Dobrodružství Centrální Asie

Motorka je naložena, všechny potřebné dokumenty vyřízené, jen já se trochu přemlouvám, abych už vyrazil. Opouštím pohodlí domova s vědomím, že následující dva měsíce si musím vystačit s tím, co vezu. Divočina se stane “zdmi” a hvězdná obloha “stropem” mé ložnice. Už není cesty zpět! Nasedám a vyrážím poznávat daleké kraje, někam tam za horizont.

Teplota už od rána rychle stoupá a jakékoli zastavení, třeba na červenou, mi vytváří na zádech kapky potu. Mrskám to na Trutnov a dál na Náchod. Brzdím u obchodu, kde kupuju zásobu kávy a novou propisku. Bez toho by se psaní deníku jen těžko obešlo. Přimotá se ke mně chlápek s lahváčem v ruce a vyptává se, na čem to jezdím. “To je hondička šestpade,” odpovídám. “No, to musí sakra letět,” říká, zatímco na mě kulí oči. Nevím, co mu mám na to říct a nechci se pouštět do větších debat, raději mu popřeju pěkný den a mizím za česko-polskou hranicí. Polsko, jak jsem předpokládal, bylo nuda. Slunce se blíží k horizontu a Oslík se mnou na hřbetě k Varšavě. Jméno Oslík dostala moje Honda SLR 650 z prostého důvodu. Svým charakterem mi osla připomíná. Neatraktivní stvoření, které má svoji hlavu, ale na druhou stranu je houževnaté a neúnavně pokračuje ve své cestě. Nedaleko od metropole nacházím skvělé “ubytování” na louce mezi domy, kde trávím první večer a užívám si ten skvělý pocit, kdy netuším, co pro mě osud na zítra přichystal.

Ráno mě budí chlad pomalu se zavrtávající do spacáku. Dyť je teprve 6 hodin, zamumlám a zachumlám se hlouběji do dutých vláken. Slunce svítí po celý den, ale teplota nestoupá. O 16 °C méně je značný rozdíl oproti minulým týdnům v Čechách. Mířím k běloruské hranici, kde mě očekává mnou tak neoblíbená činnost. Papírování. Bezproblémový průjezd hraničním přechodem zastavuje až běloruský celník, který mi svými slovy vyráží dech. “Nemáš vízum,” oznamuje mi překvapeně. S ještě překvapenějším výrazem mu sděluju, že žádné nepotřebuju. Ale potřebuješ chlapečku, okamžitě kontruje. Přes stránky MZV jsem si zjistil, že máme s Běloruskem bezvízový styk, už jsem se ale nedostal k větě, pouze v případě, že do země vstupujete letecky. Mám dvě možnosti. Buď se vrátím do prvního většího města a požádám o vízum, nebo přijedu do Ruska přes Ukrajinu. Nechce se mi trávit čas na běloruské ambasádě, tak volím druhou možnost. Otáčím se a znovu podstupuju celou celní proceduru na polské straně. Na 120 kilometrů dlouhý přesun k ukrajinské hranici mi svítí slunce klesající k obzoru. Stavím se do předlouhé fronty před celnicí a vyčkávám, což mě rychle omrzí a přesouvám celý můj pojízdný domov na přední pozici. Vše probíhá hladce a za hodinku už stavím stan nedaleko přechodu. S Ukrajinou se objevili i komáři, kteří mi v hojném počtu budou dělat společnost po první tři týdny cesty. Od Kyjeva, hlavního města Ukrajiny, mě dělí 500 kilometrů. Po prvních pár desítkách je mi jasné, že tohle zábava moc nebude. Krajina je placatá a dost mi připomíná bývalé vojenské prostory v okolí Milovic. Provoz na silnici je řídký jak na D1 v šedesátých letech. Podél krajnice postávají prodavači borůvek. Od starých babiček po malá děcka. Každý se snaží něco si přivydělat prodejem darů lesa. Už druhý den jsem neměl nic v puse a na borůvky se mi začaly sbíhat sliny. Jelikož nemám žádné hřivny, vydávám se do lesa posbírat si trochu té modro-fialové dobroty na vlastní pěst. Do Kyjeva přijíždím právě během dopravní špičky. Nemám ani moc chuť toulat se po městě, takže nakupuju proviant a s vidinou plného bříška upaluju nejrychlejší cestou ven.

Chladné ráno pokrývá stan rosou, jakmile však vykoukne slunce nad obzor, vše rychle osychá. Dnes mám v plánu přejet do Ruska. Zastavuju u krajnice, abych mohl “vypustit nádrž”, kde si mě všimne kolemjedoucí děda na kole. Má ruština je pořád ještě v začátcích nato, abych mohl vést nějaký rozhovor. Dědeček se nakonec spokojí s informací, že jsem Čech a maximálka motorky je stošede. Přechod hranice mi zabere slušné 2 hoďky. Nejvíce času trávím vyplňováním celní deklarace, která je pouze v azbuce. Tu jsem se sice před odjezdem naučil, ale mnoho slov je formálních a odpovědi na otázky zaškrtávám spíše instinktivně. Celník oceňuje moji snahu a se zbytkem mi pomáhá. Jsem v Rusku, největší zemi světa! Její rozlehlost si člověk dokáže jen stěží představit a jen pohled do mapy na úsek, který jsem urazil, a který mě k Bajkalu ještě čeká, mě trochu leká. Rychle tu myšlenku vypouštím z hlavy, očekává mě Moskva.   

Poprvé mi na cestě začíná pršet. Dobrá věc je, že už jsem ve stanu, a ta špatná, že je postavený uprostřed pole. Jestli bude pršet celou noc, mám o zábavu postaráno. Rozbahněná půda dokáže naloženou motorku přisát a nepustit. Ležím ve spacáku a v duchu přemlouvám toho nahoře, ať už ten kohoutek zavře, že zítra budu celý den hodný a nebudu mluvit sprostě. No, zřejmě mi uvěřil a utnul přívod vody. Ráno na červen nevypadá ani zdaleka. Mlha a zima mě doprovází na cestě k Moskvě. Jsem domluvený s mým externím pracovním kolegou Denisem, který bydlí nedaleko města, že u něj mohu přespat. Po hodince hledání (bez mapy a navigace) se shledáváme a Denis mě představuje své ženě a synovi. Večer domlouváme výlet na Rudé náměstí a na Denisovo pracoviště, televizní stanici Russia Today. Vlak do centra jede půl hoďky. Nejdříve navštěvujeme televizní studio, kde mě Denis provází a vysvětluje, jak vše funguje. Mám dokonce i možnost posadit se na moderátorský křeslo před kamery a vyzkoušet pocit, jaký asi zažívá. Je to rozhodně nevšední zážitek. S velkým zájmem okukuju všechnu tu techniku, než opustíme budovu a vydáme se na metro. Zanedlouho stojím před Kremlem společně s davy turistů, tak jak jsem předpokládal. Na návštěvu Moskvy jsem si nevybral zrovna nejlepší čas. Koná se zde MS ve fotbale a vše je tomu podřízeno. Na Rudém náměstí stojí tribuny, velkoplošné projekce, fotbalové míče a maskot turnaje vlk Zabivaka je na každém rohu.

Po třech hodinách courání ulicemi se unaveni vracíme vlakem zpět na periférii Moskvy. Ještě jedna noc na gauči a zítra znovu do sedla.  Loučím se s Denisem a jeho rodinou, děkuju za pohostinnost a zvu ho na návštěvu ke mně, až on přijede v září do Čech. Nasedám na motorku, která věrně čekala dva dny před domem a opouštím moskevský hustý provoz s jeho černě hulícími náklaďáky směr Nižní Novgorod. 

Informace o redaktorovi

Michal Prskavec - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE