje „poprvé“. Nemám (zatím ;-))) ambice srovnávat se s těmi, co mají v sedle tisíce, či desítky a stovky tisíc km. Přesto si myslím, že tohle moje povídání může být pro některé z Vás zajímavé.

A pokud to čte někdo, kdo se teprve rozhoduje, jestli  do toho jít, mám jediné doporučení – neváhej ani minutu !!!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE