Jaro v Toskánsku

Geniální plán byl však od počátku drobet narušen mým akutním bolením v krku. Tři dny do odjezdu. Klasika, to mě nemůže překvapit. Stejné příznaky u Honzy, mého toskánského parťáka, by pak už leckteré v osud věřící povahy od celého výletu mohly odradit. Ne tak však nadšence! A tak se poslední dubnové neděle po rakouských a italských dálnicích proháněly dvě zavazadly přeložené motorky, jejichž piloti stavěli v pravidelných intervalech na jídlo, benzín a lokální antibiotika.

V nejlevnějším hotelu v aglomeraci Udine jsme navrch chytli zájezd Číňanů, po nocích zpívajících své národní písně. A zkuste si s nimi zazpívat čínsky! Ale při stavu únavy z nekonečných rovin, kde jedinou zábavou je neustálá optimalizace teploty organismu přidáváním a odebíráním oblečení a přelaďováním rádia z šíleného jódlování na ještě hroznější německý rap, byl problém rychle vyřešen praktickým krátkodobým koma.

Ráno zápasím s hlavním stojanem byť odstrojeného, leč stále přetěžkého hondího křižníku na zákeřně skloněné vozovce. Odborný úkon mazání řetězu pak zaujal i opodál stojícího Číňana, jenž se bez ostychu skláněl nad mým počínáním tak důsledně, že jsem měl nutkání mu čirou náhodou dávkou lepivého maziva zakrýt výhled přes brýle. Podobnými myšlenkami jsem se bavil až do chvíle, kdy se z hotelu vyrojilo dalších pět krajanů s foťáky a široko daleko nebylo nic zábavnějšího, než docházku do fitness zanedbávající zápasník se čtvrt tunou na stojánku, ze kterého se stroji ani trochu nechtělo dolů.

Na posledním úseku dálnice severoitalských rovin jsem však volbu stroje ocenil, když lehkými deštíky jeho kapoty profrčely, zanechávaje můj již dávno ne nepromokavý textilní komplet suchý, zatímco kolega na nahaté motorce nespokojeně vlhnul. Bez zvláštní zlomyslnosti jsem jej za chvíli donutil obléci kompletní nepromok, což počasí, znaje zákonodárce Murphyho, vyhodnotilo jako jasný signál ke změně. Deštík vystřídalo nenadálé horko, mraky slunce a dálnici klikatá okreska (mají-li v Itálii vůbec okresy). Nepromoky a zimní vložky šly rychle dolů v krátké komické etudě v zóně zakázaného zastavení za pumpou. Zde, při poskakování na jedné noze v křečovitém tanečním tempu, opět nespokojený biker zvolal na okolostojící jen všeříkající: „Peču! Peču!“

Prvními serpentinami jsme se přehoupli přes hřeben a před námi, nebo spíše pod námi, se objevila pohádková krajina čerstvě střižených luk, ostře řezaných zatáček a ojediněle vystavěných stavení. Dvouválec spokojeně burácel v otáčkách, brzdy nespokojeně okusovaly kotouče a první údolí brzy mizela za dálnicí přesycenými motorkáři.
Ve stínu zdi, mylně považované za malebný kostelík s výhledem do kraje, jsme se pustili do prvních kulinářských pokusů. Zatímco jsem líně spořádal troje Corny, Honza zkoušel samoohřevné Adventure menu. Ačkoli jsme v jednu chvíli evakuovali okolí od povážlivě nafukujícího se a syčícího pytle s ohřevnou chemikálií, chutnalo to jako skutečné jídlo. I ve stínu malebné, nezvykle vysoké zdi, jenž se ukázala býti ve skutečnosti hřbitovní. Ale s takovým výhledem do kraje chutná líp všechno, třeba i od hřbitovní zdi.

Toho večera jsme se vydali přes opuštěné průsmyky Raticosa a Scarperia. Divil bych se, kdyby o nich někdo někdy slyšel, protože snad ani v mapě nejsou moc dobře popsané. Ale možná byste se do té mapy mohli u mého vyprávění sem tam mrknout a udělat si pár značek pro příští cesty, máte-li podobně opuštěná, klidná místa rádi. A jestli ne, kde je Grossglockner, to už asi víte.

Na dohled od Florencie je podobně bezvýznamné a zapomenuté městečko San Piero, kde jsme poprvé založili tábořiště. Kempové městečko z jara obývalo jen poskrovnu majitelů obytných přívěsů, což z něj dělalo velmi příjemné místo k odpočinku. V létě to v kempu takového rozsahu musí být peklo. Vezdejší pizzerie typicky otevírala až po sedmé večerní. Vždycky na tyhle italské zvyklosti zapomenu! Místo večeře jsme tedy vyrazili na nedaleký průsmyk Colla, kde se úzká, byť místy trochu rozbitá silnička motá po boku hory a spojuje se zbytkem světa těch pár obydlí, zapadlých v poklidné samotě mezi skalami. Zpáteční cesta venkovskou krajinou, mezi lány zeleného obilí už byla náladově nasvícená zapadajícím sluncem a mě v té záplavě zeleno oranžové napadlo, že první italský den snad ani nemohl končit s větší parádou. A všechny ty další večery máme teprve před sebou...

Nemám v oblibě při motorkářském cestování prolézat velká města. Tím méně je projíždět po ucpaných silnicích. Památky stejně nevyfotíte lépe, než pohlednicoví umělci, a ani ve skutečnosti tak malebně nevypadají. Zbytečné, kazit si iluze. Města tedy zůstávají výhradně jako nouzová varianta do mizerného počasí a Florencii míjíme obloukem po silnicích, značených jako vyhlídkové. Není lepšího plánu cestování, zvlášť, když je vám dost jedno, kam dojedete. Postupem času jsem tento systém vylepšil, maje nově místo výhradně silničního Buellu i těžké cestovní enduro, které nějaká ta nerovnost na cestě nerozhází. Pravidlo zní – je-li menší, odbočující cesta také vyhlídková, odboč! A přesně takto jsme víceméně náhodně dorazili na vrchol Monte Vadiglione.
Přes průsmyk tu ve slunném odpoledni zběsile proháněly své supermotardy celé bandy motorkářů a nebylo se čemu divit. Výhled od silnice zakrývaly vzrostlé jehličnany, pročež jsem přetěžký stroj nasměroval na zprvu betonovou, posléze štěrkovou cestu s mnoha procentním stoupáním o něco výše ke slunci. Už cestou nahoru jsem se vyloženě těšil, jak si tady při sjezdu zpátky ukázkově rozbiju ústa, za znalosti funkce zdvojeného brzdového systému. A vězte, že nahoře je výhled ukázkový a nikým nerušený. Jen odkudsi z lesů se vyloupl předimenzovaný offroad na obřích balonových pneumatikách, majitel cosi poladil pod kapotou a zase zmizel. Údolím pod námi se jako kulisa rozléhal kolísavý zvuk dvouválců hnaných kolem skal a s otevřeným Birellem z Honzových zásob zase jednou nebylo kam spěchat.

Ještě o něco lepší, na průsmyk stoupající silnicí je ta na Passo della Calla. Moc toho sice neuvidíte do dálky, ale cesta vede národním parkem, který vás při vychutnávání různě utažených zatáček s parádním povrchem přátelsky obklopí zelení. Svěží les láká aspoň na chvíli k odložení strojů a krátké procházce. Učinili jsme tak u sympatického vodopádu, jenž hluboko do klidných vodních toků kdesi pod horami odnesl i zbytky dalších kulinářských výtvorů z našich kotlíků. A zkušení již vědí, že zbytky hráškové instantní věci od Vitany dokáží do radioaktivně zelené zahalit  i menší potok. Nedaleké opuštěné posezení s chajdou a obřím grilem uprostřed lesů bylo ke stolování jen příjemným bonusem.
Stejnou cestou se vracíme o něco více na jih a přes další opuštěný průsmyk Consuma dokončujeme obchvat Florencie. Nedaleko hlavních tahů lze podle navigace nalézt velké kempy, kde je to ale zpravidla dost děsivé už od pohledu z brány. Pobíhající, vřeštící dětičky a karavany opírající se jeden o druhý naprosto popírají kouzlo poklidného a malebného Toskánska, které inspirovalo už tolik umělců. Tohle ve mně evokuje spíš koncept jihoamerického slumu, tolik populárního třeba i na Slapech.

O kousek dál, mimo záznamy páně Garmina, čirou náhodou nalézáme malebný kemp Orlando. Tento se nachází v samém srdci kraje Chianti, kousek pod vrcholem Monte San Michele, budete jej hledat. Je tu příjemně ticho, jehož jediným narušitelem byla automatická sekačka Husqvarna, která spokojeně nalezla dobíjecí stanici a okolí to náležitě oznamovala co pár minut lehkým, tlumeným pípnutím, jaké bývá zcela standardní na velitelských můstcích všech vesmírných lodích z televize. Druhý den tam pořád parkovala. Dostala přezdívku Beep. Večer jsem ještě trajdal po okolí, zatímco se Honza velmi rozumně věnoval večeření a odpočinku. Radda, Greve, víno, večer... Nádhera. A hádejte, kdo z nás ještě drobně zmoknul, jsa líný, vytahovat nepromok...

Probuzení do deště znamenalo první praktické využití mého motorkářského deštníků v barvách temné večerní modři, s velkými světlými kostkami, jež tvořily víceméně nahodile působící vzor na nepříliš spolehlivé konstrukci z ultra tenkých multikomplikovaně skládaných rádobykovových tyček a táhel, tak jak ji čínská ruka tvořivá zkopírovala kdoví odkud. Abych se k němu nemusel už později vracet, poznamenám rovnou, že se v průběhu výletu čím dál více podobal spíše nespokojeně zkroucenému pavouku v sekáči, kterého jste zahnali do kouta a nemá už kam by utekl.
S podobnou nespokojeností jsme hleděli do deště z pod střechy restaurace. Posléze došla trpělivost a na krizový plán. Zahaleni v nepromoky, směřovali jsme na Florencii, kde mělo být o něco lépe a nebude-li, lze suchou nohou prolézt nějaké ty památky. Déšť ustal poměrně brzy a po obědě ve venkovské restauraci jsme nenápadně a hlavně bezplatně zaparkovali kousek od centra Florencie na parkovišti pro skútry. Okufrované stroje zabraly hned několik míst. Trošku mě děsila omlácenost a neuspořádanost okolo parkujících strojů, neb to vypadalo, že přátelské drcnutí do cizího stroje při kličkování z parkoviště tady nebude výjimkou. A představa třistakilové Hondy, drtící v dominovém efektu dvacet metrů skútrů se mi ani trochu nezamlouvala.
Cesta centrem byla i mimo sezónu ve znamení vyhýbání se davům turistů, kteří bez výjimky mířili na přeslavný most zlatníků. Zřejmě až v momentě, když jsou na něm všichni nacpáni a tlačeni davem na druhou stranu řeky, teprve jim dojde, že onen most daleko lépe spatří spíš z přilehlého nábřeží pár set metrů opodál. Toho poledne tam nepostával téměř nikdo a ke své spokojenosti jsem si tak mohl cvaknout svou vlastní florentskou kýčovku s mostem. Návštěva slavných náměstí a okukování budov už nic zásadního nepřinesla. Byli-li jste už v Římě a dejme tomu ještě v Sieně, přičemž zároveň nejste nadšenec do architektury či sochařského umu, přijde vám to už všechno už trochu bez nápadu a okoukané. Historici nechť si své káravé pohledy ponechají. Motorkáři raději obešli most zlatníků zase z druhé strany, osedlali do dáli vyčnívající stroje a vyrazili vinicemi lemovanou silnicí na Greve, přes Raddu a obloukem zpátky domů. A že bylo cestou pořád na co koukat, nemusím už ani zmiňovat.
Když už bydlíte v lese někde v kopcích, náramně se vyplatí mít v kempu výbornou pizzerii. To si pak místo špiněníešusů v klidu sednete k večeři, od sličné a usměvavé Italky si necháte nalít Chianti Classico a spokojený výraz vám vydrží až do hlubokého spánku. I když to její pomrkávání jí ošlehaný, zarostlý a neučesaný motorkář snad ani neuvěří...

Dalšího rána vyrážím sám o něco časněji, pěkně za fotograficky nízko visícího slunce. Osamělá stavení na svazích se ještě topila v mlze, nízké stromky vína v dokonalých řádcích barvily krajinu do svěží světle zelené a to všechno dokreslovalo to všeobecné a úplné tiché osamění. Protáhl jsem Varana do neznáma, šotolinovými zkratkami mezi vinicemi a zdárně se potkal s Honzou v malebném městečku Radda. V ulicích, sevřených hradbami, jsem zakoupil autorské pohlednice od místního fotografa a nechal si poradit klasická fotografická místa v okolí. Nechávám si je v paměti na dobu, kdy budu dostatečně trpělivý na dlouhé vyčkávání ideálního světla.
Následně jsme měli v plánu vyrazit nahodile na jih, ale vzhledem k mému školáckému rozjezdu se zamčeným kotoučem jsme zamířili do nejbližšího Honda servisu v Sieně pro nový držák utrženého brzdového třmenu. Jste-li zoufalí, domluvíte se i s Italem. Dospěl jsem až k ťukání otázek do překladače v telefonu, ale i tak se zdálo, že strojový text zdejší vousatý a ušmudlaný mechanik moc nechápe.  Každopádně Honda zůstala na místě do šesté večerní oproti smlouvě stvořené na náhodně nalezeném kusu papíru těžko čitelnou Mauriziovou italštinou.
Dva drsní motorkáři tedy odjížděli na prohlídku města na jediném stroji. Ze Sieny si nejlépe vybavuji typicky italský kebab, hladově zhltnutý na náměstí al Campo. Pak jsme raději zmizeli na romantickou projížďku po venkově a stavili se na zmrzlinu v Castellina in Chianti. A zlomyslnou náhodou zrovna tehdy potkáváme pobaveně hledící pár z naší země. Jelikož ke všem dalším okolnostem máme navíc s kolegou shodné motorkářské ohozy, historku o druhé motorce v servisu jsem raději odvyprávěl jako první. Poslední dva Birelly z dovozu pak na vyhlídce od zmrzlinárny se sladkým moc neladily, ale vypadaly aspoň trochu chlapsky.
Doposud jsem měl za to, že jízdu na zadním sedadle motorky nemůžu přežít a obdivoval jsem křehká děvčata, která se k tomu s nadšením odhodlají. Nakonec se ukázalo, že z hlediska vyhlídkové jízdy je to poměrně pohodlná záležitost. Cítíte všechno to kolem – vítr, vůně, slunce, ale nemusíte číst každou zatáčku a klidně jen vnímáte všechny ty scenérie kolem. Toliko upoutávka pro všechna děvčata, která by (nejen) kouzlu jízdy na motocyklu ráda podlehla.

Kolem šesté Maurizio skutečně měl před dílnou zcela opravené Varadero a tvářil se spokojeně. Ukázalo se, že tak najednou sehnaný náhradní díl je z nedaleké ranní bouračky stejného stroje. Snad za ní nemohly brzdy. Maurizio z vlastní vůle oproti původní ceně slevil ještě pár Euro a zbytek dne jsme se mohli toulat krajinou zase každý zvlášť. A to je přesně to, co mě na Toskánsku nikdy neomrzí.

Prosluněného sobotního rána jsme se obloukem vyhnuli Sieně přes Poggibonsi, Cásole a Roccastradu. Celá tahle severojižní cesta je plná atrakcí pro oko i snímek. Můžete se stavit v San Galganu, opuštěném a rozpadajícím se klášteru, pojedete rozlehlými rovinami v žáru poledního slunce, kde předpisová rychlost zdá se být ještě absurdnější, než kdekoli jinde a jen osamocená čerpací stanice nabízí kousek stínu k cestovatelskému obědvání. A pak vzhůru, mnoha, mnoha a mnoha zatáčkami za mrňavé městečko Roccatederighi, abyste objevili další místa doporučená mapou, ze kterých se vám už nebude chtít odjíždět.

Na poslední chvíli jsme zakempili v cílovém údolí Val d'Orcia v kempu Amiata, kousek od hory stejného jména. Řekl bych, že ta v kraji způsobuje cizincům bez navigace nemalé problémy, neb většina cest je tu „Via Amiata“ a jméno hory nese i leccos dalšího. Zbloudilý cestovatel tak lehce nabude dojmu, že jezdí v kruhu. Ale já už to tu mám přece projeté a na krátký sólový večerní výlet, než slunce zapadne, je ještě času dost. Bezmyšlenkovitým odbočováním jsem se však dostal až někam za onu vyhaslou sopku Amiata a nejkratší cesta zpátky vedla přes velmi zakroucenou silnici temným lesem, v čase osamělé noci poměrně děsivou. Vždycky, když odněkud takhle dojíždím, vzpomenu si na ono filmové zvolání – vy jste se zase kochal, že jo pane doktore!?

Se zaslouženou večeří a pivem, získaným z několikaminutového přátelství s nocležníkem z vedlejšího stanu se uléhalo opět spokojeně. Jen jsem si zase uvědomil, že s sebou nevezeme vůbec žádné mini drinky na rozdávání. Tak tedy příště.

Nedělní ráno bylo deštivé, přesně tak, jak to předpověděli věštci v mém telefonu. I vyrazili jsme do jarního deštíku přes Castiglione, San Quirico, Pienzu a Montepulciano do Cianciana Terme, kde lze sehnat neskutečně levný hotel, pyšnící se přesto třemi hvězdami. A jelikož déšť přestal prakticky po startu, nebylo kam spěchat, neb tyto cesty se klikatí krajem Val d'Orcia, jedním z nejhezčích míst ve vesmíru. A proletět je v závodním tempu, s očima přibitýma k silnici, je prostě nemožné, nebydlíte-li tady aspoň pět let.
I v následujících dnech spočíval program v tomto kraji výhradně v kochání se krajinou pa přejíždění tam, kde zrovna nejsou hrozivá mračna. Nekonečné vyprávění o scenériích se zvlněnou toskánskou pahorkatinou, cypřiši a vinicemi by snesl už jen málo kdo. Pro mě to však byly ty nejlepší dny a hlavně večery. Přes Monticchiellské zatáčky jsem jel mockrát, stejně tak všemožnými cestami kolem Pienzy, mám před očima nesmírnou vyhlídku z Castiglione di Orcia i siluetu pevnostní věže Radicofanni, čnící jako odevšad zřetelný orientační bod vysoko nad krajem. Právě odtud se vám naskytnou i ty největší výhledy. V kraji najdete opatství, kde se zastavil čas a mniši stále zpívají své motlitby. Fascinovaly nás usedlosti, připomínající spíše zámecké areály na vrcholku pahorku, obklopené svahy vinic, z nichž všechno to bohatství pochází. Představovali jsme si, jaké to je vstávat a jít snídat na rozlehlou terasu s výhledem do Val d'Orcia, zatímco služebnictvo leští váš Range Rover a vinaři už se dávno věnují řádkům stromků, které za půl roku přinesou další stovky lahví do sklepů pod vámi.
Projel jsem tenhle kraj snad všemi silnicemi i štěrkovými cestami mezi vinicemi a umět se štětcem, namaloval bych scenérie cest s cypřiši, statky ve vinicích nebo siluetu Pienzy určitě z paměti. A stejně sem pojedu znovu. Toskánsko je něco úplně jiného, než vyhlídka ze Stelvia, které přejedete jednou a stačí. Tady lze každým dnem nacházet nová zákoutí nejmenších vesnic, lovit ranní mlhy a večerní světlo, ochutnávat kávu i víno, obdivovat se italským děvčatům a zkrátka zažívat to, co si představuji pod pojmem štěstí...
V rámci kulturního obohacení ducha, vyrazili jsme též o kousek dále na jih, za poznáním říše Etrusků. Areál historických nálezů je poblíž obce Sovana, která i sama o sobě zaslouží krátkou návštěvu. Ovšem vynechte stravování ve zdejším bistru, chcete-li si odnést jen hezké vzpomínky. Procházka nedalekým lesem přináší uvědomění o dovednostech budování chrámů dávných mistrů Etrusků, ovšem z těch pramálo pozůstatků je leckdy těžké, představit si precizně otesané tufové skály, natřené pestrými barvami, tak jak je vidíte vedle na ilustracích.
Jiný den jsme na svém putování dorazili až do pobřežního Talmone, do kraje Maremma. Na večerní procházce rezervací bylo snazší potkat zvěř, než člověka, což nám také náramně ladilo k tiché atmosféře místa. Kempy na pobřeží zely prázdnotou, přestože už teď v květnu tu bylo pěkně horko. Ale většinou je to tu stejné, jako v Camargue. Ačkoli průvodce slibuje divoce žijící koně, k potkání je tu jen pár těch za elektrickými ohradníky a ti mají ve své otupělé lenosti k divokému životu dost daleko.
A pak jednou nevyhnutelně přijde večer, kdy tohle jaro naposledy stojíte nad Monticchiellskými zatáčkami, které se pomalu ztrácí v přítmí. Ohlédnete se na druhou stranu a vidíte oranžový kotouč slunce, jak se chystá dotknout věže katedrály na siluetě Pienzy. V tu chvíli závidíte Máchovi, který by snad i tuhle scenérii uměl za pár dní v šedivém městě převyprávět tak, že by všem přátelům chutnalo zdejší červené víno úplně stejně, jako vám.
Cestou zpět na sever jsme naložili bágly a kufry vínem z noblesního podniku v Montalcinu, kde bych se rozhodně nechtěl nešťastnou náhodou opřít o regál a dopustit se škody v hodnotě několika nových motocyklů. Motorky už byly nacpané k prasknutí. Přidat na ten křehký organismus zavazadel ještě další náhradní ponožky už bylo zcela nemožné. Ztratili jsme se a zase našli v Arezzu v koloně vozidel, evidentně jedoucí ze srazu Lamoborghini a nejmenšími cestami zamířili přímo do San Marina, města nekonečného, oslňujícího výhledu. A o něco severněji, na dálničních zkratkách náš výlet končí. Nerozumná polovina naší výpravy se ještě pokoušela o pár horských sedel v Rakousku, ale nemít nepromok, asi bych s Varánkem někde pod kopcem čekal pár týdnů, než se jižní teplo přesune i sem do hor a mé klouby rozmrznou. Jaký to kontrast...
Tak zase někdy příště, milované jarní Toskánsko!

Informace o redaktorovi

Radek Fiala - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE