Rusko, Mongolsko 2019 – NTP na Bajkal

Jako vždy první důležitá informace: moudří, citliví lidé, pravopisní vědátoři a věční kritici všeho, nečtěte to! Není to hodno vašeho drahocenného času! Ostatní osazenstvo nechť se pobaví a načerpá inspiraci pro svoji vlastní cestu.

Nápad: Podniknout tuto cestu nás napadlo při cestování kolem komína, pokud si dobře vzpomínám, asi v Albánii nebo Černé Hoře. Při jednom večírku u místní pálenky (Balkán = rakija) jsme pojali nápad na uskutečnění nějaké opravdové cesty pro velké kluky. Brácha navrhl, že pojedeme na Elbrus. Všeobecně jsme se shodli na tom, že to je někde až v pr.… a že pojedeme sice dál, ale zase blíž než na Elbrus. No a „protože rakija“, dostal jsem geniální nápad zajet si na Bajkal. Není to tak daleko a je to v Rusku, což je záruka kvalitní zábavy. Komplikace nepředpokládáme, ruštinu za 3 měsíce osvěžíme, mlaďoši, co ji neměli ve škole, se to doučí, takže nám nic nebrání tento skvělý a snadný delší výlet podniknout. Dojednáno, rakije dopita, jdeme spát.

Už nevím, co probíhalo ráno, ale nikdo už neměl odvahu cuknout. Následovně jsme zjistili, že to není až tak za rohem, že to s sebou nese jisté komplikace, že to nebude až taková sranda, jak se ze začátku zdálo. No co, stanovili jsme termín na rok 2019 a začali plánovat. Rozdělili jsme si úkoly následovně - kdo to vymyslel, ten to taky zařídí. Takže jsem začal usilovně zjišťovat, co nás čeká. Následně jsem do toho zapojil i kluky.

Časový plán/vzdálenost/optimistický předpoklad: je to bratru cca 17-18 000 km. Máme na to celkem 33 dní, to máme 550 km denně – pohoda. Přidali jsme pro zpestření večírku ještě Mongolsko. No proč ne.

Realita: Plánovat něco jako cestu v zemi, kde žádná cesta není, je blbost.

Takže nový plán zní: projedeme se do Moskvy, to je asi 2000 km, tam naložíme motorky na vlak a pošleme je do Irkutska. My poletíme letadlem, motorky vyzvedneme, objedeme Bajkal, pak si projedeme Mongolsko, následně Rusko a budeme doma. Celkem 12 000km + přesun vlakem a letadlem 5 500km. To už znělo trochu reálně.

Do plánování jsme museli také zahrnout přípravu motorek a veškerého vybavení na tuto cestu. Takže vznikl seznam nářadí a náhradních dílů, které si povezeme. Předpokládali jsme, že se občas něco pokazí, takže musíme být trochu připravení. Předpoklad, že v krásné a plně industriální zemi s názvem Mongolsko koupíte cokoli na motorku, je slušně řečeno naivní.

Dále nám bylo vřele doporučeno se nechat řádně naočkovat. Takže jsme momentálně odolní i proti atomovému výbuchu. Zcela přesně je to: žloutenka a + b, tyfus, tetanus, encefalitida. Další doporučení znělo na vzteklinu a ještě na něco, na to jsme ale „hodili boba“. Psů se nebojíme, a něco, co není ani vidět, nás přece nemůže rozhodit.

U očkování občas vznikaly i humorné situace, když jsem svému doktorovi sdělil, kam jedu a že potřebuji přeočkovat na tetanus. Podíval se na mě a na sestřičku, a říká: „Sestři, dejte mu dvě do ruky a jednu do prdele, snad to bude stačit“.

Měli jsme velké štěstí, že Kamil sehnal kontakt na paní, která nám byla schopná pomoci zařídit víza a pozvání jak do RF, tak do MGL. Přes tento kontakt jsem se dobral k Vladimírovi, který byl schopen zajistit přepravu motorek z Moskvy do Irkutska. Také nám pomohl s ubytováním v Moskvě. A to se super ubytováním u Nočních Vlků. Naše tajné služby z toho asi úplně happy nebyly, ale my ano!

Celkem nám tyto přípravy, šetření dovolené, peněz a podlézání u manželek a přítelkyň, zabraly 2 roky. V mezidobí jsme si zajeli potrénovat na Ukrajinu a do Rumunska. Tak, abychom byli zodpovědně připraveni na tuto cestu. A taky jsme založili facebook stránku NTP na Bajkal , kde jsme začali zveřejňovat veškeré informace týkající se cesty.

Logo tripu

Reálně to probíhalo před odjezdem asi takto – ve čtvrtek jedeme, musím se dnes zajít naočkovat na tetanus - je úterý. Motorka to určitě vydrží, už jsem ji zkontroloval, a pokud si pamatuji, tak jsem ji na jaro i umyl. Nikdy z ní nic podstatného neupadlo, hlavně žádnou paniku (v Srbsku jsem urval na Buellu motor, ale to byla jiná motorka). Sakra, kde jsou ty mapy, mezinárodní řidičák, no víza snad dojdou včas, vyměnil někdo peníze?? Atd…

A nastal konec srandy, nebo taky začátek srandy, záleží, jak se na to člověk podívá. To znamená den odjezdu.

Čtvrtek 8. 8. 2019

Původně jsme chtěli vyjet až po práci, ale naštěstí jsme to moudře přehodnotili a odjez stanovili na 10:00. Slavnostní odjezd z vesničky poblíž Uherského Hradiště. Plačící manželky, přítelkyně, děti. První část cesty jede celkem 9 motorek, z toho 7 nás pojede až do Moskvy a 5 na Bajkal. Plánovaný přesun na ubytování za Varšavu, celkem něco přes 550 km. Bohužel už po cestě u Varšavy začala zlobit Tomova motorka, po příjezdu na ubytko jsme se to snažili dát dohromady tak, aby se s námi dostal až do plánované Moskvy. Večer se nám zdálo, že se nám to i povedlo, bohužel ráno jsme konstatovali, že to opět nejede. Jo, a Emil opět ukradl mojí nebohé, bezbranné, malinké dceři růžovou plastovou lžičku. On to totiž dělá pravidelně. Je to recidivista! Dnešní den 666 km.

odjezdovka

Pátek 9. 8. 2019

Opustili jsme Ondru, Staňu a Martu, kteří se vraceli z Polska přes Slovensko domů, a začali hledat servis, kde se pokusíme dát dohromady Tomovu motorku. Po radě místního motorkáře jsme ho našli a v servisu se opravdu snažili to dát rychle dohromady.  Bohužel se potvrdil náš předpoklad, že je to řídící jednotka. Protože jsme měli pevně stanovený termín nakládky motorek v Moskvě, museli jsme je před polednem opustit. To znamená, že Tom a Koťa se budou snažit opravit Transalpa, a jakmile se to povede, vyrazí za námi. Je třeba říct, že v servisu dělali maximum, nakonec vymontovali řídicí jednotku z motorky jednoho kamaráda, klukům to půjčili s tím, že objednají novou a při návratu ji vymění. Prostě super! Dnešní cíl pro naši opuštěnou pětku bylo ubytování u ruských hranic, kam jsme dojeli něco před půlnocí. Najeto 866 km.

 

Sobota 10. 8. 2019

Ranní informace: kluci jedou, motorka funguje, super. Naše pětka vzala útokem ruskou hranici. Lotyši 20 minut a hup na Rusáky. Shrnuto asi takto – nechutný celník s mastným pupkem, milionem zbytečných papírů, zbytečných dotazů, kupříkladu kolik domů vlastním, veškeré dokumenty jen v azbuce a ztracené 4 hodiny. Ale jsme v zemi, kde včera už znamená zítra. Následoval přesun na ubytování v Kubince. Je to pod Moskvou a je tam nádherné muzeum vojenské techniky a park Patriot. Bohužel jsme odpoledne zjistili, že Tom a Koťa to točí zpět na Varšavu, protože motorka opět nejede. Hodně nás to mrzelo, měli jsme spolu strávit 3 dny v Moskvě. Dojezd na ubytování večer okolo sedmé hodiny. Najeto 614 km.

 

Neděle 11. 8. 2019

Kubinka. Staré tankové muzeum jsme si prošli celkem v klidu a bylo se na co dívat. Všem milovníkům techniky doporučuji, Rusové tam natahali z celé poválečné Evropy, co se sebrat dalo. Následně jsme vyrazili do parku Patriot. Je to naprosto monstrózní projekt ke zvýšení ruské národní hrdosti, je zde vystavena vojenská a vesmírná technika, od polních kuchyní až po mezikontinentální rakety. Tady se dají strávit dny. Ty jsme bohužel neměli, takže jsme to zkrátili a přesunuli jsme se na ubytování do Moskvy. Příjezd k sídlu Nočních Vlků byl neuvěřitelný. Tento polostátní motorkářský gang vlastní v Moskvě celý poloostrov. Je to absolutně uzavřená, hlídaná oblast s omezeným vstupem. Celkový design areálu je ve stylu Šíleného Maxe, a je to téměř neskutečné. Veřejnost má omezenou možnost vstupu od 6 večer do 6 do rána do prostoru za bránou k pódiu.

 

Naše ubytování na 3 noci zde zajistil Vladimír, který, řekněme, má vhodné kontakty s Chirurgem, který je kápo celého gangu. Gang má 5 000 členů ze zemí bývalého Sovětského Svazu, taktéž vlastní nějakou tu vojenskou techniku atd. Samozřejmě jsme se museli pohybovat ve vymezené oblasti pro hosty klubu, přesto jsme toho viděli daleko víc, než je běžnému návštěvníkovi umožněno. Poté, co členové gangu zjistili, přes koho máme ubytování zařízeno, byli vcelku přátelští, ale stále si udržovali jistý odstup. Přesto nám poradili, co bylo třeba, a po dvou dnech už jsme spolu vedli i družné hovory. Samozřejmě ne o politice, vřele doporučuji se tomuto tématu v celém Rusku vyhnout. Najeto 126 km.

 

Pondělí 12.8.2019

Přesun z motorkami na Jaroslavské vlakové nádraží k budově pošty. Tady proběhlo balení motorek a bagáže. Jak je v Rusku zvykem, úplně připravení nebyli, ale za naší pomoci se nám podařilo zabalit vše asi za 4 hodiny. Poté jsme vyrazili metrem na druhou stranu Moskvy koupit 3 zadní rozety, které z nepochopitelných důvodů vypadaly po ujetí 2 000 km jako na konci životnosti. To se nám podařilo, dokonce jsme vyřešili i nákup ruských SIM karet. Pro představu, neomezené volání po Rusku + 30 GB dat stojí 350,- Kč na měsíc. A to se do dat nezapočítávají žádné sociální sítě. Následoval nákup jídla, piva a vodky na tradiční večerní posezení a zpět k Vlkům. Najeto 20 km.

 

Úterý 13. 8. 2019

Ráno v 5 hodin mě budil telefonem Radimek, který za námi doletěl do Moskvy. Dle dohody spolu strávíme čas až do našeho odjezd z Irkutska. Ještě jsme na chvíli usnuli (Radimek chrápe jako prase). Dnešní plán byl navštívit Rudé náměstí, koupit myší olej v MAUS OLEUM a podívat se po Moskvě. Moskva je opravdu krásná, některé stanice metra jsou vyzdobeny jako u nás divadla nebo kostely, parky plné kytek, fontán, GUM bomba. Nádherné ruské holky, prostě super. Bohužel na Rudém náměstí připravovali nějakou přehlídku, takže ho kompletně oplotili, v Mausoleu byl jen mrtvý prodavač, takže měli zavřeno a do Kremlu byla fronta na 3 hodiny. Večer zpět k Vlkům, kde jsme už jak doma, pivo, vodka a spánek. Radimek chrápe opravdu jako kráva, ráno si budeme muset promluvit o našem dalším společném životě. 

 

Středa 14. 8. 2019

Poslední den v Moskvě. V plánu je navštívit muzeum kosmonautiky a večer přesun na letiště. Muzeum je zajímavé, ale park Patriot je lepší. I tak nám to zabralo několik hodin. Později odpoledne jsme se vrátili k Vlkům, sbalili se, hodili sprchu a vyrazili na letiště. Odlet byl ve čtvrtek 1:05 směr Irkuts. Celkové odbavení trvalo něco přes dvě hodiny. A hurá nakoupit vodku, pivo atd. na cestu do letadla. Kuku…ku . Na vnitrostátních linkách je v letadlech Aeroflotu přísná prohibice. V žádném případě do toho střízlivý nevlezu, nejsem blázen! Nakonec nám nic jiného nezbylo, letěl jsem střízlivý. Hrůza, děs. Let trval celkem pět a půl hodiny + hodina zpoždění, co jsme odseděli v letadle.

 

Čtvrtek 15. 8. 2019

Přílet do Irkutska v 13:00, posun je 5 hodin. Odbavení na letišti v pohodě, letiště je to velikosti asi Bratislavy. Dle dohody nás měl čekat před letištěm Taras, chrabrý to řidič buchanky, který nás měl hodit na ubytko a vzít na třídenní trip okolo Bajkalu, než přijedou motorky. Samozřejmě nikdo, telefon nebere. Takže druhý pokus na Annu, kontakt, který máme ohledně motorek. Po nějaké době se nám podařilo dohodnout, že pro nás přijedou, vzali jsme si ubytování naproti vlakového nádraží, s tím, že budeme čekat na motorky. Anna nám dala kontakt na holku, co by nám mohla pomoct sehnat někoho, kdo nás vezme k Bajkalu.  No a tak se i stalo, navečer dorazila holčina, která uměla anglicky, a s tou jsme dohodli dvoudenní trip na Olchon a zpět. Najali jsme 2 „teréňáky“ a 2 úžasné průvodce Vladimíra a Vitalije. Z Vladimíra se vyklubal motorkář, takže jsme si opravdu rozuměli. Taky jsme řešili zdravotní problém Kamila, kterého bolel zub, podařilo se nám ho za pomoci slečny dostat k zubaři. Ambulance moderní, čistá, přístup doktorů super. Vše dobře dopadlo a zub vydržel až do našeho návratu domů. Večer standardní posezení, Radimek i přes naši skoro manželskou dohodu opět chrápe jako prase.

 

Pátek 16. 8. 2019

V 6:00 odjezd na 2 dny na Olchon. Je to 300 km, cesta dobrá. Po cestě jsme navštívili nějaké to slané jezero a postupně se dostali až k přívozu na ostrov.  Po krátkém čekání nakládáme auta a vystupujeme na ostrově, kam jsem si vždy přál dojet na motorce. Ne vždy je splnění snu na 100%. Celý ostrov je přírodní rezervace a část je dokonce uzavřena jako národní park. Zastavujeme se na přírodní písečné kose, kde se poprvé koupáme v tomto sladkovodním moři. Čistota vody je parádní a teplota taky. Nádherných 14 stupňů. Pokračujeme na Šamanku, přesněji česky Šamanské skály. Poprvé ji vidím, když přejedeme terénní převýšení, a je to super. Tento pohled jsem viděl v cestopisu Jardy Šímy možná před 20 lety a tehdy jsem se rozhodl, že k ní dojedu. Plán byla sice motorka a teď jedu „teréňákem“, ale to je úlitba, kterou jsem byl ochotný akceptovat. Skála je nádherná, nedám na žádný šamanizmus atd., přesto dokážu respektovat, že toto místo může mít pro obyvatele Burjatska opravdu duchovní sílu. Vezu mašli ze Slováckého kroje naší dědinky, kterou jsme uvázali na obětní kůl před skálou, hned nahoru, tak, aby byla dlouho vidět. Zůstali jsme tam něco přes hodinu, místo je to opravdu krásné. Následoval převoz na pevninu a přesun na přespání k východnímu břehu jezera. Spíme ve stanech, oheň, večeře, focení nočního Bajkalu, vyprávění o dnešním dni. Je vidět, že to zanechalo dojem i na ostatních členech naší smečky. Radimek chrápe 20 metrů daleko, sice plaší divokou zvěř po okolí, ale dá se spát.

 

Sobota 17. 8. 2019

Vstávaní, v noci byla zima jako prase, ale tak už to bude po celém Rusku, jen v Mongolsku se pár dní ohřejeme. Vracíme se zpět do Irkutsku. Cestu si zpestříme krátkým pěším výletem do tajgy. Tady se dá opravdu těžko přežít, voda, komáři, zmije, romantické představy o osamělém putování tajgou jsou holý nesmysl. Ti, kteří to tady kolonizovali, se museli sakra nadřít. Ten samý nesmysl je mudrování o tom, že Rusové nehasí požáry v tajze. Jednak z maličké Evropy nemáme ani představu o obrovských rozlohách tajgy a technicky to není také možné. Tajga, to je samá bažina, tam se žádná technika nedostane. A dle místních lidí je to běžná součást přírody, hoří každý rok a les se vzpamatuje vždy za 10 – 15 let. Také projíždíme Údolím duchů, je to úplně jiná krajina než zbytek okolí Bajkalu. Spíše podobná severu Mongolska. Údolí je to krásné, výhledy nám ale kazí kouř z požárů v Krasnojarském kraji. Návrat na ubytování proběhl večer, rozloučili jsme se z Vladimírem a Vitalijem – dík chlapi, bylo to fajn. Večeře proběhla v čínské restauraci, obsluha tradičně ruská. Co prováděl v noci Radimek za zvukové orgie, už nemám sílu popisovat.

 

Neděle 18. 9. 2019

Máme snahu poslední den čekání na motorky strávit nějak smysluplně. Takže plánujeme návštěvu zajímavostí po Irkutsku. Celkem se nám daří zabíjet čas návštěvou domků děkabristů, muzea čaje, kostelů. Ale je to už jen čekání na vytoužené motorky. Večer rozlučkový večírek s Radimkem. Končíme s pivem, poslední čínský vzorek chutnal, jakoby ho vařili ze staré pandy, budeme pít čaj! Radimek v noci asi zase chrápe jako kráva, ale jsem už tak na dně, že je mně všecko jedno a spím až do rána.

 

Pondělí 19. 8. 2019

Konečně dostaneme motorky. Huráááá. Dnes v noci dojely a stojí ve vagonu na nádraží. Snažíme se k nim dostat od 8 hodin ráno a po spolupráci s pracovníky spediční společnosti je taky dostáváme, po obědě. Okamžitě provádíme výměnu rozet na třech strojích, staré rozety vcelku rozumně bereme s sebou. Budou se nám hodit. Při odjezdu se loučíme s Annou, která zařizuje přepravu zde v Irkutsku. Následuje natankování, a honem pryč z města. Dnešní den jsme se přesunovali přes vesnice na jihu Bajkalu. Ve Studľance jsme si dali uzeného omula, což je místní endemitická ryba, a byl opravdu výborný. Bohužel pohledy na a přes Bajkal nám stále kazí dým z požárů. Večer bereme ubytování v nějaké trojce „bez štěnic a s ramínky“, děláme večeři a jdeme spát. Je to super, spím celou noc, jen ráno si Jirka stěžuje, že chrápeme všichni jako prase. Nechápu to! Já mám spánek indiánského špeha! Najeto 331 km.

 

Úterý 20. 8. 2019

Jedeme na Ulan-Ude, původní plán dojet až na Svatý nos a strávit tam den v termálních pramenech, nedáváme. Motorky jsme dostali o den později, tak raději šetříme čas na Mongolsko, což se ukázalo později jako opravdu rozumné. Do středu města nejedeme, byli jsme Vitalijem varováni, že je to peklo. Takže téměř povinná fotečka s hlavou Lenina nebude. Zato navštěvujeme klášter Ivolginskij dacan. Je to opravdu krásný komplex budov. Jsme dokonce pozváni jako exoticky vypadající pobudové mnichem dovnitř do chrámu, domluva přes ruštinu vcelku jde, takže pochytíme i nějaké ty informace. Dostáváme modrou obětní stuhu na cestu jako talisman. Je to opravdu zajímavé a nevšední. Procházíme téměř všechny stavby kláštera, točíme obětními mlýnky jako o závod. Pak jedeme směrem k městu Kjachta. Je to jeden ze tří přechodů do Mongolska, který jako „inostránci“ můžeme použít. Na hranicích jsme v 19:00 a zahajujeme pokus o jejich překročení. Na ruské straně je to na hodinu, což je super čas, Mongolové to dávají cca za 3 hodiny. První kontakt s jejich řečí nás kompletně zlomil v pase. Tak to bude opravdu prdel. Po poslední asi jedenácté kontrole platíme ještě nějaký silniční poplatek, pak silniční pojistku, protože zelená karta tu neplatí. A hledáme ubytování. Dnes budeme spát v hotelu. Je to dvojka, bez štěnic, ale i bez ramínek. No díky za to, motorky parkujeme v kotelně, která pravděpodobně minulý týden vyhořela, je tam smrad jak v pekle. Jídlo z Ruska - pirohy, vodka a spánek. Ujeli jsme 382 km a máme dost.

 

Středa 21. 8. 2019

První den v Mongolsku. Okamžitě zjišťujeme, že asfaltová silnice z Kjachty do Ulambátaru už neexistuje. Mongolové ji chtějí opravit, což znamená, že ji celou „rozjebali“ a nechali tak. Jo ještě pro jistotu na ni navezli hromady hlíny a kamení. Jezdí se formou Dakaru všemi směry po stepi, v podstatě si každý Mongol dělá svoji vlastní cestu. Díry všude jak do prdel…, tam kde zbylo kousek gruntovky, tak je neuvěřitelná roleta a pro cokoli jiného než Kamaz a Zil je to nepoužitelné. Nějakých 30 km od hranic přestala jet Jirkovi motorka, aby mě to nasralo co nejvíc, je to elektrika. Tomu nerozumím vůbec. Tak a co teď? Vyhlašujeme stav paniky číslo jedna. Nějakým zázrakem u nás zastavuje kluk, co se domluví anglicky, a tomu popisujeme náš problém. Máme za to, že je špatná baterka, proč – to nevíme, ale když přehodíme baterky, tak to jede. V podstatě to ani jinak neřešíme. Potřebujeme sehnat novou. Máme opravdu štěstí v neštěstí. Nejenže se nám podařilo sehnat baterku na čínskou motorku, která je skoro podobných rozměrů, ale kolega Mongol nám pomáhá i vyřídit mongolskou SIM, opět je zde velmi zajímavá cena. Volný přístup na jakékoli sociální sítě je za měsíční poplatek 40 Kč, komplet volná data bez omezení za 120 Kč. Takže můžeme používat mapy, a pokud se někdo ztratí, tak volat přes messenger. Vyměňujeme také peníze, je to paráda, jsem milionář. Za 1000 Kč mám 115 000 Tugriků. Baterku jsme nabili na benzínce, nabíječku máme s sebou. Je to samozřejmě olověný pravěk s kyselinou, předěláváme kontakty, ale jedeme! Jedeme se podívat na klášter Aglag Buteeliin Khiid. Pracovně jsem to nazval „klášter u žlutého bazmegu“. Je to do šíleného kopce, pěšky, ale stojí to za to. Kousek od kláštera stavíme tábor ve stepi a jdeme spát. V noci je opravdu kvalitní zima. Jako opravdu kvalitní. Ujeto 299km.

 

Poznámka: Mongolové jsou opravdu mistři světa v „čumění“. Dokážou na Vás hledět z 10 cm klidně 20 minut a pak Vás pro jistotu začnou ještě „obírat“. Je to ze začátku nezvyk, ale pak už je to jen sranda.

 

Čtvrtek 22. 8. 2019

Ráno vstáváme kvalitně vychlazení. Balíme tábor, vše je úplně mokré, ale to usušíme v průběhu dne. Taková je idea. Po ujetí 100 km Jurovi opět nejede motorka. Bere mě málem mrtvice, opět je to elektrika. Pokus číslo 2, baterka je opět K.O. Takže to bude regulátor dobíjení. Šance sehnat regulátor na Yamahu XT je v Mongolsku nulová, ale to jsme tak nějak věděli. Takže vezeme jeden náhradní kus, bohužel je to zrovna na Tenere. Funkčně je to stejné, ale má to úplně jiný připojovací konektor. Poté, co přes messenger vzbudíme doma Ondru, dáme mu tisíce úkolů, co má všechno zjistit a koho se zeptat, se k nám pomalu dostává informace, že to bude v pohodě. Stačí jen rozebrat konektor na XT, pomocí kombinaček a koupeného tenkého čínského zbroušeného šroubováku překopat kontakty na Tenere rozměr, zapojit to po jednotlivých drátech, vyrobit izolaci z kartonu z krabice od baterky a celé to zaizolovat elektrikářskou páskou. Celkem v pohodě na 3 hodiny práce a jedéééém. Během opravy jsme se stihli prostřídat i na jídle v jedné z nejpěknějších restaurací, které jsme v Mongolsku našli. Bohužel záchody jsou opět typicky mongolské. Jedeme směrem na klášter Erdene Zuu. Klášter je to nádherný a opravdu rozlehlý. Před klášterem je spoustu stánků se vším. Posíláme pohledy domů, za cenu známky 1700,- tugriků ani nedoufáme, že to dojde. No světe div se, za 14 dní to bylo doma. Také potkáváme německého kolegu Olivera. Jezdí na BMW, jak jinak. Doporučuje nám ubytování v krásném jurtovém kempu „Anja ger“. Ubytování je to super, majitelka žila v Evropě a na službách je vidět. Ubytování za 600,- Kč na osobu včetně večeře, snídaně a pití je nejdražší v celém Mongolsku, ale stálo to za to. S Oliverem si také domlouváme, že spolu projedeme Orkhon Valley, Červený vodopád a pojedeme spolu až do města Bajanchongor. Je to kompletně off-road jako ostatně převážná část naší dosavadní cesty Mongolskem. Sraz je ráno v 7:30 před kempem. Ujeto 367 km.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE