Maroko Adventure

Přesycen rally, kde jsem se jen řítil vpřed a neměl šanci fotografovat a spát v horách, jsem na čas na motorku zanevřel. Mezičas jsem vyplnil cestování s batohem nebo s dětmi teréňákem. A pak jsem se na srazu K.T.M. (Křížov Travel Meeting) potkal se svým sousedem Vojtou, který na sraz přivezl anglickou novinku, motorku CCM GP450 Adventure. Motorku jsem si prohlédl, pak jsem si jí na jeden den půjčil a za týden jsem si jí již vezl domů. Ta motorka mě svojí lehkostí a cestovatelskými vlastnostmi natolik nadchla, že jsem se rozhodl vrátit k off-road cestování na motorce. A tak, když mi kamarádi nabídli, že mi jí odvezou na vleku do Marrakéše, jsem nezaváhal a vyrazil do Maroka.

Tento článek není reklama na CCM GP450 Adventure, ta se už nevyrábí a náhrada není, ale já byl z té motorky tak nadšený, že ji musím vychválit.

I. etapa – Ait Ben Hadou – Jebel Timkouka

Najeto 167 km

V AitBenHaddous skládáme motorky z přívěsu a pick-upů a vyrážíme na pouštní dobrodružství. V první části přejíždíme nízké pohoří Jbel Mkkarir. Trasa vede po štěrkových cestách, občas přejedeme nějaký hřebínek nebo řečiště. Projedeme oázu Taguenzalt a najíždíme na novou šotolinovou cestu, která kus před Taznakhtem přejde v asfalt.

V Taznakhtu dotankujeme a dáme si oběd. Kus po hlavní silnici a pak po asfaltu přes vesnici Asdif. Asfalt končí a z vesnice Wantkou vystoupáme po pistě do sedla 1822 m n. m. přes Jebel Timkouka. Na sedlo byla cesta parádní, od odbočky k vysílačům se změnila v kamenitý tankodrom. Motorky to zvládají, ale auta jsou hodně pomalá, musíme na ně čekat. Sjíždíme serpentinami ve skalách do obrovského kaňonu. Tady nás u přejezdu přes vyschlé řečiště zastihla tma, a tak jsme přespali. Bylo to jediné místo, kde jsme našli pod skalou dva malé plácky na postavení stanu. Jinak bylo kolem široko daleko kamení a kamení. V noci chladno, teplota spadla pod 10°C a fičel vítr.

II. etapa – Jebel Timkouka – Jebel Tabarount

Najeto 121 km

Ranní etapa nás trochu zaskočila. Místo očekávané rovné pisty údolím přejíždíme spoustu bočních údolí a přejezdy řečišť jsou pro některé těžkým úkolem. Pomáháme zvedat motorky, u Tenerky rovnáme ohnuté rámy, aby šlo řadit a pomalu se posunuje na západ. Překřižujeme novou asfaltku mezi Tissint a Tamjercht, které není v mapách. Konečně krásná pista, přes dvě sedla. V prvním sedle je muslimský hřbitov a v druhém z kamenů vyskládaný obrys mešity. Pista je tady rovná, hladká, jedeme krásně rychle. Serpentinami sjedeme do vesnice Bou Soumoun. Ve vesnici končí škola, a tak se na nás vrhají davy dětí. Motorky ujíždí, auta jsou obležena. Najíždíme na novou asfaltovou silnici a posunujeme se k oáze Atouzar, před kterou zase z asfaltu sjíždíme. Na asfaltu nám vystávkovalo EXC. Na volnoběh běželo, po přidání plynu se zdusilo. Za dodržení technologického postupu – otevřít pivo, vyměnit palivový filtr, dopít pivo, se nám ho podařilo zprovoznit. Palivový filtr byl úplně ucpaný černým bahnem.

Přes oázu Atouzar jedeme řečištěm mezi palmovými háji, pak přes celkem zelené oblázkové pláně a najíždíme do soutěsky v černých skalách, kde se cesta vyhoupne na hřeben Jebel Taghai a přejedeme do údolí Taharouni. Ve vesnici Fad před námi zděšeně uprchnou ženy, ale pak zvědavě vyhlížejí ze dveří jednoho z domů. Spíme v bočním údolí na opuštěném tábořišti nomádů. Jsou tu jemným štěrkem vysypaná dvě místa na stany a kamenná kruhová zídka s hliněnou píckou.

Večer proběhla všeobecná diskuze nad dalším plánem umocněná chlazeným pivem z ledničky a domácí slivovicí. Ráno se s Hujerínem oddělíme a projedeme si Antiatlas dolů na jih. Ostatní se posunou po kratší trase Mhamid – FoumzGuid – jezero Iriki a sejdeme se v Mhamidu.

III. etapa – přes Antiatlas, Jebel Tabarount – Igherm – Tigmarhane – Tallate-n-Issi – Bou-Zarif-Tazegzaoute-Talate-n-Issi- Guelta Oukas

Najeto 330 km

Vyrážíme s Hujerínem (KTM 690) jen s lehkými taškami se spacákem a nejnutnějšími věcmi. Po asfaltu přejíždíme přes sedlo 1667 m n.m. do Igherm, tankujeme, dáváme si čaj a v pekárně kupujeme chlebové placky (chobza).

Další cesta vypadala z počátku beznadějně, úplně nový asfalt. Po 20 km ale odbočujeme na šotolinu do vesnice Agarda. Tady široká šotolina končí a po hezké hlinité cestě se přehoupneme přes sedlo do vesnice Irodghine. Kolem jsou rozkvetlé louky a sady. Místní tu mají zřejmě letní sídla, když utíkají před vedrem z pobřeží. Pak se zase napojujeme na asfalt a kolem starého hradu (kazbahu) Agadir Taguent pokračujeme na Tafraute.

Před Tafraoute odbočka podle cedulí na Georges Ait-Mansour. Cesta je zatím šotolina, ale už je připravená na asfalt. Kaňon Ait-Mansour je uzounký kaňon v pouštních horách, který je plný palem – horská oáza. Vede jím asfaltová silnice a je plný domů nabízejících ubytování. Množství turistů bylo snesitelné, pro autobusy je to daleko. V podvečer si ještě dáváme okruh. Nejdříve po asfaltu kolem zlatého dolu Akka, pak po rychlé šotolině (jel jsem tudy před lety jednu etapu na Intercontinental Rally) kolem Bou Zarif na hlavní silnici mezi Imitek a Igherm. Popojedeme asi 10 km západně a odbočujeme do soutěsky Tazegzaoute. Nádherná soutěska, jede se po dně řečištěm, kolem palmové oázy a vesničky a domy nalepené jak orlí hnízda na skalních útesech. Byla by to nádhera, kdyby. Kdyby se v soutěsce nestavěla nová silnice, zasekaná do skalních stěn. Chápu, že pro místní je silnice požehnání, ale kouzlo soutěsky je fuč. Stavba zatím končí na rozdvojení soutěsky ve vesnici Ifasfass. Tam začíná krásný a obtížný kus cesty. Jede se soutěskou, řečištěm, cesta je těžká, skáče se přes velké kameny, skalky, výjezdy. V další vesnici AyeElHaj podle rady místních odbočujeme ostře doprava mezi domy a úzkou soutěskou po betonové cestě vyjíždíme na sedlo a ke křižovatce s nově postavenou šotolinou. Ta nás po náhorní planině dovede zase ke zlatému dolu. Ve vesnici Souk-el-Had kupujeme chleba a vodu a 5 l benzínu z PET láhve do Hujerinovi 690. CCM je s nádrží 20 litrů a spotřebou pod 4 litry v pohodě. Údolím Oued Tamanart dojíždíme oblázkovým řečištěm k ostrohu u guelty Oukas. Stmívá se, tak si leháme vedle motorek, jen tak pod širák. Stan ani vařič jsme nevezli.

Guelta Oukas je významné archeologické místo. V soutěsce, která se napojuje do hlavního řečiště, je vysoký mohutný vodopád s gueltou (laguna s vodou). Guelta byla vyschlá. Vodopád a ostroh bývaly posvátným místem prehistorických lovců před asi 5000 lety, kdy Sahara byla ještě zelená. Na útesu se dochovaly rytiny skotu a dalších zvířat.

IV. etapa – Guelta Oukas – Agard – Tamezrar – Akka

Najeto 214 km

Spali jsme za ostrohem a tak jsme byli schovaní před silným větrem ženoucím prach, který se hnal hlavním údolím. I tak jsme si při balení užili nárazů větrů s prachem. Písečná bouře přicházela. Pokračovali jsme řečištěm Oued Tamanart. Cesta jsou jen vyjeté koleje, ne moc projeté. V řečišti se kameny odkulují a štěrk se propadá. Do toho vítr stále zesiluje a když přejíždíme řečiště kolmo na vítr, tak nás shazuje z motorek nebo motorku pošle jinou stopou. Po 30 km najíždíme na asfalt a v Augerd tankujeme benzín. Výrazně se otepluje. Po hlavní Saharské silnici N12 se posunujeme 15 km na jihovýchod a zase sjíždíme na pistu. Jedeme krásným typicky saharským údolím s akáciemi a potkáváme karavanu oslů a velbloudů – nomádi se stěhují za pastvou. Vesnice Tadakoust je hezká oáza pod skálami v údolí s palmami. Do vesnice vede z Oua-Bell nová šotolina, tak se po ní kus vezeme. Za Oua-Bell odbočujeme do oázy Werdest. Je to asi 7 km zajížďka do opuštěné oázy s palmovým hájem. Zajížďka za to ani nestojí. Naopak velmi zajímavá byla další zastávka. Asi 30 km před Akka je v údolí vesnice Tamezrar. V palmovém háji za řečištěm je zde několik jeskyň. V jedné z nich jsou na stropě namalované tečkované souběžné čáry, typická prehistorická malba. Kousek po proudu je pak velké a významné naleziště rytin Wadi Tamezrar. Na skalním útesu je zde na několika terasách nad sebou velké množství prehistorických rytin.

Pan profesor Beba si lehá do stínu pod akácii, otevírá skicář, dělá si poznámky a kreslí schémata. Jeho asistent Hujerino leze v motokrosových botách po sluncem rozpáleném útesu a hlásí panu profesorovi nálezy rytin na terasách. Skot, žirafy, nosorožec, slon.

K rytinám u města Akka jedeme asi 30 km po rychlých pistách. Tyto rytiny skotu znám už z dřívějška. Pod rytinami na pláni zřejmě dlouho tábořili pravěcí lovci. Ještě před pár lety jsem tady našel hodně zbytků keramiky a pazourkových nástrojů – pěstních klínů a špiček k šípům. Dnes je už naleziště téměř vysbírané. Cesta do Akka vede po dně vyschlého jezera, motáme se úzkými kaňony až do vesnice. V Akka kupujeme chleba a benzín. Místní má u sebe v domě obrovskou nádrž na benzín a starou pumpu. Fotit se nechce, prý nechce mít problémy s úřady. Bereme plné nádrže, a ještě přeléváme do velbloudích vaků a kanystrů každý 6 l vody na zítřejší přejezd pouště do Mhamidu. Za soumraku zajíždíme k rytinám gazel na skalních hřebínkách za městem. Ty už také znám z dřívejška. Celý den hodně foukalo a teď vítr přešel do písečné bouře. Poryvy větru ženou písek a každý závan je jak šlehnutí koštětem do tváře. Motokrosové brýle a helmy vůbec nesundáváme. Nedá se ani chodit nebo stát. Naštěstí jsem těsně na výjezdu z Akka zahlédl městský kemp s jednoduchým hotelem. Jedeme tam přespat, v písečné bouři by noc pod širákem nebyla jednoduchá. V hotýlku jsme sami, motorky zatlačujeme do haly a po chvíli se nám i daří vyšikanovat správce, aby začala téct teplá voda, luxus. Hujeríno vytahuje pro pana profesora Bebu sušené švestky a nic nám nechybí.

V. etapa – Akka – El-Ayoun – Sidi Rezzoug – Tisint – Wadi Amsailikh – jezero Iriki – Mhamid

Najeto 378 km

Bouře přes noc ustala. Také se změnil zimní na letní čas, a tak máme zmatek, kdy vstát. Nakonec se nám daří vyrazit se svítáním. S prvními paprsky už sjíždíme po 15 km z asfaltu a míříme po souběžné pistě za skalními hřebeny směr Tata. Míjíme oázy, co vypadají opuštěně, ale z hliněných domečků vykukují lidi, kdo že to tam tak brzy jede kolem a mávají nám. Je tu zřejmě hodně podzemní vody, protože tu krom palmových hájů mají i zavlažovaná pole. Po 24 km se odpojujeme od pisty a přejíždíme volnou pouští ke stavbě na obzoru, kde by podle mapy měla vést hlavní pista na jih k Oued Dráá. Pista tam skutečně je, tak po ní vesele uháníme 8 km a zastavuje nás zátaras a brána do vojenského prostoru. OSN před čtyřmi lety uznalo nárok Alžíru na Západní Saharu a obě země jsou na pokraji ozbrojeného konfliktu. Všude kolem hranice je vojenské pásmo. Inteligentně vypadající civil z chýše před bránou, možná spíše důstojník v civilu, nám ochotně kreslí na papír plánek, jak vojenské pásmo objet. Zpět k mostu, pak 8 km přes hamadu do oázy El-Ayoune. Před oázou první cesta doprava a po ní 30 km do další oázy Sidi Rezzoug. Bylo by to v pohodě, kdyby se mi nezdálo, že první cesta za vesnicí vede příliš na jih a nezvolil jsem druhou cestu. Chyba, vyjeté koleje skončily po 4 km mezi palmami pod skalami. Podle map, co mám v telefonu, by měla před námi, přímo pod skalním hřebenem Jebel Bani být cesta. V dálce vidíme stavbu, u ní cesta určitě bude. Jedeme nejdříve po oslí stezce, která se kroutí mezi skalami kamenitým polem. Pak oslí stezka mizí a my jedeme 5 km jen po nedozírné kamenité pláni. Nejdříve se dá po kamnech skákat, pak se ale zvětší a už se po nich jet nedá. Jedeme tedy úzkým vymletým korytem. Na konci koryta zjišťujeme, že stavba je jen šikmo nasvětlená skála a cesta nikde. Tak zpátky přes kamenné pole k palmám. 5 km jízdy po sbíječce, odcházejí nám ruce, každou chvíli nám hrozí, že sebou švihneme do kamení. Naštěstí obě naše motorky (CCM GP450 Adventure a KTM 690) mají výborné podvozky a kamení zvládáme. A také jsem tam naštěstí byl s Hujerínem, horolezcem a člověkem do nepohody. Žádné nadávky, zatnul zuby a zvládli jsme to. Vracíme se do oázy El-Ayoun. Místní, obrovský černoch, nás nejprve posílá do Taty, pak ale pochopí, že nechceme po silnici, ale po pistách. Tak nás nasměruje na cestu, byla to ta první, co jsem minul… Krásná rychlá pista se přehoupla přes dva hřebínky, chvíli vedla řečištěm, pak po kamenité pláni, kde byla roztrhaná pneumatika z náklaďáku s nápisem „Bonne route. Camerade! Gratis“. Jebel Bani projíždíme úzkou soutěskou, kde je vojenská pevnost. Vypadá jak 300 let stará, ale je osazená a vojáci nás kontrolují. Volají vysílačkou, hlásí dva Čechy a dostávají povolení pustit nás dále. Zdá se, že o nás moc dobře vědí a monitorují náš pohyb. Pista končí na asfaltu a jedeme 40 km do Tissintu. Podél silnice je oblast malinkých kaňonů, zřejmě dno vyschlého jezera. Jak voda odtékala, tak vymlela kaňony. V Tissint výtečný tajine a benzín z PET láhví. Jen se bojíme, abychom zdržení na tajine večer nelitovali. Zase 30 km po asfaltu a v poledním horku se sluncem nad hlavou odbočujeme na další pouštní etapu přes wádí Amsailikh. Jeden z nejhezčích úseků. Pista nejdříve vede kamenitými poli mezi kopci. Pak klesne na dno bývalého jezera a řekou, která do něj přitékala, kličkuje na západ. Tady jsme opravdu hodně daleko od civilizace, nikoho jsme tu nepotkali. Proto vezeme tolik vody, tady se něco stát, tak by to byl velký problém. Krajina je typická saharská hamada, vyschlá řečiště, kamenité pláně, akácie. Po 40 km přijíždíme s překvapením k osídlené stavbě se slunečními kolektory. Studna a střeží ji vojáci. Dnes bylo velké prádlo, a tak se na šňůře mezi akáciemi třepotají ve větru součásti uniforem a zelené trenýrky. Voják se zase dotazuje vysílačkou, že tu má Čechy. Potvrzují mu, že nás může pustit. Jen se ujišťuje, že víme, kde jsme a že víme, kam jedeme a že máme GPS a vodu. Zase hamada. Pak vyschlé jezero, po kterém jedeme jak šílenci. Za jezerem vyjeté koleje s pískem ve velbloudí trávě kolem studny. Pak kamenitý hřebínek a za hřebínkem nevěřím, že nevidím fatu morgánu, dvě obrovská stáda velbloudů. Ženou je pastevci, někteří pěšky, jiní na skůtrech. Jeden pastevec dělá posunek, zda nemáme vodu. Taková žádost se na poušti neodmítá, a tak mu dávám napít z velbloudího vaku, co vezu vzadu na motorce. Na začátku jezera Iriki zavádím Hujerina na naleziště fosilií. Přesličky a nějací mlži, co bydleli v dlouhých ulitách. Ale i toto naleziště je už hodně vysbírané. Hujeríno zjišťuje, že někde na hamadě ztratil kanystr s vodou. Rázy na kamení se mu ulomil celý nosič. To je špatné, má jen camel bag s jedním litrem. Klesá slunce, tak se nezdržujeme a vyrážíme plnou rychlostí přes vyschlé jezero Iriki. Do západu slunce jsou dvě hodiny, tak volím nejkratší, ale také nejobtížnější cestu. První část 20 km ke studni uprostřed jezera byla v pohodě. Vyschlé dno, jeli jsme hodně rychle. Od studny ale začaly písečné přesypy a vyschlé dno rozpraskané do velkých ker pokrytých solí. Zkusil jsem jeden písečný přesyp přejet, ale motorka pode mnou zmizela do písku po celá kola. Jak včera fičelo, tak jsou písečné přesypy úplně měkké. A jak foukalo, tak také zmizely všechny vyjeté koleje a stopy, po který jsem tady už několikrát jel. Není čas na hrdinství, duny Chegaga musíme objet velkým obloukem na jih. Bloudíme, motáme se mezi dunami a krami na dně jezera. Najednou narážíme na čerstvou stopu auta, a tak se jí necháme vést. Poznávám místo, kde jsem před dvěma lety zapadl s autem do měkkého písku. Aby mi to nebylo líto, tak o kousek vedle zapadávám s motorkou. Slunce stále klesá. Držíme se vyjetých stop, ty se ale stáčejí k severu do oblasti vysokých dun. To ne, musíme na jih, k ruinám starého kasbahu, kde to znám. Jenže mezi námi a ruinami jsou najednou zase duny. Vracíme se na vyjeté stopy a ty nás prokličkují mezi dunami do nomádského tábora pro turisty, kde končí. Slunce je těsně před západem, to už to do Mhamidu nezvládneme. Ten tajine k obědu se nám opravdu nevyplatil, chybí nám přesně jedna hodina. Nevadí, spacáky máme a přespíme v poušti. Hujer zkouší místního dědu prosit o vodu. Děda mu věnuje láhev vody. Grátis. Ty jo, to jsem v Maroku ještě nezažil. Ale tady jsme opravdu na poušti, kde se žádost o vodu neodmítá. Dva mladí kluci nám pak ukazují koleje v písku a prý, když se jich budeme držet, tak nás dovedou do Mhamidu. Prokličkujeme dunami a vyjíždíme na dno jezera, rovné jak pravítko, jedeme jak šílenci. Jednou nás stopy omylem zavedli do dalšího tábora v dunách, ale kousek se vracíme a chytáme správný směr. Vyjíždíme z jezera na vyvýšený břeh a chytáme se hlavní pisty, co obchází jezero Iriki ze severu. A zase rally, jedeme hodně rychle. Snad si nezopakuji pád z Mauretánie, kdy jsem si nevšiml skalky a ve velké rychlosti jsem byl i s motorkou katapultován do výšky. Díky všem ochranným prostředkům, co jsem měl na sobě, jsem si nic nezlomil, ale ze závodu jsem tenkrát odstoupil. Do Mhamidu zbývá 25 km, my to snad zvládneme. Pak vjíždíme do oblasti velbloudí trávy a potkáváme další obrovská stáda velbloudů. To snad byly v Mhamidu trhy a teď je ženou na pastvu. Zbývá nám poslední úsek, asi 10 km totálně měkkého rozježděného písku. Tudy vedla každá rally včetně Dakaru a je to vyhlášené obtížné místo. Někdy se tomuto písku špatně říká feš-feš. Feš-feš je měkký světlý prach jako pudr, který vzniká z usazeného bláta na dně jezer. To, co je na této cestě, je prostě rozježděný písek. Nic to ovšem nemění na tom, že jízda v tomto písku je velice obtížná. Jedeme docela rychle, najednou se mi v zatáčce kouslo přední kolo a už letím přes řidítka. Odnesla to jen naražená žebra a prasklý displej na telefonu. Do Mhamidu vjíždíme za večerní modlitby muezzina. Kamarády nalézáme v kempu za řekou, mají pro nás chlazené pivo! Včerejší písečnou bouři přečkali u naleziště fosílií, bylo to velmi divoké a jsou z toho dost vyřízení.

Další den je nucený odpočinek, od rána zase zuří písečná bouře. Za zdmi kempu jsme docela kryti, a tak děláme servis motorek a připravuji další trasy.

VI. Mhamid – Tagounite - Ifraouene n'Naouene - A?t Ouazik – N´Kob – Jebel Sarhro – N´Kob

Najeto 310 km

Když jsem kamarádům přednesl další plán cesty, tak zavládlo zděšení. Ne, nebudeme brzo vstávat a nechceme jezdit každý den 300 km. Připravil jsem jim tedy a nahrál do GPS „odpočinkové trasy“, po kterých se za tři dny dostanou do Ait Ben Hadou. Dobral jsem plnou nádrž z PET lahví v servisu skůtrů, naplnil si velbloudí vak čerstvou vodou a vyrazil sám přes poušť. Z Mhamidu jsem po asfaltu přejel do Tagounite a skrze oázu Nesrat jsem se vydal nejznámější saharskou cestou směrem na Merzougu. Před prvním sedlem je checkpoint. Vojáci si mě zapsali, ujistili se, že mám GPS, vím, kam jedu a že mám dost vody. A také, že nemám kameru a nebudu filmovat. Za prvním hřebenem je studna, ke které jsem dojel při svojí první cestě do Maroka. Tenkrát jsem měl pocit, jak jsem hluboko v poušti. Projel jsem kolem studny, vyšplhal se na další hřeben ke starému dolu. Cesta přes oba hřebeny je mizerná, kamenitá, jede se tam špatně. Bohužel to už nejde objet jihem z Mhamidu přímo do Oued Mird, tato pista vede vojenským územím a je uzavřena. U Oued Mird jsem zahlédl dvě hodně rychlá závodní auta, jak jedou přes sedla. Jak jsem se později dozvěděl, byla to slavná „Rallye A?cha des Gazelles“, kde smějí soutěžit jen ženy.

Nepokračoval jsem na Zagoru, ale u Oued Mird jsem odbočil na sever. Kamenitá cesta vedla údolím podél elektrického vedení. Údolí bylo zelené a docela osídlené. Překřižoval jsem silnici Zagora – Tazzarine a pokračoval dále na sever. Tady už bylo údolí suché a sevřené mezi obrovské zemské kry, které zde vyzvedly horotvorné procesy. U A?t Ouazik jsem navštívil další místo se skalními rytinami. Kamenný kopeček byl na mnoha místech pokryt rytinami, krom obvyklého skotu, tu byl i slon a nosorožec a zaujala mě sluneční růžice, která údajně sloužila k měření času. Všechny rytiny byly staré asi 5000 let. Pokračoval jsem směr Nkob, kolem ještě jednoho kopečku s rytinami. Do Nkob jsem dorazil kolem 15 hod, a tak jsem ještě vyrazil na malý okruh. Z okruhu se nečekaně vyklubala projížďka kaňony v pohoří Sarhro, které byly vyzdobeny neuvěřitelnými skalními útvary vulkanického původu. Jedním údolím jsem vyjel nahoru, pak přes sedlo a druhým údolím zase dolů, celkem asi 45 km. K některým skalním útvarům jsem musel po úzké kozí pěšince, k jiným vedla nově postavená cesta. Jak se později ukázalo, cesta byla vystavěná k novému dolu na měď. Zapadalo slunce, a tak jsem se vyřádil s foťákem. Zelená políčka kontrastovala s okrovými skalami a skalní útvary měly krásné večerní osvětlení. Za setmění jsem se vrátil zpátky před Nkob, kde bylo luxusní ubytování v kasbahu Auberge Bassou. K večeři jsem měl, jak jinak, výborný tajine. Nějaký starší Francouz se rozplýval nad mojí motorkou a pak z něj vypadlo, že jezdil 20let motokros a měl motorku CCM.

VII. N´Kob – Jebel Sarhro – Ait-Ridi – měděný důl Bou Skour – Skoura – AitBenHadou

Najeto 277km

Ráno hned s prvním sluncem jsem byl na cestě. V N´Kob natankovat a hurá na další přejezd přes Jebel Sarhro. Vystoupal jsem serpentinami na hřeben, kde byly dole v údolí další krásné skalní útvary. Na další cestě jsem projel kolem prastarého kazbahu (opevněný dům) v horách a překročil jsem sedlo 2035 m n. m. Pak jsem se napojil na nově postavenou pistu. Na té jsem byl už včera večer. Jak jsem po chvíli zjistil, byla postavená jen kvůli novému dolu na měď. U dolu jsem novou cestu zase opustil a přes sedlo 1869 m n. m., kolem vysílače, jsem přejel do opuštěné části pohoří. Dalších 30 km jsem se motal vyprahlými a prázdnými kaňony, až jsem sklesal k řece Oued Dades v Ait-Ridi. Před Ait-Ridi jsem odbočil na neznačenou cestu, která mě měla dovést k dalšímu dolu na měď. Cesta byla výborná, poslední auto po ní projelo před mnoha lety, a tak jsem jel po pěšince vyšlapané od koz a oslů. Místy byla cesta strhaná od vody nebo překračovala koryta. Tady byly obtížné úseky s kamenitými výjezdy. Ale co to bylo na lehce naložené CCM. Vystoupal jsem skalnatými horami kolem mohutného vulkanického suku na vrcholek s vysílačem. Od vrcholku jsem zase spadl serpentinami do kaňonu, kde jsem přejel řečiště a zase stoupal protějším svahem vzhůru. Zadní pneumatika Maxxis EnduroPro se neukázala jako vhodná volba. Má příliš měkkou směs a na Marockých tvrdých pistách mizela před očima. V těchto serpentinách jsem musel při jízdě vzhůru velmi opatrně přidávat plyn, pneumatika už vůbec nezabírala. Z vrcholku jsem zase sjel dramatickým kaňonem do rokle a zase nahoru. A tam už konečně byl měděný důl. Dvě těžní věže, obrovská modrá výsypka ze třídičky a okolí rozbrázděno povrchovou těžbou. Nikdo se nenamáhá nic uklízet nebo rekultivovat, všechna těžební místa zůstávají odkrytá. Důl je sice ještě stále aktivní, ale moc provozu tam nebylo. Po široké prašné pistě jsem už jen dojel 40 km do Skoura a po hlavní silnici pak do AitBenHadou. Ubytoval jsem se v Kasbah du Peintre. Dům byl 400 let starý a byl jsem velmi překvapen interiérem. Připadal jsem si jako v pohádce. Všude barevné lampy, koberce, obrazy, závěsy, velmi útulné. Majitel mi udělal švestkový tajine, nejlepší tajine, jaký jsem v Maroku měl.

VIII. AitBenHadou – Anezal – Tachokte – Jebel Siroua – Askaoun – Agouim – AitBenHedou

Najeto 244 km

Jebel Siroua - vůbec nejkrásnější výlet! Ráno, zase za svítání, jsem přejel po asfaltu 70 km do vesnice Tachakouch pod pohořím Jebel Siroua. Pohoří zdálky čnělo nad krajinou a jeho nejvyšší vrcholy byly zapadané sněhem. Nejvyšší hora je Siroua s výškou 3305 m n. m. Celé pohoří je vulkanického původu a všechny kopce jsou prastaré sopky. Z některých zbylo jen vulkanické jádro, na jiných je znatelný okraj kráteru, na jiných zase pozůstatky magmatického krbu. Všechno staré milióny let a úžasně vypreparované od pouště, neuvěřitelná podívaná. Vystoupal jsem po nepříliš udržované cestě do sedla 2512 m n. m. Před sedlem byla v údolí mezi vulkanickými útvary schovaná vesnice. Teď neobydlená, ale jak bude teplota v nížině stoupat, tak se sem přesunou pasáci se stády ovcí a koz. Ze sousední sopky pokryté sněhem stékal vodopádky potůček a údolíčko bylo nádherně zelené. Na další cestě mezi sopkami jsem opět ocenil CCM. Cesta byla rozbitá, na mnoha místech strhaná od vody, musel jsem si hledat vlastní přejezdy přes koryta, na rozdíl od pouště, plná vody. Postupně jsem od západu k východu projel celým pohořím až do vesnice Askaoun. Tady byl zrovna trh, spousta lidí. Tak jsem zase rychle odjel po nové šotolině připravené na asfaltování na severozápad. Dobrá cesta naštěstí končila na sedle Tizi-n-Tleta. Pak pokračovala zase jen vyježděná cesta úbočím obrovského kráteru na vyhlídku 2525 m n. m. Na jihu sopky pohoří Siroua a na severu Atlas s nejvyšší horou Jebel Toubkal 4167 m n. m. a kolem stáda ovcí, pohádková podívaná! To bylo opravdu to nejlepší, co jsem na tomto výletě viděl. Pak už jen sjezd do údolí na asfaltku a přes Agouim do AitBenHadou. Sešel jsem se tam společně s kamarády, kteří byli posmutnělí, že jim definitivně došlo pivo. Tak jsem napnul svoje vyjednávací schopnosti a během dvou hodin nám místní neznámo odkud dovezli dva kartóny marockého piva. Ráno jsme naložili motorky na vlek a korby pickupů a hurá domů.

Dojmy z Maroka? Jen ty nejlepší, na venkově a v horách výteční lidé vždy ochotní pomoc. V Maroku jsem byl po osmé, na některých místech mám už známé a rád se tam znovu vrátím.

CCM GP450 Adventure se s hmotností 125 kg, 20 litrovou nádrží, spotřebou pod 4litry, výtečným podvozkem se zdvihy 265mm a držákem na zavazadla, plně osvědčila jako úžasná motorka pro nezávislé cestovatele, kteří dávají přednost opravdovému off-roadu a asfaltovým silnicím se vyhýbají. Bohužel výroba byla z důvodu neplnění emisních předpisů ukončena a náhrada je v nedohlednu.

Filip Weber je autorem průvodce pro off-road cestování „Albánie – off-roadový ráj“. Na příští rok připravuje vydání stejně koncipovaného průvodce po Maroku.

www.filipweber.cz

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE