Od úsvitu do soumraku

Když jsem plánoval letošní motodovolenou - vlastně moji první za hranice republiky, měnil jsem několikrát destinaci. Nordcap byl postupně nahrazen Gibraltarem a ten zase Pyrenejemi. A ani na ty se nakonec nedostalo, ale to bychom již moc předbíhali. 

Při plánování a zkoumání map mě jednoho dne pomyslně cvrnkly tři oříšky do přilby a já najednou věděl, co bych chtěl, měl a vlastně musel udělat. Rychlá kontrola vzdáleností potvrdila realizovatelnost nápadu a tím bylo rozhodnuto. Hlavním cílem mé letošní motodovolené se stala cesta od východu slunce, sledovaného z pobřeží středozemního moře, k západu slunce, sledovanému z pobřeží Atlantického oceánu - pochopitelně v jednom dni. Následný dvoudenní průjezd Pyrenejemi měl být pouze takový bonus této cesty.

Přípravy byly intenzivní - tipování míst k přespání, seznam věcí, itinerář cesty, příprava mapových tras a jejich nahrání do navigace apod.

Cestu jsem si rozdělil do tří částí: 

1. První část byla na dva skoky dojet do Port Vendres - malého přístavního městečka na jihovýchodě Francie, které jsem si dle mapy vyhlédl jako vhodné k pozorování východu slunce. Také jsem zde měl jedno ze dvou dopředu bookovaných ubytování. 
2. Druhá část cesty byl jeden jediný den, který začínal východem slunce nad Středozemním mořem, pokračoval cestou od východního pobřeží Francie na západní nad Pyrenejemi (samozřejmě mimo dálnice) a končil západem slunce nad Atlantikem. 
3. A třetí část byla cesta zpět celkem na 4 skoky, která měla původně vést do španělské části Pyrenejí, zpět do jihovýchodní Francie a pak domů.

1.6.2023 - Den 0

Všechny věci mám připravené a stačí je jen zabalit. Naštěstí se mi krásně vejdou do zavazadel a zavazadla na motorku. Nejtěžší zavazadlo je to s jídlem. Ještě jsem nakoupil něco preventivně v lékárně a vyměnil nějaká eura na cestu.

Teď se dobře vyspat a zítra vyrážím. Moc se těším a uvědomuji si, že je to v mých víc než 40 letech poprvé, kdy budu v zahraničí odkázaný jen sám na sebe - žádná cestovka, žádný organizátor, ani žádný spolucestovatel, na které bych mohl spoléhat a o nic se nestarat. Asi o to víc se těším (však také nejedu nikam do divočiny a signál mobilu bude všude).

2.6.2023 - Den 1

Vyrážím ráno z Olomouce a směřuji do Rakouska, kde mám rezervaci v malém kempu. Stavuji se ještě v jednom motoobchodě v Brně koupit rukavice s nepromokavou membránou, což byla jediná část motooblečení, kterou jsem neměl dořešenou. Byl jsem v pokušení, že si vezmu jen dvoje lehké rukavice a přinejhorším je usuším. Tak snad se tato zastávka navíc vyplatí a nepotáhnu nepromokavé rukavice zbytečně. A snad budou v případě potřeby opravdu nepromokavé. Zastávka nebyla zbytečná a rukavice byly opravdu nepromokavé ;-). 

Po cestě mě zlobí navigace. Nechce načíst uloženou trasu a pořád mě vede všude možně. Naštěstí je to jednoduchá cesta, tak si v klidu pokračuji na jih a překračuji hranice v klidné krajině, mimo hlavní tahy. 

Malinko mě bolí záda a hůře se i dýchá, tak si povoluji batoh a hned je to lepší. Některé věci prostě ještě musím vychytat.

Část cesty vede krásným údolím Dunaje. Prostě cesta je cíl. Kochám se.

Do cíle, což je kemp v GroSramingu, dorážím poměrně brzy - okolo 15:30. Stavím stan a odcházím do nedaleké restaurace (Ennstalerhof) na brzkou večeři.

Večer ještě koupání v zátočině místní řeky, na jejímž břehu kemp stojí. Voda docela studená, takže spíš jen osvěžení, doplavání tak do poloviny a pak zase rychle zpět. Večer relaxace a příprava na další den.

Najeto 355 km.

3.6.2023 - Den 2

Druhý den idylka rozhodně nepokračovala. Navigace opět stávkovala, neustále chtěla přepočítávat trasu a pořád mi hlásila, že se na cestě platí mýto nebo dálnice, byť jsem měl cestu naplánovanou jinak. Kousek jsem se snažil jet podle navigace a neustále jsem musel zastavovat, kontrolovat, kde jsem a jak jsou značené placené silnice v Rakousku. S jistotou jsem to stejně nezjistil, tak jsem ještě chvíli jel podle navigace, abych nakonec vytáhl telefon a jel podle něj. Naštěstí jsem si držák na telefon na řídítkách nechal, takže to nebyl problém. 

Nevýhoda navigace přes mobil byla, že jsem tím vším zdržením a novým výpočtem trasy nakonec nejel přes průsmyk mezi Rakouskem a Itálií, který jsem měl vyhlédnutý, ale bralo mě to jinou trasou. Panoramata tu byla také krásná. A jak jsem se blížil k Itálii, tak přede mnou, kam až oko dohlédlo, začala povážlivě černat obloha. V zrcátku jsem viděl krásně modré nebe a přede mnou černo. Řekl jsem si, že až bude nějaké hezké místo na zastavení, ten kontrast si vyfotím a rovnou si vyměním letní rukavice za ty nové nepromokavé. Takový byl plán. Nicméně jsem asi moc vybíravý na “hezká místa” k zastavení. Než jsem narazil na nějaké, kde bych chtěl zastavit, stihl jsem narazit do stěny přívalového deště s kroupami. Ruce v letních rukavicích byly za 10 vteřin úplně durch. Ale zbytek oblečení krásně držel, takže jsem byl spokojený a znervózňovaly mě jen občasné blesky v dálce. 

To, že jsem nejel původně naplánovanou trasu, bylo nakonec dobře, protože když jsem na italské straně dorazil k odbočce, vedoucí k danému průsmyku, nebe nad průsmykem bylo snad ještě černější, pokud nějaká víc černá na stupnici ještě existuje.

Přívalový déšť trval jen asi hodinu a pak se začalo střídat počasí. Stíhal jsem tak tedy bez problémů schnout a zase moknout. Lepší než vytrvalý déšť celý den.

Při jednom z tankování na samoobslužné benzince to vypadalo, že si strhli rovnou celou blokaci 100,- € a ne jen 20,- za samotné tankování. Naštěstí to pak bylo v pohodě, ale v ten den jsem z toho byl trochu nervózní.

Okolí v Itálii bylo krásné. Projížděl jsem mimo dálnici směrem k Bolzano-Bozen a pak dále údolíčkem k Trentu. Pak jsem odbočil a zamířil k Molvenu - na břehu jezera Lago di Molveno, kde jsem měl vyhlédnutý kemp na dnešní přespání. Počasí se moc neumoudřilo, ale řekl jsem si, že prostě dojedu na místo a podle předpovědi se rozhodnu, jak dál. Předpověď říkala, že další déšť se zde dá očekávat až druhý den okolo desáté hodiny dopoledne, což bych měl být už dávno pryč. Tak snad se rosničky nemýlí, rozhodl jsem se zůstat. Nemýlily se.

Kemp Molveno je naprosto úžasné místo. V sevření hor je nádherné jezero a na jednom z jeho břehů je velmi hezký a čistý kemp. Patřil tedy k dražším kempům, ale stálo to za to. Zašel jsem do místní restaurace na večeři, abych zjistil, že nikdo z číšníků neumí ani slovo anglicky a jídelní lístek v angličtině také nemají. Na jejich stránkách se sice dal zobrazit jídelní lístek v angličtině, ale jednotlivá jídla neměli číslovaná a číšníci si v angličtině neuměli přečíst, co chci. Tak jsem nakonec odhadl v italštině, kterou pizzu chci, a nechal se překvapit, co mi donesou.

Po večeři jsem se ještě musel zajít vykoupat do jezera. Představte si jezero s krásně čistou vodou v úchvatném panoramatu okolních hor, na jehož břehu za živým plotem leží kemp plný lidí a nikdo se v tom jezeře nekoupe. Zákaz tam nebyl. Předpokládal jsem, že to bude kvůli studené vodě. Hrdinně jsem tam tedy vlezl a udělal jsem pár temp od břehu. Pak jsem si řekl, že takto tady umřít nechci, a zase jsem rychle vylezl na břeh :-). Ale osvěžení to bylo opravdu báječné a stálo to za to, zvláště po dni, kdy mi trable s navigací, počasí a trochu bolest zad kazily náladu.

Ukládám se ke spánku a těším se na další den, byť má být pouze přesunový a čeká mě nezáživná dálnice.

Dnes najeto 512 km.

4.6.2023 - Den 3

Vstával jsem v šest hodin, protože mě čekal přesunový den po dálnici a chtěl jsem větší porci kilometrů zvládnout v pohodě. Koupelna, snídaně a vyrážím v půl osmé - nějak jsem se s tím balením flákal.

Dnešní den začínal mnohem lépe. Jednak jsem ráno balil a vyjížděl bez deště, což zvedne náladu. V jedné obci hned na začátku cesty mě předjel místní s tím, že jet 50 v obci je hrozné zdržení. No hned na kraji další obce jej stavěli Carabinieri - spíše na běžnou kontrolu než za rychlost, ale o to víc mě to potěšilo, že by jinak kontrolovali mě, kdyby mě nepředjel. Celkově prvních cca 70 kilometrů naprosto úžasné scenérie a zatáčkovité silnice. Paráda. A ještě další bonus byl - po celé cestě až k Lago di Garda se na různých křižovatkách rozestavovali a připravovali nějací pořadatelé v reflexních vestách a já za chvíli pochopil, že se tam pojede nějaký cyklo závod. Stačil jsem projet až k Lago di Garda. Další vítězství toho dne. Kdybych z kempu vyrazil o 20 minut později, musel bych asi hodně měnit trasu. Uf. 

U Brescia jsem nakonec najel na dálnici a začal ujíždět nudnou částí směr Francie. Vybila se mi baterka v helmě, tak jsem nemohl nic poslouchat, ale i tak se to dalo a docela to ubíhalo. 

Klíč k těmto přesunům je dělat opravdu pravidelně přestávky. Třeba jen krátké. Tankovat, jíst, protáhnout se na 5 minut. Ale pravidelně. 

Na cestě mi vadily hlavně tunely, kdy se hodně střídalo světlo a stín, to bylo postupně docela nepříjemné.

Celý den bylo krásné počasí. Do doby, kdy jsem se začal blížit k cíli své dnešní cesty (Vesnice Peynier u města Trets). Již zdaleka bylo vidět, jak se zde točí černé mraky. Tentokrát jsem si vyměnil rukavice včas. 

Dojel jsem až do vesnice, ve které byl vyhlídnutý kemp. Přívalové deště zde měnily silnice v potoky a já věděl, že i kdyby se to za chvíli přehnalo, na louce, kterou prošla tahle přeháňka, stan opravdu stavět nechci. Zastavil jsem tedy na autobusové zastávce a začal přes Booking hledat ubytování na dnešní noc. Našel jsem asi 10 kilometrů vzdálené ubytování s velmi dobrými recenzemi a za dobrou cenu. Tak jsem si objednal a zaplatil pokoj, nastavil jsem navigaci (která teď už fungovala dobře) a vyrazil. Cestou přestalo pršet, tak jsem k cíli přijížděl už za sucha. Sucho tam bylo jen proto, že ty přívalové deště tam teprve přijdou za pár minut.

Brána domku, ve kterém ubytování bylo, byla zamčená a nikde žádný zvonek. Na stránkách měli informaci, že mluví francouzsky a anglicky. Tak jsem zatelefonoval na kontakt uvedený na Bookingu. Pán, který to zvedl, neuměl anglicky ani slovo, ale uměl jsem se mu francouzsky omluvit, že moc francouzsky neumím a požádat o komunikaci v angličtině. Takže předal telefon manželce. Té jsem sdělil, že tam mám rezervovaný pokoj. Zněla nejprve překvapeně, ale pak hned přešla do vítacího tónu, a že mě čekají, ať jdu dál (asi prostě nekontrolovali Booking aplikaci a o novém hostu neměli ani páru). Upozornil jsem na zamčenou bránu, ale paní mě zase povzbuzovala, ať jdu dál. Až napodruhé pochopila, že brána je opravdu zamčená, tak prý ať počkám, že manžel už jde. 

Bránu mi přišel otevřít asi 80ti letý, ale poměrně čilý pán. Hned ať si motorku zavezu dovnitř, že ji dáme pod stromy, aby na ni nepršelo. (To vše komunikováno posunky a osamocenými francouzskými výrazy). Sundal jsem si zavazadla, co jsem potřeboval, a přes motorku ještě pro jistotu přehodil plachtu. Což se ráno ukázalo jako velmi prozíravé, protože přívalový déšť, který potom přišel, nejenže nebyl korunou stromu zadržen, ale ještě s sebou vzal listí, kousky kůry a na plachtě vytvořil nehezkou hnědou kaluž. 

Starší manželský pár jsem vyrušil od sledování tenisu v televizi. Ukázali mi ale pokoj a že jej pán za 20 minut připraví. Nalili mi pivo a já jsem seděl v jejich obývacím pokoji a sledoval, jak starý pán odchází s kyblíkem úklidových prostředků do podkroví, kde byl můj pokoj. To už začalo venku vydatně pršet a já jsem rozmlouval s paní, která si postěžovala, že posledních 10 dní tady vždy takhle v podvečer strašně prší a že nic takového nepamatuje. Při tom rozhovoru umístila vedle sedačky u televize kovový kyblík, do kterého ze stropu začala pomalu kapat voda, která protékala kdesi střechou. Také se mezitím z podkroví vrátil její manžel, aby tam hned znovu odešel, tentokrát s deštníkem v ruce. Když pak na chvíli vypadla elektrika, začal jsem se rozhlížet po skryté kameře. 

Každopádně samotný pokojík byl opravdu pohodlný a neteklo do něj! To se ale nedá říct o toaletě, kde byl uprostřed místnosti kovový lavor, zachytávající dešťovou vodu, protékající kolem žárovky ve stropě. Voda se dopadem do lavoru rozstřikovala a lehce rosila skoro celou podlahu místnosti. Večer jsem jednou lavor vyléval, aby nepřetekl, ale pak už naštěstí přestalo pršet, tak do rána se žádná povodeň nekonala.

Uvařil jsem si večeři a dal jsem si sušit věci, které jsem potřeboval. Obdivoval jsem, že ve svém věku manželé to ubytování stále provozují. Podle fotografií na zdech a popisků fotografických alb ve velikém regálu byli opravdu hodně zcestovalí a měli spoustu zážitků od závodů 4x4 jeepem, až po seskoky padákem. Hodnocení na Bookingu se často zmiňovalo o výborných hostitelích a jejich ochotě vyprávět, co kdy zažili. Myslím, že třeba před 10 lety muselo být toto ubytování naprosto výborné. Teď už neslo známky provizoria a opotřebení. Ale pro mě to byl (skoro) suchý přístav a byl jsem za něj velmi vděčný. Jen škoda, že paní, která uměla anglicky, zjevně na povídání neměla moc náladu a s pánem, který by si zjevně velmi rád povídal, nás dělila jazyková bariéra.

Dnes najeto 695 km.

5.6.2023 - Den 4

Snídani mi navrhli až po osmé hodině, abych měl čerstvé pečivo z místní pekárny. Uvítal jsem to. Neměl jsem před sebou tak dlouhou cestu, nebyl problém, kdy vyjedu. A snídaně byla velmi pestrá a velmi dobrá. Sklenici marmelády jsem sice po otevření zase raději rychle zavřel, abych pak z té marmeládovice nenadýchal, ale jinak bylo vše vynikající. Při snídani jsme volně - velmi volně konverzovali s pánem, který zjevně vzpomínal na své motorky a své cesty a vůbec nejraději by jel hned se mnou.

Zabalil jsem se, rozloučil se a vyrazil vstříc dnešnímu klidnějšímu přesunu.

Část cesty jsem si ještě zkrátil po dálnici, protože jinak by mě čekalo asi 7 hodin cestování čistého času bez přestávek. Takhle jsem to zvládl za těch 7 hodin včetně přestávek, tankování apod. 

Nádherná krajina, kterou jsem projížděl. A abych se necítil nepatřičně, přede mnou se to černě mračilo a sem tam prolétl oblohou blesk. Nakonec jsem tu bouřku ale netrefil a do svého cíle jsem dojížděl spíše zpocený a řádně prohřátý od sluníčka. 

Cíl mé dnešní cesty bylo malé přístavní městečko Port-Vendres. Zde jsem měl již dopředu zaplacené ubytování v hotelu. Naprosto nádherné ubytování. Recepční mě navíc ještě potěšila, když mi sdělila, že mám zaplacené economy ubytování, ale dají mě do vyšší třídy. Takže pokoj s koupelnou, kde bych se skoro ztratil, super pohodlnou postelí a balkonem s výhledem na bazén hotelu a Středozemní moře. Jen jsem si v rychlosti vybalil věci a jel jsem se podívat na místo, odkud jsem chtěl příští den sledovat východ slunce. A byla to naprostá pecka.

Od hotelu to bylo asi 10 minut po naprosto neskutečné silničce - rozuměj pro cestovní endura. Úzká cesta s rozbitým asfaltem se klikatila zaříznutá do kopce, poskytující neustálý nádherný výhled na Středozemní moře. Ta mě dovedla až k majáku Cap Béar. Zde jsem nechal motorku a pokračoval pěšky k majáku a pak dále až na kraj útesu, kde byly zbytky opevnění. 

Byl to neskutečný pocit být na tom místě. Být na místě, které jste si vyhlédli jen na mapě, naplánovali si cestu a teď jste tam reálně stáli. Svítilo sluníčko a foukal poměrně silný, ale teplý vítr od moře, které se rozprostíralo východním směrem, kam až oko dohlédlo. Úžas a radost mě naplňovaly a já už tam věděl, že to za to stálo. Příjezdem do Port-Vendres začínají běžet jedny z nejúžasnějších 30 hodin, co jsem zatím prožil. 

Když jsem se dost pokochal mořem a výhledem, vrátil jsem se na hotel, kde jsem se osprchoval, převlékl a vyrazil se projít do přístavu. Zde jsem navštívil restaurant “Typico” (ano, obvyklé prohlášení ostravského rodáka, když mu zde předloží účet) a velmi jsem si pochutnal na místním jídle (měl jsem jakousi skoro syrovou rybu a nudle). Také mi strašně zachutnalo místní pivo Tropical IPA, ale nebyl jsem si docela jistý, jestli to je tím, že je to pivo tak moc dobré, nebo mi tak moc vyprahlo po cestě a z toho nadšení.

Pak už jen na hotel, večerní koupání v bazénu, kde nikdo nebyl, a jít brzy spát. Několikrát jsem si kontroloval, jestli mám správně nastaveného budíka, abych stihl ten východ slunce. Jen mě mrzí, že toto bude pravděpodobně nejpohodlnější spaní za celou cestu a já se o něj částečně připravím brzkým vstáváním. 

Dnes najeto 400 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE