Vysoké Tatry 2016

Úvod + cesta do Tater

Hned na úvod než se začtete do těchto řádků chci všechny čtenáře upozornit, že zde nenajdete žádné praktické rady ani návody jak a kudy se vydat na bezchybnou motodovču. Jsme úplní začátečníci a toto je naše první dovča a veškeré záležitosti, jako balení kufrů, stavění stanů apod. budou pro nás premiéry na které se prostě těšíme. Dopředu se proto omlouvám všem ostříleným kolegům, kteří mají projetou celou Evropu, že zde zabírám místo svým příběhem.

Náš výlet započal srazem v 16:30h. Po povinném rozloučení s rodinami jsme ještě cestou přibrali Sláďu a mohlo se vyrazit. Pro všechny, kromě Zamika to byla premiéra. Samozřejmě jsme vyráželi s dávkou nervozity, zda máme vše potřebné, jestli vydrží motorky a počasí.

Někomu by se mohl zdát náš čas poněkud pozdní, ale první den jsme měli v plánu jen ,,popojet" asi 180km do vesničky Spy, okr.  Nové Město nad Metují, kde byl domluven nocleh v malebné chatě i s parkováním pro naše miláčky. Důvod byl prostý - druhý den jsme naplánovali cíl cesty až na místo určení, t.j. do města Liptovský Trnovec a nechtěli jsme se nikam honit. Navíc ve všední den bývá dost hustý provoz a navíc hrozně rádi jíme což zabere taky svůj díl času. Zkrátka jsme chtěli jet pohodičku a ne slézt každý večer z motorky domlácený jak psi.

Druhý den ráno, něco po sedmé hodině (což mě mimochodem mile překvapen a tento trend včasného vstávání vydržel po celou dobu)  a po nezbytné snídani jsme zapakovali a vyrazili směr Slovensko.

Počasí vyloženě přálo - sluníčko, sucho, avšak žádný pařák k padnutí, takže cesta ubíhala celkem svižně a v naprosté pohodě. První zastávka se týkala samozřejmě oběda. Těsně za Šumperkem to Zamik(jakožto z nás nejzkušenější jel včele) ulomil k svůdně vypadající restauraci s parkováním a terasou. Navíc, jak se časem ukázalo, byl tento tip naprosto vynikající a to jak na obsluhu, tak kvalitu a množství jídla. Prostě spokojenost a s plnými žaludky jsme mohli vyrazit dál.

Zbytek dnešní cesty už probíhal bez větších zastávek. Vždy jen dotankovat, trochu nechat odpočinout dřevěným zadkům a hned se jelo dál. Jen v rozkopané a ucpané Ostravě jsme trošičku zakufrovali a na chvilku se nám Sláďa ztratil, ale po chvilce už jsme byli zase spolu a pokračovali správným směrem na Makov a dál na Žilinu. Kolem 19h jsme dorazili do cíle. Camp Mara byl hned u silnice, tak jsme vyrazili sondovat ubytování. K mání byla čtyřlůžková chatka s kuchyňkou a sociálním zařízením v hodnotě 76,- EUR na noc. Zaparkovali jsme motorky vedle chaty, vypakovali věci a hurá na jídlo. Jaké bylo naše zklamání, když uprostřed turistické sezóny místní jídelna zela prázdnotou a to včetně pultu s jídlem. Po krátké domluvě s číšníkem jsme obdrželi v kotly zbytek guláše a pár kousků chleba. Nechybělo ani pár pivek na zapití prachu z cesty a šlo se na kutě.

Další ráno nás přivítala ještě mlha, která se však brzy rozptýlila a nastalo opět krásné počasí. Dnes máme v plánu projet Vysoké Tatry, resp. jejích nejznámější část. Po snídani jsme vyrazili. Z campu to není daleko, cca 60km do naší první zastávky a to na Štrbském plese. Po procházce k jezeru a po koupi nezbytných upomínkových předmětů domů a samozřejmě po jídle, jsme pokračovali dál 16km do městečka Starý Smokovec. Zde jsme absolvovali výlet lanovkou na Hrebienok zpestřený pěší túrou k místním vodopádům. Po návratu a návštěvy místní Koliby jsme pokračovali dál pod Lomnický Štít. Zde proběhla jen nezbytná fotodokumentace a tím jsme oblast Vysokých Tater pomalu opustili. Jelikož ještě nebyl čas návratu do campu a hlad po ježdění jsme ten den ještě neukojili, naše další cesta směřovala do Popradu, odkud měla vést, na doporučení jednoho ,,bratra",  slovenská Route 66.

Po trochu bloudění jsme se z Popradu vymotali na zmiňovanou silnici, avšak parádní zatáčky a motorkářská restaurace se bohužel nekonaly. Jen jsme projížděli vesnicemi, jenž okraj silnice lemovali místní cikání prodávající všechno možné. Při představě, že by z jedné z těchto vesnic někomu přestala jet motka mi nebylo dvakrát dobře. Hned jsem si vzpomněl na doby, kdy jsem projížděl kamionem Rumunsko. Nic takového se nestalo a my se po parádním svezení k večeru dostaly zpět do campu. Prodloužili jsme si ubytování ještě na jednu noc a plánovali, kde přespíme následující a zároveň poslední noc. Nakonec vyhrál camp v obci Velké Losiny.

Cesta domů

Ráno jsme něco málo polkli, sbalili věci, což některým účastníkům činilo značné problémy, a vyrazili směr ČR. Počasí nám další den opět hrálo do karet a tak nic nebránilo ukrajovat kiláky směrem k poslednímu noclehu. Jen díky zkušenosti z cesty sem jsme zvolili malinko jinou trasu, abychom se vyhnuli zacpané a rozkopané Ostravě a jejímu okolí. Odpoledne těsně před Šumperkem jsme měli jen malinkou nepříjemnost z nedostatku benzínu, ale vše nakonec dobře dopadlo a tak jsme navečír dorazili do campu Mlýn. Malý rodinný camp s nevelkou travnatou plochou nám pro naše čtyři áčka plně vyhovoval. Sprchy s teplou vodou, hospoda s teplým jídlem a pivkem opodál, takže spokojenost.

Večer jsme ulehali do spacáku trochu s obavami o počasí, ale obloha plná hvězd a padající rosa nenaznačovali nic, co by následující den mělo přinést jiné počasí než slunečno.

Kolem sedmé nás probudilo bubnování kapek na naše stany, což nás velice nepříjemně překvapilo. Polkli jsme ranní kávu a v poměrně hustém dešti se vrhli do balení stanů. Kdo toto již absolvoval ví, že na člověku nezbyde nitka suchá a o věcech ani nemluvím. Ovšem s vědomím, že již věci na nocleh nebudeme potřebovat, spakovali jsme to jen tak, abychom vše pobrali a vydali se vybaveni nepromokami na cca 270km cestu za vydatného deště. A počasí se nám skutečně chtělo pomstít za ty dny plné slunce. Až do Ml. Boleslavy déšť ne a ne polevit. Místama naopak. Do jedné z Hondiček se dostala voda do zapalovaní a zbytek cesty se muselo jet bez světel a po závěrečném focení na Panské skály dokonce na roztlačenou, ale jinak jsme cestu završili bez ztráty kytičky a s nadšením všech zůčastněných s příslibem repete další rok.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE