Maďarsko, Rakousko, Slovensko s Jurou po 20 letech

Úvod

Sedím v práci a najednou mi zvoní telefon. Volá mi můj kamarád Jirka. „Máro, jsi v práci? A můžeš jít dolů? Myslím jako teď hned.“ Tak jsem vyšel ven na ulici a tam Jirka s úsměvem od ucha k uchu a že mi musí něco ukázat. Přivedl mě na parkoviště a tam krásná Honda Forza 125. „To jsem si pořídil“, povídá. Hmm, jako je to skútr, ale opravdu podařený. Ještě musím podotknout, že Jirka je člověk, co se umí pro věci opravdu nadchnout. To si takhle jednou koupil karavan a dnes má už i obytňák a snad není víkend, co by netrávil čas někde na cestách. A teď si pořídil tuhle pěknou zánovní Forzu. Ještě jsme si ani nestačili nic moc říct a hned mi bylo jasné, že to nebude jen tak. A taky že ne. V hlavě se začaly rodit nápady.

Zhruba před dvaceti lety jsme spolu jeli na jedné motorce na Grossglockner. Počasí na prd, o pohodlnosti cestování nemluvě, zkušenosti žádné, ale dodnes na to vzpomínáme jako na parádní dobrodružství, takže bylo jasné, že takových podobných výletů chceme zažít víc. Jirka přišel s tím, že by rád na Grossglockner znovu a že teď každý na svém stroji. Já na svém Hidalgovi (Hyosung Aquila GV 250) a on na svojí Forze. Příjemná cestovní rychlost cca 100 km/h a to nám oběma vyhovuje. Dali jsme jeden den zkušební cestu na Pálavu a zjistili jsme, že to opravdu půjde.

Naplánovali jsme si cestu na tři dny a že vyrazíme 2. srpna. Jak se tak blížil čas odjezdu a sledovali jsme předpověď počasí, viděli jsme, že by nám cesta komplet propršela a i když jsme chtěli mít co nejvíc věcí jako tehdy, tak deště jsme se rádi vzdali. Ale to znamenalo, že nepojedeme nikam, protože takhle pršet mělo všude. Teda skoro všude. Možnost, že bychom nikam nejeli, byla nepřípustná. Udělali jsme bojovou poradu den před odjezdem a zvolili plán B, což znamenalo východ Rakouska, Maďarsko, Slovensko. A tak se i stalo.

1. den

Máme nabaleno a já jedu Juru vyzvednout. Cestou k němu trošku moknu. Naštěstí to byl ten den první a poslední déšť, který jsme zažili. Jura vybavil svoji Forzu bočními kufry a dalšími vychytávkami, že skútr vypadá jako plnohodnotná motorka. Vyrážíme směr Neusiedler see. Jedeme rakouskými okreskami, které jsou svojí kvalitou na výborné úrovni. Cestou moc nezastavujeme, jen u jednoho asi bývalého lomu, který si fotíme. Stroje hezky šlapou a užíváme si výhledy. Když přijíždíme k Neusiedler see, je vidět, že je to tu dost komerční a turisty se to jen hemží. Nejdeme nikam jinam, než k majáku v Podersdorfu, který je dobře známý. Plocha jezera je víc jak 300 km2, ale jeho hloubka je pouhých cca 1,5m.  A to nebyla jediná zajímavost.

Na WC jsme objevili zvláštní automat. Viděl jsem už kdeco, ale položka „travel pussy“ mi přišla víc než podezřelá. Jurovi přišla ještě zajímavější, tak obětoval 4 eura, aby mu vypadlo něco jako vnitřek z Kinder vajíčka a v tom kus igelitu. Hmm, divná to věc skoro za kilo. Co se dalo čekat? Jsme vidláci z Moravy, tak sorry, že nevíme, jak se na lopatě sedí, no.

Zjistil jsem, že na mojí kameře se opotřebil konektor pro nabíječku a to tak, že se nenabíjela. Jura měl naštěstí taky kameru, takže přes ni jsme dobíjeli můj akumulátor, který byl stejný a ten jsem pak dával do té své.

Sedáme na mašiny a míříme do Maďarska směr Tihany. Ještě se cestou, než opustíme Podersdorf, zastavujeme u větrného mlýna. Pořizujeme foto a frčíme dál. Cesty v Maďarsku prozrazují, že už se ze západního světa přesunujeme do toho východního. Když ale dorazíme do Tihany, je tu krásně. Město plné levandule a pálivých papriček na břehu Balatonu. Opravdu krása. Jura volá videohovorem své ženě a tvrdí jí, že jsme přehodnotili svoji cestu a jsme v chorvatské Pule. Dost se diví, ale protože je to hodná a milující manželka, tak nám to moc přeje. Celé to tu prošmejdíme a jdeme ještě omrknout blízké skalní obydlí v mapě označené jako Barátlakások. Jura to tu celkem dobře zná, takže se nechám pohodlně vést a vůbec mi to nevadí. Zastavujeme u marketu a děláme zásoby na večer. Když všechno napakujeme na motorky, tak se poctivě zapínám, oblékám rukavice atd., však to znáte, když mi Jura říká: „Ten kemp je hned tady.“ a ukáže přes cestu. Jo, zapomněl jsem napsat, že s Jurou je pořád nějaká sranda.

Kemp Balatontourist Füred je dost veliký, je hned u Balatonu. Chvíli nám trvá, než najdeme svá místa, ale nakonec se zadařilo. Stavíme naše víc jak dvacet let staré stany. Jura prostě říkal, že chce, aby to bylo co nejvíc autenticky podobné našemu prvnímu výletu, tak holt i ty stany musely být. Pořád je máme od té doby. Jdeme se ošplouchnout do Balatonu a pak si v kempu dáváme večeři nakoupenou v místním marketu. Když jsme spolu byli tehdy v Rakousku, Jura propašoval malou plechovou krabičku s gumovými medvídky, protože věděl, že je mám rád a ani tentokrát to nebylo jinak. Dokonce vytáhl skleničky na víno. No, mazec. Hodovali jsme si. Za chvíli začalo pršet, ale to nám bylo už celkem jedno. Akorát si pamatuju, že jedna Jurova poznámka, které jsem předtím nedával velkou důležitost, mi utkvěla v paměti a sice, že ti medvídci obsahují něco, o čem Maruška (jeho žena) říkala, že to nadýmá. No, nebudu to nějak podrobně rozebírat, ale v noci jsem ve stanu přemýšlel, jestli si nohu nepřivážu k motorce, jak jsem se bál, že se vznesu i se stanem. Nedejbože ještě škrtnout sirkou. Nevěřil bych, jak mohou být takoví gumídci nebezpeční. Jura si ještě na noc zkušeně do uší nacpal špunty, zatímco já nezkušeně trpěl, když jsem poslouchal Němčoury od vedle, jak se dlouho do noci hodně dobře baví. Což jsem jim hned ráno, když ještě hluboce spali, oplatil zahříváním motoru mojí motorky s otevřenými laufy. Mezinárodní vztahy se přeci musí budovat, no ni?

Ujeto 350 km.

2. den

Ráno vstáváme a po snídani a sbalení věcí vyrážíme do Budapešti. Trošku jsme se zamotali, ale není cesta, kterou bychom nenašli, takže za chvíli už dorážíme tam, kam jsme chtěli. Nebylo kde zaparkovat, takže na ulici na placený úsek a jdeme k parkovacímu automatu. Forinty zásadně neměním a spoléhám na kartu, kterou tu berou téměř všude. Na automatu jsou dvě možnosti zaplatit přes aplikaci kartou. Nefunguje ani jedna. Jura forinty má, automat forinty nechce, takže se ani oni spolu nedomluvili. Nakonec nás naše snaha o poctivost opouští a necháváme motorky tak, jak jsou a jdeme courat po městě. Budapešť je poměrně chaotické město, ale se spoustou krásných míst, jako je např. parlament a vůbec spousta dalších budov zejména na březích Dunaje je krásná. Počasí nám víc než přeje, jen je trošku větrno. Dorazili jsme k bronzové soše detektiva Columba. Fotíme se a posíláme fotky domů s kvízovou otázkou, kdo to je. Jura volá Marušce a ta se vůbec nechytá, nepoznává věrnou kopii nejznámějšího detektiva s doutníkem. Jura jí naprosto vážně do telefonu říká: „Tak zavolej, až na to přijdeš“ a položí telefon. Ať to vypadá jakkoli, opravdu se mají rádi, znám je oba roky, tak vím, že co by pro nezasvěceného mohlo vypadat jako začátek rozvodového řízení, je u těchhle dvou naprosto normální způsob komunikace.

Z Budapešti pak míříme na Ostřihom. Cestou se stavujeme v restauraci u cesty, kde se nacpu tak, až je mi těžko. Ještě do toho to vedro. Teplota ke třicítce. Možná, že kdybych si z bundy vyndal tu teplou vložku, jak jsem zjistil až večer, že ji tam mám, bylo by mi líp. V Ostřihomi je bazilika s krásnou vyhlídkou přes Dunaj na Štúrovo na Slovensku. Ještě jsme tam přijeli zrovna v době, kdy na nábřeží probíhala jakási vojenská přehlídka se spoustou vojenské techniky a dost zajímavého robopsa. Takže bylo na co koukat.

Přesouváme se na Slovensko a chceme dorazit do Topoľníků do kempu. Ještě si cestou chceme nakoupit jídlo na večer. Ve Velkém Mederu zastavujeme u Lidlu. Jura prohlásil, že do Lidlu nejde i kdyby měl zdechnout hlady, protože Lidl nemá rád a že mu vlastně ještě nějaké jídlo zbylo, takže jsem šel na nákup jen já a on čekal venku. Čekal na parkovišti Lidlu, tak doufám, že mu to nezpůsobilo doživotní trauma. Já jsem se snažil být rychlý, tak to snad zvládl bez úhony. Kemp v Topoľníkách byl celkem slušný. Po zkušenosti s germánským freundschaftem z předchozí noci si stany stavíme daleko od všech i za cenu, že to máme všude daleko. Jsou tu termální prameny, takže ještě večer jdeme do bazénu. Potom zase bašta a spokojený spánek, který byl tuto noc opravdu kvalitní.

Ujeto 295 km.

3. den

Ráno vstávám a Jura nikde. Normálně bych měl péči, ale protože ho znám, tak vím, že určitě už někde šmejdí a objevuje. A taky že jo. Už se byl vykoupat a hned, jak se vrátí, tak mi říká: „Máro, kdybys viděl, co dneska plavalo v té vodě, tak bys tam nevlezl“. Tak už jsem tam radši nelezl. Vlastně ani nevím, co tam plavalo, ale když už to stálo za Jurovu pozornost, tak to mohlo být od dinosaura po cokoliv. Pobalíme a ještě než vyrazíme, projdeme se po okolí. Nic zajímavého jsme neobjevili, tak jsme nakopli mašiny a vyrazili směr domov.

Bereme to přes Pezinskou babu, kde jsou hezké zatáčky. Už jsem tam jednou jel a hezky se svezl. Když jsem viděl, jak jimi Jura projíždí, říkal jsem si, že už se do toho ježdění v jedné stopě hezky dostal. Šlo mu to hezky, vůbec se nebál. Jen doufám, že si nepořídí nic silnějšího, to už bych se pak o něj asi bát začal. Začalo se kazit počasí. Před hranicemi s Rakouskem už oblékáme nepromoky a mokneme. Nic hrozného. Na hranicích se zrovna natáčí nějaký film, tak musíme chvíli čekat a očumujeme. Před vjetím do Rakouska nás staví rakouští policisté. Jen se modlím, ať nechtějí vidět doklady. Všechno mám v bundě, která je pod nepromokem a na rukou mám rukavice s návleky. Byli rozumní, jen se ptali, kam jedeme a že jsme si nevybrali hezké počasí.

Rakousko jsme projeli už víceméně v suchu. Hranice do ČR překračujeme v Hevlíně a tam už je nám jasné, že zmokneme jako hrom. Ještě si dělám legraci, že co by to bylo za výlet, kdybychom pořádně nezmokli a že to k tomu taky patří. Byla to ale taková průtrž, že jsme spíš plavali, než jeli. Kousek od našich domovů se za jízdy rozdělujeme a každý míříme domů. Já jsem pár set metrů od baráku dostal v zatáčce smyk, že se mi tak sevřela prdel, že bych půlkami přecvakl i trubkový rám na motorce. Podařilo se mi ho naštěstí zvládnout a tak jsem domů dorazil v pořádku. Byl by to pech takhle skoro doma se někde rozplácnout.

Ujeto 260 km.

Závěr

Byl to výlet, co zase stál za to. Jirka je mým dlouholetým kamarádem a už jsme toho spolu hodně zažili a doufám, že ještě hodně zažijeme. Téměř všechna tato místa jsme projeli právě proto, že on už je znal díky cestování karavanem a chtěl mě tam vzít. Vybral dobře. Před třemi roky jsme byli takhle s karavanem v Hřensku a okolí právě díky němu a byly to taky čtyři super strávené dny. Vzhledem k tomu, že letos na svém skútru najel už tolik kilometrů, co já najedu za rok s autem, tuším, že nás ještě hodně dobrodružství čeká. Na to, jak to dopadlo s „travel pussy“ už jsem se ho ale neptal :-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE