Pro výhru k moři na Pelješac

Úvod

 Nápad na tuto ‘‘MotoDovču‘‘ se zrodil  na dovolené v Chorvatském Sreseru (klidná rybářská vesnička), na poloostrově Pelješač. Tady trávíme, a rádi, své rodinné dovolené již třetím rokem, u jedné milé rodiny (tímto zdravím rodinu Urlic a celý Sreser). Ubytování skromné, ale útulné a levné, pokud to bude jen trošku možné i nadále se sem budu vracet relaxovat do klidu a pohody Sreserských zátočin. 

Nápad se zrodil jednoho krásného nedělního večera v restauraci  Modro oko, majitelem je syn naších bytných Maro, popíjeli jsme spolu lahodný mok Karlovačko (ať si kdo chce, co chce říká mi šmakuje) a zasmažovali Marovou Travaricou, Já už notně osvěžen, hodím jen tak do placu: Maro je tu krásně, přijedu na motorce,vsaď se! Maro ani sekundu neváha s odpovědí: Ruku na to! Když do neděle přijedeš, máš  dvoulitr Travarice, a jak ne příští rok mi dovezeš dvanáct Plzni dvanáctek! No a bylo hotovo, strašně nerad prohrávám a MotoDovča stejně byla v plánu, akorát že podél CZ hranic. Ve středu 8. července jsme se sbalili, a hurá domů na druhý den jsme dorazili, Lenka rychle vyprala, nabalila dcerku na tábor, já zatím vše přichystal na odjezd směr CHorvatsko.V pátek 10. července LP 2015 odvážíme naši milou Kačenku k autobusu do tábora.

 V podvečer vyrážíme. HURÁÁÁ

1. den, pátek 10.7.2015        

Orlová - odjezd večer ve 20 hodin plán jasný, přesun ke kamarádovi Emilkovi (bývalý spolupracovník ,nyní rentiér) na Slovensko do Mojtína. Přijíždíme kolem 23hodiny. Teď rychle zaparkovat a převlíknout. Po seznámení Lenky s Emilem, Emo na mně: dáš si štamprli, tu moju dobru (domácí 51% slivovička), jasně dvě vlezou. No a spát se šlo asi tak ve tři ráno, až jsme koukli na dno.   

ujeto 167 km

2. den, sobota                                                                               

Ráno brzy vstávám asi v osm, a ač nerad, nechávám Lenku spinkat. Emilovi přijeli kámoši pomáhat rozvážet hlínu na terénní úpravy, neváhám ani chviličku, dopíjím kafíčko, chytám lopatu a přikládám ruku k dílu, alkohol musí stejně z těla ven! Kolem oběda se budí má drahá polovička, kafíčko, loučení a odjez cca ve 13 hodin. Je třeba dohnat ztracený čas, takže hned v Povážské Bystrici nájezd na dálnici až do Nitry, pak přes Nové Zámky na hranici do Maďarska, přejíždíme přes Komárno, tady rychlý oběd před Kauflandem. 

  

Po vydatném obídku (zapečené rohlíky se sýrem a anglickou) pokračujeme k Balatonu, chtěli jsme tam přespat, ale ouha! Neznalost řeči a plně obsazené penziony velí k další jízdě, nu což snad se brzy naskytne vhodné ubytování, omyl v Maďarsku se nám nepodařilo ubytovat. Pomalu, ale jistě se šeří, začínám litovat, že jsem nezabalil spacáky a stan. Na Chorvatskou hranici Barcs – Terezino Polje už dojíždíme za tmy. Chorvatští celníci kontrolují pasy, ptám se na nejbližší ubytování, celkem ochotně mi jeden z nich radí penzion cca 10km u benzínky, pěkně poděkuji, schovám pasy a s vidinou brzkého ubytovaní a občerstvení uháním k penzionu. Po deseti minutách přijíždíme, ale smůla pumpa zavřená a penzion zrušen, jedeme dále. Dalších 10 minut, tu mi na rameno bouchá Lenička a ukazuje doprava, neváhám, odbočuju, po dvou třech kilometříkách dojíždíme do Koriji, restaurace-penzion a cedule 0-24. 

 

S majitelem domlouvám cenu, 30€ noc a moto v garáži, paráda. Ubytujeme se a hurá na občerstvení,koštuju Chorvatské pivo PAN, Maro tvrdí, že je jejich nejlepší (nesdílím jeho názor), špatné nebylo, ale Karlovačko mám raději. Druhý den mi připomněl základní vojenskou službu – Zrychlený přesun, ale o to nudnější a nezáživnější cesta, až na krátký úsek Maďarskem.

Druhý den najeto 521 km

3. den, neděle

Po ranním vysprchování a snídaní v restauraci penzionu, vyjíždíme poměrně včas, a to přesně v 8hodin a 45minut vstříc novým zážitkům.První úsek cesty Chorvatskem ubíhal pohodově, cirka po 140km přijíždíme na Bosenskou (BiH) hranici, Stara Gradiška. Po útrapné půl hodince, v horku žhnoucího jižního slunce se konečně dostáváme k celnici, po klasické kontrole nejen pasu, ale i moto dokladu a zelené karty, se přesouváme k nejbližší restauraci a parkujeme do stínu košatého stromů.

Objednáváme papu a tutu, musím pochválit Bosenskou kuchyni, chutnalo a za pár korun, teda marek konvertibilních (BAM ,cca  ½€). Po občerstvení a osvěžení přišla na řadu kávička, ale jaká? Výborná! Servírovaná v mosazné džezvě. Tak nám zachutnala, že jsme se rozhodli pořídit si džezvu domů a naučit se vařit pravého ‘‘TURKA‘‘, není to nic náročného, jen třeba mít trošku více času, ale to odbočuji od příběhů. Při příchodu servírky, s knírem pod nosem, za který by se nestyděl ani chlap, snažím se domluvit, kde džezvu koupit. Žádný problém, za 5€ kupuju právě tu, s které si kafíčko vychutnávám.

Tak a jedeme dále, ze své jediné cesty kamionem do BiH vím, že do Banja Luky nuda, velký provoz a sama vesnice, proto bez jediného zaváhání, vjíždím na dálnici, projíždím celkem plynule přes město a hned za ním to začíná. 

Nádherná scenerie, vpravo skály, nalevo čistá řeka Vrbas, cesta se skvělým asfaltem se nádherně klikatí podél, co víc si pro cestu na stroji jedné stopy přát?! Ještě krásné počasí, na které jsme měli štěstí. S radosti z jízdy polykáme kilometry, v nějaké vesnici, název si už nepamatuju, zastavujeme ke krátkému odpočinku. V místním krámku si kupujeme chlazené ovocné pivečko a jdeme relaxovat k řece.

Po krátkém osvěžení v průzračně čisté a chladné řece odjíždíme, stále samá zatáčka a nádherná příroda kol do kola. Asfalt solidní, jen na úseku asi dvaceti kilometrů, bylo občas vyfrézovaná vozovka. Opět se hlásí žízeň, stavujeme se v restauraci  ŠEST BRAĆE, osvěžení bez alkoholickým pivem a kafíčkem pokračujeme směr Mostar. 

U cesty vidíme trhy, tak zastavíme, zalíbila se nám souprava na vaření kávy, za 35BAM. Marky už došly, po domluvě s trhovcem platíme 18 €, Lenka podává trhovci dvacku, vydává 22€. Poděkujeme za dobrý kšeft a hurá směr Sreser, nyní už podél řeky Neretvy. Cesta stále pěkná, stále samá zatáčka, stále v horku. Příjezd na hranici Metkovič, tady rychlovka, rovnou k celníkovi, pasy ani nechce. Až k pobřeží sledujeme tok Neretvy, také u vyústění se tváří čistě, určitě čistěji, než mi známe řeky. Ještě jednou přes hranici do BiH a jejich krátký asi 12-ti kilometrový úsek přímořského území s letoviskem Neum. Už jen kousek pouhý, k odbočce na poloostrov Pelješač, jsme tam, už na nás zírají hradby z kopce ve městě Ston.

Začíná se stmívat, do Sreseru dorážíme před desátou, už téměř za tmy. Zastavuji přímo u apartmánu pána Urliče, nevěří vlastním očím. Celou dobu nejspíš také nevěřil, že přijedeme, to ale netuši jací jsme dobrodruzi. Hned jak jsme se přivítali a probral se z šoku, podává mi ‘‘TO‘‘, čemu jsem vděčný za tento nádherný výlet, TRAVARICU dvoulitr,  ještě stále sedím v sedle. Po zaparkování a ubytování, klábosíme u kafíčka a speciality pana domácího, nazývá to Becherovkou, až na tu hodně nasládlou chuť, tam podoba  je. Milivoj nám velkoryse nabízí ubytování po dobu tří dnů zdarma, s radosti a díky přijímáme, bohužel z nedostatku času, zůstáváme dny dva. Ještě téhož večera, si jdeme společně k moři vychutnávat atmosféru, právě probíhající slavnosti ryby a vína. Tolik lidí jsme za tu dobu, co zde jezdíme nezažili, ono totiž bylo víno i ryby zdarma. Není tedy vůbec nic divného, že se ten večer všude mluvilo Polsky a Česky. Chvíli posedíme v Baru u Mara, nemá čas, nestíhá obsluhovat. Dáváme si pivečko, potom bychom rádi ochutnali víno a rybu, ejhle, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí!!! Už na nás nezbylo, tak se vracíme do baru, loučíme se s Marem a jdeme konečně na kutě.

Třetí den ujeto 540 nádherných kilometrů.

4. Den, pondělí

Odpočinkový den, vyjížďka tradiční foceni před tunelem Dingač, oběd v Potomje a zpět do Sreseru, koupání v moři a lenošení po zbytek dne.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE