Severokarpatská cesta

Den 0 – balení

Už od jara, kdy jsem po xx (23) letech sednul zase na motorku, jsem si pohrával s myšlenkou vypadnou na výlet a udělat na mašině nějaký ten hezký okruh. Kam ale vyrazit - Slovensko?Nádherná krajina kde se domluvím, hory a dobří lidé kde to trochu znám. Polsko? Nejbližšší soused pro nás původem východočechy, hanba že jsem tam ještě pořádně nebyl. Ukrajina? Kdo by nezdal legendu v podání Ivy Bittové a Donutila - Koločava, kdo nedojel na Koločavu jako by nebyl, že … A když tak brouzdám po google maps a vidím ty nádherné kličky v Rumunsku, joj to je krása. Měl jsem v srpnu dovolenou - času ubývalo, dovolená se krátila a já byl stále doma. Problém byl skloubit čas s rodinou a můj odjezd. Nakonec tedy vyrážíme v neděli na Šumavu. Na autě 4 kola (nejstarší syn si vydělává na svoji první motorku a tak zůstal doma) Šumava je krásná – v úterý dáme výlet na 60 km na kole – 800 metrů výškových) a ve středu domů. Cestou na rychlo koupit nějaké tyčinky, pár čínských polívek - jo ještě zlobí mobil tak šup do elektra a 10 minut před zavíračkou koupit nejlevnější foťák. Děkuji své úžasné ženě, která mě poradila si dovolenou prodloužit o den do pondělí – tedy mám 5 dnů k dispozici. No, ve středu po 20 hodině jsme ze Šumavy doma, o půlnoci je vyměněn olej, nabaleno do kufrů a přivázáno, zkušební jízda 4km na benzinku do plna a šup do postýlky. Ráno den D jedeme.

Den 1.

Ráno vyrážím v klidu až kolem 8:00, není kam spěchat, foťák jsem si koupil večer a vše ostatní jakž tak mám. Tedy kromě mapy a GPS,ale to jsou věci pro sraby, že, my staří vandráci jsme nic takovýho nikdy neměly. Jedeme (tedy já a moje jamaha). I když je lákadel cestou spousty, odhoddlání je taky jasné, rychlý přesun na hranice, po ose Nymbursko – Hradec Králové – Olomouc. Jen u Litevele je potřeba polknout slynu a neubrat plyn, kolem Holomóca po Déčku a šup na Hranice, Rožnov. V Rožnově dokupuji stanové kolíky, na které jsem zapomněl, jedna zmrzka a nahoru. Na hranicích krátká zastávka a první fotka – přeci jen tu svoji holku beru poprvé někam dál a fotku z cesty si zaslouží. Beskydy mě vítají jako málokdy, ideální teplota, modré nebe, sem tam mráček, dokonalost.

Už se těším na Slovensko, stále nejsem rozhodnut, zda to valit přímo na Poprad, anebo jestli si zajet na Banskou Bystricu. Láká mě sedlo Malý Šturec (890mnm), pokud si pamatuju, je hodně zajímavé a nedá mi to – Za Turčianskýma Teplicema u poslední pumpy kafe, krátký pozdrav s klukem co jsme spolu jeli od Mochova po Žilinu a do kopečků. Cestu nahoru mi trochu zkalil náklaďák, kterýmu se vysypal náklad bahna na silnici, trousil to po tunách asi dva kilometry, takže na horu to šlo pomaluje a užil jsem si až cestu dolů. Kdo sem jedete, větší srandu si užijete směrem od Bystrice (Harmance), ale cesta nahoru i dolů je skvělá. Banské Bystrici se vyhýbám a jedu směrem Brezno – Poprad, přes sedlo Čertovica (1213mnm). Čertovice byl nejhezčí Slovenský kousek cesty, klikatě nahoru, ještě klikatěji (a po novějším povrchu) dolu. Přímo na předělu je hospoda a prima posezení, klobásky mají výtečné.

Jsem dole mezi Tatrami, dnes sa nad nimi neblýská, bratia ma ani nebily, ani nezastavili a tak přepínám do módu žer kilometry a jedu na východ bez zastávek. Od Popradu už opět používám dálniční úseky a jen prodlužující stín mě trápí. No, uvažoval jsem o spaní kousek od Hranic s Ukrajinou, nejspíš v kempu Snina, ale u Prešova se smráká a je jasné, že to bez tmy nepůjde. Nakonec mi policajti i lidé poradili ať zajedu na nádrž Domaša, kde se prý dá kempovat. Ve 22 hodin už jsem zaparkován na břehu, není to kemp, ale otevřené táboření „na pláži“ hospůdky otevřené, jde se na pivko. Stan nerozbaluju, hodím se na karimatku a jen přes sebe natáhnu stanovou celtu, ráno bude velká rosa, to je už zřejmé. Usínám pod zářivýma hvězdama na černé obloze, pohled, který si do okruhu 100 km od Prahy neužijete. Světelného smogu je tady minimum.

Najeto 743 km

Itinerář:

• Silnice č. 11, od Hradce po 35 (E442 )také R35
• na Slovensku se mění 35 na 18 stále jako E442
• po 18 (E50) až do Žiliny, Martin, Turčianske Teplice po 65
• za Teplicemi do leva na 14,
• B.Bystrica na 66 směr Brezno a Poprad
• později na 72 směr Poprad, potom zpět na E50 Poprad, Prešov, popřípadě po D1
• do Prešova (stále jako 18) a u Vranova nad Topĺou) na 15 na Domašu (Nebo prokličkovat okreskami)

2. den

Jsem vzhůru v pět hodin, v šest mám sbaleno a kávu v bříšku, jedeme (tedy já a moje jamaha) na sever, do Polských Bješčady (Bieszczadzki Park Narodowy), asi nevíte, že se sem v sedmdesátých letech odstěhovalo z Čech několik rodin a založili zde české vesnice? Jednolo se o náboženskou emigraci a výborný pořad na ČT je tady) Ráno byla docela zima, ale člověk se aspoň rychle probudil. Prvních pár zatáček jsem tu projížděl jak SS na motorce se sajdkou (posez vzpřímený až toporný, náklon do zatáčky 0st. … Tady potkávám nejkrásnější vyjeté koleje co jsem viděl, výška 25-30 cm (nekecám, spíš ubírám), ale po celém Slovensku se usilovně opravuje, stejně jako Polsku. Mimochodem, Trasa Martin – T.Teplice byl taky masakr, celá cesta vyfrézovaná, jezdilo se na střídačku jedním pruhem, zdržení minimálně přes hodinu… Mňamka.

No, ale než jsem to dopsal poznámku o kvalitě silnic, přijíždím do Dukelského průsmyku, pro mladší ročníky, významné (pro nás) bojiště 2. Světové války. Tady v těch horách tekly potoky krve a dodnes tu najdete spoustu pozůstatků a munice po lesích. Někde jsem minul pomník se zaklesnutými tanky (ten tedy uvidím příště) a tak přikládám jen hlavní památník, k tomu T34/85 a německý vojenský hřbitov (pro mladší ročníky, tehdy jsme bojovali proti Němcům, Slováci byli formálně na straně jejich, ale povstali proti nim, před tím jsme vlastně byli v jednom státě, Československu, pak my byli protektorát a Slovenský štát se …, ale víte vy co? Máte dávat pozor při dějepisu).

Sjíždím do Polska a hned na druhé vpravo. Silnice 897 řadím mezi nejhezčí úseky této cesty. Krajina jen mírně vlnitá, silnice se kroutí tak akorát, provoz minimální a povrch špičkový. Krásná pohodová jízda, která se mi líbí i dál až na to, že směrem k trojmezí (UA, PL SK) sílí i provoz a turistický ruch. Zajíždím až na konec, dál na jihovýchod to v Polsku už nejde, leda pěšky. Kolem jsou nádherné kopce s výškou kolem 1400. Celé Biesčady jsou krásná kopcovitá krajina, spousta možností na zastavení a občerstvení, koupi kozích sýrů. Jak již bylo řečeno, nejpohodovější a jeden z nejkrásnějších úseků cesty.

Přechod z Ukrajiny jsem, byť v poledne, zvládl do hodiny. Celníci přměření, ukrajinská pasovka byla veselá, něco mi žvatlala, prd vím co, nabídnu angličtinu, ruštinu, slovenštinu, opakuje ukrajinsky, to celé asi třikrát, za mnou mi to už ukrajinci překládají: Je moje motorka poprvé na Ukrajině? Odpovídám Yes, Da Ano, ale bába(bylo ji tak 30, ale tenhle titul si zaslouží) metá blesky, a zase nic. Po třech pokusech už za mnou kluci křičí odpovědi v ukrajinštině, ale bába, že jsem na Ukrajině, a že se tu mluví Ukrajinsky a nijak jinak - opět to na mě chrlí ukrajinsky, tohle ji rozumím, ale kluci to už se smíchem stejně překládají do angličtiny, slob´venštiny, němčiny, co kdo dal. To už se za mnou směje i pan farář, co čeká ve frontě. Zpestření odbyto, razítka v pasu, fotka u cedule Ukrajina a my - tedy já a moje jamaha - jedeme

No, hned zase rychle brzdím a zjišťuji, že jsem fakt v jiném světě, podle mapy se rozhoduji ušetřit cca 100 km a vybírám si silnici I.třídy H-13 směr Užhorod s tím, že na Koločavu odbočím u Užoku. Tuhle kravinu prosím nedělejte a NIKDY! opakuji NIKDY !!! nejezděte po severní části H-13. Myslím, že jde o silnici duchů, asfalt tu kdys byl, ale už ho není, jen štěrk(ten ostrý, co se dává pod asfalt) a díry a prach. Úsek cca 65km jedu přes 4,5 hodiny, stupeň 3 jsem nepoužil. Nezabloudíte, ono tu není kam odbočit, takže strach o navigaci nemáte. Jo, málem bych zapoměl, včera večer jsem v Prešově vyměkl a koupil mapu Střední evropy 1:750.00. Jsem asi už starší a srab. Ani se mi tenhle horor nechce dál rozvádět, nakonec se rozhoduji vzdát Koločavu a to i přes to, že od přejezdu na zakarpatskou oblast už silnice připomíná naši 4. Třídu u JZD. JPostupně se lepší až na úroveň naší mizerné okresky. Ale nevadí, protože navíc jsem si projel svůj první checkpoint v životě. Kalšnikov zblízka taky nevídáte denně.

Jak jsem řekl, od Užoku se dá zase jet relativně normálně, použijete i 5-ku. Ale zpoždění je nabráno a způsobí i druhou navigační chybu kdy budu pro "jistotu" volit špatný přechod do Rumunska.

Ukrajinou už jedu bez problému, proletím přes Užhorod až do Mukačeva, kde se rozhodnu přespat, půvpodně jsem chtěl jet až do Chustu, ale potřeboval jsem oddechnout. Přespávám za 280hřiven (cca 13Euro) v Hotelu InTurist - čisto, pohodlí, levné. Sprcha a spát.

Mukačevská perlička, ve středu města je klasický chrám s pozlacenýma kupolema. Když jsem hledal, kde bych hlavu složil, minul jsem ho asi pětkrát a pokaždé si řekl, ráno si tě v super světle nafotím. No jak to říct, ráno jsem město projel asi 3x a ten chrám, velký a všude už zdálky viditelný, .... tam prostě nebyl. Asi ho přede mnou (zmetci) skovali, nebo podlehl směrnici EU o autorství panoramatu, takže jeho fotku ... nemám. Rozhodně to nemohlo být tím, že bych já byl de...

Itinerář:

• na sever po č. 15 u Svidníku na 73(E371)
• v Polsku po 897, 896, 84 na hranice UA
• Ukrajina: odbočení směr a pak stále po H-13, M-06 do Mukačeva

Najeto 552

Den 3.

Ráno to začalo nevině, chvilku jsem hledal kostel, který schovali a pak se dal směr Rumunsko. A tady jsem nabral další zpoždění, protože na mapě byli blbě značené přechody. Do Rumunska jsem tedy vstoupil ne u hor, ale u Maďarských hranic. Silnice k hranicím zůstali věrné odkazu ze včerejška a měl jsem i krátkou šotolino-štěrkovou, 5km dlouhou off road vložku (pořád se tam jelo líp než po H-13). A tak jsem tady u sebe objevil nevídanou sympatii k Evropské unii a těšil jsem se domů, do Evropy, do Rumunska ...

A svět se změní pouhou čarou na zemi

Hraniční kontrola hotová cca za 20 minut, výhoda malého přechodu, protože kluci z obou stran hranice víc zajímala moje motorka, než možnost, že bych měl v kufrech pod trenkama kilo kokainu, nebo schovaný tank.

Vjezd do Rumunska byl jako vjezd do nového světa,silnice čistá, rovná, nová, křižovatky jasně a logicky značené, dopravní značení, že by se snad jelo jet i na jedno voko. Další znatelý rozdíl bylo tempo jízdy. Jako spořádaný hoch jedu ve vesnici pade, matně si vybavuji jeden z cestopisů, že budu zdržovat, tak tedy mírně přidám na cca 60, když mě předjedou první dvě-tři auta, zvedám rychlost k 70 km/h a v tom mě předjel náklaďák, tak si říkám: "Jiný kraj, jiný mrav". A podle zásady, že tam kdy hynuli vlci, Čech se přizpůsobil, jezdím od té chvíle zhruba na stejně rychle, jako auta okolo mě a hlavně si hlídám zrcátko, jestli mě nechce předjet další náklaďák (rychlost se tedy pohybuje zhruba 50-80 v obci a do 120 mimo).

Rumunsko jsem si zamiloval na první pohled a to jsem do něj najel na rovině. Občas vás zdrží koňský povoz (pozor – ty v noci nesvítí !), ale jezdí se tu velmi dobře. Profrčím první vetší město – Baia Mare a hrnu se dohor … a hned zpátky, protože silnice č. 18 je v opravě a 30 km jedu po objížďce. Cesta v opravě nebo nová, střídá se to, ale jede se i tak vcelku dobře, po překročení předělu mezi Baia Mare a Marmatiei, je cesta dolů téměř výhradně po novém povrchu. Vracím se na svojí 18-ku pomalu stoupám. Přemýšlím, že ke svému hlavnímu cíli – sedlu Pasul Prislop – 1460mnm se možná nedostanu, měl jsem ho vyhlídnutu na google maps, ale nepamatoval si, na které přesně je cestě. No a tak šplhám v podvečer do kopců, kroužím si obloučky, raduju se z odmazu svých poser proužků, když se přede mnou objeví obrázek jak ze Street view – Pasual Prislop – trefil jsem ho na poprvé.

Pocity, že jsem tak daleko, že jsem to dojel jsou skvělé. Udělám si pár fotek, chvíli poslouchám Pravoslavné modlitby z chrámu a jsem naprosto šťastný. Po pár minutách jedu dál a sjíždím za Karpaty, do východní části země. Podél řeky minu několik cestovních cikánských osad, obyvatelé vypadají spokojeně, a já se jim ani nedivým, i když v zimě to musí být velmi tvrdý život, pokud tady zůstávají. Přemýšlím, jak to stihnu domů. Je sobota večer, v úterý musím do práce. Cesta domů bez Maďarské dálnice je tak na 20 hodin jízdy a tak se rozhoduji, že se nejvýchodnějším bodem mé cesty stane Vatra Dornei, městečko na křižovatce E58 s mojí trasou. Povinná fotka na bodě obratu. Mám před sebou ještě minimálně hodinu světla a tak vpřed (nebo vlastně vzad – domů). Cestou někde přespím a alespoň kousek ukrojím.

Celkem najeto 458 km do 18:00

Noc 3 a den 4

No nakonec ukrajuji z kilometrů až do 5 do rána na maďarské hranice, kde, mimochodem, bylo čekání delší než Ukrajina - Rumunsko, Maďaři pečlivě kontrolují hranice. Plácnu sebou někde u Vaja – 50-60 km od hranice. Jsem grogy – sundám karimatku, přilbu z hlavy a jak jak jsem včetně rukavic sebou praštím do trávy. Za hodinku jsem vzhůru – svítá, je vlhko, padá ledová rosa – nejhorší část dne na spaní pod širákem. Raději mrznout za jízdy… Ve skutečnosti zjišťuji, že nepadá rosa, ale mrholí. Pootevřu si hledí ať se nepotí a pomalounku se sunu dál. Projedu kolem Tokaje, opět spolknu slinu a snažím se nezastavit a stavím na Agipu ve Szerencs, kde jsem minul nějaký pseudo vítězný oblouk. Víte někdo co to je ? Maďarsko mi přijde smutné, bezútěšné a neútulné. Po hodince s horkou čokoládou je venku krásné teploučko. Tady jsem podruhé vyměkl, a nechal si od manželky zjistit nejkratší a optimální cestu domů. Stále se chci vyhnout Hungaria poplatkům, byť na motorku je to nějakých 1400 HUF (ani mi nedošlo, jak je to málo) Vyndám z bundy teplou vrstvu, kterou jsem prozřetelně večer nasadil a za sluníčka se prokousávám rovinou a rovinou a rovinou dál ku hranicím na Slovensko ... Točím na sever a hranici překročím u obce Abovce -prokličkuji krásnou vedlejškou právě na Rimavskou Sobotu (mimochodem v obci Rimavská Seč mě rozesmála policejní pevnost. Podle místního známého tu jednou zasahovala zásahovka z Košic, když služebna byla okupována).

Slovensko podobně jako Polsko má dobré silnice, hodně opravuje a staví dálnice. Poslední slovenská zastávka je u koliby v Ožďanech, je 11:00 hodin, sluníčko hřeje a já opakuji spací hodinku na trávě u parkoviště. K obědu si dám půl litru … fofoly a halušky a zasedám na nyní už značně citlivou … zadek … a hrneme (tedy já a moje jamaha) to dál. Slovensko je už nyní čistě transit, natankuju u Zvolena, nasadím na R1 a sjíždím z ní až na starou hodonínskou silnici u Trnavy. Úsek do Hodonína je cesta s dobrým povrchem, ale místy jsou úseky s dost vyjetýma kolejema. Hodinová zastávka a kafe v Hodoníně, už se těším že budu kolem šesté v Brně – když v Čejči tupá rána na pravý bok, povědomý zvuk drceného plastu a jen vnímám, že jsem instinktivně zvedl pravou nohu když se tam mihlo cosi zeleného. Dobrzdím ohlédnu se a koukám jak se moje slipy, vařič, trička a další vystavují zrakům obce. Prostě mladej měl vedle sebe sličnou slečnu a zřejmě koukal úplně jinam než do zpětného zrcátka. Jsem tak utahanej, že ani nejsem naštvanej. Vypíšem záznam a spacák mi snad sličná slečna pošle poštou protože jsem víc do zbylých kufrů a batohu nenacpal. Zbytek cesty už bylo bez pohody a jen o kilometrech. Batoh co jsem měl pro případ pěší procházky je na zádech nepohodlný, narvaný a těžký, naráží do stanu a karimatky, bolí mě ramena, zadek, hlava, … nebolí mě snad jen … srdéčko. D1 doklepala co mohla, sjíždím na Havlbrod a po důvěrně známé silnici jen s objížďkou u Kolína bez dalších kratochvil se blížím domů.

Ve 21:30 projíždím branou svého domu, pusa od manželky a dcery je na uvítanou a já vím, že jsem to dal.

Itinerář:

• Ukrajina: H09 pak M23 a M26 na hranice
• Rumunsko: E58 (1c) do Baia Mare, pak po 18 až na konec, pak znovu na E58 (jako 17 a 1c), a na hranice 19F, 19A
• Maďarsko: 49, 41, 38, 37, 26
• Slovensko: 571, 531, E58(50, pak R1), u Trnavy na 51 do Hodonína
• ČR: 380, D1, 38 na Havl Brod a domů po důvěrně známých okreskách

celkem najeto za 3 a 4 den a 3 noc 1698 km za 36 hodin, spánek cca 3-3,5 hodiny

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE