Na supersportech do ...

1.8. -den 8. 622km

Obzor (BG) – (TR) – Paralia Vrasna (GR) 8e/os kemp, stan

Dnes nás čeká velký den. Máme v plánu přejet z Bulharska, přes Turecko do Řecka. V době kdy všichni řeší uprchlíky skvělý nápad. Vyrážíme na cestu optimisticky naladěni. K tureckým hranicím přijíždíme bez větších komplikací. Jsme vpuštěni. Už zbývá jen se nechat proclít a dát povolení k průjezdu. Hledáme Máru. Minul celnici. Prostě to vzal napřímo do Turecka. Kamil mu volá, aby se laskavě vrátil. To je komedie. Mára se nám vrátil a vůbec mu nepřišlo divný, že by projel bez potvrzení v pasu. Jdeme na celnici. Nejdříve jedno okýnko, předložit pasy, potvrzeno, k druhému oknu doklady od motorek. To už kašlem na plnou moc a přistupuju k okýnku já. Vše bez problémů. Teď už jen najít celníka, který nám prohlídne věci. Koukáme kolem sebe, jak celníci kontrolují kufry u aut, dokonce i obsah boxu na střeše. To je v pytli, jak začne prohlížet Márovu motorku a uvidí ty dráty... Konečně se objevil celník. Máme štěstí. Koukne na motorky, nechce nic vybalovat, dává nám razítko a my konečně můžeme opustit hranice.

Vítejme se v Turecku.

 

Projíždíme Tureckem a koukáme po okolí. Máme trochu skluz, ale jsem ráda, že jsme Turecko nevynechali. Míjíme spousty toulavých psů. Zastavujeme na benzínce-očividně nefunkční. Sedí tu pár místních a nabízí nám jídlo. Děkujeme, ale pokračujeme v cestě ke svému cíli. Až později nám dochází, že jsme je možná odmítnutím urazili. Pozvolna projíždíme Tureckem a míříme k hranicím. Cesta ubíhá.

Na hranicích jde vše bez problému a před námi je Řecko. Máme ještě dost času a tak se domlouváme, že dojedeme do Thessaloniki do Stavrosu. Cesta ubíhá a začíná se připozdívat. Přijíždíme už skoro za tmy. Prohlížíme si městečko Vrasna a míříme do kempu. Asfalt klouže, jako by to byl led. Musí se dobržďovat pomalu. Ostatně to Mára během jedné chvilky zjistil. Při brždění mu podjelo přední kolo a než se nadál, byl na zemi. Chudák. Sem nevěděla, že má Řecko tak rád, že ho líbá jako ve filmu. Z kavárny ochotně vyběhlo několik lidí a pomohlo nám vrátit motorku do správné polohy. Když už jsme „zastavili“ , dáme si kávu. Motorce naštěstí, až na rozbité zrcátko, nic není. Mára srovná tankvak s baterkou a jdem na tu kávu. Barman před nás staví džbán s vodou. Po kávě jedeme do kempu. Dnes budeme spát ve stanu. Už se setmělo a není čas, ani nálada, hledat nic jiného. Do Stavrosu pojedeme zítra. Postavíme stan a jdeme spát. Dnes pivko nebude.

 

2.8. – den 9. 10km

Stavros (GR) 20e/os hotel

Je ráno. To byla noc. Kamil ještě spí (se divím, většinou je vzhůru první). S Márou jdeme koupit snídani. V kempu má být obchod. Má být, ale není. Našli jsme jen rozpadlou budovu s nápisem MARKET. Tady moc nenakoupíme. Vracíme se. Kamil stále spí, tak jdeme okouknout pláž. Pláž nic moc, mezi pískem prorůstají drny trávy, neupravená a celkově to tu vypadá jak na rybníku. Na záchod aby se tu člověk bál, na ranní sprchu nemám ani odvahu. Tohle má být ta vytoužená dovolená? Kvůli tomuhle jsme absolvovali všechny ty trampoty? Zklamaně se vracím ke stanu. Prý to není všude tak škaredý, utěšuje mě Mára. Kamil už se probudil, tak si dáváme kávu. Není mu moc dobře. Říkám mu, co jsme zjistili a že v kempu další noc být nechci. Chci jinam a co nejdál, od tohoto hnusu. Kamil nakonec ustupuje a balíme. Ubytujeme se někde, kde to nevypadá tak zle. Míříme do Stavrosu. Hledáme ubytování a máme štěstí. Našli jsme hotel kousek od moře, stačí přejít silnici. Motorky si můžeme zaparkovat na dvůr. Super.

Ubytováváme se, odpoledne trávíme na pláži a večer se jdeme navečeřet do města. Všechny ty vůně způsobí, že je Kamilovi opět zle. No super, mám podezření, že na něj spíš něco leze. Dáváme si kebab (já palačinky). Kamil svůj ani neochutná. Je mu zle, tak se vracíme na hotel. Mára jde koupit nějaký to ovoce, jak říká. Vrací se s otevřenou lahvinkou Ouza (Řecká tradiční anýzová pálenka – prostě destilovaný lékorky) :D Aby se neřeklo, tak nese i hrozny pro nás. Ouzo potají upíjí.

 

3.8. - den 10. 0km

Stavros (GR) 20e/os hotel

Konečně odpočinek. Mára si hned po ránu lokne Ouza. Není kam spěchat, máme před sebou volno. Kamilovi je stále zle, tak volí možnost prodloužení pobytu a odpočívá. My jdeme s Márou na pláž. Je mnohem lepší, než ta z kempu. Mára se potápí a zkouší najít slíbený mořský koníky. Nenachází, ale nosí aspoň ukázat kraby a plže. Vše pouštíme zpátky do vody. Přesunujeme se na druhou stranu pláže, kde jsou bary. Dáváme si frapé a zanedlouho se k nám připojuje i Kamil s tím, že mu je už líp. Mára se potápí a my odpočíváme na pláži. RELAX – KONEČNĚ.

Den ubíhá až moc rychle a než se nadějeme, je večer. Mára koníky nenašel a tak mi nechává nakreslit jednoho na rameno od plážového obchodníka, prý cena útěchy. Jdeme do města na večeři. Pak procházkou zpět na hotel. Mára zase upíjí uzo, panáka na spaní. Je to alpa :D

 

4.8. - den 11. 422km

Stavros (GR) – Mitrovice (RKS) 20e/os hotel

Je ráno a my opět balíme a chystáme se na odjezd. Sbohem Řecko. Dnes nás čeká přejezd přes Makedonii do Kosova. Odpočinek byl krátkej, ale lepší než nic. Průjezd Makedonií probíhá kupodivu bez sebemenších problémů, zastavujeme pouze natankovat.

Před námi je Kosovo.

Je to zvláštní země. Hodně chudá, ale lidé se tváří přátelsky. Dokonce na nás mávají a fotí si nás. Zaujali nás značky před každým mostem. Které udávají rychlost tanku pro přejezd mostu. Začíná pršet. Už zase. Zastavujeme na benzínce, aby jsme se domluvili, jestli budeme hledat ubytování, nebo pojedeme až do Černé Hory. Kvůli počasí volíme zůstat v Kosovu. Mára zase nemůže nastartovat a déšť sílí. Nervozita dělá svoje. Nakonec se to podaří a my jedeme hledat hotel.

 

Už při příjezdu k hotelu jsme zjistili, že hotel bude asi z těch lepších. Již na parkovišti nás směruje hoteliér, kde můžeme nechat stát motorky a dává příkaz hlídači parkoviště, ať na motorky dává pozor. Při vstupu do hotelu nás na dveřích vítá patero zlatých hvězd. Hned za vstupem čistič na boty. A KURVA. To asi nebude nejlevnější hotel. Cestou k recepci míjíme muže v oblecích a ženy ve večerních garderobách a mě připadá, že se sem v mokrým motorkářským oblečení úplně nehodíme. No co už, motorky zaparkovaný, hlídač hlídá. Není cesty zpět. Odvážně žádáme, jestli mají volný pokoj. Mají volno. Bereme klíče a ptáme se na cenu. Hlavně se tvařme normálně, ať to bude jakákoliv cena. Odpověď zní 60 Euro se snídaní. Recepční se ptá, jestli nám má nechat odnést zavazadla. S díky odmítáme (Mára baterku nikomu nesvěří) a jdeme si pro ně samy. Cestou přemýšlíme, jestli je cena za osobu, nebo za pokoj. Podle počtu hvězd soudíme, že to bude za osobu. Odnášíme věci nahoru a hotelový sluha nám ukazuje, který je náš pokoj. Pokoj byl ve třetím patře. Mára utrousil něco o tom, že se těší, až potáhne nahoru baterku. Jdeme si pro zbytek věcí a ujišťujeme se o ceně. Jedná se o cenu za pokoj. Šedesát Éček za pokoj je luxusní cena. To jsme čekali víc, libujeme si. Když si prohlížíme pokoj zjišťujeme, že za tento „LUXUS“ je to ještě hodně peněz. Matrace proleželé, u stropu se loupou tapety, z balkónu je vidět akorát na vnitřní dvůr hotelu zaházený odpadky, v koupelně rezavá sprcha a na záchod.. Člověk by se bál posadit, aby ho nekousl. Převlíkáme se z koženýho oblečení aspoň do riflí, Mára opět cucá uzo na kuráž asi, a jdem se nenápadně vmísit mezi ostatní návštěvníky z hotelu do restaurace. Pravda pohledy jsou trochu zvláštní, asi jako kdybych chtěla jít v plavkách do národního.. V hotelu probíhá zrovna muslimská svatba. Ženy zahalené a já tam s odhalenými rameny působím dosti výstředně. Co naplat, nečekala jsem, že budu spát v Kosovu a ještě v takovém hotelu. Ale z druhé stránky. Nechtěla bych vidět jak vypadají v Kosovu motely, nebo jednohvězdičkové hotely. Vybíráme si večeři na třikrát. Pizzu nemají, došla. Řízky došly. Nevadí. Dáváme si tedy rajčatový salát. Pivko a víno.

 

5.8. den 12 240km

Mitrovice (RKS) – (SRB) - hotel Ravnjak (MNE) 15e/os

Loučíme se s hotelem a jedeme dál. Máme namířeno do Srbska a do Černé Hory. Kamil zjišťuje, že jedeme špatným směrem. Zastavujeme a hledá v navigaci, kudy vlastně máme jet. Všímám si, že nás pozoruje kosovský klučina. Je dost stydlivý, ale po pár minutách se osmělí a přijde k nám. Něco nám říká, ale nerozumíme mu. Kamil mu říká, že mu nerozumí a kroutí přitom odmítavě hlavou. Klučík se zatváří smutně a sklopí hlavu. A v tu chvíli mi to dochází. On si nás chce vyfotit. Volám na něj a naznačuju, jestli chce fotit. Je šťastný a přikyvuje. Jde vidět, jak z něj smutek opadne a je rád, že si dodal odvahy a zeptal se. Kamil mu naznačuje, že jestli chce, může si sednout na jeho motorku. Tu radost v těch dětských očích nedokážu slovy popsat. Dal mi do ruky jeho mobil a já ho vyfotila. Byl šťastný. Zamávali jsme mu a vydali se na cestu. Míříme přes malou část Srbska do Černé Hory.

 

Ubytováváme se v hotelu Ravnjak. Je to malý hotýlek v horách, obklopen krásnou přírodou. Zítra nás čeká národní park Durmitor. Ubytováváme se, Mára konečně dopíjí ty svoje lékorky. Jdeme na večeři a již tradičně pivko. Číšník se velice diví, když si kluci chtěljí dát druhé velké pivo. Vysvětluje jim, že nemá dostatek půllitrů, protože tady se normálně pije jen z třetinek a malý pivo. A ne víc než jedno. No nic, tak holt chvilku na pivo budou čekat, než jim umyjí půl litry a načepují další. Trochu popijeme a jdeme spát.

 

6.8. – den 13. 380km

hotel Ravnjak (MNE) – Bělehrad (SRB) 20e/os hotel

Je ráno a my se chystáme k odjezdu. Probíhá nezbytná kontrola motorek. Rychlá snídaně a vyrážíme. Počasí nám přeje a kluci se těší, že budou krásné záběry na kamerách. Jen, co se rozjedeme, všímám si, že Kamilovi se spouští z hemy asi 3cm pavouk. No fuj :D Ještě, že ho nemá v helmě. Opatrně, aby si nevšiml, ho shazuju. On tyto zvířátka moc nemusí. Jedinej, kdo si toho všiml, je Mára, což mi při první zastávce potvrzuje a směje se. Chvíli se kocháme pohledem na most přes řeku Tara a pokračujeme v cestě do Žabljaku. Zde zastavujeme natankovat. Mára si stěžuje, že se mu zamlžuje kamera v krytu. Radím mu, ať si kryt otevře a nechá to chvilku vyvětrat. Po chvíli se chce podívat, jestli už má kameru odmlženou, ale zapomíná na to, že má otevřený kryt. Než se naděje kamera padá k zemi. A přímo na čočku. Ach jo. Zvedám ji a slyším, jak říká, ať ji rovnou hodím do popelnice. To ještě netuší, že je fakt rozbitá. On á prostě smůlu. Tolik se těšil, jak si natočí Durmitor. Dáme si pauzu. Domlouváme se, jestli tady přespíme, nebo pojedeme dál. Nakonec se shodneme, že není důvod tu spát. Projedeme Durmitor a hurá domů.

Tak vyrážíme.

Miluju Durmitor. Velkolepé monumentální hory a malebná údolíčka. Dech beroucí krajina. Je to prostě úplně jiný svět. Sem tam jsou rozmístěny malé domky, na cestě potkáváme kravky, pasáčci si pasou ovce a všude klid a mír. Sem tam nějaký ten turista. Tohle je přírodní balzám na nervy. Člověk zastaví a vnímá jen to ticho a v němém úžasu pozoruje okolní hory. Nikdy mě nic tak neuchvátilo, než když jsem to tu před rokem poprvé viděla. Nesmazatelně se mi to zapsalo do srdce.

 

Vjíždíme do Durmitoru a po pár metrech se vyhýbáme krávám, co tu chodí na volno. Za zatáčkou nás čeká překvapení. Stojí tu policejní vůz. Tady. Jediné, co člověka napadá je, že někdo skončil dole pod srázem. A taky, že ano. Koukneme se přes okraj silnice a dole 30m pod srázem je vidět „zaparkované“ černé auto. To měl asi někdo z pekla štěstí. Nevypadá to, že by byl někdo zraněný, nic méně auto od tama budou asi složitě dostávat. Jedeme dál a kocháme se přírodou. Fotím si hory. A nakonec zastavujeme pod jednou horou, do které jsem se zamilovala. Je úplně jiná než ostatní. Sesedáme a dáváme si pauzičku, abychom mohli vychutnat tu krásu.

Připozdívá se a před námi je ještě kus cesty. Musíme jet. Moc se mi nechce, tolik jsem se sem těšila. Nedá se nic dělat, jedeme zpátky. Míjíme turisty, pasáčky s ovcemi, naposled si vychutnávám pohled na ty úžasné hory a ujíždíme ven z parku. Zastavujeme u kluků, co u cesty prodávají ručně sbírané maliny, borůvky a ostružiny. Dáváme jim „vydělat“ a bereme si od nich dva kelímky na chuť. A jedeme dál. Míříme k srbským hranicím.

Do Srbska přijíždíme až k večeru a tak hledáme hotel až za tmy. Nakonec se nám podaří najít přes mobil na bookingu. Problém je, že Márovi už nestartuje motorka. Kamil ho musí roztlačit. Jsem unavená a už mi to ani vtipné nepřijde. Ale nakonec se podaří a my můžeme jet do hotelu. Stavíme motorky až téměř před dveře hotelu, aby byly na očích a jdeme se ubytovat.

 

7.8.- Den 14. 20e/os 380km

Bělehrad (SRB) – Budapešť (H)

Je poslední den naší dovolené. Dnes máme v plánu přejet Srbsko – Maďarské hranice a pak domů do Čech. Už se těšíme, za jednu dovolenou toho bylo až až.

Jdeme na snídani v podobě švédských stolů. Vydatně se najíme. Nemáme v plánu moc zastávek. Snad jen, když to dobře pojede, tak do tropikária v Budapešti. No uvidíme.

Cesta ubíhá a začíná se oteplovat. Před polednem přijíždíme k hranicím. Kolony jsou několik kilometrů. Řidiči jsou naštěstí většinou ohleduplní a dělají nám prostor na projetí, někteří ochotně sklopí i zrcátka. I přes to cesta k srbské hranici zabere hodinu. Teploty atakují třicítku a nám už začíná být dost vedro. Za první hraniční čárou zastavujeme a jdeme se ochladit. To se posléze ukazuje jako velká chyba a naše rozhodnutí se nám vymstí. Napouštíme si vodu a oplachujeme se jí. Jdeme si napustit ještě na cestu a jedeme. Bundy přehazujeme přes kufry na motorkách a pomalu se snažíme zařadit do fronty na maďarskou část hranice.

Kam se poděla ohleduplnost řidičů nevím. Najednou nás nikdo nepouští a místo uvolnění místa k průjezdu, najíždí více k sobě, aby se tam motorka nevešla. Zkoušíme hledat kudy projet, ale všude je to stejné. Někde se dokonce snaží auta najet před nás. Je vedro. Hrozný vedro. Už asi vím, jak si připadá kuře v troubě. Jsme propocení a jedinou záchranou nám je voda, kterou jsme si nabrali. Políváme se s ní a snažíme se aspoň trochu ochladit. Horko si začíná vybírat svoji daň. Je poledne, slunce praží a tady není ani kousek stínu. Přichází za námi „na pokec“ jeden český klučina a ptá se, proč prostě neprojedeme mezi auty. Vysvětlujeme mu, že kdykoliv se o to pokusíme, auta začnou najíždět k sobě. Chvíli si pokecáme a on nakonec popřeje šťastnou cestu a jde zpátky do svého auta. Motorky se začínají přehřívat a tak se rozhodujeme, že vypneme motor a budeme je tlačit. Začínám nenávidět ty lidi sedící si v klimatizovaných autech a v pohodičce si popojíždějící vpřed. Kolem je to samej passat, mercedes, případně BMV s rakouskou poznávačkou a při pohledu na řidiče zjišťujeme, že je to samej Turek. Teda aspoň podle vzhledu a kdykoliv má v autě ženu, je zahalená od hlavy k patě. Hlemýždím tempem se posunujeme vpřed. Jediný co vnímám je hrozný vedro. V kožených hadrech na poledním slunci uprostřed léta se nedá dlouho stát, natož potom tlačit motorku. Průjezd mezi hranicemi zabral několik hodin. Už konečně vidíme brány. Hurá. Kolony se z hlemýždího tempa dostávají na vyšší rychlost, zhruba na rychlost želvy. Rozhodneme se nastartovat znovu motorky a prostě už to nějak dokodrcat do cíle. Kamilovi se začíná dělat špatně z horka, tak mu aspoň chladím hlavu políváním vodou. Už jsme skoro v Maďarsku. Ještě chvilku a cesta bude volná. Mára hlásí, že se mu začíná nebezpečně přehřívat motorka. Rozhodneme se opět zhasnout motory a zbytek cesty došprtat. Ale je pozdě. Řidič vedle nás volá na Máru, že mu z pod motorky začíná téct kapalina. To nám ještě chybělo. Márovi vyvařila motorka a mám obavu, že na tom budeme za chvilku stejně. Konečně jsme na hranici. Celník ve výborné náladě se ptá, jestli máme něco k proclení. Alkohol, cigarety. S úsměvem kroutím hlavou a na otázku jestli převážíme alkohol si pohladím břicho, jako že jsme ho všechen vypily cestou. Celník se zasměje a vpustí nás dál.

Konečně. Cesta je volná. Ale Mára nemá vodu v motorce. Zastavujeme a sedáme si na cestu. Jsme vyřízení a Kamilovi je zle. Už víme, že dnes domů nedojedeme. Domlouváme se, že dojedem k nejbližší benzínce a koupíme tam destilku. Je to z kopce a jiné řešení není. Najednou za hranicema zastavují silničáři a mají na autě barel s vodou. Jsme zachráněni. Ochotně nám pomáhají, dokonce pomůžou Máru roztlačit. Rozhodneme se dát přesto pauzu na benzíně. Je hrozný vedro a potřebujeme koupit pití a nějaké jídlo. Nějak to už dnes musíme zvládnout. Od benzínky míříme k Budapešti. Po několika hodinovém zdržení na hranicích se tam dostáváme hodně pozdě. Už je tma a tak opět využíváme mobil k zajištění vhodného ubytování. Musíme se proplétat uličkama v residenční čtvrti, ale nakonec se k hotýlku dostáváme.

Naštěstí jsou volné pokoje. Pán nám dovoluje dát si motorky do dvora za branku. To vítáme. Dnes nebudeme nic sundávat, jsme vyřízení.

Rychle do sprchy a lehnout.

 

8.8. – den 15 370km

Budapešť (H) - kdesi u Brna (CZ)

Ráno vstáváme po deváté a včerejší pobyt na slunci nám dal zabrat. Kamil má úžeh a oznamuje mi, že není schopný pokračovat. Že máme jet s Márou do tropikária a on se zatím vyleží. Je mu hodně zle, má zimnici a nemůže se ani posadit na posteli. Jdu tedy situaci oznámit Márovi a pro snídani. Kamil střídá koupelnu s postelí. To nevypadá dobře. Když se vracím z benzínky s chlazeným pitím a aspoň balenými croissanty dole v hale mě zastavuje paní z recepce s tím, že musíme do deseti opustit pokoje. Kouknu na hodiny a je za 5 minut deset. No super. Na pokoji se domlouváme, jestli zaplatit ještě jednu noc, nebo jet dál. Nakonec se domlouváme, že pojedeme do tropikária a protože je to v obchodním centru, určitě tam bude klimatizace a Kamilovi třeba nebude tak zle. Cestou k obchodnímu centru mi Kamil říká, že když řídí, není mu tak zle. Aspoň něco. Parkujeme a jdeme si sednout do kavárny. Bohužel vůně z jídel Kamilovi nedělají vůbec dobře. Opouštíme kavárnu a Kamil nechce do tropikária jít, že se mu točí hlava a ten hluk mu dělá zle. Sedáme si venku aspoň do stínu. Nakonec nás posílá samotné a on odpočívá na lavičce. Moc nemám náladu prohlížet rybky, ale v téhle situaci mu není jak pomoci. Potřeboval by do postele, ale do jiného hotelu nechce a protože není schopný řídit, tak nezbývá než čekat až se mu udělá líp. Ještě mu z tropikária volám, jestli přeci jen nechce za náma, že je tu ticho a klimatizace. Nebere mi telefon a tak míříme rychlejším tempem ven. Kamil odpočívá a měl vyplej zvuk na mobilu. Rozhoduje, že líp už mu nebude a že vyrazíme. Že předtím se mu za jízdy taky udělalo líp. Tak tedy vyrážíme domů. Hurá. Už je nejvyšší čas, máme den zpoždění a myslím, že už jsme si užili víc než je zdrávo. Přemlouvám Kamila, aby zavolal někomu, kdo odveze motorku. Nechce. Je umanutej. Na Slovensku konečně vítězí zdravej rozum a Kamil se rozhodne, že už nebude riskovat a zavoláme někoho kdo odveze motorku. Napadá nás jen jedno jméno, kdo může okamžitě pomoci. Voláme Víťu. Díky Víťo. Domlouváme se, že dojedeme na benzínku u Brna. Kamil říká, že to zvládne.

Tak vyrážíme. Máme před sebou hodinu cesty. Už budeme v cíli. Dorazíme na benzínku jako první a jdeme si sednout dovnitř a dát si kávu. Kamil hodně pije, ale nic nepomáhá. Ty panely mu spíš přitížily. Po chvíli dorazí Víťa s Vařou a zdravotní sestřičkou. To je komfort. Prohlídne Kamču a říká, že je to úžeh a na sanitku to není. Tak aspoň tak. Namáčíme ručník a chystáme se odjet. My jedeme v autě a Víťa nám odveze motorku. Jsem vděčná za to, jako ochotné máme přátele. Motorku necháme u něj v motobaru a vyzvedneme ji, až bude Kamčovi líp.

 

A tímto končí naše tolik vytoužená dovolená. Ale přes všechny ty útrapy to stálo za to.

Co říci závěrem. Pokud ti chybí odvaha začít, už jsi to vzdal. Takže. Kam pojedeme příště? J

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE