Manželé důchodci na výletu do Gruzie a Arménie.

Ozbrojení vojáci a čaj u cisternových kamiónů

Když jsme ráno po snídani vyjeli do dalšího „nocovacího“ města Tatvan, nic nenasvědčovalo tomu, že bude něco jinak, než obvykle. Cestu do další etapy při našem návratu domů jsme volili oklikou tak, abychom jeli těsně okolo Araratu z jeho druhé, turecké strany. Na náhorní plošině byl ale velmi silný boční vítr a nad celým pohořím černé husté mraky, ve kterých ty hory zcela zmizely a Ararat bohužel s nimi a neviděli jsme ho ani náznakem.

 

Viděli jsme ale, jak bídně žijí zdejší horští pastevci. Nahrubo postavená stavba z kamenů s rovnou střechou je určena pro dobytek a oni sami bydlí v podobné nebo jenom ve stanu. Když jsme přijeli do jednoho města už za Araratem, hrozila velice blízko bouřka a blýskalo se z několika stran. Při čekání na pumpě, jak se to vyvine dál, jsme si tam chtěli dát kafe, ale to neměli, pouze ten jejich čaj a ten zde podávají zadarmo.
Nepromoky!, rozhodlo se, a že se jede dál. Máme to daleko, 450 km. Počasí se, když jsme se blížili k horskému průsmyku ve výšce 2 655 m, rapidně ještě zhoršilo, k silnému bočnímu větru se přidal liják, který po nějakém čase vystřídala neprůhledná mlha. Oni to byly spíše asi mraky. Díky jednomu íránskému autu jsme byli schopni v tomhle jet, evidentně jelo úmyslně naším tempem před námi přes celé pohoří, když nás předtím předjelo a zželelo se mu nás. Vítr s námi mával, bylo vidět na slabých ani ne 50 m a pak vůbec nic. Nakonec jsme šťastně sjeli po asi 40 km dolů a počasí se rázem změnilo v skoro horko. Jedna zajímavost, všechna auta v té mlze měla zapnuté výstražné blinkry, místo aby si rozsvítili mlhovky. Asi to tam mají v předpisech nebo co, my jsme tedy taky blikali, ale to jejich blikání nebylo v té mlze vidět o moc víc, než normální světla.

 

Jestli jste někdo slyšel o kurdské separatistické oblasti na jihovýchodě Turecka všeobecně, tak tou jsme projížděli a táhne se až k jezeru Van a dál, skoro až do středu jižního Turecka podél Íránu, Iráku a Sýrie. Kolem silnice jsou všude palposty s pytli s pískem, na silnici cca po 20 km kontroly všech vozidel, které vykonávají vojáci se samopaly a vedle hrozivě vypadající obrněné transportéry s nějakými děly nahoře, protože těžký kulomet je menší. A na každém vršku mají pozorovatelny. Před tím prvním kontrolním bodem to Květa fotila, protože jsme nevěděli, co to je. Teda já trochu jo, ale ona ne, protože si při spatření prvních opevnění z písku myslela, že to tam mají pasáci krav, aby na ně nefoukalo.  Vojáci nás na tom check pointu zastavili, protože to focení viděli z dálky a okamžitě šli po jejím foťáku a chovali se dost výhružně a nepřátelsky. Když nám nerozuměli, protože jsme úmyslně mluvili jen česky a tvářili jsme se, že nevíme, o co jde, tak nás nakonec po nějakém čase propustili. Květa pak ale měla foťák skoro celou cestu radši schovaný.

 

Vzpomněli jsme si přitom na ty dva Čechy nedávno, co tady fotili vojenské objekty pro nějakou počítačovou hru a oni je tu zavřeli. Naše silnice také vedla v jednom úseku asi 2 km od íránských hranic, a asi se tu nějak mydlí. I po městě (Tatvan), kde nyní bydlíme, to vypadá jako příprava na nějakou vojenskou invazi, jezdí zde vojenské transportéry, všude auta s ozbrojenými vojáky a to jsme už prakticky ve vnitrozemí. Připadáme si tady jako na válečné frontě a vůbec nevíme, co se děje.
Ale něco k dalším zážitkům. Na jedné vyhlídce na jezero Van stálo na kamenitém parkovišti deset tureckých kamionů (konvoj) s cisternami a chlapi nás pozvali na pravý turecký čaj.

 

Vaří ho na velkém plynovém vařiči, který mají v bedně od nářadí hned pod cisternou, ve které mají asi benzín nebo naftu. Čaj ředí 1:1 s horkou vodou, aby nebyl tak silný a dávají si do takové prťavé skleničky čtyři až pět kostek cukru. My jsme cukr nechtěli a oni se docela zarazili a říkali, že čaj také normálně nesladí, ale když ho pijí s přáteli, tak jedině slazený. Tak jsme je snad neurazili. Debata se vedla přes hlasový překladač z mobilu.

 

Také jsme se cestou stavěli u docela mohutných vodopádů Muradian falls a ta voda padá do kaňonu, přes který je natažený houpající se lanový můstek. Lesík hned vedle je zřejmě oblíbené místo početných muslimských rodin, které tam chodí pořádat pikniky. Každá rodina (bylo tam zrovna asi patnáct nebo dvacet těch rodin) si tam přiveze v autě vlastní dříví a koberce, na kterých sedí u ohně a na ohni pak vaří čaj v takových válcových kotlích, kterým říkají semaver, zkomoleně dle ruského samovar. Elektrický je pak caydanlik. Čoudu tam bylo šíleně moc, to by se aktivisti vyřádili. Vodopád je také zřejmě nějaké kultovní místo pro svatebčany nebo co, protože jsme tam viděli minimálně 10 mimořádně vyparáděných muslimských nevěst s ženichy a ostatním rodinným ansámblem a v tom kouři se tam promenádovali a fotili se u toho vodopádu. Ujeto 455 km.

 

Eufrat

Pokročili jsme o 410 km na západ do města Malatya a zde máme jen nutnou zastávku na cestě za naším dalším vybraným cílem, který je ještě asi o 400 km dál a za jeden den se to nedá ujet. Je to holt velká země. Z hor jsme sjeli včera a dnes jsme jeli celý den ve výškách jen kolem 1 500 m zdánlivě nudnou náhorní stepí, ale bylo se stále na co dívat. Přejížděli jsme přitom asi třikrát nějaká nevysoká pohoří. "Nudné" to však nebylo pro Květu, protože jsem slyšel v intercomu u každého vojenského check pointu 'Pane bože, kdy už to skončí a mě tady už nikdo neuvidí a kam jsme se to dostali'. Kontrol bylo možná více, než včera.

 

Na silnici nás opět zastavovali ozbrojení vojáci, kolem silnice opět pevnosti z pytlů s pískem a obrněné transportéry. Až asi 30 km před městem Malatya, ve kterém jsme zakotvili, to pomalu ustávalo, bylo jasné, že jsme se konečně dostali z teritoria Kurdů. Ale možná je to jinak, fakt nevíme, o co jde. I těch pár měst a větších vesnic už bylo mnohem hezčích, nebyl to ten chudý východ Turecka. Když píšu o vesnicích - všude v Turecku, co jsme zatím jeli, jsou čtyřproudové silnice, které se vinou i horami jako nekonečný had. Jsou to kolikrát jen okresky (na mapě bílá) a jsou na nich i ostré zatáčky jako na obyčejných silnicích, když vedou horami a některé krajnice u políček jsou plné trhovců s melouny, rajčaty a vším možným. Tyto silnice nemají zvýšený dělící pás, jenom dvě bílé čáry uprostřed asi dva až tři metry od sebe a navozuje to tím na rovinkách dojem nekonečného letiště. Možná je to i záměr. Smí se však jet jen 90, jezdí se tu ale 120 i rychleji, a ve vesnicích, přes které vedou tyhle silnice, se zpomaluje na 100.

 

Největší zážitek dne byl pro nás přejezd legendární řeky Eufrat. Je to sice řeka jako každá jiná, ale je to Eufrat. Vysoko nad starším mostem, přes který se jezdí nyní, zrovna stavějí most nový, lanový, s jedním obrovským vysokým pilířem pro zavěšení lan. Na most se pak vyjede po dálnici přímo ze skály z tunelu. Až to bude hotové, už se řeka z té výšky a přes svodidla ani neuvidí. My jsme se v ní ještě mohli během cesty i vykoupat.
 Malatya je dost velké, více než půlmiliónové město. Je také vidět, že náboženskou kulturu má mnohem uvolněnější, než na východě. Sice i zde se mladí i starší muži při setkání navzájem pusinkují a vodí se zavěšeni do sebe po ulici a přitom to vůbec nejsou tydleti. Mnohé ženy a dívky zde nosí i trička s krátkými rukávy a některé mají dokonce i tílka a odhalená ramena. Na jihovýchodě by to bylo nemožné, tam byly k vidění jen ženy černě oděné, co jim jsou vidět akorát oči, nebo ty ostatní s šátkem na hlavě do čela a v upnutých šatech přes kalhoty.

 

Nikde, ani zde, ve velkém městě, kupodivu neumějí anglicky ani v restauracích, ani recepční, vše si malujeme, nebo posunky, nebo překladač. Výjimkou jsou někteří mladí, co dají dohromady o trochu více slov, než já, když se na něco ptám. Ale čaj zdarma nám nabízejí u pumpy při čerpání i tady. Ujeto 410 km.

Kebab v zapadlé vesnici

Dle dost neurčitého plánu jsme dnes dojeli skoro přesně doprostřed Turecka, do vyhlášené oblasti Cappadocia (turecky Kapadokya) a zůstaneme tu dvě noci. Ráno jsme se, jako vždy předtím tady, vydali na cestu bez zamluveného hotelu v cíli, jen s vytipovanými dvěma podle mapy. Stále litujeme, že zde booking nefunguje, protože vzhledem k našim častým rezervacím máme už 10% slevu a kdyby se přičetly hotely tady v Turecku, tak by to bylo ještě víc.
Jsou zde tři městečka blízko sebe kolem známých skalních útvarů a to naše, jménem Ügrüp, je jedním z nich. Je to vysloveně město zaměřené na turistický ruch. Z dnešních 400 km jsme jeli asi 80% opět pustou stepí, někdy ve výškách až 1 800 m, kde není vůbec nic, i aut je zde minimum, jen občas v údolích byla pole. Například asi čtyři nebo pět kilometrů jsme jeli kolem samých melounů po obou stranách silnice a ta pole byla široká do nedohledna. Co s tím dělají, ví bůh, tržiště všude ve městech s nimi praskají ve švech a další mají tady na poli.

 

Na pozdním obědě jsme byli až odpoledne nedaleko před cílem v jedné malé, zapadlé, ošuntělé vesnici a vzbudili jsme při tom rozruch mezi místními. Všichni si nás nevěřícně prohlíželi, když jsme tam zastavili a zašli si do místní "kebabárny". Dělají tu takový kornout zatočený z tenkého těsta plněný spoustou zeleniny a masa, který se připravuje vždy čerstvý až po objednávce a pak to zabalí do kusu balicího papíru, talíře nám nedali. Bylo to tam sice hrozné, sedělo se na starých bedýnkách, všechno bylo rezavé a otlučené a plné místních chlapů, kteří hráli nějaké deskové hry a čekali až přijde čas modlitby, ale kebab byl výborný. Všichni, kdo tam přijdou, si vzadu v rohu myjí ruce ve špinavém umyvadle (my také, abychom mezi ně zapadli) před jídlem i po jídle a potom na odchodu nám ještě majitel polil ruce nějakým smradem z lahvičky, buď antiseptikum nebo mýdlo, nevíme. Ale "voní" to hrozně.

 

No a k večeři jsme si dali už ve městě na náměstí jen zmrzlinu (já dvakrát), když jsme byli na průzkumu okolí hotelu. Zmrzlina je zde výborná, na naše za 20, ale je úplně jiná, doslova se táhne, skoro jako tavený sýr. Také na nás zmrzlinář eskamotér zkoušel obvyklý trik na turisty, jako že ji vyklopí a padá mu jako na zem. S pivem je to ovšem horší, tak ani ne v každém desátém obchodě ho mají. Pivo tady stojí na naše v malém krámku plechovka 50, v restauraci flaškové vyjde na 100, točené zde neznají. Benzín ani ne 30 Kč. Jo a také už známe pár tureckých slov. Čaj se řekne turecky čaj, benzín - benzín a asfalt - asfalt.

Čtyři patra pod zemí

Už třetí den je krásně, svítí slunce, občas mráček a například dneska bylo nebe úplně čistě modré. Teplota zde nepřekračuje 26 - 27 stupňů, ideální na cestování a výlety. Bouřka u gruzínských hranic je zapomenuta. Druhý den tady v Ügrüpu jsme se vypravili na dva výlety po okolí. Jeden dopoledne, pak zpátky na hotel převléknout se do civilu a kousek pěšky na náměstí na oběd. Odpoledne jsme opět osedlali motorku a jeli za další zajímavostí.
První byla návštěva takového unikátního údolí v oblasti zvané Kapadokya, ve kterém jsou neobyčejně zvláštně přírodou vytvořené útvary, některé připomínající pánské přirození a které vypadají jako z bílého pískovce, ale je to nějaký jiný druh, než je u nás v krasových oblastech, také lehce opracovatelný, ale z blízka to připomíná zvětralý bílobéžový beton. A právě pro tu snadnou opracovatelnost si zde lidé od nepaměti v těchto útvarech tesali obydlí. Tato některá pravěká vytesaná obydlí ve skalách zde také s úspěchem využívají místní hoteliéři, kteří je přebudovali na cave hotels, ochranáři děste se a nabízejí v nich ubytování se vším všudy, ovšem za cenu odpovídající této originalitě.

 

Viděli jsme ale jen část údolí, tu nejatraktivnější, protože ono se táhne možná 20, možná 30 km daleko. A byli jsme opravdu unešeni. Popsat tu krásu a hříčku přírody lze jen těžko. Také jsme si neodpustili projížďku na motorce po údolí přímo mezi útvary, i když se to asi nesmí, zatímco "obyčejní" turisté na to koukají jen shora z vyhlídek. Jezdit však po pískových cestách a někdy v hlubokém písku byl docela nervák nejen pro Květu, ale i pro mě. Písek místy moc tvrdý není, jsou tam někde trochu tvrdší jen dvě koleje a když jsme sjeli trošku mimo, hned se to bořilo do kyprého písku a motorka šla do smyku a jednou to opravdu hrozilo pádem. Ale stálo to za to.

 

Druhá zajímavost pak bylo podzemní město v Kyamakli, které prý bylo vybudováno asi 800 let př. Kr., možná ještě dříve. Neuvěřitelná spleť místností, sálů, komůrek, propojovacích chodeb a chodbiček, kde jsme někde sotva prolezli. V tomhle Underground city bylo kdysi úplně vše, včetně obydlí, kláštera, stájí pro dobytek, skladů potravin, sýpek a také kvasíren vína, protože už tenkrát se chlastalo. Rozlohu to má obrovskou a dosahuje to osm pater pod zem, z čehož pouze čtyři jsou přístupná. Vypadá to na 3D modelu ve vstupní hale doslova jako termitiště v podzemí. Všechny sousední místnosti vedle sebe i pod sebou jsou propojeny menšími, či většími kruhovými větracími otvory a vybudovali si tam i větrací šachty o půdorysu asi 1x1 m, které vypadají úplně stejně jako výtahové a jsou přesně geometricky pravidelné a dokonale svislé a jsou přes 20 m hluboké. A právě tyto šachty završují důmyslný větrací systém. Ve všech místnostech, i dole, je cítit průvan.

 

Dnešním dnem a touto prohlídkou zakončujeme brouzdání Tureckem a zítra už máme odjezd směr Ankara (to bude asi mazec) a pak Istanbul (to bude ještě větší). Opustit Turecko nám ale zabere ještě minimálně dva dny. Ujeto 400 km.

Solné jezero a bloudění v Ankaře

26. den našeho výletu jsme zakufrovali cca 200 km před Istanbulem v městě Bolu. Původně jsme chtěli přenocovat asi 80km ještě před Bolu, ale nakonec jsme dojeli až sem, celkem tedy 520 km, protože cesta ubíhala po dálnici velice rychle. Trochu delší zastávku spojenou s obědem jsme cestou udělali na vyschlém solném jezeře, kolem kterého jsme jeli asi 60 km. Z dálnice je to velmi zajímavý pohled, protože jezero je veliké a táhne se až za obzor a ta sůl na něm vypadá zdálky jako zamrzlé širé moře nebo jako zasněžené pole.

 

Na jednom místě je u něho parkoviště, restaurace, stánky atd. a samozřejmě mnoho turistů, nejvíc snad Japonců. Ti jsou všude, v Gruzii, v Arménii i tady v Turecku. Jakoukoli památku nebo atrakci, co jsme navštívili, byli tam vždy Japonci ve velkém množství, celé autobusy. O Japoncích se mimochodem traduje, že jsou velmi pracovití a loajální se svou firmou, a že si třeba ani nevybírají za celý život dovolenou a stále pro tu firmu pracují. Jak to tedy dělají, že jsou na dvou místech najednou, to je záhada.
Po té soli jsme se také šli projít, byli jsme asi 200 m od břehu, možná ještě dál a tady je už sůl čistě bílá, zatímco u "břehu" je chozením ušpiněná do šedohněda. Mnoho lidí tam chodilo bosýma nohama a my jsme se dohadovali, jestli je to jenom nějaká symbolika nebo zdravotní důvody nebo to má nějaký jiný důvod. Tak nám to snad nerozežere boty. Cestou jsme na soli náhodou našli vystřelovací nůž, který se nám velmi hodil, protože jsme si chtěli trochu soli vzít, ale ona je hodně tvrdá a nebýt toho nože, nevím jak bychom ji naškrábali. Asi ji ztratil taky nějaký škrábač. Takže si vezeme asi kilo soli.

 

Když jsme se pak blížili k Ankaře, studovali jsme v bufetu u pumpy, jak najet nejlépe na okruh, který vede daleko kolem města. Motá a křižuje se tam totiž v tom uzlu několik dálnic. Samozřejmě jsem to zvoral a nenajel na ten správný výjezd a už nás to hnalo chvílemi po deseti proudové silnici do města. Pak jsme v Ankaře zabloudili podruhé, protože jsme najeli (já) sice správně na směr Istanbul, ale po modré, a ne po zelené (dálnice). Už jsem se trochu naučil orientovat se v místním hustém městském provozu a tedy vím, že kdo se zastaví, je ztracen, protože ho hned někdo objede a strčí tam předek.

 

V Bolu jsme neměli žádný hotel ani vytipovaný, jen oblast, kde je několik hotelů. Zastavili jsme u prvního rodinného se zahrádkou a dvorkem vzadu. Uvítala nás celá muslimská rodina a máme apartmán s komplet kuchyní a pokojem a se snídaní.
Kousek od hotelu jsme si dali večeři v takovém jako bufetu. Ženské tam byly zahalené šátky a vůbec jsme jim nerozuměli. Posunkem rukou u pusy jsme naznačili, že chceme jíst a ani jsme nevěděli, co nám přinesou. Byly to malinké placičky, něco jako naše čevabčiči s cibulí a nějakým zeleným lupením a bylo to výborné. Já jsem si to chtěl dát ještě jednou, ale byla trochu práce jim to sdělit, vůbec nejdřív nechápali, co po nich ještě chci. Co to bylo za maso, se lze jen dohadovat, protože kuřecí to nebylo a vepřové už vůbec ne. Květa říkala, že asi jehněčí. Ale mohlo to klidně být i něco úplně jiného, například třeba je tu všude spousta koček. Ujeto 520 km.

 

Po mostě do Evropy

Na této dnešní trase nás už nedočkavě očekával Istanbul. Přejezd velkoměsta by dopadl výjimečně bez komplikací, nebýt ovšem toho větru. Od dopoledních hodin foukal velmi silný boční vítr, který s motorkou šíleně mával. Nejhorší byl přejezd po mostě přes Bosporský průliv. Most je asi 100 m vysoko nad hladinou a foukal tu takový vítr, že jsme mysleli, že nás sfoukne dolů. Šťastným přejetím přes most nad Bosporským průlivem jsme se ocitli už v Evropě, i když jsme stále ještě v Turecku. Špatné to bylo za větru i při předjíždění kamionů, které jezdí v konvojích někdy po čtyřech, někdy jich je však těsně za sebou i třicet, pak je třeba cca 500 m mezera a následuje další konvoj. Kamiony zde mají vyhrazen jeden pruh na dálnicích. Ve zbylých dvou jezdí ostatní.

 

 Stovky kilometrů se vine jejich nekonečná kolona a v Istanbulu se k nim pak přidávají další z místních přístavů. Dojeli jsme tedy jen do města Corlu, i když by se dalo dojet dál, blíž k hranicím z Bulharskem, protože byly teprve čtyři hodiny. Byli jsme však z toho větru úplně vyřízení. Hotel opět naštěstí hned na první pokus. Zašli jsme si tady za roh na pizzu a naproti do menšího nákupního centra do sámošky, kde jsme po dvou dnech shánění koupili i pivo. Musí se zde ale před vstupem do toho nákupního centra projít bezpečnostním rentgenovým rámem jako je na letišti a vyndat věci z kapes, co pípají a ještě každého pro jistotu objedou od hlavy až k patě ručním skenerem, který vypadá jako plácačka na mouchy. Ujeto 360 km.

 

Dezinfekce

Bulharsko. Pro někoho v Česku je tato země jako dost vzdálený cíl, my už se zde však cítíme skoro jako doma, protože vše je zde do určité míry normální, evropské. Přejezd obávaných tureckých hranic byl bez komplikací a poměrně rychlý, také možná díky tomu, že jsme se neřídili různými radami, jak neplatit turecké mýto (cca 15 euro) a prostě projet mýtnou bránou, i když houká siréna a dál to neřešit. Před první mýtnou bránou (v opačném směru za poslední) je vždy prodejna tzv. elektronických vinět. Kdo ji nemá, a už projel některé úseky, dokoupí si tam vinětu dodatečně dle SPZ za všechny kamerami zaznamenané úseky. Přesně tohle jsme udělali a to bylo naše štěstí, protože potvrzení o koupi viněty po nás na hranici chtěli, a ne že ne, jak někteří tvrdí. Ale možná je to letošní novinka, nevím.
Neuvěřitelnost dne: po obvyklé proceduře u čtyř okének - pasová, vozidlo, celní a celková přišel zlatý hřeb. Všichni, i my, jsme museli projet asi 6m dlouhým koridorem dole s roštem s dezinfekčním roztokem, objet se to nedalo. To ale není všechno. Při nájezdu fotobuňka sepne trysky, které jsou pod roštem a autům tak stříkají nějaký dryják na spodek, podobně jako v myčce. My jsme ale, na rozdíl od aut, byli vydezinfikovaní od hlavy až k patě i s motorkou, protože to stříkalo zespoda asi dva metry vysoko. Vrcholem toho všeho bylo, že za roštem byl v budce chlápek a za tu dezinfekci se mu platilo. My jsme ale nemuseli, asi jako satisfakci. Nu což, už je to za námi a zatím nám ani neslezla kůže.
Odpoledne, někde u pumpy už v Bulharsku, jsme si přes WiFi zabookovali hotel na dnešní večer ve městě Dragoman, do kterého jsme už věděli, že dojedeme. Po okamžité hygienické očistě od dezinfekce jsme se vypravili do restaurace na obědovečeři a pivo, ale nejprve jsme si šli někam směnit peníze. Dragoman vlastně ani není město, ale taková větší vesnice a tak zdejší pumpař tu zastupuje chybějící směnárnu. Jako před čtyřiceti lety u nás. Jsme pár kilometrů před Srbskem, zítra bychom měli být pár kilometrů před Maďarskem. Jeden den na přejezd Srbska stačí. Ujeto 510 km.

Vinobraní v Srbsku

Na předměstí  Subotice, která leží několik km od maďarských hranic, jsme dorazili vpodvečer, do zamluveného hotelu u nějakého zeleného rybníka. Kolem toho rybníka je velikánské a dlouhé korzo, jakoby to bylo někde v přímořském letovisku a ještě je u toho rozlehlý, docela pěkný park.

 

Šli jsme tedy těsně před západem slunce ještě „poguljať v parke“. Probíhala tam v ten den zrovna nějaká slavnost a my jsme nemohli přijít na to, jaká. Lidí tam přitom bylo možná několik tisíc, jeden stánek vedle druhého se vším možným, cetky, balónky, klobásy, trdelníky. Hrál tam dokonce i Peruánec na nějakou fujaru, nebo co to bylo a hned vedle cimbálová kapela a přitom se marně snažili přehlušit rockový koncert, který dělal kravál opodál. Připomínalo to Matějskou pouť, Vánoční trhy a nevím co ještě dohromady. Až od našeho domácího jsme se pak dozvěděli, že tam probíhá vinobraní. Stánek s vínem tam však nebyl ani jeden. Ujeto 650 km.

Už jsme v Česku

Moravská Nová Ves, náš poslední nocleh na cestě kousek za hranicemi se Slovenskem, i když mnozí by určitě dojeli domů už rovnou. Nechtěli jsme však poslední úsek cesty nic riskovat, když se nám nic za celý výlet nestalo, ani žádná krizová situace nenastala a čas nás coby důchodce netlačí.  Ujeto  470 km.

 

31. den, šťastně doma po 10 200 km

Dálnici do Prahy jsme zavrhli, chtěli jsme si užít ty poslední kilometry na našich českých silničkách, když jsme od gruzínských hranic jeli téměř 4 000 km prakticky nepřetržitě jenom po dálnici nebo po čtyřproudovce, což je to samé. Ujeto 300 km.
Cestu jsme přežili bez následků, nevyskytly se žádné problémy ani s naší 14 letou motorkou, ani s námi. Olej jsme nedolévali, ale na konci byl lehce pod minimem. Zadní guma Anakee 3, na které bylo před odjezdem najeto cca 1 200 km, má po výletu ještě 5 mm vzorku.
Gruzie i Arménie beze zbytku splnila naše očekávání, jsme z těchto zemí nadšeni. Překrásná divoká příroda, Gruzínci i Arméni jsou neuvěřitelně upřímní a milí lidé. Srdečnost a ochotu pomoci jsme pociťovali na každém kroku jak na vesnicích, tak ve městech a platí to i pro Turecko. Čechy mají v těchto zemích velmi v oblibě, jakmile jsme řekli odkud jsme, hned se doslova rozzářili.
Tohle je konec vyprávění, tak možná zase někdy.
 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE