Šumperk s návratem

Cesta tam

Úvodem

Tento příběh se odehrál na počátku tisíciletí, kdy jsem se jako mladý student chtěl někam podívat po vlastní ose a k dispozici nebylo nic jiného než Babeta. Nebyla to moje první cesta na tomto stroji. Ve skutečnosti byla poslední ze série třech delších cest po naší republice. Jednalo se vždy o několikadenní cesty o celkové délce několika stovek kilometrů (za zmínku stojí zvláště ta první, která dopadla úplně jinak, než bylo plánováno. Bylo totiž léto roku 2002 a já se vydal na cestu podél jihočeských řek…). Poslední cesta se však jako jediná dochovala v psané podobě a autenticky popisuje mladické odhodlání i lehkovážnost, trampoty provázející cestování na podobných strojích a samozřejmě také poněkud úsměvnou neznalost stroje a jeho vlastností. Nespisovný jazyk cestopisu (pokud se tomu tak dá říkat) byl rovněž ponechán bez větších úprav, snad jen některé zjevné chyby byly opraveny. Také jsem ubral na peprných výrazech. Doufám, že pobaví i tak, neboť o nějakém seriózním sdělení nemůže být řeč. Dílko zároveň slouží k  otestování formy zdejších cestopisů, abych mohl v budoucnu některé hodnotnější přidat.

Nyní již zpět do roku 2005...

Dlouho jsem nikde daleko na Babetě nebyl, maximálně asi 30 km od baráku. Proto jsem se rozhodl, že letos bych to měl zlomit a zas někam vyrazit. Z minulých dlouhých jízd mám jen ty nejlepší vzpomínky (protože ty špatný se rychle zapomínají), a proto jsem se velmi těšil. Rozhodl jsem se pro Šumperk, protože tam mám dost kamarádů a u jednoho jsem měl dokonce cédéčko, což už je docela pádnej důvod pro něj vyrazit ;o)

Příprava Babety probíhala tak, že jsem ji celou umyl, vyčistil vejfuk a promazal. V ničem jsem se jinak moc nerejpal, protože když to funguje, tak proč do toho hrabat. Natankoval jsem plnou nádrž a v půl dvanáctý jsem z Turnova vyrazil na cestu. Moje strategie byla taková, že ze začátku toho musím ujet co nejvíc, dokud mě ještě moc nebolí zadek. Celou dobu foukal silnej protivítr, minimálně 5-7 m/s. Nebylo to ale tak hrozný, spíš mi větší problémy dělaly poryvy od předjíždějících kamionů.

První zastávku jsem udělal asi po hodině směrem na Hradec Králové. To už jsem byl docela ztuhlej a zadek mě bolel docela dost i přes dvě vrstvy kalhot. Ale stále jsem byl pln optimismu. Pokračoval jsem na Hradec a kromě jednoho okamžiku (kdy mě málem čelně sejmula protijedoucí předjíždějící dodávka) se nic zvláštního nestalo. V Hradci jsem uvažoval, jestli mám dobrat benzín, ale nakonec jsem se rozhodl, že radši rychle spotřebuju benzín ve flašce, co jsem si vezl s sebou, protože se mi zdálo, že moc netěsní. Do Šumperka jsem měl stejně benzínu dost, tak jsem pokračoval dál. Z Hradce jsem vyrazil na Týniště a provoz už nebyl tak hustej. Hustý ovšem bylo, že mě bolel zadek jak prase a to mně docela znechutilo pomyšlení, že ještě nejsem ani v polovině cesty. Tak jsem se rozhodl, že budu mít silnou vůli a že si udělám zastávku až v půlce cesty.

V Týništi jsem si přísahal, že už na Babetu nikdy nevlezu. Nakonec jsem zastavil někde za Vamberkem a udělal si pauzu na svačinu. Po svačině jsem byl posílen jídlem i duševně a opět jsem nabyl trochu optimismu, protože už jsem byl za půlkou, provoz nebyl, a tak jsem s chutí vyrazil dál. Asi po 10 km jsem znovu zastavil, abych přerovnal zavazadla na nosiči, protože se na tom už fakt nedalo sedět. Spacák jsem dal dozadu, takže teď jsem mohl sedět na zadní hraně sedadla, což mi umožnilo využít zcela neopotřebovanou polohu a skoro jsem si připadal, jako kdybych zrovna vyrazil na cestu. Po několika dalších kilometrech jsem očekával, že budu muset přepínat na rezervu, ale pořád se nic nedělo. Mám vyzkoušený, že na rezervu přepínám po 130 km a nádrž je prázdná po 160 km. Nakonec jsem na rezervu přepínal při 147km. Bylo mi to divný, jel jsem proti větru, ale bylo to naplněný po okraj. Pak přišla vrchařská prémie v podobě Suchého vrchu. Babetka se držela a za chvíli jsem byl nahoře. To už jsem jel na rezervu. Říkal jsem si, že to naplním, až to úplně zdechne. Cesta ze Suchého vrchu ubíhala už v pohodě, a tak jsem jen čekal, kde dojde benzín. Došel asi kilometr před kruhovým objezdem v Šumperku pod Bludovským kopcem. Celkem jsem na jednu nádrž ujel 180 km!

Do Šumperka na letiště už to byl kousíček a dorazil jsem tam z Turnova za 5,5 hodiny. Tam jsem samozřejmě způsobil menší pozdviženi, ale byla to součást plánu. V Šumperku jsem si prodloužil pobyt o jeden den, což bylo mimo plán, ale potkal jsem tam kamarády z Německa a ti mě nechali svézt na svým éru, což se neodmítá.
 

Cesta zpět

Další den ráno jsem se chystal na cestu domů. Němci taky vyráželi zpět a nabízeli mi, že mě odvezou i s Babetou. Jenže jsem jim vysvětlil, že hlavní účel mojí cesty (kromě konzumace piva) je právě ten sportovní výkon na Babetě. Poděkoval jsem jim za jejich nabídku a vyrazil jsem na Babetě k domovu. Těšil jsem se, jak to zpátky po tom větru pěkně pojede, protože vítr foukal stejně silnej jako před dvěma dny.

No, začátek cesty vůbec nebyl hezkej, protože mě nebylo nejlíp, nesnídal jsem, měl jsem žaludek jak na vodě a bolela mě hlava. Šumperskou lékárnou jsem opovrhnul a říkal jsem si, že to přejde. Jenže se to trochu stupňovalo, a když v Červený Vodě byla lékárna zavřená, tak už jsem byl docela sprostej. Abych se vyhnul stoupání přes Suchej vrch, bylo mi doporučeno objet ho severně přes Boříkovice a Pastviny. Cesta to byla hezká, kilometr od polskejch hranic, ale hlavně si z ní pamatuju, že mi bylo hrozně blbě. Chtěl jsem si lehnout na jednu z těch krásnejch louček do stínu a spát, ale měl jsem před sebou ještě moc a moc kilometrů. V kopci nad Mladovem začaly problémy. Babetka odmítla táhnout a chcípla. Myslel jsem, že problém bude v karburátoru. Ale někde u silnice se mi rozebírat karburátor fakt nechtělo. Tak jsem kolem toho asi 5 minut laboroval a Babetka mezitím vychladla (jel jsem v kuse a docela kopcovitým terénem), naskočila a jel jsem dál. Došel jsem k názoru, že se prostě přehřála a stačí ji nechat vychladnout.

Během dalších asi 10 km se nic nedělo a kromě toho, že jsem myslel, že umřu, to bylo v pohodě. V Žamberku měli otevřenou lékárnu. Koupil jsem si Ibalgin a doufal jsem, že už se všechno bude jen zlepšovat. Za Vamberkem, jak jsem vyjel z lesů, mi Babetka zazlobila podruhý. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že jízda s větrem v zádech vlastně vůbec není výhodná, protože bylo minimálně 25 stupňů ve stínu a při jízdě po větru nefoukal protivítr, takže se motor neměl jak chladit. Než jsem dojel do Hradce, stál jsem asi 4x v čím dál kratších intervalech. To už jsem z toho byl docela nervózní a začal jsem se modlit, abych vůbec dojel. V Hradci jsem dotankoval a vyrazil do centra na kafe. Tam jsem před kavárnou odstavil Babetku, sednul si na zahrádku a asi hodinu se věnoval konzumaci kafe, který mi po malým obědě někde u Týniště (polívka - silná a vyprošťovací) přišlo velice vhod. Už mi bylo dobře. Hlava mě nebolela, bylo mi vcelku fajn a domu poslední dvě hodinky jízdy. Do večera času dost, takže pohoda.

Babetka vychladla a bylo to znát. Dojel jsem bez problémů až do Úlibic, kde jsem se místními vesničkami rozhodl objet Jičín severně, protože to je kratší. Asi po kilometru jízdy po místní komunikaci Babetka opět zaprotestovala, tentokrát však nadobro. Ani po deseti minutách nechtěla jet, a tak jsem se rozhodl rozebrat ten karburátor, protože to vždycky tak divně cukalo. Odstavil jsem Babettu na výjezd z polní cesty a pustil se do toho. Kompletně jsem rozebral karburátor a všecko aspoň profouknul. Neměl jsem to čím vymejt, muselo to stačit. Občas kolem mě projel traktor z pole, tak jsem to tím prachem možná zasvinil ještě víc, než to bylo předtím, ale nějak se to povedlo. Další věc, která se mi přihodila, bylo to, že mi vyskočila pružinka, která vrací bowden od rukojetě plynu. Trvalo mi asi hodinu, než jsem ji tam dostal zpátky. Mezitím zapadlo slunce a začalo se stmívat. Nakonec jsem to nějak dal zas do kupy a Babetka kupodivu naskočila a jela. Rozhod jsem se, že čím rychlejc pojedu, tím dřív budu doma. Navíc pokud nějaká poloha plynu funguje, budu to držet. Těma vesničkama už jsem jel asi dvakrát, ale s černejma brejlema (pak už bez nich, ale s mouchama v očích) jsem dvakrát zakufroval, tak jsem to nakonec vzdal a vyrazil do Jičína, odkud jsem se chytnul. K tomu mi ještě začala blbnout elektrika, protože z předního světla se stala bludička a zadní svítilo zřejmě až na oběžnou dráhu.

Když jsem vyjel z Jičína, byla už úplná tma, z toho pole jsem ujel asi 5 km, ale pod prvním kopcem to přišlo zas. Z půlky jsem vyšlapal kopec a na tom druhým jsem u benzínky zastavil. To byl konec. Aspoň jsem si to myslel. Znovu rozebírat karburátor jsem nechtěl, co kdyby mi zas vypadla ta pružinka. Už jsem laboroval se vším co šlo, nakopával jsem ji, ale prostě nic. Domů mi chybělo 17 km. Vzal jsem telefon a zavolal jsem domů, že už asi nikam nedojedu. Měl jsem toho dost. Ted jsem si matně vzpomněl, jak mi Němci nabídli, že mě odvezou domu. Že já VŮŮŮŮL jsem nejel s nima… Zvažoval jsem dvě varianty. Buď zůstat na místě a čekat, až pro mě někdo někdy přijede nebo i za cenu popojíždění se nějak dokodrcat domů. Říkal jsem si, že kdybych jel pomalu, třeba by to nějak šlo. Asi po dvaceti minutách Babetka vychladla a kupodivu naskočila, jen jsem nevěděl, jestli ujedu 100 nebo 200 metrů. Nakonec jsem dojel až domů, ona už byla noc a bylo chladněji. Na konci cesty už jsem dávno zapomněl, že mě bolí zadek, že mám ztuhlý záda a že jsem měl za celej den jen polívku. Chtěl jsem hlavně dojet. Cesta mi trvala asi 10 hodin a měl jsem toho dost. Dokonce jsem si řekl, že to už byla moje poslední dlouhá cesta někam na Babetě, že to nemám zapotřebí. Ale ono mě to zas příští rok nedá a někam vyrazím.

Dovětek: Ta cesta byla opravdu poslední. Po letech jsem se k ježdění vrátil, ale už na jiných strojích. O tom snad někdy příště.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE