Třikrát se obrací Rio Pecos

1. den (úterý)

Nespěcháme, chceme těch pár dní pojmout jako dovolenou se vším všudy, takže hlavně na pohodu. Proto z domu vyrážíme až v devět hodin. Jedeme ze Znojma na Hevlín, pak přes hranice do Rakouska a projíždíme přes Zistersdorf, Zwerndorf, Prellenkirchen a Pamhagen, pak překračujeme hranice do Maďarska a pokračujeme směr Szombathely. Zatímco v Rakousku byly cesty moc hezké, o Maďarsku se toto už říct nedá. Já osobně Maďarsko zrovna v lásce nemám. Pořád samá rovina, nikde nic a v těch jejich Forintech aby se prase vyznalo. Zastavujeme se na jídlo. Chceme platit kartou, žádný problém. Ale pan vrchní se seknul a naúčtoval nám o něco málo víc, než měl. Takže rozdíl vykompenzoval v maďarských Forintech. To přesně jsem nechtěl. Co teď s tím, že? No nic, jedeme dál.

Dnes plánujeme přejet hranice do Chorvatska a míříme do Varaždinu. Projíždíme cípek Slovinska. Ani hranice HU/SLO a ani SLO/HR se žádné fronty nekonají, projíždíme krásně plynule až do cíle. Ubytování se jmenuje Arcobaleno Apartments and Rooms. Hezké čisté ubytování, ale bez klimatizace, která by se právě dnes hooodně šikla. Je tam jakási věc, do které se sype led a pak ventilátor rozhání ochlazený vzduch, který vzniká rozpouštěním toho ledu. Takže po chvíli tam máme stejně vedro jak v pekle a navíc vlhko jak v prádelně. Ženě se z vlhka kudrnatí vlasy, takže za chvíli to má jak Boney M, no, snad se s tím zítra vejde do helmy.

Večer si jdeme ještě nakoupit zásoby do nedalekého marketu. Když se vracíme, začíná se z ničeho nic zvedat silný vítr a zatahuje se obloha. Říkám si, že se aspoň ochladí a bude dýchatelno. Jsme na pokoji a koukáme na most, který je kousek od hotelu. Najednou se pod něj začnou sjíždět auta a zůstávají tam. Až začaly lítat všechny věci kolem a obloha zčernala, mi došlo, že se šli ukrýt před možnými kroupami nebo něčím horším. Přišla průtrž, vzduchem lítaly popelnice, reklamní poutače aj. Jak ta hrůza přestala a už jen pršelo, byl jsem se podívat, jak je na tom motorka. Ta naštěstí statečně držela na stojánku, jako by se nic nedělo, zatímco kolem ní byla spoušť. Snad už dnes nic nepřijde.

Ujeto 386 km.

2. den (středa)

Ráno nám majitel přinese snídani až na pokoj. Snídaně byla vydatná a dobrá. Pobalíme se a vyrážíme. Jak jinak, než zase v devět hodin. Slunko peče, není na co čekat. Musíme projet i Záhřebem, na což se vůbec netěším, protože si umím představit, jak bude asi hlavní město zasekané. K našemu překvapení projíždíme celým městem na zelenou vlnu. Nikde nestavíme a najednou jsme z něj venku, ani nevím, jak se nám to podařilo. Od začátku jedeme záměrně mimo dálnice. Projíždíme chorvatským vnitrozemím někde ve vyšší oblasti, asfalt zmizel, projíždíme kolem nějakého vojenského prostoru, když se na nás v zatáčce vyřítí kohout. Možná hlídal ten vojenský prostor, nevím, každopádně byl neozbrojený. Spíš takový kamikaze. Jak nás zahlédl, vyřítil se od krajnice přímo proti nám. Dostal levým předním tlumičem a stupačkou. Rozlétlo se kolem peří a jen v zrcátku jsem viděl, jak se zvedá a zcela zdráv odchází pouze se zlomenou pýchou, že tentokrát nevyhrál. Pořád lepší než narazit na něco většího. Ani o psa bych nestál, nedejbože pak třeba medvěd.

Pokračujeme dál směr NP Plitivce. Nechceme ho navštívit, jen tudy vede naše cesta. Jak tak projíždíme kolem, vidíme všude spoustu aut, autobusů, turistů, jsem rád, že se nechceme zastavit. Dál pokračujeme na Jošani a Gračac. Krajina je jak na divokém západě. Vyprahlo vlevo, vyprahlo vpravo, nikde nikdo, jedeme jenom my. U cesty je dost odpočívadel, ale ani nechceme zastavovat, protože nikde není žádná stříška, kam bychom se mohli schovat. Mít nějakou závadu na motorce, tak tu zdechneme žízní, slunce nás spálí a za chvíli nás začnou škubat supi. Kousek za Gračacem vidím, že na obou okrajích silnice jsou závory. Přemýšlím, kde jsem to už viděl a už vím. V Alpách. Když se uzavře cesta, tak se prostě dají závory a nikdo nesmí projet. Ale tady? No ano, přijíždíme do pohoří Velebit. Tak, to je ale malér. Ne kvůli mně, ale kvůli ženě, protože ta má hrůzu z výšek. Tak mlčím a dělám mrtvého brouka, jako že jsem žádné závory neviděl. Klidně bych to i objel, ale nebylo kudy. A za chvíli to přichází. Zatáčky a daleké výhledy. Já mám tyto scenérie moc rád, ale když za vámi sedí spolujezdec, o kterém víte, že z toho má hrůzu, tak to není ono. Jako bych slyšel zvuky z drtícího se železa, jak se rukama vzadu drží motorky. Jak sama žena říká: „Kdybychom někam spadli, tak by mě hasiči museli odřezat i s těma madlama, protože já je nepustím“. Takže jí nezbývá, než zavřít oči a čekat, až jí řeknu, že už to máme za sebou.

Za chvíli se dostáváme na rovinu, tak jí říkám, že už se může dívat. Musím jí to říct ještě dvakrát, než mi uvěří a opravdu otevře oči. Blížíme se k pobřeží. Dnešním cílem je Pansion Kiko v Seline, kde chceme strávit dvě noci. Destinace není vybraná náhodně. Seline sousedí s vesničkou Starigrad, kde je Vinnetou muzeum a taky je odtud kousek k řece Zrmanja (Rio Pecos) a Tulove Grede (Nuget Tsil). A taky se chceme trošku ošplouchnout v moři. Ještě se po příjezdu díváme na internet a tam hrůzostrašné zprávy, že cca 2 hodiny po tom, co jsme projeli Záhřebem, tam přišel přívalový déšť a způsobil bleskové povodně, velké ztráty na majetku a zdraví lidí. Uff, to bylo o fous.

Večer jdeme do restaurace, kde si dávám rizoto s mořskými plody a pivo. Moc mi to chutnalo. Akorát nevím, jestli to byl nějaký úžeh nebo nově získaná alergie na mořské plody, no prostě od půlnoci do rána jsem blil jak šakal a vůbec nevím proč.

Ujeto 363 km.

3. den (čtvrtek)

Dnes se válíme u vody. Ani se mi nikam nechce, protože mám pořád žaludek na vodě, a tak jsem radši v polostínu. Až odpoledne už je mi fajn, tak jdeme do muzea, které vzniklo na počest natáčení filmů o Vinnetouovi a taky přímo tady herci tehdy byli ubytovaní. Vlastně je to část původního starého hotelu. Muzeum není otevřeno denně, je třeba si zjistit otevírací dobu, ale to je na webu, vstupné je dobrovolné. Je to krásný pocit být tady. Vinnetou je prostě Vinnetou. Večer se domlouváme, že zítra pojedu k Zrmanji a na Tulove Grede sám. Žena není moc ráda, když jsem v zahraničí sám, co kdyby se něco stalo, ale dobrá motivace pro ni byla, že pojedu do hor a ta její závrať, prostě radši bude chytat bronz u moře.

4. den (pátek)

Takže ráno pac a pusu a jedu. Moc se těším. Uvidím místa, která znám jen z filmu a už tak dlouho jsem se sem chystal. Přijíždím na místo Pariževačka glavica. Na parkovišti je pár aut, ale lidí málo. Když myslím málo, tak max. 5. To mi vyhovuje. Bundu a helmu zamykám v kufru. Jdu kousek pěšky a najednou vidím tu scenérii. Tady stálo pueblo a tam dole na řece Rio Pecos si Old Shatterhand vybojoval s Inču-Čunou svůj život a život svých přátel, když na kánoi děravé jako ústa staré ženy musel dorazit první k cedru. Ještě jsou vidět místa, kde byly mučednické kůly. Ty už tam, samozřejmě, dnes nejsou, ale je vidět, kde byly i po těch letech. Sedám si na kámen a dívám se do dálky na řeku. Nikdo mě neruší. Je mi krásně. Od dětství mě provází Vinnetou. Nejen, že je to nadčasová záležitost, ale v těch filmech je něco, co mi v našich životech někdy chybí. Právo, čest, potrestané bezpráví… A tady to všechno bylo. Jak jsem tam tak seděl, připadalo mi, jako bych toho všeho byl teď součástí. Nechtělo se mi ani pryč. Vlastně jsem ani nemusel. Vždyť je času dost. Zavírám oči a představuju si, jak na protějším břehu běží stádo bizonů, jak Nšo-Či přiveze z Roswellu důkaz o tom, že Old Shatterhand osvobodil Vinnetoua ze zajetí Kyjovů a spoustu dalších scén, které vznikly právě na tomto místě. Vím, byl to film, ale já mám pocit, jako by se to opravdu stalo.

Přesouvám se dál. Už jsem propocený až na trenky, ale vůbec mi to nevadí. Začalo se objevovat více lidí. Spousta Čechů a Němců a jeli právě sem. Film se natáčel v šedesátých letech a pořád má takovou magickou přitažlivost. Jedu po úzkých klikatých silničkách a stoupám vzhůru. Říkám si, že ještě že to nevidí žena. Pak najednou přijedu ke značce „KRAJ ASFALTA“, za kterou už jsou jenom šutry. Nemám vůbec zkušenosti s offroadem, ani to není můj cíl, tak chvíli přemýšlím, jestli mám pokračovat. No jo, ale pěšky je to strašně daleko, přece se nepodělám. Pojedu prostě opatrně a určitě to zvládnu. A šlo to. Zpočátku jsem byl hodně opatrný, ale pak už jsem jel skoro jak na asfaltu.

Přijíždím do místa, kde je pamětní deska „In memoriam Pierre Brice Winnetou 1929 – 2015“. Je tam i spousta fotek z natáčení i z nenatáčení. Motorku nechávám za zdí a jdu to hezky projít. Našel jsem zbytky hrobů Inču-Čuny a Noš-Či. A zase ten pocit, co jsem měl na vyhlídce u řeky. Jsem moc rád, že jsem tady. Určitě se chci ještě někdy vrátit. Úplně chápu našeho českého Vinnetouologa pana Jaroslava Maryšky a jeho nadšení.

Opatrně sjíždím do údolí a cestou ještě fotím zajímavá místa. Chci se ještě stavit na poště, protože mám nějaké Kuny a chci se jich zbavit. Poštu se mi ale nepodařilo najít. Nevadí. Přijíždím na ubytko a žena už mi jde naproti. Je ráda, že mě vidí celého, živého a zdravého. Zrovna říká, že dnes přijel nějaký slovenský pár na motorce, se kterým se u motorky potkávám. Slovák se podívá na moji zaprášenou motorku a říká: „Bola šutrovačka?“. Jo, kámo, to bys koukal, jak mi cvakaly půlky v těch zatáčkách, ale hrdě odpovídám: „Hej, bola“.

Zítra se budeme přesouvat do Slovinska k jezeru Bled. Chci ženu uchránit výšek, tak výjimečně volím průjezd po dálnici. Výšek si užiju za měsíc dost, když pojedu na Mangart. Tak večer online kupuju dálniční známku. A hned se mi podaří koupit ji blbě. Vybral jsem omylem špatný datum. Naštěstí Slovinci mají sofistikovaný systém, tak po krátké komunikaci přes e-mail se mi podařilo známku přebookovat na jiný termín.

Ujeto 90 km.

V noci bouřka jako prase. No, my to snad přitahujeme nebo co.

5. den (sobota)

Ráno se u snídaně bavíme s motokolegy Slováky. Holky se baví o motolegínách, jak jsou super a pohodlné a už je žena chce taky. (Dnes už je má). Radíme jim nějaké tipy v okolí a jdeme platit. Majitelé penzionu byli skvělí. Dokonce si od nás vzali i ty Kuny, co jsem se jich nemohl zbavit.

Dnes vyrážíme už v osm hodin, protože jedeme po pobřeží cca 170 km směr Rijeka a doufáme, že se vyhneme silné dopravě. Víc jak polovinu cesty to i vychází, než se začnou vynořovat karavany, to je opravdu malér. S motorkou se prosmýknu všude, ale tohle bylo peklo. Navíc i cesta po pobřeží byla sem tam nahoru a dolů, nahoru a dolů, takže pro ženu závrať úleva, závrať úleva. Kousek za Rijekou jedeme po chorvatské dálnici. Hlavní tahy mají Chorvati teda na jedničku s hvězdičkou. V Rupě přejíždíme hranice do Slovinska. Někde u Knežaku kolona jako prase. Jela asi třicítkou. Nedalo se předjíždět, ani nebylo vidět, proč se vytvořila. Postupně jsme se protáhli dopředu, až jsme zjistili, že kolonu vytvořili dva cyklisti, kteří zrovna asi trénovali. Jako, hoši, dobrý. Trénujte si. Ale v hlavní sezóně na hlavním tahu?

Když jsme se konečně dodřeli na dálnici, už to šlo. Najednou začala doprava zpomalovat a začaly se tvořit kolony ve třech pruzích. Naštěstí máme správný stroj, takže hezky po čáře jsme je postupně všechny předjeli. Toto se stalo cestou k Bledu asi ještě čtyřikrát a vždycky se nám to podařilo takto projet. Občas se našlo pár jedinců, kteří schválně najeli na středovou čáru, aby nás nepustili, no, nebylo jim to nic platné. Ženu jsem instruoval, že má těm „hodným“ děkovat, s tím problém neměla a na ty druhé ukazovat pozdrav jiného druhu, což ale odmítla. OK, jsme přeci slušní lidé.

Přijíždíme k Bledu. Doprava hustá jak mlha u rybníka Brčálníka, ale už jsme v cíli, tak nevadí. Jdeme se projít kolem jezera. Začíná se zatahovat. Na Bledu trénuje slovinský olympijský tým veslařů. Jdeme do jedné z místních restaurací. Všude mraky turistů, měli jsme štěstí, že pro nás našli místo. Z restaurace už hodně rychlým krokem spěcháme na ubytko, ale tentokrát to nestihneme. Přišla průtrž a než jsme dorazili, byli jsme durch. Tak tentokrát jsme tomu neutekli. Ubytovaní jsme ve Vila Alpina.

Ujeto 354 km.

6. den (neděle)

Vstáváme do krásného slunného rána. Dostali jsme snídaňový koš plný spousty místních dobrot. Dnes po dálnici nejedeme. Projedeme do Rakouska na Klagenfurt, Althofen, Scheifling, Admont, Lunz am See, Melk, Krems. Vyrážíme zase v devět. Nějak mi to nedošlo, ale první, co jsme projížděli, byl Loiblpass. Pass… Hmm. Žena nikdy sprostě nemluví, ale když už jsem v interkomu slyšel: „Do prdele!“, došlo mi, že jsem trasu nevybral úplně správně. Sotva jsme dorazili do Klagenfurtu a musela to na benzínce rozdýchat. Má opravdu hrozné stavy, je to fóbie, která se jí hodně zhoršuje a je to neřešitelné. Mívá z toho i migrény a to tak, že neví dva dny o světě, prostě hrůza. A to jsme měli před sebou ještě spoustu kilometrů Alpami. Cestou jsem ještě slyšel něco jako: „Zase motorkáři, to je v řiti, ti jsou vždycky tam, kde jsou zatáčky a výšky“, což měla pravdu, za chvíli se začal terén zase zvedat a začalo to nanovo.

Když jsme dorazili už konečně do Melku, prohlásila, že pokud ještě někdy pojede do Rakouska, tak maximálně do Vídně. Ještě jsme navíc cestou kousek zakufrovali, takže nájezd max. 400 km za den nevyšel, ujeli jsme dnes přes 500 km. No co už, zpátky to vzít nejde. Nakonec jsme přece jen dorazili domů a docela brzy, bylo kolem páté odpoledne.

Ujeto 511 km.

Závěr

Byla to naše první dovolená na téhle motorce. Jako řidič jsem hodně spokojený i když dosáhnu na zem tak tak, ale o tom to není. Motorka se jeví jako spolehlivý stroj a určitě s ní zažiju ještě hodně dobrodružství. Žena je schopná se do kufrů sbalit tak, že má všechno a nic jí nechybí, což je obdivuhodná vlastnost, kterou ženy obvykle neoplývají. Na motorce se jí taky dobře a pohodlně sedí, akorát by chtěla příště jet radši do Polska nebo Maďarska, kde je terén placatý a tam se zase nechce mně. Tak uvidíme, však my se nakonec nějak domluvíme.

Ubytování nás vyšlo celkem na 590 EUR. Je to celkem ranec, na druhou stranu měli jsme komfortu víc, než jsme potřebovali a dvakrát byli v destinaci, kde se vyšší cena dala očekávat navíc v hlavní sezóně. Potvory z moře vytažený už radši nejím i když nemůžu s jistotou říct, že problém byl zrovna v nich. 

No a Vinnetou? To byl hlavní hřeb cesty. Pro mě teda určitě. Tato místa ve mně zanechala silný dojem stejně jako poselství Karla Maye. Mimochodem ten má muzeum v Radebeulu u Drážďan, tam jsem zatím taky ještě nebyl. Tak třeba někdy. Někdy určitě.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE