Nejen Estonsko 2015

V sobotu začínám tím, že jedu na poslední chvíli přezout alespoň předek, pak začínám balit, načež volá kamarád, že grilujou. Pozvání nečekám a mířím tam a s radostí sobě vlastní balení odkládám na večer. Je neděle ráno a já zjišťuji, že nejsem schopen z pc nahrát potřebné mapy do navigace. Volám Pavlovi (TwoWheels), chvíli na mě mluví asi maďarsky a pak slyším jak Lence říká: to je marný, jedem. Přijeli, nahráli mapy a zas odfrčeli. Tímto mu moc děkuji.

Začínám balit a najednou mě vzbudí mé chrápání. Dobalil jsem. V noci nemůžu moc spát, takže už v 8h vyrážím na cestu. Hned ve Frýdlantě zabloudím, že já vůbec někam jezdím, říkám si, když otáčím tu těžkou potvoru. Mažu na Polsko. Silnice slušné jen trochu víc fouká, řidiči taky nevybočují z řady, jen neznají pravidlo zipu, takže se řadí již několik kilometrů před překážkou do levého pruhu a tím pak vznikají stojící kolony. Tak jsem to mastil v pravém a pak se před překážkou zařadil. Pokaždé se najde nějaký ten kretén, tady titul „Největšího Debila Dne“ získal řidič dodávky s belgickou SPZ, který nás málem vtáhl do řetězové nehody. Kdyby blbost nadnášela, lítal by nad námi jak vzducholoď.

Po 931 km přijíždím do kempu v Augustově v Pl.. Platím 24 Zlotých. V kempu nás je asi 8 i s vrátným. Klid. Do sprchy bych bez bot asi nevlezl, ale na koupání je stejně ještě brzo. Na WC prkýnka i papír. Dělám si oběd a večeři zároveň…

Vstávám v pět, mám strach otevřít oči kvůli počasí. To, že je zima, je mi jasné i bez teploměru. Naštěstí svítí sluníčko. Krmím holuby plesnivým chlebem, vařím čaj. Sprchy se do rána nezměnily. Chvíli laboruji, jak vůbec zprovoznit GPS v telefonu. Vítězím a vcelku se mi ulevuje.

První město, které chci v Litvě navštívit, je Kaunas. Určitě stojí alespoň za projetí ta starší část. Dřevěné domy, na které EU ještě nevymyslela energetický štítek (v zimě to musí být peklo). Některé jsou vytuněné pobitím asfaltovou lepenkou, jiné se rozpadají i bez ní. Ale mají své kouzlo. Ještě zajíždím na vedlejší, fotit hrad. Pak, když se lopotím s uzavíráním kufru, přifrčí auto, v něm maník ve vestě a jestli s něčím nepotřebuji pomoci- to potěší ne? Na křižovatce mě zas pouští 4kola. Sic pojedu na červenou- ale nevyměknem, že?! Navigace je čitelná jen pod mostem, za tmy nebo trochu za deště. Teď svítí sluníčko a já se opět trochu motám po městě, než najdu správný směr. Průjezd městem natáčím kamerkou na přilbě, baby mi mávají smějí se, je to takové celé prosluněné. Bohužel, jak ji sundám, už o fešákovi na motorce nevědí, což je dost smutné..

Mířím do Klaipédy, že se podívám na Kuršskou kosu. Omylem vjíždím na dálnici. Nuda, vítr, šeď. Za 100 km to vzdávám, přestává mě bavit jet furt 100km/hod nakloněný ve větru. BACHA! Všude měří, buď radary, nebo policajti osobně. Sjíždím na vesnici Jurbarkas s tím, že to určitě bude lepší. Nebude... Rovina, rovina, před vesnicí hrb za vesnicí hrb, všude radar nebo policajt. 50sátka, vítr…Jen jednou jsem se od srdce zasmál při ceduli „pozor zkopec“ (kopec, který vede dolů) 4%. Nevím kde se tam vzal, ale byl tam, asi se tam propadl nějaký sklep či co :D… Vesničky zajímavý, vypadá to, že když starý zemřou, nechají mladý domek svému osudu a vedle si postaví nový, takže je na zahradě polorozpadlý domek a kousek od něj nový. No, takže jsem se doplácal až do Klaipédy, benzika v mém směru jen na karty, tak jedu dál, dle navigace do Nidy. To, že je to město na ostrově, jsem si všiml až podle trajektu. No vůbec se mi tam nechtělo, dal jsem si fajfku a rozmýšlel co dál. Padá mi přilba i s kamerou.

Nakonec zvítězil názor: Když už jsi tady, tak jeď. Platím 3 Eur za zpáteční cestu, naloďuji se na trajekt. Za 5 minut je po všem. Asi po 5 km je mýtnice, kde na moto zaplatíte 5 Eur jako vstupné na ostrov. Je to tu famózní! Natáčím tu nádheru, protože se mi stále nechce zastavovat a vytahovat foťák. (Doma zjišťuji, že jak mi spadla přilba, posunula se kamera a já celou dobu natáčel řídítka a silnici, takže všechny záběry z ostrova jsou přesně tam, kde já byl v loni ).

Pokud sem, a já to doporučuji, někdy pojedete, chce to hned ráno. Ostrov je veliký a stojí za to projet si ho a strávit několik málo hodin na písčité pláži, třeba u městečka Nida. Já jsem nechal motku na parkovišti u kostela a šel se pokochat kousek pěšky, nevěda jak je to veliký a rozsáhlý.. Kousek za kostelem je stánek, před ním mají takové ty korouhve do větru ve tvaru lodi.

Tam určitě zajděte koupit si pravý jantar , řetízek stojí 5 Eur a ještě Vám ho krásně zabalí a přidají certifikát o pravosti s číslem ( já to zjistil až večer v kempu, jinak bych toho nakoupil daleko víc). Nakoupil jsem tady i pohledy (kousek od kostela je pošta-schránka), takže mám nakoupeno, vracím se k motorce s tím, že se dojedu se podívat do města Nida. Už po cestě tam zjišťuji nedostatek benzínu, ale říkám si, je to jen kousek, to bude stačit. Nida, a to ještě ne centrum, ale jen její okraj - tedy pláž, je vzdálena 25km od kostela. Ručička v červeném poli, já zpocenej jak pes při pomyšlení, že mě zachraňují místní policajti, kteří tu hlídkují a pozor, měří rychlost. Modlím se ke všemu a ke všem. Na okraji Nidy to vzdávám a jedu zpět, to už je ručička za červeným polem (ostrov Litevská část – má něco přes 50km). Přede mnou auto bez řidiče. Chvíli jedem 80 pak zas pade. Když koukám do nádrže nebo tak něco, ta kráva zastavuje uprostřed silnice, to, že mě má málem v kufru, jí nevyvádí z míry a ještě té lišce, kvůli které jsem málem zahynul, zamává (za celý svůj dosavadní život jsem neviděl tolik živejch nebo mrtvej lišek co v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. A to do toho počítám i ty 4 ze Zoo a jednu lišku Bystroušku z televize). Nakonec to nedávám a spotřeba nespotřeba beru jí na první rovině. Naštěstí jsem vyslyšen. Dojíždím na trajekt a… padá mi přilba, díky bohu jen na palubu, už je mi to jedno. Duchem jsem u pumpy, která je kousíček od přístavu. Obsluha je líbezná (a nebylo tím, že jsem dva dny na cestách- většina bab ve všech třech státech jsou kočky,například oproti Anglii). Přebukovávám navigaci na Horu Křížů.

Je pod mrakem, takže i občas vidím, kam mám jet. Po cestě mě honí dva blonďáci v bílejch čepičkách a černém Folciku a nemůžou pochopit, že když jeden jede 120 tak ten druhý jede-li stejnou rychlostí, ho nemůže nikdy předjet. Snaží se ale o to vytrvaleji, až mě naserou a ujedu jim. Za pár km jsou zase za mnou…

Za chvíli odbočuji, tak je nechám jet. Čepičky mají radost, že mě předjely a hned jedou tankovat.

12km před Horou Křížů nacházím kemp. Viz foto. Je půl 8 večer, najeto 686 km. Nejdříve jdu zaplatit (12 euro) a když vidím zas pěkné holky na recepci i v kuchyni, rychle stavím stan, beru věci a mažu si objednat večeři. Nadšeni nejsou, prý už končí, ale nakonec se slitují a ať si něco vyberu. Obalovaná ryba se sýrovou omáčkou s krokety a se spoustou zeleniny a olivou, byla famózní.

Dokonce mi udělali i mé kafe s kolou. Platím 9 eček i s dýžkem a skutečně dobře a dost jsem se nadlábl. Akorát pak všichni zmizeli a já tam v té kukani zůstal sám. Píšu dětem sms, laboruji s mapou a gps, dopisuji deník, bo s věkem pokročila i ta jak se tomu říká…zapomnětlivost J. Setmělo se a začíná trochu pršet. Balím věci a jdu do stanu. Ráno mám opět pocit že je venku zataženo, přestože svítí slunko a je modrá obloha. Tak nevím jestli mám už tak špinavej stan nebo se mi zhoršil zrak. V kempu se mnou jsou ještě Fini v obytňáku. Vařím si v kuchyňce kávu, kterou zajídám suchary nebo co to bylo. Pak objevuji sprchu, neváhám ani chvilku. V 8 hodin odjíždím směr Hora Křížů.

Nevím, ale zjistil jsem, že mám dost zkreslenou představu o světě. Měl jsem za to, že Hora Křížů je nalevo. Jeden kopeček – vylezu vyfotím slezu nasednu a jedu. Značené je to dobře, ale je napravo. Vjíždím na parkoviště za závorou, vše nechávám na motce. Moc lidí tu ještě není, kupuji pohledy a dětem magnetku, sobě nášivku a jdu se podívat na ten zázrak. Spousta křížů, které sem donesli turisti od vchodu, kde si je nakoupili, některé byly asi i domácí výroby a ze všech koutů světa. Objevuji dokonce i křížek ze Slovenska s nápisem, že se ničeho nebojí, protože ví, že je s ní. Chtěl jsem tam připsat: „To si piš, vždycky jsem byl a budu“, ale tužka zůstala na motorce a ještě ke všemu se blížil houf autobusových turistů. Obcházím horu ze všech stran, fotím mraky fotek. Procházím mezi kříži, pletu se těm, co plevelí mezi kříži trávu…občas se někomu přimotám do záběru- to aby měl na mě památku.. Někdo tu má nepříjemné pocity, já za sebe můžu říci, že mě tu bylo dobře, hlavně asi proto že bylo pěkně. Za deště by to bylo asi jiné. Asi za dvě hodiny cestou zpět vidím babku ve vytahanejch teplákách, v tričku a v sandálkách, jak z ruksaku vytahuje jeden kříž za druhým a sází je do země jak stromky – tak bůh ví jak to tedy ve skutečnosti s těmi kříži je. Asi jsem měl zaplatit za parkoviště, nevím, nerozumím tomu nápisu na závoře ani slovo tak chvilku čekám a někdo jí nakonec otevírá, zvedám ruku jako díky a frčím do Kuldigy. O ní jsem se dočetl, že je to staré město. No popravdě (nevím jestli jsem byl správně v centru), ale nějak extra mě to tu nezaujalo. Motku jsem nechal před sámoškou a šel se kousek projít, zašel jsem do kostela, kde mě hlídali místní babky, pak do nějakých uliček až jsem se tam nějak zamotal. Nakonec vše dobře dopadlo, motorku jsem našel, teď jedu do Dundagy, města krokodýlů. Tedy dle netu. Přijedu do města s představou, že tu budou mít třeba muzeum nebo farmu či cokoli s krokodýlama spojenýho. Na rozcestí cedule „Krokodýl“ a šipka. Jedu. V parku kamenná socha krokodýla u ní cedule jak kráva „Krokodýle“ a toť vše. Tak kvůli tomuhle jsem si najel cca 300km navíc a ztratil půl dne času?! Jsem vcelku rozladěn a to ještě netuším co mě čeká.

Cesta do Rigy po rovině, kdy vítr občas foukne tak, že mě skoro zastaví, a kdy jedu stále nakloněn, a i když dodržuji rychlost, stále mě něco fotí, asi to mají nastaveno nějak jinak. Pak najednou objížďka, ale né tak ledajaká. Pro představu, tak asi vypadá rychlostní zkouška na Dakaru. Silnice mezi poli. Kamiony, osobáky, prach, nic není vidět, kolikrát nemůžu ani dejchat. V jedné chvíli zastavuji, že si to musím vyfotit. Proti mně se žene kamion za nim se víří prach a v tom bordelu jede osobák. Oba mě minou jen osobák zůstane viset za podvozek v písku. Kdyby mi to někdo vyprávěl, neuvěřím. Tahali jsme ho ještě se 3 lidmi a dodávkou celkem 5 minut. Pak už jsem byl velkej dakarista tak to dávám ve stupačkách- do první duny, kdy málem hodím tlamu. Konec Dakaru, usazuji se na sedlo a už zas jedu jako spořádaný motocyklista a těším se na konec. Pak mě ještě čekalo několik uzavírek – semafor většinou červená, kolony, pakárna. Po třetí uzavírce na to kašlu a jedu vpřed buď rovnou na červenou, když vidím že v protivce nic nejede, nebo jen na začátek fronty.

Riga, sláva, zapínám kameru. Na první křižovatce zjišťuji, že nejde zařadit neutrál, na další, že přestala tak trochu spínat spojka a motka jede furt. Řadím se do nejrychlejšího pruhu. Samozřejmě, že chytám červenou vlnu. Zpomaluji a jedu krokem na čtyřku, jakmile blikne zelená přidávám, tímto stylem projedu celou Rigu. Za městem už nejde řadit vůbec. Cedule kemp. Otáčím motorku a zas terénem jedu 3.5km do kempu. Tam zastavuji s tím, že jsem totálně v prdeli, pokud to nespravím. Za chvíli přijede majitel a snaží se mi vysvětlit, že tento kemp není pro stany, že tam jsou jen chaty a prej odkud jsem, říkám z Čech. Aha mhm, tak se ubytuj támhle mezi stromy, támhle je voda, v červeném baráku je wc a máš to zadarmo, a odkud že jsi? Furt z Čech odpovídám. Pokejve hlavou, za chvilku přesedne z meďoura na HD a odfrčí pryč. Já dotahuji spojku- po chvilce to vypadá že funguje. Vybaluji stan, vařím si obědo- večeři a kafe.,Po večeři ke mně přichází paní, a že ta voda je špatná ať jí nepiju, říkám že to mám jen na kafe. Odchází a přináší mi 2l vody v pet lahvi a nic za to nechce. Neuplyne ani pět minut a už tu mám dětskou návštěvu, nejdříve dvě holčičky a když se rozkřikne, že ten divnej strejda rozdává bonbóny, je jich tu plné hejno a švitoří- většinou rusky, jeden přes druhýho

a ptají se, jak to, že mám tolik medajlí (odznáčky na vestě) odkud a kam jedu a že byli v muzeu, kde měli motorky. Pak tam přijede kluk na kole, tak 12 let a začne na mě mluvit plynulou angličtinou. Tak mu povídám, že anglicky mluvím velmi málo, rusky taktéž. Zakroutí hlavou a zeptá se, co tedy umím. Odpovídám, že obstojně česky, mávne rukou a jede pryč. Pak přicházejí maminky, sem tam něco přetlumočí. Povídáme si anglicko – rusko - česky. Nakonec přicházejí tatínkové a vše točí na telefony. Takovej nával, jakej jsem měl já u stanu, není ani ráno na záchodě. Jen co si maminy rozebraly děti a dohnaly je do peřin, jdu taky spát. Dnes najeto 525.7km

Brzo ráno poklidím, pobalím, a že kouknu na ty záchodky jako inspektor. Tak to, co jsem viděl, mě doslova a do písmene vyrazilo dech. Vchod jak do podchodu, tam tři turecký záchody bez dveří. Ne, tak tohle fakt nedám. Utíkám pryč. Na obranu kempu, a je to jen má, domněnka, je, že ty záchodky jsou staré a dosloužilé a že normální wc mají v těch chatkách. Nic jiného mě nenapadá. Při odjezdu zapomínám jet rovně a odbočuji. Bylo mi divné, že to tu nepoznávám, ale spojka krásně funguje, i když páčka se mačká o dost hůře. Nakonec stejně vyjedu na správné silnici.

Mířím na Talin a zas zácpy jak kráva. Po chvíli postávání najíždím do pruhu pro autobusy, prakticky celé město v něm profrčím skoro bez zastávky. Nakonec se ukázalo, že příčinou kolon, byla bouračka 4 aut. Dochází mi baterka v kameře. Hned jak vypne, tahám za to a jedu co nejrychleji z města pryč (dokud mám zapnutou kameru snažím se jet slušně, kdyby si náhodou policajti vyžádali záznam J).

A už to mažu na nejsevernější místo v Estonsku. Levou ruku už mám od spojky jak dělník z ČKD, akorát nevím, jestli se mu večer taky tak třese jako mě. Těsně před cílem mi začíná droboučce pršet. Po chvíli vyměknu a soukám se do nemoku takovým stylem, že procházející dědeček si myslí, že mám epileptický záchvat. Je po všem, nemok mám na sobě a přestává pršet.. Otočím hlavu vzhůru a zakřičím: „Jestli si myslíš, že se zas budu svlíkat, tak se kurva pleteš!“ Sedám na motorku a pomalinku si vychutnávám úžasnou cestu lemovanou ještě úžasnějšími domečky až na samý konec. Tam je opuštěná fabrika, moře a krásný kameny. Nejdřív se fotím jen na břehu, pak jdu ještě na molo – co kdyby bylo o pár metrů ještě severněji… Asi by se tady dalo i přespat, ale já to zkoušet nebudu, čeká mě ještě tolik míst.

Třeba má vytoužená Kunda :D… Zápisky jsem si psal již před 3 lety, abych se pak nezdržoval vymýšlením, co napsat do deníku. A zas je má bezbřehá a někdy až naivní fantazie ušlapána tvrdou realitou. Věděl jsem přesně, kam mám jet, abych nalezl jak ceduli tak deník. Jenže… Chcalo, opravdu chcalo, to nebyl déšť a já ještě jak prvnička nebo spíš Debil s velkým D, si nemok zasunul do bot. A než jsem vytáhl návleky na boty a zjednal nápravu, boty byly mokré i zevnitř. Takže jsem vlítl do Kundy jak kokot. Nemok v botách, a to že už tam jsem, jsem zjistil až dle grafity nápisu na zdi. Tady ještě v dobré náladě fotím motorku a jedu hledat ceduli. Nic. Ceduli někdo ukradl a má ji v pokojíčku – vocas. Rajtuju po Kundě sem a tam, až nakonec musím natankovat Kundí benzín. A to (ještě k té mé fantazii) jsem se připravoval, jak si tam koupím Kundí mléko. (když může být Jihočeské, že). Měl jsem nadrčené 4 věty. Dvě v češtině a kdyby mi nerozuměli, tak jsem si je přeložil do angličtiny. První věta měla znít: Dobrý den, máte Kundí mléko? Anglická verze: Milk made in Kunda? Druhá věta: Dobrý den, máte mléko z Kundy? AN. Verze: Milk of Kunda? Vše s velkým K aby nedošlo k omylu!! Takže nic, na pumpě jsem ho nenašel tak jsem si koupil nějaký pečivo a kolu. Pak dál bloudím po té díře a hledám ceduli a deník. Nic, zhola NIC. Chčije, já mám vlhko už nejen v botách a tak to vzdávám. Motorku ještě fotím u cedule „Kunda 3km“. Je to díra. Ještě si říkám, že kdybych tu třeba někde přespal, že by se mi mohl zdát nějaký erotický sen. Že jsem si raději nenafackoval. Zapínám vyhřejvání na plný pecky, jak na sedačce, tak na řidítkách. Za chvilku zjišťuji, že voda místo toho aby se ze sedačky vypařovala, začíná bublat (jako vařit, aby zas nedošlo k omylu). Přemýšlím, zda-li to vypnout a riskovat nachlazení prostaty nebo to nechat a riskovat uvaření, víte čeho… Po chvilce je rozhodnuto. Prostatu mám jednu, děti dvě, není co řešit :D… Otrávenej a na silnici úplně sám jedu k Čudskému jezeru. Má představa, že u jezera bude mraky kempů, uvidím nějaký ruský domeček a třeba smočím své nohy do vody, vzala za své hned po příjezdu. Stále prší. Kemp ani jeden, jeden Hostel zavřenej, druhej jakbysmet, třetí na dveřích telefonní číslo, kam bych měl zavolat. Klepu si na čelo a jedu dál. Projíždím město sem a tam a nic. Nakonec zkusím poslední možnost, kam se mi původně vůbec nechtělo. Děda rozumí jen rusky. Hostel na jednu noc velký problém. Nakonec s pomocí asi jeho syna mu vysvětlíme, že mám stan a můžu přespat na zahradě. Říká si o 3 éčka. Ptám se na WC, již druhý den jsem nebyl, tak kdyby mě to přepadlo. Dotáhne mě k chatce, kde na terásce sedí manželský pár.

On se tváří tak jako by cítil konkurenci, ona naopak vycítila možnost komunikace. Na té terásce byly dveře od záchodu a umyvadla. No tak nic. Zkusím to večer. Vybaluji, přestává pršet, rozvěsím hadry a vše mokré na stromy. Začíná pršet, vše zas hážu do stanu, přestává pršet, rozvěšuji hadry na stromy. Prší. Jak kočička s pejskem, když myli podlahu. Po večeři mažu na záchod. Sedí tam paní, nohy na židli, která je opřená o dveře na WC. Tak zas nic. Opravdu se těším na ráno.

Dnes najeto 568,6 km

V půl šesté vstávám vyděšen. Erotický sen se dostavil. Přišel ke mně policajt se Simpsnů a hladil mě po zadku se slovy: „Až jí najdu, budu jí taky takhle hladit.“… Ještě že jsem nepřespal v Kundě, bůh ví, co by se mi zdálo tam! Utíkám na záchod, na terásce sedí bručoun a čte nějaký plátek, vyčistím si alespoň zuby.V půl sedmé to zkouším znova, tentokrát tam sedí ona a luští při ranním cigáru křížovku. Umyju ešus a jdu. To je doslova a do písmene k posrání. V sedm odjíždím do města. První zastávka je u jezera. Zklamání. Do Ruska vidět není, voda je tak studená, že i ty ruské ryby vylejzaj na břeh trochu se ohřát, špína a nic. Krom ruskejch rybářů kterým se na háček chytaj jen ryby, co chtějí spáchat sebevraždu, protože v tak špinavý a studený vodě se asi žít nedá. Pak jdu navštívit muzeum, které se mi zdálo být zajímavé už upoutávkou ze dřeva přede dveřmi. Zjišťuju, že je to omyl, že to není to, jako co to vypadá zepředu, ale úplně něco jiného. Fotím kostel a jedu do sámošky. Tam mají k mému úžasu invalidé záchod. Začínám kulhat a také se trochu přihrbím a jdu tam. Konečně! Pošta na pohledy otevírá až v devět. Nečekám. Svítí sluníčko, občas nějaký mráček ale jinak vcelku teplo.

Cesta zpět do Lotyšska přes Tartu, Vöru (velmi krásné městečko), přes Ape do Rezekne a do Aglony. Tahle cesta mi přišla jako nejhezčí úsek z celé trasy. Silnička s minimálním provozem, občas zatáčka, taká zvlněná žádná nudná rovina, občas baráček se stodolou. Fakt pěkný. Říkal jsem si, že tady je svět ještě v pořádku, pole zlaté (nikoli jedovatě žluté) nebo zelené, louky poseté barvami jako od abstraktního malíře, koníčci, kravičky a ty všudypřítomné lišky, pak kousek lesa a zas políčko. Připadal jsem si, že jsem se vrátil v čase do dob našich pradědů. Jedním slovem kouzelný, tady mi ani ta stovka nevadila. V Agloně první, co navštívím, je pumpa a hned pak Info centrum. Chlapec je na tom s angličtinou ještě hůř než já, naštěstí přichází vedoucí. Tak jí říkám, mluv rusky já ti rozumím. Řeknu jí, aby mi poradila nějaká zajímavá místa ve městě a pak si kupuji odznáček a dostávám mapu. Nejdřív jedu navštívit muzeum druhé světové války. Při vstupu musím překročit ohromného psa, který leží u vchodu a nehne se ani o kus. Platím 3 eura. Je to jediná místnost, velká asi jako větší garáž, ale určitě stojí za navštívení. Na spoustě věcí je vidět, že jsou vykopány a nalezeny místními nadšenci. Prošel jsem těch muzeí docela dost a tohle mě opravdu nadchlo. Dál se pak jedu podívat na Basiliku Nanebevzetí panny Marie, je to jedno z nejvýznamnějších katolických duchovních center v Lotyšsku. Dá se sem přijet jak po silnici, tak i po vodě. Čekal jsem vše, respektive tentokráte jsem nic moc neočekával, ale tohle je fakt bomba, jak zvenčí tak zevnitř. Při pokusu vyfotit se s basilikou mě neustále pronásleduje jeden dědek a furt se mi motá do záběru, fakt bych řekl že to dělá naschvál. Nakonec se fotím s tím, že ho doma vyretušuju, dědka jednoho. Obrovská zahrada, sluníčko, říkám si, že mám ohromné štěstí. Navíc krom dědka a třech lidí nikde nikdo. Procházím všude, kde se dá a jsem nadšený. Další místo, které mi bylo na mapě zakroužkováno, nemůžu najít. Zadávám tedy do navigace souřadnice. Vyhazuje mě u hřbitova. Bylo mi to divný, že by mě posílala na hřbitov, ale souřadnice sedí, tak dělám povinně dvě fotky. Před každým hrobem je lavička. Chvilku váhám, ale nikde nikdo, tak sedám, původně jsem si chtěl udělat oběd, ale to nakonec zavrhuji. Tady by se to asi nehodilo. Doma zjišťuji, že to opravdu nebylo to místo, kam mě poslala, ale co, zas jsem viděl něco jiného. Dobře strávený čas.

Jedu přes Daugavpils, taky pěkné město. A končím v Zarasai. Nejhezčí kemp za celou trasu, platím 7 euro a dostávám jediný doklad za celou cestu o zaplacení. S paní recepční si padnem do noty. Vyžebrám od ní mapu s adresou kempu. S plným vědomím a s nejčistším svědomím jej doporučuji i na více dnů. www.kempingas.zarasuose.lt Kdyby někdo chtěl adresu, nebo souřadnice můžu dodat. Kemp čistý, sprchy s teplou vodou, umyvadla s mýdlem, záchodky jedna báseň a jako bonus jezero s průzračnou vodou. Já měl trochu smůlu, že se v nedaleké vsi konal Punkový festival a že se to po vodě rozléhalo, ale jinak fakt boží. Je nás tam celkem 5 včetně jednoho motorkáře se kterým se jak jinak skamarádím. Večer ho pozvu na kafe, jako správní motorkáři si vyměňujeme sušenky a salámy. Já dostávám Surdžuk, to je sušená uzená klobása, veliká pochoutka. Mezi řečí říká, že u Čudského jezera ubytování nenašel a spal hned v další vesnici za 50 éček na noc v Hostelu. Mimo jiné, jel tu samou trasu co já, akorát nějakou tu hoďku přede mnou. Uléhám s krásným pocitem. Dnešek byl asi nejhezčí den.

Dnes najeto jen 484,7km

Nechce se mi vstávat, nejraději bych tu zůstal. Loučím se s Denissem, který čekal, až se vzbudím, aby se mohl rozloučit. Já pak pomalu začínám balit a jak tak koukám, najednou zas ležím v otevřeným stanu a vyhřejvám se na slunku a skutečně přemýšlím, že dnes nikam nepojedu. Nakonec mi to nedá. Jdu ještě na chvilku k vodě, sedím na dřevěným molu, nohy máčím ve vodě a přemýšlím, jak to hrozně uteklo, co jsem vše viděl a zažil. Dnes mě čeká Vilnius, je jen kousek, tak nepospíchám.

Nejdřív mířím na geografický střed Evropy. Je krásně značený, takže ani nebloudím. Kolem něj je golfové hřiště a jeden vtipálek mě zve na hru. Omlouvám se, že mám špatné boty. Foťák mám vybitý tak beru jen telefon. Byly doby, kdy jsem tahal stativ, monopod, filtry a dva objektivy. Plnej kufr věcí. Teď jdu na střed Evropy jen s telefonem. Libuji si jaká je to paráda, jak je to pohodlné, ovšem jen do doby než dorazím na místo (asi 100 metrů od parkoviště). Zjišťuji, že tam jsem sám a nemá mě kdo vyfotit. Zkouším tzv. selfí. Nejen že to neumím pořádně uchopit, ale fotky dopadly příšerně, vyfocené zuby, vesta, boty, půlka obličeje…. Jdu raději do Info centra pro certifikát, nic jiného tam, krom pár letáčků, totiž nemají. Při cestě zpět smířený, že pořádnou fotku tady nespáchám, vidím, že na střed dorazily mladé maminky s dětmi a s tatínkem. Prosím jednu z nich, aby mě vyfotila. Mačká to asi jako já, takže nejprve telefon úplně vypne. Když se mi ho podaří znovu nastartovat, dostává instruktáž, jak se to obsluhuje. Dělá dvě fotky, obě rozmazaný – toho si ovšem všímám až doma na pc L. Zlatý stativ se zrcadlovkou. Teď mě čeká Kernavé, dřívější hlavní město, nyní už jen krásná vesnička. Hned za cedulí města vidím napráskané parkoviště. Tady se něco koná, bude švanda. Zaparkuji mezi dvě naleštěná auta, svlíkám bundu, navigaci nechávám na místě v pouzdře a jdu mrknout co se zde rozdává. Nic . Čtyři krámky. U jednoho si dávám kávu a nějaký závin. Obsluhuje mě slečna podobná Johnu Lennonovi. Sedí v koutě a hraje na nějaký nástroj, kouká na mě přes lenonky jak na zjevení a nakonec mě odpouští 20 centů. V druhém krámku kupuji za 12 euro ručně dělaný náramek. Třetí prodávající se omlouvám, má totiž jen skleněné a hliněné zboží a to bych asi nedovezl. Do čtvrtého krámku ani nelezu, bo tam prodávají hadry a ten obklopují ruské paničky. Když přijdu k motorce, něco pípá. Po chvíli zjišťuju, že je to telefon: Baterie je přehřátá vyjměte jí. Hledám vodu kam bych ho na chvilku potopil a tím i ochladil. Nic. Tak s ním alespoň mávám ve vzduchu. Ze vzdálenějšího domu mi odpovídá nějaká babička z okna. Jdu se projít směr kostel. Ta naleštěná auta patřila asi 8 svatbám. Nevěsty pěkné, družičky ještě hezčí, být to v Turecku, jsem za hvězdu, tady mám smůlu. Procházím vesničku a bohužel fotím na telefon (víc jak polovina fotek mázlých).  Raději pojedu zas kousek dál.

Mám namířeno na hrad Trakai, který je na ostrůvku. Už zaparkovaná auta před městem mě měla varovat, jenže já si myslel, že se lidé chodí koupat, bo jsem jich spoustu potkal v plavkách s kruhy kolem pasu a tak. Městečko totálně zacpaný, ale total. Kam se hrabe Talin nebo Riga. Parkoviště všechna placená. Nikde žádný místo. Tak si ho proskáču v koloně a při cestě zpět se zastavuji v info centru pro prospekt a odznáček. Parkuji na žluté čáře, takže žádný dlouhý zdržování. Je to tu moc pěkné a určitě to stojí za navštívení, ale přijet ráno. Zaparkovat před městem a v šortkách si sem dojít. Je to na celý den. Tak snad příště. Projíždím zbytek městečka a najíždím směr Vilnius, který jsem chtěl alespoň kousek projet.

Mám splněno. Mažu do Polska. Opět se ubytovávám v kempu, kde jsem začínal.

Dnes najeto 485km

Kemp je narvanej Polákama. Každej na plný pecky rádio pokud možno s jinou stanicí. V devět večer začne jeden blbec opravovat dobíjení svého obytňáku, tůruje motor dobrou půl hodinu. Do toho všeho začíná pršet. Toho bohdá nebude, abych domu přivezl suchej stan. Jen co přestane s tůrováním, začně někdo hrozně chrápat. Těším se na ráno, až jim to vše vrátím i s úrokama. Vstávám v šest. Nasnídám se vody. Zabalím, nastartuji motorku a opravdu pečlivě se oblékám, občas přidám trochu plynu, aby to nebylo také jednotvárné vrčení. V sedm odjíždím s tím, že se nasnídám na nejbližší pumpě. Jedl jsem až doma v půl 7 večer.

Najeto 909km

Je po všem. Jsem krásně odpočinut, motorka je jako prase, ze zadní gumy mi už leze plátníčko. Asi té pneu vystrojím pohřeb, alespoň nějaký malý, vydržela se mnou opravdu dlouho. Gibraltar, Belgii, Turecko, teď Estonsko a to byla jen jednou prořízlá. Také zjišťuji, že mi končí technická. Přijel jsem v pravý čas.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE