Na ČZ do Srbska 2024

Zachvátila nás jakási třistapadesátková mánie. Jirka H jel na 350 už vloni. Na podzim si koupil 350 i druhý Jirka, v zimě tohoto roku já a jako poslední podlehl davové psychóze Čenda a na jaře si ji koupil také. Nebyli jsme však všichni na stejné startovní čáře.

Jirka H svou zetku pouze oprášil, vyměnil 13 popraskaných drátů v zadním kole a byl připraven. Jirka J měl mít svou motorku také připravenou, takže ladil pouze detaily jako tekoucí nádrž kvůli drobné prasklině apod. Já si naivně myslel, že nechám pouze zgenerálkovat motor a zbytek bude v pohodě. Jak jsem se mýlil... Čenda dal svoji peleš do provozuschopného stavu, přihlásil a vyměnil klasické zapalování za VAPE. Přesto do tankvaku a brašen „pro jistotu“ nacpal nářadí a všemožné náhradní díly včetně pístní sady.

Zatímco všichni byli víceméně připravení, jen já mohutným tempem finišoval se skládáním motorky. Čím více se blížil den D, tím více bylo zřejmé, že to nestihnu. Jako náhradu jsem připravil Kleopatru, tedy 250 Egypťana. Pak už jsem snahu o dokončení 350 definitivně vzdal. Z toho vyplývá, že my alias Terror ČZ Gang jsme jeli v tomto složení a na těchto strojích:

Jirka J ČZ 350/472.6

Jirka H ČZ 350/472.6

Radek ČZ 250/485.0

Čenda ČZ 350/472.6

Plány byly v podstatě připravené už z loňska, takže jsem je jako vrchní plánovač jen oprášil a mírně doladil. Pak mně do toho hodil vidle Jirka H, protože potřeboval být zpátky doma o dva dny dříve, než li byl naplánovaný návrat. Takže jsem plán přepracoval, abychom přijeli zpátky spolu.

Čenda večer před odjezdem zjistil, že má 8 měsíců propadlý řidičák. Apeloval jsem na všechny, aby měli doklady v pořádku, hlavně zelené karty. Řidičák mě fakt nenapadl jmenovitě zmiňovat.

DEN 1: Luštěnice (Rumburk, Nymburk, Sušice) – Mosonmagyaróvár 385 km

Z prvního dne jsem měl v podvědomí obavy, neboť se pokaždé se železnou pravidelností někomu z nás odporoučela motorka do říše závad. A to měnívá plány a podkopává morálku mužstva.

V sobotu ráno jsem byl připravený, z Rumburku přijel Čenda, nastrojil jsem poslední věci na motorku a urychleně jsme se přesunuli do Nymburka za Jirkou J. Ani tam jsme se příliš nezdržovali a po I/38 jsme směřovali na místo setkání s Jirkou H, který se k nám sunul ze Sušice. V podstatě ve stejný čas jsme všichni dorazili na benzínku u Želetavy, spárovali jsme interkomy, což byla novinka, a pokračovali jsme dál až k hranici s Rakouskem, kde jsme natankovali.

Čekalo nás 130 km průjezdu Rakouskem. Zdolali jsme tento úsek zhruba za 2 hodiny. Mně osobně se cesta z Hevlína přes Laa nad Dyjí, Poysdorf, Marchegg a Hainburg nad Dunajem do Kittsee líbí. Pěkné silnice a malý provoz, snad jen s výjimkou silnic v blízkosti Bratislavy. Následoval krátký přejezd Slovenskem přes Jarovce a Rusovce a poté nás uvítala široká maďarská náruč.

Nastal podvečer a my jsme zaparkovali před ubytováním v centru Mosonmagyaróváru. Trochu jsem zmatkoval, protože jsem nevěděl, jak se dostat ke klíčům, ale ubytovaný Němec mně pomohl a během chvilky jsme již táhli bagáž do klimatizovaných pokojů. Celé to bylo takové neosobní, ale účel-přespat a druhý den jet pryč-to splnilo. V blízké restauraci probíhala svatba. Obával jsem se nadměrného hluku, ale nestalo se nic, co by se vymykalo. Jen svatebčané tu a tam vyšli z restaurace a ukazovali na naše motorky a o něčem se bavili. Nikdo z nás není hungarista jako Jiří Wimmer, takže jsme z jejich hovorů nic nepochytili.

Jelikož jsme byli hladoví, šli jsme do města pojíst. Výběr restaurací nebyl široký. Nakonec jsme zapluli do podniku jménem Magyaros Vendeglö. Na první pohled dražší lokál, ale nakonec poměr kvalita:množství:cena byl víc než dobrý. Po výborné večeři jsme se ještě courali po centru města, prohlédli si nasvícený hrad, ze kterého je dnes univerzita a pak už následoval jen drobný pokec u motorek se slivovicí. Na následující den bylo třeba dobře se vyspat.

DEN 2: Mosonmagyaróvár – Bezdan 380 km

Úkol dne zněl: přejet Maďarsko a dojet v podvečer až do Srbska, kde jsme zhruba 10 km za hranicí měli zamluvené ubytování. Všichni tvrdí, že Maďarsko je nuda a nutné zlo. Lze souhlasit jen částečně, záleží na výběru cesty.

Po lehké snídani jsme plni sil vyjeli, a cestou zamořovali maďarská pole osázená kukuřicí a slunečnicemi dýmem dvoutaktů. Jako vždy jsme se snažili jet mimo hlavní tahy. Po tankování ve městě Pápa ubyla pole a přibyly lesy, ba i silnice se začala kroutit. Ne jako had, ale už to nebylo úplné pravítko.

V momentě, kdy jsme si začali jízdu opravdu užívat, mě z jezdecké euforie vytrhl náhlý úbytek výkonu. Co je? Co se děje? Motorka nechtěla do kopce jet, jako by prokluzovala spojka a od motoru se ozývalo nepříjemné cinkání kovu na kov. Tak jo, je to tady, první den se nestalo nic, tak to přišlo druhý. Oznámil jsem do interkomu lehce naštvaným hlasem, že jsem asi v p*deli, že motorka nejede. Dojeli jsme na nejbližší parkoviště a zastavili. Kluci se mě snažili uchlácholit, že to bude v pohodě. Pazvuky se ozývaly od spojky. V popelnici jsme našli petku a udělali z ní nádobu na vypuštěný olej. Sundal jsem víko na straně spojky, vše důkladně prověřil, ale nikde jsem ani já, ani nikdo druhý nenašel zjevnou závadu. Pak jsem se podíval a seznal jsem, že je povolené víčko karburátoru, kam vede plynové lanko! To byla ta závada! No není to skvělé, začít rozebírat motorku kvůli banální věci? Dotáhl jsem víčko a motorka jela zase jako bodnutá včelou. Moc pěkná hodinová přestávka na pálícím slunci. Z mého obličeje se vytratily chmury a jeli jsme dál.

Zhruba po 50 km se tam však navrátily v plné síle. Opět cinkot a úbytek výkonu. Zrovna jsme jeli po obchvatu kolem Veszprému. Slunce žhnulo. Zastavili jsme na vjezdu na pole a mysleli si, jak si s tím hravě poradíme. Chyba lávky. U víčka se při dotahování strhl závit a nešlo dotáhnout. Po dlouhém laborování a vymýšlení všech možných udělátorů to vypadalo na fiasko. V hlavě se mně začala promítat jména lidí, kteří by byli ochotni udělat si výlet s vozíkem na jih Maďarska. Naštěstí na světě není nic, co by nevyřešila elektrikářská izolepa společně se stahovací páskou. Izolepa do závitu a víčko přitáhnout systémem tří stahovacích pásek. To byl plán, který naštěstí vyšel. Ztratili jsme další více než hodinu a z pohodového tempa jsme byli nuceni přejít do zrychleného.

Rozhodily mě nepříjemnosti s karburátorem, a tak se snížila má schopnost navigace, takže jsme neodbočili z veszprémského obchvatu včas, ale najeli jsme asi 15 km navíc. V Mapách.cz jsem hledal, jak se vrátit na původní trasu, a přitom se nevracet zbytečně až k minuté odbočce. U Várpaloty jsem se řídil mapou, kde se cesta jevila jako obyčejná okreska. Což chvilku byla, jen mně bylo divné, proč nikde není značka odkazující na městečko Nádasdladány. Pak už to jasné bylo. Ubýval asfalt a přibývaly velké díry, pak asfalt zmizel docela, pak jsme dojeli ke značce zákaz vjezdu s nějakou dodatkovou tabulkou. Mapa v mobilu stále potvrzovala možnost průjezdu. Ignorovali jsme zákazovou značku a jeli po jakési polní cestě obklopené křovinami a hložím. Divoká květena nás občas šlehla do nohou či helmy. Zkrátka jsme si dali neplánovaný offroad. Zaplavil nás pocit úlevy, když se opět objevil sice děravý, ale přecejen asfalt a před námi byly vidět siluety vesnických stavení. Ještě kilometr a ocitli jsme se na hlavní silnici a již neochvějně a bez zádrhelů pokračovali na jih. Počítá se jako zádrhel prasklé lanko přední brzdy na Čendově motorce? Řekl bych, že ne, stačilo ho vyměnit až druhý den.

Ve městě Baja se objevily první značky odkazující na hraniční přechod Hercegszántó. Věděli jsme, že jedeme správně. Po šesté hodině večerní jsme stanuli v krátké frontě na hraničním přechodu Hercegszántó-Bački Breg. Maďaři nás nijak neřešili a Srbové jakbysmet. Prostě jen pas a techničák, razítko a s úsměvem pryč. Jen Čenda zmatečně zapomněl přepnout při startování tlačítko chcípáku, takže se blamoval a předvedl maďarským pohraničníkům, jak nemá vypadat start motorky.

Za necelých 10 minut jsme již všichni stáli na srbské půdě. Do Bezdanu, kde jsme měli zamluvené ubytování, nám zbývalo asi 15 km. Na severu Srbska v oblasti Vojvodiny žije dost Maďarů, takže architektura domů a vesnic se rapidně nezměnila, jen vozový park. Přibylo hlavně aut značky Zastava, šílenců na skútrech bez helmy a toulavých psů.

Ohlásil jsem se paní ubytovatelce, že jsme na místě. Čekali jsme 5 minut. Uvedla nás do velkého domu, který byl celý pro nás, klimatizované místnosti, veškeré vybavení, které si člověk umí představit. Byli jsme po celém dni hladoví, dostalo se nám doporučení na restauraci jejího švagra jménem Romana. Pokud náhodou budete Bezdanem projíždět, vřele doporučujeme. Gurmánská pljeskavica s hranolkami, srbský salát, pivo a rakije. Opravdu velké porce, výborně připravené, přátelská obsluha. Za fakt opulentní hostinu jsme i s dýškem zaplatili asi 1200 korun dohromady. Super.

Během přípravy jídla jsem si šel ven zapálit cigaretu. Chlapi sedící venku se mě hned zeptali, proč chodím ven a nekouřím vevnitř. Odvětil jsem, že se to u nás nesmí a že jsem tomu odvykl. Tak se smáli a pak mně řekli, že Srbsko je svobodná země, že si můžu kouřit, kde se mi zachce. Zajímavé.

Po večeři jsme si udělali malou procházku, aby nám slehlo. Na ubytování jsme si ještě otevřeli pivko, ale všichni jsme byli natolik unavení, že jsme to zatáhli a šli spát. Čekal nás totiž opět náročný den.

DEN 3: Bezdan – Kušići 390 km

Cíl dne? Přejet Srbsko ze severu na jih, až do místa naší základny, kde bychom měli zůstat tři noci. Podle mapy asi 380 km, což není málo.

Ráno jsme posnídali a sbalili se. Sever Srbska, tedy oblast Vojvodiny, je z hlediska přírody nezajímavý, takže jsme se snažili bez dlouhých zastávek ukrajovat kilometr za kilometrem co nejrychleji. Za zmínku stojí jen průjezd městem Bački Petrovac, kde žije početná slovenská komunita a mnoho nápisů je zde ve slovenštině. Další významnější město byl Novi Sad. Druhé největší město Srbska (380 000 obyvatel) a správní centrum Vojvodiny. V původním plánu bylo navštívit a prochodit ho, ale tlačil nás čas, tak snad jindy, protože to stojí za to. Já město navštívil už dřív a nebojím se říci, že to je nejhezčí město v Srbsku, které zdaleka předčí i Bělehrad. Průjezd jím byl výživný, zocelilo nás to, pak už jsme začali být vůči specifickému stylu řízení imunní.

Až za Novým Sadem začíná být okolí trochu zajímavější. Nejdřív průjezd národním parkem Fruška Gora, pak jsme pokračovali stále po silnici číslo 21 do města Šabac, který jsme už kdysi překřtili na balkánský revival Black Sabbath. Taková hovadinka, ale zase nás to rozesmálo. Dále za zmínku stojí průjezd obcí Draginje. Zdejší pseudobarokní architektura rodinných domů byl tak ohavný kýč, jaký jsem viděl pouze na fotografiích domů cikánských baronů v Rumunsku. To nelze popsat slovy, to se musí vidět!

Ruku v ruce s hezčí přírodou se podél silnic objevovalo více a více odpadků. Ekologie po balkánsku. Za Valjevem se silnice vlnila, stoupala a klesala, zkrátka se jelo fajnově. Tuto idylku narušovaly jen kamiony převážející kámen z mnoha místních lomů. Kvalita asfaltu kolísala. Nepříjemně nás zaskočila objížďka v Kosjerići. A pak nastal úmorný úsek cesty. Úmorný díky semaforům a kyvadlovému provozu mezi městy Kosjerić a Požega. Třicetikilometrový úsek s dvanácti semafory a žhavé slunce. Nedobrá kombinace. Některé řidiče dané komplikace rozlítily natolik, že když jsme zastavili před semaforem na červenou, tak nás objížděli, troubili na nás a spílali nám těmi nejhoršími slovy. Do helmy se mně dostaly drsné výrazy jako teraj se u pičku materinu a podobně. Gesty jsme je poslali do patřičných míst a čekali dál jako trubky, až se rozsvítí zelená. Když jsme vjeli do Požegy, zbavili jsme se posledního semaforu. Nesmírně se nám ulevilo.

Silnice se linula údolími, provoz byl větší, ale my věděli, že se blížíme k cíli. Dojeli jsme do Ivanjice, zbývalo posledních 30 km. Příroda je zde úchvatná a my si, i přes bolavá pozadí, užívali jízdu i výhledy do okolí. Větší horská ves jménem Kušići měla být naším opěrným bodem pro další tři dny. Po kratším bloudění jsme ubytování našli v zapadlé části vsi. Kolem bylo asi 12 domů pro lufťáky z Bělehradu.

Po chvilce dorazil majitel, vše nám ukázal. Domek měl veškeré zázemí, které jsme potřebovali a něco i navíc. Dole obývák s kuchyní a koupelnou, nahoře dvě místnosti, vše pěkně zařízené, o terase a zahradě ani nemluvě. A také dvě koťata, vtěrky na entou.

Museli jsme zajistit základní proviant. 400 metrů dolů lesem byl malý krámek. Vtrhli jsme tam a vyplenili ho. Prodavač-starší děda, měl radost. Jenže nastal problém. Karty neberou a dináry nemáme. Co teď? Děd byl podnikavý a eurem nepohrdl. Byli jsme zvědavi, jaký kurz nasadí. K našemu překvapení nám na telefonu ukázal oficiální směnný kurz srbské banky a přesně to spočítal a vrátil do posledního dináru.

Na terase jsme si vytvořili švédský stůl se srbskými dobrotami a pivem. Po večerním potlachu jsme se unavení, ale plni zážitků z cesty, odebrali na kutě.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE