Na motorkách poprvé v Rumunsku

Rumunsko 30.6.-8.7.2023. Poprvé v Rumunsku.

Pro ty co neradi čtou ve zkratce. Projeli jsme: Salina Turda, Transalipina, Transfagaraš, hrad Huneadora, Decebalus rex, Banát, Balaton.

1.Úvod

 Jak to bylo. Na konci loňské motodovolené s Pavlem a Ondrou, se mně Ondra zeptal, kam příště. Plácnul jsem, pod dojmem cestopisů z Motorkářů, Rumunsko a nechal to být. Okolo vánoc, se mně v práci Lukáš zeptal, jak to bude s tím Rumunskem. Začal jsem o motodovolené uvažovat. Znovu pročetl dostupné cestopisy, vybral, co by stálo za vidění. Na Mapy.cz zadal nápady do trasy, doplnil další body zájmu, vyřadil časově náročné cíle a vypadl plán mototrasy.V práci jsem trasu nadhodil Lukimu a Ondrovi, odsouhlasili ji a optali se, jestli můžou někoho přibrat. Tak do party přibyl Honza a Tomáš. Je to klišé, ale bylo nás pět.

2.   Přípravy (CZ, PL)

Abychom se vzájemně poznali, a doladili trasu, sešli jsme se už v březnu u nás v osvěžovně.

Trasa se odsouhlasila. Jen Ondra s Lukášem navrhovali jet nočním vlakem v pátek 30.6 z Prahy do Košic. To mi nesedlo, vlakem se mi nechce. Dal jsem protinávrh, že pojedu po ose, bo sem motorkář, a počkám na ně ráno v Koších. Honza se přiklonil ke mně, že se též rád projede. Tomáš to viděl podobně, že ve vlaku by se bumbalo a ráno by bylo mrtvo. Tož otázku vlaku jsme nechali otevřenou, na trase a cílech jsme se shodli. Klasika pro prvorumuny: Transalpina, Transfagaraš, Banát a solné doly. Když vyjde čas Drakulův hrad a další atrakce. Cestou zpět se vykoupat v Balatonu, protože pojedeme okolo.  A též poznat místní obyvatelstvo. Snad se s nimi nějak domluvíme. Spát že budeme ve stanech po kempech, kam dojedem tam budeme, bez velkého plánování.

 Abychom si zkrátili čekání na léto a zkusili, jak nám to bude společně jezdit, dali sme si v květnu trasu kolem Krkonoš a Jizerek. Z Jablonce do Vrchlabí, Horní Malou Úpy, Kowary, Zastávka u Flippra na smaženou rybu, Sklarzskou Porebu, Swieradov Zdroj, Nové město pod Smrkem a Libercem domů. Okruh   cca 220 km. Čechy a Polskem. Ač máme rozdílné stroje: Suzuki Bandit 650S, Suzuki V-Storm 650, Yamaha XJR 1300, BMW F800GS Adv, Suzuki V-Storm 650, šlapalo to. Též se většinou odsouhlasil přesun po vlastníchkolech do Košic, vlakem třeba příště.

3.  Z Turnova na Liptovskou Maru (CZ-SK)

Přišel den D. 30.6. v 8.00ráno+10min. se sjíždíme v Turnově na pumpě. Kontrola upevnění kufrů, dofouknutí pneu, domluveni trasy. Jičín, Hradec, Vysoké Mýto po nové dálnici. Litomyšl, Olomouc, Val. Meziříčí na slovenský Makov. Tomáš má trasu najetou, tak vedl. A vedení mu zůstalo.

 Cesto sem rozesmál Lukyho. Někde před Litomyšlí ležela na cestě přejetá liška. Zrovna jsem se kochal a lišku postřehl na poslední chvíli. Tak sem přidal, odlehčil předek, GSo se zhouplo a pokračoval sem.  Pak se na pumpě Luky, jel poslední, ptá, víš o tom že si přejel zdechlinu? „Jo, proč?“ Prý, sem se musel smát, jedeš, zhoupneš se a plesk, vyletí flák hnusu, nestíhám uhnout, plesk mám lišku na přilbě. Přesně na plexi.  Otřu ho a ty si jedeš jak pán v klidu dál. Ještě sis pokrčil rameny, jakoby nic. Oběd v motorestu u Pelikána za Valašským Meziříčím.

Pokračovali jsme na Slovensko na Makov, a Žilinu. V Žilině jsme vytuhli na průjezdu městem. Jediná křižovatka se semafory nás zasekala na 50minut. S kuframa jsme nemohli kličkovat a nikdo neprojevil snahu uhýbat, vytvořit uličku pro záchranáře, natož pro nás. Přežili jsme, ale emoce stříkaly. Uklidnili jsme se a doplnili tekutiny na pumpě za městem. Pokračovalo se na Liptovský Mikuláš, do kempu u Liptovské Mary.

Přijeli jsme k recepci kempu Mara camp v obci Liptovský Trnovec. Nikomu se nechtělo rozdělávat stan, proběhla krátká porada, že se zkusíme zeptat, jestli nemají chatku. Měli, chatku pro 6, i s parkováním hned vedle. Brali jsme. Rychle jsme opatřili motorky, převlíkli motohadry a šli si zaplavat, na pivo, večeři. 

 U pivka, Zlatýho Bažanta, a za zvuků Michla Davida z repráků u kiosku, sme pokecali s klukama od Plzně s Scramblerem 1200 a, nepamatuju si druhý stroj. Dali nám pár tipů a rad, kudy a kam v Rumunsku.  Z Banátu doporučili Gernik, ve Svatý Heleně že nic moc není. Též že doly Salina Turda stojí za vidění. Na spaní doporučili kempy s plotem jako ochranou proti medvědům. A na medvědy, že stačí houska. Jsou prý zvyklí na lidi a chtějí jen mňamku. Také nám Ondra sdělil, že se mu rozpadá nová LS2 přilba. Prý vytrousil šroubek, tak jsme na netu hledali železářství, nebo nějaký podobný obchod. V Liptovském Mikuláši je OBI, tak plánem další cesty je OBI market. Ještě nás Lukáš upozornil, že chrápe. Nekecal.

 Přesun ze Slovenska do Rumunska. (SK-HU-RO)

Ráno se koupili zásoby pití a snídaně v Lidlu. U kroisantů se dohodl plán cesty. Na Košice, Spišskou Novou Ves, Trebišov a poté do Maďarska. Pak podle navigace mimo dálnice Maďarskem do Rumunska. Též se zajelo do OBI pro šroubky. Minimální množství M4 je 10 za 5 centů. Opravila se přilba a jelo se dál vstříc zážitkům.

 Při tankování na pumpě jsme si všimli ukazatelů na Štrbské pleso. Mimo trasu to bylo jen 10km, tak jsme zajeli i tam.  Pár slov: komerce, drahota. Nevkusné hotely a apartmány jsou vidět z daleka a kazí pohled na vrcholky Tater. Parkování 5 Eur. na hodinu za 1 motorku. To sme nedali. Tak jsme se píchli k chodníku a hned u nás obecní policie, že takto nie. Tak jsme se jen vyfotili, že jako byli jsme tu, a pokračovali dál.

 Projížděli jsme Spišským podhradím, okolo Spišského hradu, kolem Východného k Levoče.

U Východného plno autobusů a lidí v krojích. Jak říká kolega východňar v práci. Tam se pořád něco děje. Neustálý folklorný festival. U Levoče potkáváme několik procesí s monstrancemi a duchovními v čele. Opět informace od kolegy. V Levoči se kdysi udál zázrak, snad zjevení svatého. Je tam chrám s oltářem od mistra Pavla, a ani minulý režim nedokázal potlačit náboženská shromáždění. Prý tam bývá i 150tis lidí. A problémy s dopravou. Měli sme kliku.

Oběd jsme si dali v bufetu u památníku na bitvu 2ww: Darqovské bojisko.

U Košic, by sme je objeli jsme najeli na dálnici. Jel jsem první, trochu zatáhl za heft a roztrhali sme se. Odbočku na Košice východ, poslední Lukáš minul. Tak sme zastavili, Tomáš Lukimu zavolal, díky mapám se získala Lukiho poloha, čekal na pumpě, a dojeli sme si pro něj.

Jelo se dál na Trebišov a Spišskou Novou Ves. Na okraji Spišské Vsi naši pozornost upoutaly příslušnice místního etnika nabízející u silnice houby, brak a možná i sebe. Obydlím tam byly výstavní apartmány z na sebe poskládaných tvárnic, s vytlučenými okny, střechou z vlnitého plechu, ale pozor na každé té střeše satelitní parabola. Rychle pryč.

Přejezd do Maďarska a průjezd Maďarskem byl rychlý. Minimum vesnic, kde se 50km/h. opravdu drželo, přes akátové lesy, kde šlo i 110 jet. A už sme ve Vállaj. A tam kontrola. Jak jsme tu zvykli přejet rovnou bez zastávky do Polska, Německa, Rakouska, tak to bylo překvapení. Menší kolona, čekání 30min. a jsme u okénka. Občanku, pas, řidičák, techničák. Otevřete kufry. Trvalo, než jsme pochopili, co že uniformy po nás požadují, maďarsky neumíce. Projeli jsme, jsme v Rumunsku.

A hned zažíváme situaci o které jsme do teď jen četli. První místo za hranicí, Carei. Zastavuje doprava, protože po silnici jde stádo krav z pastvy domů. Díky časovému posunu je už půl 7 večer. Majitelé přicházejí a krávy si ze stáda oddělují a berou dom. Po chvíli můžeme jet. A vidíme. Na konci stáda, vysmátí policisté ve služební Dáčii na blikačkách kontrolují situaci. Absolutní pohoda.

Pokračujeme dále na Tasnad. Projíždíme okolo svatebčanů vycházejících z kostela. Ozdobená auta troubí, troubíme a blikáme též. V Tasnadu stavíme na benzině doplnit nádrže a dohadujeme se, že už je nejvyšší čas hledat nocleh. Jak stojíme, míjí nás kolona svatebčanů, kteří na nás před chvilkou troubili. Hledáme nocleh a internet ukazuje ubytování i kemp, ale tak nějak neurčitě. Navrhuji, pojedeme a uvidíme zimmer free, nebo freerooms, zastavíme a uvidí se. Nevidělo se, na co jsme zvyklí zde neplatí. Jsme v Rumunsku, až po chvíli mi došlo, že ubytování se překládá jinak. Je to cazare, už to vím. A už stavíme u prvního domu s touto cedulí. Mají jen pokoj pro 2. Ale zavolají sousedům a za chvilku si pro nás přijede auto, s řidičem v obleku a odvedou nás před rodinný dům, tam že nás ubytují. Řidič cestou nabere dalšího borce a že jedou na tu svatbu, kterou jsme míjeli.

 Ubytování v soukromí. Paní dává německy. Syn, učitel tělocviku anglicky, motorky ve dvoře, 5 lidí, 1 noc. Dají nám dva pokoje s koupelnou k večeři nám zajistí pizzu a pivo z nedaleké pizzerie. A to vše za 130 Eur. Když se to vydělí 5 ,tak ubytování včetně jídla a piva vyšlo za hubičku. Stany opět nerozbaleny. Po vybalení věcí, lehké údržbě a přikrytí motorek jsme si sedli pod altán a už nám pan domácí přinesl košt. Domácí pálenku, prune. Ochutnáme a ona to slivovice a dobrá. Přinesli nám i plody zahrady, vynikající rajčata, papriky, klobásy, špek.

Gurmánské orgie. Učíme se od domácích i rumunská slovíčka: děkuji-multumesc, panák se říká  jako u nás: pálenka. To se dobře pamatuje.

 Ještě se nám nechtělo spát, tak jsme se vydali na procházku k osvětlenému kostelu. Po návratu se paní domácí ptala kde jsme byli, tak sme vysvětlovali že v kostele. A to že je prý ortodoxní kostel a jestli věříme.  Nedokázala pochopit že jsme neznabozi. Poučení pro nás, toto téma už nikde nenavozovat. Od vedle, přes 3 baráky se nesla hudba, byla tam ta svatba, kterou jsme tolikrát potkávali. Prý 400 lidí.   Luky muziku doplnil chrápáním.

 Solné doly Salina Turda, přesun k Transalpině (RO)

Ráno nás budí kokrhání kohouta, po chvíli s odstupem a respektem kykyrýkání kohoutího učně. Je 7 ráno, rozbalujeme motorky z pod plachet a hudba ze svatby stále duní. Mají výdrž. Dnešní plán, dostat se k Transalpině a stavit se, je to při cestě, v solných dolech Salina Turda.

Stavíme se v Lidlu koupit pití na cestu a kroisant ke snídani. Naladíme navigaci a vyrážíme. Zastávka na pumpě kde doplníme cukry sladkou tyčinkou ala Snickers, a valíme dál. Ve městě Turda jsme dle navigace jeli do dolů. Ale navigace nás tahala jinudy než ukazatele u cesty. Tož jsme se na kruháčích ve městě nějak vymotali a dojeli na parkoviště u dolu. Tam si nás zřízenec porovnal po 3 do řady, aby se otevřela závora. Jiný smysl nám to nedávalo. Přiřadil k nám ještě kluka na KTM co nás dojel, a zaparkovali jsme.

Došli jsme ke vstupu do dolů, zaplatili a šli do podzemí. Příjemný chládek, zdravý, vlhce prosolený vzduch. Atrakce pro návštěvníky, ruské kolo, stolní tenis, minigolf, to vše 30pater pod zemí.  Protažení ztuhlých nohou cestou po schodech dolů, až k lodičkám. A pak zase po svých nahoru. Bo čekat na výtah je nadlouho. Jedním slovem paráda. Kdo tam byl, tak ví. Kdo nebyl (info via internet), můžeme všichni doporučit. Jen přechod ven byl zajímavý. Z 13°C  do 28°C byla šleha.  

Pokračovali jsme po rychlostní silnici přes Sebes k Transalpině, když najednou Tomáš zablikal a začal odbočovat. Že mu do navigace v mobilu přišla výstraha před extrémním počasím. Našli jsme u cesty skladový areál s přístřeškem. U hlídačovi boudy jsme zastavili, zeptali se, rukama nohama a šlo to. Pod prázdným přístřeškem můžeme zůstat, než se bouřka přežene. Monitorovali jsme mračnou supercelu na obloze. Dojedli croissanty a zásoby z Lidlu, koukali na hlavní silnici na projíždějící motorkáře v nepromocích, radujíc se, že jsme pod střechou. Tomáš se mezitím ujal role ubytovatele a našel nám přes Booking nocleh v penzionu Vila Miorita v obci Petresti.

Po dešti jsme vyrazili. Dorazili do Petresti, ubytovali se, zaplatili jsme, zeptali se paní domácí paní kudy tudy do restaurace na večeři, bo v penzionu nevaří, a vyrazilo se. V Petresti mají 2 restaurace. Ale jen jedna má webové stránky, tož jdeme tam.

V restauraci jsme chtěli pravé točené Rumunské pivo. Měli jen lahvový Ursus. Kluci dali klobásu, já dal národní jídlo Polentu. Dojedli jsme a šli, moc nás to tam nenadchlo. Přesvědčil jsem kluky, že navštívíme i tu druhou krčmu. Joj to byla změna, živo, terasa plná. Pivo točené. Na slovo pálenka přinesli džbánek slivovice, a pak na košt (zdarma, pozornost podniku) menší džbánky pálenice tak 25%. Pak nás zavedli do sklepa plnýho klobás, zavařených paprik, rajčat, domácích bochánků sýra, prostě ráj obžerství. Objednalo se prkénko na košt, od všeho trochu. Dobré to bylo, vše domácí, tedy zaručeně bio kvalita.

Jen Tomáš měl problémek. Chtěl na spravení chuti Tonik, bo je hořký. Objednával u servírky, u vrchního ba i u paní uklízečky. Nedostal ho.

Po návratu na ubytování jsme si na terase popovídali s partou motorkářů z Olomouce, kteří mezitím přijeli. Proběhli veselé historky a zážitky z cest, a pár panáčků samozřejmě, a šlo se spát. Luky spal s Tomášem na pokoji, opět prý chrápal.

Transalpina a cesta pod Fagaraš  (RO)

Ráno snídaně, kontrola předpovědi počasí pro danou oblast, po poledni hrozil déšť, a vyrazili jsme. Cestou ještě zastávka v Penny pro zásoby. A už vjíždíme na Transalpinu. První zastávka na focení u Lacul de Tău,  kde stojí snad 20 motorek a fotí se všichni.   

   Pokračujeme stoupáním a zatáčkami k přehradě Oasa. Opět zastavujeme na focení a koupi magnetek. Přejíždíme dál, stoupáme v zatáčkách, užíváme si to, jen Luky má problém. Jeho 4válcová Yamaha papá 9/100km a on neměl dotankováno. Tak jel a hypnotizoval palivoměr, by udržel čárky nad rezervou.

Vyjeli jsme nad pásmo lesů a tam parkoviště s občerstvení U Stana Stefanu. Okolní panorámata si říkala o vyfocení a to včetně stádečka oslíků i s pasáčkem. Stavíme cestou u dalších stánků, opět focení. Lukáš si kupuje u stánku bochníček domácího sýra a pokračujeme dál. Projíždíme nejvyšším bodem Alpiny označeným cedulí 2145mnm.          

     

    A dál už jen sjíždíme do Novaci kde hned na kraji potkáváme k Lukášově velké úlevě benzinovou pumpu. Tankujeme všichni, vytlemení a nadšení si navzájem popisujeme dojmy z cesty. Pokocháme se stádem krav jdoucím po silnici, plánujeme další trasu a kde dát oběd. Prý cestou něco bude, zastavíme.

 Trasa je daná, co nejblíže se dostat pod Transfagaraš, k Curtea de Arges. Tož jedeme. Trasa (DN67) ač hlavní, je motorestů prosta. Jedeme dlouho a hlad sílí až jsme zastavili u Restaurant La Vila Maria.  Přišla mladá slečna, brigádnice, anglo, německo, s českým přízvukem jsme si objednali. Ona si vše zapsala a odešla. Po 45 minutách začaly slečny nosit jídlo. A Tomáš se toho svého jídla nedočkal. Včera tonik, dnes oběd. Zítra ani nevstávej Tome, stejně umřeš hlady a žízní.  Tak kluci aspoň Tomovi nechali zbytky na talíři. Já svoji polévku dojedl. Zážitek bylo i placení, kde, ač EET čtečkou vybaveny, počítaly slečny účet tužkou na papír a nepobírali že nechceme platit suzammen, not together ale separate. Ale zaplatili jsme nakonec v pohodě a kartou.

Po silnici DN 730 mířime do Curtea de Arges, kde chceme nocovat. Jsme uvaření a tak Tomáš našel možnost koupání ve městě. Alespoň internet a Mapy.cz ukazovaly vodní plochu a slunečník. Přímo zde: Ștrand Curtea de Argeș,  

Hned vedle tenisového klubu. Ale tam je možná tak vodárenská společnost Hidroserv, o koupališti tam nikdo, nikdy neslyšel. Tak alespoň Tomáš na Bookingu nalezl a zajistil nocleh.    
Pensiunea Fagaras bude naší noclehárnou, včetně motorek za plotem, pod zámkem, a pod střechou. Což se v noci, když zapršelo, hodilo.

Přijeli jsme, pán neurčitého středního věku nás přivítal. Jeho jazykové znalosti obsahovali jen posunky a Okéj. Ale tolika způsoby vyslovené, že jsme se bez problémů domluvili. Příklad: „motorbajk here?! „Okéj!“   „Rooms here?!“ „ Okéj.“  „Beer, pivo?“  „Okéj“ a mávnutí rukou směrem dolů po chodníku. Úžasné. 

 Ubytovali jsme se. Tomáš s Lukášem dostali nádherný růžovoučký pokojíček, ale co, za ty prachy. Osprchli jsme se a šlo se na večeři a pivo naznačeným směrem. Ač jsme nechtěli pizzu, nic jiného nebylo, a nakonec byla dobrá. I pivo Bergenbeer studené, dobré. Po návratu na ubikaci jsme dali kořaličku z domova, Luky dal ochutnat sýr, pustila se tv s Rumunskými šlágry, pak jsme se nabídkou proklikali na MTV oldies a za poslechu 90ˇ se šlo spát. Ještě se zkontrolovala předpověď počasí, kdy od 8hodin mělo pršet, tož se domluvil časný budíček a rychlý odjezd. Luky chrápal.

7. Transfagaraš , cesta k Banátu do Hunedoary.  (RO)

Ráno venku kaluže po nočním dešti ale motorky suché, vodou netknuté. Zkontrolovali jsme předpověď počasí. Mělo na Fagaraši od 11hod. pršet, tak rychle.  Mázly se řetězy, uklidily zubní kartáčky a vyrazili jsme. Předpověď nekecala. Už při výjezdu ze vrat se zatáhlo a při tankování, bo jsme už nic nechtěli podcenit, hlavně Luky, v 7:50 začalo mrholit. Tož jsme přidali, přiměřeně podmínkám, a brzy déšť nechali za sebou. Brzké vstávání a rychlý odjezd se vyplatil. Ale v zrcátkách nás dešťové mraky pronásledovali stále.
   Projíždíme vesnicemi, vjíždíme do lesa, projíždíme tunelem a už jsme u přehrady Lacul Vidaru. Jsme nadšení. Tam kde se točil Top Gear jsme teď taky. Uděláme fotky a jedeme dál. Najednou Tomáš v čele zpomaluje, zastavuje a ukazuje nám zastavte. A pak ukazuje rukou dopředu. A tam medvěd. Další splněný cíl. Na vlastní oči vidět méďu.      Nevšímal si nás, tak rychle vytáhnou mobily a fotit, bo toto není každý den. Kluci dofotili tak povídám jeďte, udělám video z průjezdu kolem médi. Tak projeli, zůstal sem sám. A medvěd se otočil a vydal se ke mně. Asi chtěl tu housku nebo rohlík. A začal zrychlovat. Rychlá vzpomínka na video na YouTube, kde méďa ničí kufry a nakonec převrací HD a já se málem posr…l.  Jak rychle natáhnout rukavice, uklidit mobil, vytáhnout klíče z kapsy, nastartovat a odjet? Rukavice cpu do kapsy, mobil letí pod síťku na brašně, snad nevypadne, klíč strkám do spínačky, startuji, motka chytá. Dávám za 1 a pomalu, by se míša nevyprovokoval, odjíždím. Zastavuji až o hodný kus cesty dál abych schoval mobil a natáhl rukavice. Kluci na mě čekali na konci vodní nádrže a pokračovali jsme v cestě. 
Zatáčky se kroutí, cesta stoupá a čas od času se v zrcátku ukáží tmavá mračna za námi. Není čas ztrácet čas, jedeme. Zastavíme u stánků u vodopádu, kde opět prodávají sýry a suvenýry. Pár povinných fotek a jedeme.   
A už jsme u tunelu. Dokázali jsme to. Projíždíme tunelem.

Na druhé straně, jezírka plná ledové vody. Zbytky sněhu a opět stánky, turisté, autobusy, motorky auta. Docela živo.   Kupujeme nálepky, magnetky a kocháme se výhledy. Dešťové mraky zůstaly před hřebenem. Směrem na Cartisoaru je jasná modrá obloha slibující pařák. 

  Sjíždíme zatáčkama dolů a užíváme si každý metr trasy. Zastavujeme na pumpě Lukoil v Cartisoaře. Všichni sundáme přilby, máme rohlík na tváři a touhu si sdělovat pocity. A nejsme jediní. V ten moment, co jsme na pumpě je tam s námi snad 40 motorek, všichni z Čech, od Plzně přes Pardubice po Olomouc. A najíždí další, Slováci, Poláci, enduristi i mototuristi na velkých cesťácích. Někteří mají Fagaš ještě před sebou, bo jdou opačně, asi už do deště.
Tak 3. cíle splněny, teď se zbývá přesunout na Banát. Navigace nabídla trasu přes Sibiu, Sebes, na Hunedoaru a dál. V úmorném vedru se přesouváme k cíli. V Sebesu stavime na oběd a Tomáš hledá na bookingu nocleh. Dnes už je opravdu uvařený a chce koupel. A nalézá, v Hunedoaře , hostel Ciuperca s bazénem. Tak ubytování rezervuje.
Přijíždíme k hostelu. Tam už stojí zablácená Yamaha Tenere se švýcarskou značkou. Tak to bude dobré, si říkáme, když je to dobré pro Švýcary. Vybavení pokojů a hostel celkově odpovídá 3 hvězdám. Zašlé kachličky, nesvítící světlo na chodbě, ale na přespání vyhovující. Převlékneme se a jdeme k bazénu. Voda teplá, bar s točeným pivem na terase.

Toalety o pár metrů dále. Víc nám netřeba. Jo, večeře, i tu nám udělali. Nejdříve ale obsloužili dětskou školu v přírodě, co tu byla ubytovaná. Po večeři dáváme pivko a přišel Martin. Švýcarský motorkář offroudista od Tenerky. Motorkáři se poznají na dálku. Přisedl si a anglo, německy jsme se všichni dali do hovoru. S přibývajícími pivky se jazyková bariéra stávala menší a menší. Martin jel trasu z TET a spadnul s motorkou. Je pochroumaný, tak si dává 2dny pauzu. Když se setmělo, rozsvítilo se osvětlení místního hradu. Vypadá impozantně, a tak že se ráno na něj půjdeme podívat, by byla nějaká kultůra. Net prozradil, že hrad otvírá v 9:00hod. Martin že se přidá. Pár pálenek na dobrou noc a šlo se spát.
Luky prý strašně chrápal, tvrdí Tomáš. Martin, nezávislý zahraniční pozorovatel, o patro výš ho neslyšel. Jestli on nám Tom nekecá, by sme ho litovali a změnili ubytovací pořádek. Dobrovolně si Lukyho adoptoval, tak si ho užij.

8.   Z Hunedoary byl plán Gernik, realitou pumpa na cestě. (RO)

Ráno vyjíždíme do místního Penny koupit jídlo, pití na cestu. Martin nás tam dojíždí, jak bylo domluveno, a jedeme k přes město k hradu. Na parkovišti pod hradem nastal malý problém se zřízencem, chtěl vydělat tak cpal motorky na samostatná místa, my je chtěli pohromadě, usmlouvali jsme kompromis. Platily se 3, a 3 motorky byly gratis.
 Z parkoviště jsme přešli do podhradí. Obhlédli stánky se suvenýry, koupili vstupenky. Za pomoci hlídače, bo turnikety se nechtěli protočit, jsme vstoupili na most k hradu. Hrad Hunedoara-Korvínův hrad. Jde o hrad postavený za Uherského království Jánosem Hunyadiho. Výstavba začala L.P. 1446. Pro více informací o hradu Hunedoara se podívejte třeba na Wikipedii.

  Nám se hrad líbil, je opravdu rozlehlý, prolezli jsme ho a viděli kdeco. Informace jsou na tabulích v Rumunštině, Maďarštině a Angličtině. Používali jsme překladač v mobilu a co nás zajímalo, jsme se dozvěděli. Jsou tam expozice ošacení, bard v dobovém kostýmu hraje na loutnu, v rytířském sále sbírka zbraní a zbroje. V současnosti se hrad rekonstruuje tudíž jsme viděli i práci místních řemeslníků.  Též atrakce. Tahali štuky a pravděpodobně jsou placeni od hodiny, ne od metru. Nenatáhli během naší 2,5 hod. návštěvy hradu nic, ale káva, cígo, inu jiný kraj. Při odchodu jsme ocenili brzké vstávání a ranní prohlídku, bo na nádvoří nastupovali davy turistů, skauti, Korejci, školní výpravy. My měli na prohlídku volno.
Došli jsme na parkoviště, přidali Martina do přátel na facebooku, prý až pojedeme Švýcary dá nám typy na ubytování, i trasy. A až on pojede do Čech, radíme my. Rozloučili jsme se, nastavila se navigace, cíl Gernik a vyrazili jsme směr Banát.
Jedeme po E70;DN6 a dohnal nás déšť. Nejdříve jen drobně mrholilo, pak začal déšť houstnout, černé mraky před námi neslibují, že by sme projeli. U nejbližšího sjezdu je naštěstí benzinová pumpa, sjíždíme aby sme našli střechu. Máme štěstí, je tam. Za pumpou je prázdná dílna pneuservisu pro zemědělské stroje. Zajíždíme tam pod střechu a na pumpu jdeme na kávu, by čekání na konec přeháňky bylo příjemnější. Ještě si o nucené pauze kupuji novou žárovku, bo počítač mi píše na displej LAMP s vykřičníkem, což značí prasklou žárovku, a měním ji.  Déšť polevil, poprvé povoláme do akce nepromoky a jedem.

Po zhruba 3 hodinách odbočujeme z hlavní silnice na cestu DN57B. Přestává pršet. Projíždíme vesnicemi a je to stále větší divočina. Vesničky jsou menší, zanedbanější, silnice více a více rozbitá.  Ale navigace i mobil nás vedou dál. Tak pokračujeme. Silnice se zlepší, místy je záplatovaná, aby se po pár kilometrech výtluky znovu objevily. Přijíždíme do vesnice Sopotu Nou a poprvé vidíme směrovku Garnic, tak jedeme. Navigace už vypověděla službu, trasa neznámá, ale mobil a směrovky nás vedou dál. Projíždíme vesnicí Cirsia Rosie. Tam je svět ještě v pořádku. Krávy a ovce se pasou na pastvě, chlap pod stromem pálí cigárko a ženy vypalují starou trávu, kdo by se s tím sekal když to ani krávy nespasou. Kochačkou jedeme dál a najednou asfalt končí. Jen šotolina a pak už polňačka. Ale mapy nás vedou dál. Dojíždíme ke křižovatce, po dešti, rozbahněných polňaček. Tam jen cedule značící konec obce a směrovka zpět na Sopotu Nou. Kudy dál?  Mobil ukazuje, že Gernik je blízko. Snad za tím kopcem. Je to bláznivý nápad pro kluky na naháčích, ale Luky řekl, „to projedu“. Ondra protestoval, ale byl přehlasován. Zkusíme pokračovat v cestě neznámo kam, rozbahněnou polňačkou.

Dle mínění kluků mám nejvíc offroad motorku, navíc Gernik je můj nápad tak mám jet první. Tak jedu. Zkušenosti v terénu nemám žádné, ale ego nedovolí couvnout. Vyjíždím první návrší. Jistota stoupá, a tak zákonitě přichází pád. Předním kolem sjedu do vyjeté koleje a už padám. Rychle vytahuju nohy ze stupaček, by mě motka nezalehla a koulím se bokem. Motorka se lehce položila na brašny, vypínám ji a kontroluji škody. Vše je v pořádku. Stroj leží bokem na brašně, nic prasklého, poškozeného, zdánlivá pohoda. Motorka leží bokem do protisvahu a sám nemám šanci ji dostat na kola. A už přicházejí kluci. Zastavili  před chvílí, zkusili to, neprojeli, čekali až se vrátím a když jsem se nevracel šli mě zkontrolovat. Že bych projel nevěřili. Ještě mi dali info, že Honza lehnul 3x. V 5 jsme motorku dali kolama dolu. V nepromocích se potíme, bláto nám klouže pod nohama, to je zážitek ku.wa.  Otočil jsem se s motorkou proti svahu a vracím se zpět. A hup, opět mě motorka zahazuje. Lehce se opět položí, nyní na druhou stranu, opět leží na brašně, naštěstí žádné škody. Kluci mi opět pomohli motorku zvednout a už bez pádu sjíždím zpět na lepší cestu ke křižovatce. V nepromocích mokří potem  zevnitř, zablácení, nasra.í , vydýcháváme nezdar. Popíjíme zásoby, jíme proteinové tyčinky a vydýcháváme adrenalin. A já zjišťuji že mi z brašny vypadla láhev s pitím a, to je horší, klíček od kufru. Tak se vrať, jeď si pro něj, to dáš kluci kibicují. Nevrátil jsem se. Zámek vypáčím, pití koupím nové.

  Klíček od kufru a petku 7Up nechávám jako kešku. Pozice je cca 30- 50m po cestě za tímto bodem: GPS 44.7796008N, 21.8095019E.  Teď když to vidím na mapách, je to do Gerniku 5km. vzdušnou čarou. 
Jak se dáváme dohromady je slyšet zvuk vytáčené motorky, a za chvilku okolo nás projíždí dvě děvčata na čtyřkolce. Vzadu na rámu křovinořez. Pěkně rozjeté, bez přilby se na nás zasmějí a zkušeně, smykem, si zamachrovali, projíždí zatáčkou směrem k vesnici.
Pomalu startujeme a vracíme se k vesnici též, hledat jinou cestu na Gernik. Nechceme se vzdát, tedy spíš já a Luky, ostatní jsou rezignovaní. Mapy ukazují ještě jednu trasu. Tak sjíždíme před Sopotu a dáváme se vpravo. Cesta asfaltová.

Opět pár domků, civilizace. Po cca 10km asfalt končí. Ještě chvilku pokračuje šterkovka, aby opět přešla v bahnitou polňačku. Mapy sice ukazují, že se dá jet. Ale ta cesta vypadá jak pro koňské spřežení.
 Rozhodnuto. Tak se otočíme, vrátíme se zpět, až na hlavní, do civilizace a zkusíme sehnat nocleh. Jsme promočení, ale zevnitř, potem, ne od deště, potřebujeme se usušit, najíst, odbahnit stroje. Cesta zpět, cca 70km. probíhala ve zrychleném tempu. Honil nás čas, emoce a vztek se též musely vybít. Ještě jsem zjistil, že si mi hnuly, při stavění motorky na kola, řídítka. Ne o moc ale i centimetr je znát, pravou ruku jsem měl pokrčenou, levou napnutou.
 Přijeli jsme na hlavní silnici, zastavili na benzince. Natankovali jsme a při placení se Tomáš dal do řeči s majitelem pumpy. Po chvíli za námi přišel, že za pumpou má majitel postavenou přístavbu s možností ubytování. Cena že je vyšší, bo viděl že jsme v nouzi, ale že nás 5 se ubytuje a motorky budou pod kamerou na parkovišti. Nerozmýšleli jsme se, vzali jsme to. Konečně jsme sundali nepromoky.
 Koupili jsme si lahváče a dostali informaci, že na pumpě i vaří. Tak se objednalo 5x čiči (čevabčiči). Poseděli jsme, vyklidnili se. Pak mi kluci půjčili nářadí, bo moje včetně dokladů bylo zamčené v kufru a šli se ubytovat. Já se dal do dobývání kufru. Šroubovák, kladívko, a jemně ťukám, by uložení zámku neprasklo. Nešlo mi to. Přišel Lukáš, ten se nebál, zabral a zámek je vyloupnut. Další na řadu přišlo rovnání řídítek. Naštěstí jen proklouzly na gumových guferech. Ale zajištěny jsou 16 klíčem. Ten nikdo nemáme. Všici jen standart 13/17, 8/10 atd. Pumpař mi klíč půjčil, povolil sem uložení, Ondra držel přední kolo, zabral jsem za řídítka a ony skočily zpátky do pozice. Hotovo, a to jsem si myslel že prasklá žárovka bude jediný dnešní problém.

Dali jsme si čiči, pivko, znovu prozkoumali trasu kudy se mělo jet. A mapy nás tahali stále tou samou trasou na offroad. Plánovali jsme kam zítra. S Lukym říkáme Gernik, přeci neprohrajeme. Dozvídáme se že Gernik je tabu a zakázaný a sprostý slovo který se nesmí vyslovit. Tak se domluvili Železná vrata v Oršavě (Orsova), z Banátu se stavíme ve Svaté Heleně, což vyjde na oběd a pak dál k Maďarským hranicím. Rozvěsili jsme propocený, rozmočený hadry, a šli jsme spát. Luky chrápal.

9. Z pumpy směr Oršava, Železný vrata, Decebalus rex, Svatá Helena, Temešvár (RO)

Ráno vstáváme, oblečení ještě navlhlé, tak zapneme fén v koupelně a fénujeme kalhoty, aby se alespoň nohavice rozlepily a daly se natáhnout. Tomáš si vezl kalhoty dvoje, a jestli nám nebude vadit, když si vezme kalhoty čisté, suché. Dovolili jsme mu to.  Elektrikářskou páskou stahuji madla vypáčeného kufru k sobě-zamčeno.
Vyjeli jsme směr Oršava. Tam jsme se uzřeli Dunaj a zastavili a překvapeni zůstali koukat. Je to už hóódně široký potok. A též nám naskočily sms s uvítáním v Srbsku, je na druhém břehu, s ceníkem operátora. Doporučuji pozastavit roaming.

Přijeli jsme k hrázi přehrady Železná vrata. Zaparkovali a co dál?  Všude cedule zákaz vstupu, focení, natáčení. Strategický cíl je to. Vjezd na hráz zakázaný, přechod do Srbska zavřený. Tak jsme jen nakoukli do muzea, ale nejsme takoví urban nadšenci abychom absolvovali prohlídku. Tož, byli jsme tu, jedeme dál. 
Projíždíme Oršavou, kolem Dunaje do Banátu. Nádherná cesta. Od řeky jde chlad, tak že už není 32°c ale jen 25°C.  Asfalt nový, doprava minimální. Tím, že se jede podél zvlněné řeky, klikatí se i cesta. Táhlé, přehledné zatáčky. Zastavěnost přiměřená, obce nejsou značené, tak se jede svižně a tam kde je obec, v Rumunsku je omezení spíše doporučením, se ubere, ale moc ne.
 Zastávka u cesty a opět stánky se suvenýry. Hlava na skále koukající na Dunaj. Decebalus rex.  Dávný Dácký král, vytesaný v současnosti do skály nad Dunajem. Fotíme a jedeme dál.

V Coronini uhýbáme vpravo na Svatou Helenu. Ano, byli jsme tu. Všichni píší na netu jak je Banát boží.  Ano Svatá Helena je jedna z českých obcí, je tam česká škola, hezké výhledy, asi jsem čekal víc.  Šli jsme do restaurace, objednat jídlo, měli jen klobásu s hranolkama. Platit se dá v korunách. Ve vsi bylo plno aut s českými RZ, Praha, Olomouc, Karlovy Vary i v restauraci plno čechů. Motorkáři žádní, asi byli v Gerniku.
  Poseděli jsme, další cíl splněn, kam dál?  Co nejblíže k Maďarským hranicím. Tomáš našel ubytování pro 5 kousek od Temešváru.  Tak vyrážíme sjíždíme do rovin přes Oravitu k Temešváru.  Cestou nás tradičně dohnal déšť, který jsme přečkali opět na benzince pod střechou.
Najít ubytování byl oříšek, bo penzion byl neoznačený, uprostřed zástavby podobných ubikací. Ale našli jsme ho. Měli jsme bookovaný apartmán, 2 pokoje, kuchyňka, koupelna s pračkou. Ráj pro 5 zasmrádajících motorkářů. Proběhla očista a šli jsme na večeři.
Internet poradil restauraci 350m od ubikace. Pěkná stylová restaurace s terasou. Velké město vysoké ceny, ale co, jsme na dovolené. Povečeřeli jsme a šli jsme spát. Potvrzeno, Luky chrápe. Přes tenké stěny apartmánu jsme to všichni slyšeli.

10. Temešvár, Segedin, Balaton, Gabčíkovo. (RO-HU-SK)

Ráno vybíráme trasu, je nám celkem jedno kudy, jen aby byl Balaton. A Tomáš, by byla kultura, našel na netu, že v Temešváru je nádraží a tam železniční muzeum. Tak vyjíždíme. Je ranní dopravní špička. Auto zleva, trolejbus zprava, tramvaj za zády. Nádraží jsme našli, ale muzeum otvírali až v 9:00, parkování darebné. Vynechali jsme a pokračovali dál. Na semaforech jsme se roztrhali. Jel jsem poslední a na červenou nejedu. Na dalším semaforu jsem kluky ještě viděl, za kruháčem už přede mnou stál autobus a to byla konečná, ujeli mi. Nu což, zastavil jsem, našel nejpravděpodobnější trasu k hranicím. Našel městečko s poetickým názvem Sandra, napsal klukům sms. počkejte v Sandře a vyrazil jsem. Čekali, připojil jsem se a pokračovali na Sannicolau Mare. Projeli jsme městem a pokračovali k hranicím na Cenad.

 Na hraničním přechodě Cenad / Kiszombor nás čekala kolona před hraniční kontrolou. Těžko říct, jestli si celníci dělali naschvály, ale Maďaři se opravdu nepřetrhli. Před námi asi 10aut. Celníci vybrali z auta doklady, odnesli je ke kontrole. Po 5 minutách je přinesli zpět. Sjelo se nás více motorek, i nějací  rakušani. Celník vybral doklady a odešel. Po 12 minutách je přinesl a že chce otevřít kufry, tak jo. Odštipuji plastové pásky. Pak pomalu přišli Maďaři, vybrali doklady a odešli. Stojíme, čekáme. Rumun jim vletěl do kukaně, nerozuměli jsme, ale dle máchání rukou se vztekal. Maďaři se mu vysmáli, tak vztekle sebral doklady, vrazil mi je do ruky od všech motorek najednou, na kufry se vykašlal a jeďte. S Rakušany jsme si papíry rozebrali, zasmáli se, zapáskuji kufr a jsme v Unii.
Pokračovali jsme na Segedin, kde se odpojil Ondra. Měl nějakou nečekanou akci doma, tak se rozhodl, že to dá najednou. Koupil dálniční známku a vyrazil. Z Temešváru domů dal 909km. na jeden zátah. My ostatní jsme pokračovali k Balatonu dálnicím se vyhýbajíce. Byl to opruz. Po svobodě v Rumunsku najednou jezdit pod 50km/h. Dodržovat plnou čáru. Všude radary,kamery, a policejní stanoviště s mobilními radary.
Dorazili jsme na sever Balatonu. Jeli jsme vesnicemi a hledali parkování. Nakonec jsme zastavili v Balatonfuzfo. Parkování pod stromy volné. Vstup jsem zaplatil kartou za všechny, říkal jsem, že chceme jen na hodinu. Nevím, jestli jsme udělali dojem, slitovali se, nebo moje anglina zapůsobila, ale nějak nás pustili a moc to nestálo. Natáhli jsme se na trávník do stínu pod stromy. Svlékli se a šli do vody. Opravdu je Balaton mělký. Voda teplá a dno písčité.

Smyli jsme pot a šli na jídlo. Kluci klobásy, já poctivý maďarský langoš. Místo kečupu nějaký jogurt. Neznal jsem to, ale dobré to bylo. Ondra poslal zprávu, že už je na Moravě, poslali jsme obratem fotky prosluněné pláže. Odpočali jsme si na pláži a vyrazili pokračovat. Poslední cíl, omočit nohy v Balatonu splněn.
Namířili jsme ke Gyoru. Projeli jím a směřovali na Slovensko směr Velký Meder. Po přejetí hranic jsme začali hledat místo na přespání.  Bylo teplo a byli jsme rozhodnutí už ani hostel nehledat, že konečně budeme spát pod širákem. Nakonec jsme ale v Gabčíkove přijeli před kemp, Tomášovi ho navigace nabídla. Tam jsme se domluvili s majitelem, že přespíme, stany nepostavíme, jen motorky, věci a mi by byly za plotem. Majitel prohlásil,“chalani, ja som tiéž motorkár, tuná je plac, zľavu, bez stanu vám dám.“ Postavili jsme motorky, připravili spacáky a karimatky, omluvili se sousedům, že v noci chrápeme. Luky nejvíc. Sousedi v pohodě, samí češi, ptali se odkud sme přijeli, jaké to bylo. Několik i motorku vlastnilo, tak chtěli podrobnosti. A šli jsme na Zlatého Bažanta a večeři do restaurace v kempu, by jsme se majiteli za slevu odvděčili.

V noci jsme se zabalili do spacáků, repelentem nastříkali a vytuhli. Luky chrápal, ale sousedi byli tolerantní a vydrželi to.

11. Gabčíkovo – domů (SK-CZ)

Brzy ráno, by jsme v chladnu vyjeli, jsme motorky z kempu vytlačili, aby se sousedi duněním z výfuků neprobudili a vyrazili směr Bratislava. Když už jsme tam byli, chtěl sem se podívat do Vajnor na kasárny,  kde  jsem byl za federace na vojně. Tak mi Tomáš předal vedoucí pozici a jeli jsme. Cesta příjemná. Sobotní ráno, provoz po ránu mírný. Jen jsem to nepoznával. Nová dálnice, nová obchodní centra. Ale kasárna stojí. Jen už je to zařízení cizinecké policie pro migranty. Zákaz vjezdu, zákaz focení. Tak jen pokoutně fotku udělat a jeli jsme hledat kudy přes Raču z Blavy ven. Projeli jsme Kramáre a najeli na dálnici D2. Z dálnice jsme sjeli na Kůty, přejeli řeku Moravu a byli v České republice v Lanžhotě. Tam jsme se rozdělili. Kluci už chtěli domů, mě to táhlo do Humpolce do Motorkářského doupěte, když je to při cestě.
V Doupěti oběd, a domů. Pardubice, Hradec, Jičín, Turnov, Jablonec.

12.Shrnutí  

Dobré to bylo. Do Rumunska se rádi vrátíme. Je tam svobodně, krásná příroda, nové silnice. Narazili jsme na samé pohodové lidi, žádný stres. Přežili jsme všichni kluci i stroje, jen mé zadní pneu nevydrželo.
  Ale !!, Odjel jsem jako motorkář, vrátil se jako mototurista. Stan sem nevytáhl, každý den teplé jídlo, teplá sprcha. Kde byla ta expedice, to spaní s medvědy, s toulavými psy. To koupání v potoce, opékání buřtů u ohně, a paštiky a suchý chleba, ta cestovatelská nouze?  Dyk já normálně přibral. 😊.   

           Nájezdy/ spotřeba: přejezd na Slovensko cca 620km. Další denní nájezdy 300 - 380 km. Přejezd domů 520km. Celkem zhruba 3400km.

 Vyhledání ubytování v průběhu dne přes Booking, max 500Kč na 1člověka za1 na noc a motorku za plotem, pod kamerou, pod střechou.

 Spotřeba 4,2l-5/100km.  Pouze Luky 8-9l/100km.

Jídlo: snídaně, svačiny, koupeny v Penny, v Lidlu. Platby kartou.. Jedno teplé jídlo denně v restauraci do 300 Kč (pizza + nealko pivo), čím víc piv tím větší útrata.

Pivo: Rumunský  Ursus je dobrý.  V nabídce točených je dále Heineken, Tuborg, i Staropramen. 

Ceny v přepočtu jako u nás, co mi ukázal výpis plateb  z banky.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE