Noc na Stelviu, letní spacák a nadivoko?! A kousanec TAM dolů.. + video

Plánování cesty proběhlo během jednoho večera. Jednak už vím, do čeho jdu, těmito místy jsem v minulosti už několikrát projížděl. Ale hlavně jsem léto 2024 rozplánoval do posledního dne, takže jsem kolikrát přijel domů, vyměnil špinavé věci za čisté a hurá zase dále, teda na nic hlubšího nebyl čas. A jak říkám, byl jsem v Alpách sólo na moto už 4x a přesto mě to tam nepřestává fascinovat, takže letošní cestu jsem si plánoval jen užít, nic velkého. Jenže jet jen tak se mi moc nechtělo, takže jsem si musel dát cíl. A cílem bylo mé oblíbené Stelvio. Byl to důvod mojí první motodovolené a je to důvod i této cesty. Tentokrát už chci jet sám, protože na nic jiného zvyklý nejsem a na poslední návštěvě tady jsem musel spát kousek pod vrcholem Stelvia a bylo to skvělé, takže tentokrát jsem si řekl, proč nepřenocovat nahoře s tím neskutečným výhledem? Být s nějakou fajn dcérkou, tak bych si to tam dal i v jednom z těch hotelů, ale jelikož sám po luxusu netoužím, tak půjdem hezky z ostra, nadivoko ve spacáku.. Protože ta těžší cesta tě prej odmění mnohem víc, říkali :), což tady fakt sedělo. Akorát poslouchat ty hlasy v hlavě, že prej jsem dement. 2760 m.n.m. v letním spacáku, co když bude pršet, nebo mrznout, nebo bude padat nebe.. Co už, je to sport. Vědci prej nedávno zjistili, že máme nulovou šanci vyváznout ze života živí, takže jakýpak stres :).

Ale než začnete číst, koukněte na krátké video, ve kterém uvidíte ty nejhezčí výhledy z cesty.

 

1. Den první, vosy, mandelinky a veselé brýle

První větu prvního dne bych si mohl už zkopírovat, jelikož v každém z předchozích cestopisů byla stejná a nepředpokládám, že se jen tak někdy změní. Takžee: První den byl ve znamení přesunu. Vyjíždím na pohodu kolem jedenácté. Za boha totiž nesnáším brzké vstávání o volnu a stresování se s něčím. To přijde většinou až pak, protože vyjedu pozdě a nic nestíhám :)). Tentokrát to ale fakt bylo na pohodu. Nic jsem nezapomněl, všecko sedí, až mi to přijde divné. Ale že není vše na mráčku mi hned po výjezdu ukáže jedna paní a ukázala mi to málem předkem svého auta. Nasprosto mi v pravotočivé zatáčce vjela do prostisměru, protože si to asi chtěla závodnicky říznout, nebo nemá rádá motorkáře, co já vím.. Ale zkušeně jsem to ustál a nenechávám se za žádnou cenu rozhodit. Počasí je opravdu skvělé a musím zaklepat, že tyhle letní moto-toulky se mi pokaždé podaří skvěle. Max pár přeháněk a je to v suchu :). Cesta prvního dne byla v pohodě, cílem bylo dojet do Německa a tam, snad někde dál za hranicemi přenocovat. Po cestě jsem se ještě zastavil za kámoškou v Jindřichově Hradci trošku pokecat a protáhnout nohy, protože jsem toho před tím na moto moc nenajezdil a tím pádem jsem nezvykl zadek a nohy na to, co je čeká :). Ale co čekalo mě v Jindřicháči, to byl návrat zpět do dětství a k americké invazi mandelinek (nee, nejsem tak starý.. babička říkala.. :) ). Už jsem myslel, že mandelinky vyhynuly a za chvíli budem lovit jen jejich zkameněliny, ale prdlajs. Tam jich bylo na nasr.., no prostě hodně. Ale zase naopak tam nebyly vosy, což jsem čuměl jak puk, protože poslední roky jsou v okolí Opavy tihle lítající hajzlové všude.

 

Během cesty si tak jedu a začal jsem si všímat, že je po cestě nějak moc fialových aut. Si říkám, že jižní Praha, ehm, teda Čechy, sorry :)), jsou nějací ujetí na tuhle barvu, dokonce se mi místy zdálo, že asfalt na cestě je nějak do zelena.. Ale když jsem projížděl kolem pneuservisu, kde měli i fialové pneumatiky, tak si říkám: "Ooukej, tady něco nehraje a buď jebe jim, nebo mě". Tak hádejte komu :).. Poprvé letos totiž na cestě nemám brýle, ale vyzkoušel jsem dioptrické čočky, takže naplno využívám tohoto výdobytku a jedu s otevřeným plexi a nasazenými slunečními brýlemi. No po pár kilometrech na ně zapomenu a ani nevím, že je mám. A jelikož jsou nějaké divné, asi pro majitele, kteří rádi travičku a houbičky, tak v určitém úhlu mi mění barvy.. Takže jsem se uklidnil, že jsem opravdu omylem nesnědl žádné luční kvítí a jedu dále. O slunečních brýlích ovšem ještě hoodně uslyšíte.. Jak mi pomáhaly, tak mě i neskutečně sraly.

Ale zpět na cestu. Jak to tak bývá, v létě se dělají opravy cest, aby bylo co nejvíc kolon v těch největších hicech a aby si to všichni pořádně užili na sluníčku. Nejednu takovou jsem vyhmátl, ale už jsem drzoun a sypu si to rovnou k semaforům. Jedna taková byla před rekonstruovanou křižovatkou a navigace mě samozřejmě hnala do stavby. Tak jsem to objel a že pojedu dál, však mě někde vyplivne. No pozór ale, když projíždím kolem stavby, tak je nový asfalt a jediné co chybí, jsou svodidla. Zastavuju a přemýšlím. No dobře, nepřemýšlím, ihned naskakuje mód rebel a rovnou se otáčím a vjíždím tam, protože dělníci kolem 6 večer už nebyli a při nejhorším se otočím a pojedu objížďkou. A hele, cesta už dokončená, byl to asi jen 50metrový úsek.. Takže super, ano nemělo by se to, nedělejte to, ale zrovna tento rok mě naučil, že jen dement se doslova řídí pravidly. Protože když nedáte na selský rozum, tak si pak třeba úplně zbytečně šlapete po štěstí, ale to je spíš na příběh k dr. Chocholouškovi, než tady :). A tohle odstartovalo a zaplo můj cestovatelský režim.

 

K večeru už si hledám spaní a z poslední dovči v Rumunsku jsem byl zhýčkaný autobusovýma budkama a staveništi, takže logicky nějakou hledám. Ale dlouho nic, takže když se začíná stmívat, sjíždím z cesty a už docela s panikou hledám něco, kde bych složil hlavu, ať nemusím stavět stan. Jenže tma už je tu a nikde nic.Takže projíždím místními vesničkami a hledám cokoli. V jednu chvíli koukám i na stodolu, nebo jednu kapličku, ale to hned zamítám, protože bych tam začal hořet a to raději ne e. Už docela znechucený, že přeci jen budu muset po nějaké době stavět stan, narážím na staveniště rozestavěného domu a hned vím, že to je ono. Na pár hodin spánku ideální, akorát kdo ví, jakou mají pracovní morálku v Německu, co když mě ráno překvapí už kolem 5 dělníci.. Takže nastavuju na 4:30 budík, ale s tímhle broukem v hlavě se mi moc dobře nespalo..

2. Den druhý, VIP prohlídky zámků, pařák v Kostnici a spaní pod mostem

Ráno samozřejmě nikde nikdo, takže jsem si dal i snídani, pomalu pobalil a kolem 8 tradá pryč. Při výjezdu jsem byl velice nemile překvapen, jaká zima venku byla. Spal jsem v domě asi v plánované garáži a měl jsem tam i moto, takže mi tam nefoukalo a pravděpodobně ze dne byl dům nahřátý, takže mi bylo místy i horko, no kvůli komárům jsem stejně musel být zavřený ve spacáku. Komáry, tohle zbytečné svinstvo, musel vymyslet fakt jouda..

 

Kilometry budou díky krásně brzkému výjezdu naskakovat jedna báseň, takže se nemusím tak hnát a po cestě si dát i více delších přestávek. Hned několik takových dávám z rána na dva zámky (Köfering a Haldenwang), které mám poznačené v okolí. A díky tomu, že byl pracovní den a docela brzo, tak oba z těch zámků byly úplně prázdné a ačkoli jsem nešel dovnitř, tak alespoň z venku jsem měl prohlídku jen pro sebe, dokonce k jednomu z nich jsem si s motorkou přijel až ke dveřím, teda nevím, jestli se tam ofiko může, ale brána byla otevřená a zákaz tam nebyl :). Pár fotek a fičím dál.

 

Jak jsem plánoval zastávky, tak se mi jelo skvěle, takže jen jedna na nákup ještě v Německu, protože eur mám dost, no franků zase málo, navíc to mají ve Švýcarsku dosti drahé. Takže klasika nákup v Lidlu a když si tak nakupuju, koukám a mají tam prodlužky za 2,5 eura, kulím oči a už mám dvě v košíku. Jenže jak moc často nepřemýšlím, tak mi dojde až u motorky, že když jsem si udělal nákup na dva dny, tak prodlužky nebudu mít kam dát. Z bochníku chleba teda dělám chlebovou placku :) a naložený jak polský kamion jedu do Švýcarska. Ale proč prodlužky. Koupil jsem po prarodičích dům na Slovensku u Liptovského Mikuláše a zrovna jsem to tam zařizoval, aby se tam dalo normálně fungovat, takže byly oči nastavené prakticky i v Německu :). Btw, kdybyste někdo chtěl na mototoulkách (nebo i normálně na lyže, nebo v létě) po Slovensku, nebo jen tak využít na přespání/ubytování, pište, domluvíme se ;), nebo se k vám i přidám.

Letos jsem si řekl, že bych se rád podíval na Kostnici, že to může být fajn historické město a tak. Takže vzhůru do Kostnice. Už na začátku bloudím, je neskutečné, ale opravdu neskutečné vedro, takže si to ani moc neužívám. Chci jet do centra, ale provoz je tak neskutečně obrovský, že to v půlce cesty vzdávám, protože motorka se přehřívá, mě začala masakrózně bolet ruka, jelikož to bylo neustále jedna, neutrál, jedna, neutrál, jedna a popojíždět a na to nemám nervy. Akorát jsem si nevšiml, že jsem projel státní hranící mezi německou a švýcarskou částí. No a jelikož chci ještě natankovat a franků moc nemám, musím se vrátit zpět do Německa.. Ale, Němci mají na hranicích kontroly, takže jsem vjel do další kolony.. Tohle byl asi trest za to projetí zákazem vjezdu na staveništi ze včerejška.. Úplně durch dojíždím na benzínku, bundu ani nesundávám, jelikož mám vše komplet mokré. Ceny benzínu jak z vesmíru, tady se těch aut chtějí opravdu zbavit těma cenama.. Při odjezdu z benzínky přejíždím křižovatku přes čtyřproudou cestu a najednou si uprostřed té křižovatky všimnu, že mi padají brýle z tankvaku, kam sem si je dal, že je přece nezapomenu, protože je určitě uvidím. Velké kulové.. Tak rychle zastavuju a běžím do křižovatky s vidinou toho, že už je beztak nějaké auto rozesrač.. přejelo. Neskutečné štěstí, všichni se jim vyhli, takže zvedám ze země a pohledem vzhůru se děsím znovu. Ze všech stran se na mě rozjíždí auta. Ty vole, řeknu vám, že tohle nebyl příjemný pocit, naštěstí bez troubení a nervů počkají, než přeběhnu zpět. Už na benzince ze mě lilo, tak si umíte představit, jak jsem vypadal teď. Co nejdříve chci vypadnout z města a jet a chladit. Po cestě jsem uvažoval, jestli to vzít přes Lichtenštejnsko, konkrétně Vaduz, nebo ne. Nakonec se rozhoduju, že ne, jelikož by to pravděpodobně znamenalo být o den navíc na cestě. Švýcarsko mám totiž naplánované tak, abych měl dojezd ke konci dne a spaní vždy v nížině a nemusel spát někde v horách.

Jak je už šero, tak mi přijde, že mi vůbec nesvítí palubovka, několikrát vypnu a zapnu světla a nevidím rozdíl. Furt na to čumím a docela mě to štve, zase něco opravovat, navíc mi snad nesvítí ani světla, protože je vidět fakt naprd, hlavně v lesních úsecích. To bych ale nebyl já, kdybych nebyl blbec.. Po pár kilometrech mi dojde, že mám na nose pořád ty sluneční brýle :)). Tak to je jasné, že vidím kulové, bóže.. Jednou snad zapomenu jít i na záchod, nebo co..

 

K večeru hledám opět spaní. Nacházím dokonce i skvělou autobusovou zastávku, ale je teprve šest večer, tak bych ještě hodinku cesty zvládl, takže jedu dál. Ve Švýcarsku ale nechci vymýšlet žádné psí kusy, jednak hory a druhak i počasí se může změnit z hodiny na hodinu, takže bych nerad riskoval spaní pod širákem a v noci slejvák. Ještě, že jsem se tímhle dnes večer řídil. Po cestě toho moc ke spaní není a najednou jedu dalším staveništěm, tentokrát mostu. Zase si nejsem jistý, zastavuju až pár kilometrů za tím a že se vrátím a kouknu tam. Nakonec skvělá volba, sice jsem si musel uklidit místo ke spaní, ale motorka zaparkovaná za zábranama, já pod střechou a dokonce tam byla i elektrická přípojka, kam jsem si dal nabít mobil. Staveniště vypadalo docela čerstvé, ale uchlácholený s tím, že v předešlém domě se taky nikdo neobjevil si dávám budíka až na 6. Večer povečeřím kousek od mostu na louce, za mnou se páslo stádo krav, zvonce zvonily, západ sluníčka. Ale bylo to hezké, až tak, že jsem si to užíval a místo spaní v 8, jak jsem plánoval, jsem venku seděl až do setmění do půl 10 :).

 

3. Den třetí, ranní překvapení, Švýcarsko!!, pozdní příjezd na Stelvio

V noci byla bouřka jak sviňa, blesky mi to tam rozsvěcovaly, déšť takový, že jsem nemohl usnout, takže velice nepovedená noc, protože jsem měl místy i strach, že mě to tam spláchne, ale vybral jsem zkušeně dobré místo :). Ráno mi zvoní budík a vypínám ho, že si přispím ještě deset minut, minule na stavbu taky nikdo nepřijel. Ale za chvíli slyším kroky a za okamžik se na staveništi začnou hemžit lidi, tak okamžitě vstávám, je mi to samozřejmě blbé, ale když na ně mluvím a říkám, že hned padám, tak si mě ani nevšímají. Jsou stejně mrzutí jak já po ránu, takže chápu :). Připadal jsem si jako duch chvíli. Ale byl jsem rád, velice rychle jsem si poklidil, až jsem se bál, abych tam něco nenechal.. Motorka jako kdybych ji vytáhl z rybníka, ještě, že mám ve zvyku přelepovat zapalování lepící páskou.. V minulosti mi tam jednou napršelo a vůbec to neregistrovalo klíč, ani se nechtěla spínačka otočit. No nabaleno, čisté svědomí, že jsem nic nezničil a oni s tím byli evidentně v klidu. Tohle bylo mé poprvé, kdy mě ráno někdo překvapil na místě, které jsem si vybral. Nicméně vždy se chovám tak, aby nikomu nevznikla škoda, aby po mně nezůstala žádná známka ani nepořádek, takže i kdyby někdo přijel, tak nejhorší věc je ta, že jsem někde, kde možná nemám být. Původně jsem chtěl spát někde u lidí, zase někoho nového poznat.. Ale k večeru už se nikdo po cestě nemotal kolem domu abych se mohl zeptat.

 

Další ráno, další brzký odjezd, tak to bude další den se super nájezdem. Spal jsem cca 50km od Urnersee, tak jsem si řekl, že si dám z rána hodinku jízdy a tam se nasnídám. Zastavuju hned na první benzínce, ale nemají žádné posezení, takže koukám na mapu kde jsou další a přijel borec na motorce. Nevěnoval jsem mu pozornost, s někým tam u ní stál a kecal. Ale při odjezdu se naše pohledy střetnou, protože jede pomalu a všímám si, že má na zadku defekt, tak se ušklíbnu a on něco prohodí, ale bere to s úsměvem, to je hlavní. Já to ale snad nezažiju, brr.

Tak hned na další benzince dávám snídani, mám to tam jak v restauraci, všechno vybalené na lavičce. Obsluha skvělá, úsměvavá, využívám záchod a doplňuju vodu, většinu jsem už vypil za ty dva dny. Mimochodem vosy jsou zase zpět, bojuju tam s jednou a musí to vypadat komicky, jak před ní chvíli utíkám a pak ji tlačím do kouta zase já.. No přiznám se, většinou jsem utíkal :)).

Jedna vesnice za druhou, pomalý provoz, prostě klasické Švýcarsko, jak nejsou hory, tak je to nuda.. Naštěstí se to začíná zvedat a přijíždím ze severu na Grimsell pass. Je to tam nádhera, jsem tam teprve podruhé, tentokrát jedu z druhé strany, takže jakoby poprvé.. Vyjíždím přes hráz až nad přehradu ke Grimsel Hospitz hotelu. Je odsud nádherný výhled, jezdí tam i lanovka a dole je vidět nová přehrada, kterou stavějí. Je to tam docela složité s počasím a podmínkama a tak se rozhodli, že starou hráz nechají stát a před ní postaví novou a místo mezi nimi jednoduše zatopí. Zrovna týden před cestou jsem o ní viděl dokument s Hammondem, tak jsem dělal chytráka sám před sebou :)).

 

Nahoře stavím a užívám si nádherného počasí, fotím, jdu tam a pak tam. O věci na motorce nemám nejmenší strach, zajímavé.. Ale hodina uběhla jak deset minut a já musím valit dál.. A to jsem ani nejedl. No nic, teď už nebyl čas, tak příště.. Vyjíždím a asi za třista metrů divný plastový zvuk. Zděšeně koukám, jestli jsem nenechal otevřený tankvak, že by mi vypadl nějaký mobil, nebo co to bylo, ještě koukám za sebe a vidím něco žlutého.. Dopr.., zase ty sluneční brýle a to vždy kontroluju, jestli mám vše, protože vím, jaký jsem. A ani to mi nepomáhá, hlavu mám fakt jen na to, aby mi při dešti nenapršelo do krku a neutopil se.. :).

 

Teď už jedu přes známé cesty dál do Churu, odsud vrchem do Davosu a zpět dolů na Albula pass. V Davosu jsem si dal konečně jídlo, poseděl jsem u jezera, porozjímal, zasnil se a byl atrakcí pro lidi. Nevím proč, asi ještě neviděli samotného motorkáře obědvat jinde než v restauraci :). Po cestě, v jednom z tunelů, jsem zažil i docela nepříjemný pocit, kdy jsem musel prudčeji brzdit. No, popravdě jsem se kochal a nevšiml, že předemnou zastavilo auto, tak jsem šel na max na brzdy, zadek ve smyku a když jsem zastavil se srdcem až v krku, tak zezadu slyším pískání brzd. Otočím se a borec se asi taky kochal a nechal si od mého zadního kola naštěstí mezeru, sice asi jen 20 cm, ale dobrzdil...

 

Stavuju se do Livigna a čumím, jak neskutečně se to tady rozrůstá a jak moc tady je lidí. Nicméně vynechat možnost natankovat za cca 34kč, když jinde je v itošce benzín za minimálně 50, to nejde. Navíc dál už moc benzínek není, takže úplně po víčko. Průsmyky už jsou takhle k pozdějšímu odpoledni úplně prázdné, tak jsem měl vše pro sebe. Jenže všude zastávky, foceníčko, kocháníčko a najednou je čtvrt na 9 a já jsem teprve v Bormiu. Takže peláším na Stelvio a cestu už jedu téměř po paměti. Přeci jen jsem tady už počtvrté a z toho 3x jsem v okolí spal. Ale stejně je to pořád topka a pojedu tam asi ještě minimálně 4x (skromně doufám, že se někdy někdo přidá, ještě skromněji, že to bude nějaká teta :) ). Kousek po deváté vyjíždím nahoru a než padne tma, stihnu se jen rozkoukat. Ale je to tady, budu spát úplně nahoře pod širákem jen ve spacáku. Letním.. Při příjezdu už bylo čerstvo tak jsem měl docela obavy jak to bude vypadat v noci. Obavy ještě zesílí sníh, který tady je za ty mé čtyři návštěvy poprvé v srpnu. Ale večeřím, připravuju si místo na spaní vykopáváním kamenů, které mě budou tlačit určitě. Vybírám místo, kde snad nikdo nechodil vykonávat potřebu (je na něj vidět) a zároveň oblíkám vše, co mám v batohu. Jsem připraven, na sobě 4 vrstvy, kapuci, zapínám spacák, to musí klapnout :D.

 

4. Den čtvrtý, nezapomenutelná noc, koupačka na Adama a hledání pizzerie v Itálii

 

Neskutečné!! Jednak, že jsem to dal, protože všudepřítomný sníh mě dost znejistil, ale druhak z toho, jáká byla noc. Úžasná, dechberoucí, něco takového jsem nezažil. Sice mi byla zima na nohy a trošku chladněji i když jsem byl navlečený, byly cca 3 stupně v noci, ale už znám fígle, takže mě studené nohy vzbudily asi jen 2x. Ale pokaždé, když jsem se vzbudil, bylo úplně jasno a ty hvězdy.. Něco neskutečné jak to tam vypadalo, jako při promítání nějakého dokumentu o vesmíru, fakt jsem si připadal, že lítám v té tmě a ne, nesnědl jsem večer žádné kvítí :). Až mi to jednou při probuzení vehnalo slzy do očí.. Teda, to jsem si samozřejmě omylem utrhl chlup, tak proto, protože jsem přeci tvrďák :)). Tohle byl opravdu skvělý nápad a byl to vrchol letošního mototripu. Neměl jsem žádný budík, jen tak jsem si ráno vstal během východu slunce, překvapilo mě, že první. Byla tam spousta karavanů a ti začali vstávat až později.. Všude bylo naprosté ticho, nádherný ranní výhled a já věděl, že dnes se bude odjíždět až se mi bude chtít. Pomalá snídaně za pomalé chůze a prohlížení všeho možného. Kolem deváté jsem se sice sbalil, ale přemístil pouze na horní parkoviště k rotundě, kde jsem udělal zas pár fotek a pořád jen čuměl a užíval si to. Po chvíli jsem si řekl, že se i projdu po okolí, tak jsem jednoduše nabral směr do skal k horní stanici lanovky. O věci na motorce jsem ani moc strach neměl, ale doklady a peníze jsem měl v kapse.. Letos tam bylo v srpnu nejvíc sněhu z těch 4 mých návštěv, ale ledovec i tak pořádně ustoupil. Je na něj smutný pohled, ale tento koloběh už tu v historii několikrát byl, takže určitě přijde i doba, kdy se tady zase začne rozrůstat. Nicméně je vtipný kontrast velkého tepla, motorkářů v kraťasech a pak lidí navlečených do zimních bund s lyžákama a lyžemi, jak jdou na lanovku lyžovat na ledovec :).

 

Po dumání, prohlížení okolí a sjíždění sněhu pro radost si všímám, že je 11 a to už bych možná mohl uvažovat o odjezdu. Tak jsem se oblékl a hlemýždím tempem se zastávkami všude možně a kocháním se vyjíždím. Projel jsem všech 60 vraceček, né, nepočítal jsem to, ale píšou to na gůglu :)). Trvalo to snad hodinu, jak jsem se ploužil, ale to byl plán, tento den si na max užít. Pod Stelviem byla hezká horská říčka a jelikož byl odpočinkový den a potřeboval jsem se osvěžit, tak zastavuju na prvním vhodném a osamoceném místě, vytahuju ručník a slízám k vodě. V tom přijíždí dvě auta plné lidí a vlízají do stejného místa, kde je na vstupu místo max pro 2 lidi.. Já už ve vodě na Adama a jim to vůůbec není blbé za mnou lézt i s děckama. Tak se rychle oblíkám, ale zůstávám ve vodě, protože chci ještě pokračovat. Takže začíná hra na vyčkávanou. Já celou dobu ve vodě, která mohla mít tak 6 stupňů, je přece z ledovce.., nohy ledové, ale nevzdám se.. Joo, vyhrál jsem :). Po tvrdém psychologickém boji se přemisťují dál po proudu a já konečně můžu vylézt a ohřát nohy na břehu. Po pár minutách už lezu na Adama zase zpět do vody a pomalu sedám do vody za tichého mumlání ty vole, ty vole, ty vole zjišťuju, že je ze mě Eva :)). Studené to bylo řádně, no osvěžilo skvěle. Jedu dál a bystří čtenáři si všimnou, ano, dnes mi ani jednou nespadly sluneční brýle, jsem dobrý! :)

 

Jedu opravdu kochačku a po cestě si všímám ptáčka uprostřed cesty, vypadal na posledním tažení, tak jsem se ve vesnici otočil, protože byla zatáčka za zatáčkou a riskovat jsem to nechtěl.. Jedu za ním, že ho dám bokem a bohužel jsem to před auty nestihl.. Jo, někdy je to kruté.

Po cestě upozorňování na policajty poklepáním na helmu, to se mi líbí, docela inovativní :). Jedu směr Dolomity, kde jsem byl před cca 8-9 lety a docela jsem zapomněl, jak hezké to tam je. Zároveň si uvědomuju, jak jsem za těch pár dnů téměř vrostl do motorky. Připadá mi, že jen pomyslím na to, kam chci jet, tak motorka jede a nemusím ani nic dělat. Oproti prvnímu dni, kdy jsem se s ní občas pral je neskutečné, jak pár hodin v sedle dokáže všecko změnit. Vodím si ji až na stupačky, vracečky jak Rossi, poserproužky nikde, jo tohle si užívám :).

 

Tušil jsem, že v okolí Bolzana to bude hic jak sviňa. Ten tam je snad furt a hlavně pokaždé, když jsem tamtudy jel. Ale asi lepší, než kdybych mokl, i když mokrý jsem byl stejně.. To údolí je ale fascinující, kolik má na délku, 20km? A všude jen jablečné sady, každý volný metřík, na zahradách, všude jen jablečný sad.

 

Tento den vypadá nájezdově tak mezi dvěmi a třemi stovkami kilometrů. Po cestě se chci odměnit a hledám restauraci, jelikož mám chuť na pizzu a jsem přeci v Itálii, tak to nemůže být žádný problém.. Navštívím jich šest a nikde pizza? Až sedmá má něco, co se pizze podobá, cenově taky ale velikostně to je jednohubka. Ale co, mám příjemný výhled a nabije mi i telefon, tak do toho jdu. Po hodince sezení dojím, rozjedu se a asi za 600 metrů pizzerie, v helmě nahodím takový ten zoufalý úsměv, kdy člověk neví, co má dělat, no střelil by mě šlak v tu chvíli.. Ale už není čas a na noc se potřebuju z Itálie a z hor dostat pryč, ideálně do Rakouska. V Rakousku hned za hranicemi tankuju a je to příjemné, kdy je to asi o 6 kaček na litru levnější. Sice ne jak v Livignu, ale i tak super.

Nabírám směr do Lienzu a po cestě na mě vyskočila budka, sice to nebude ono, je to hned u hlavní cesty, kudy lítají auta snad 200, ale je velká a nevím, jaké má být počasí, takže nechci riskovat, že bych spal v podobném chcanci, jaký byl ve Švýcarsku. Ubytovávám se, večeřím a sepisuju deník. Tak nějak si sumarizuju, jak to v těch rozdílných státech vypadá. Italové jsou tragédie, špatné cesty a jezdí jak hovada, Švýcarsko top cesty, ale zas jezdí jak šneci a je to ten druhý extrém, pomalost a tři zadky radarů. A Rakousko mi po Švýcarsku přijde zas moc rychlé, dost radarů, ale žádné extrémní zdržovačky vesnicemi. Tak bych řekl, že nejlepší kompromis je asi Německo.

 

5. Den pátý, už bolavý, do Hallstattu už ne a kousanec přímo na malého generála

Ráno byla vstávačka už dříve, sice tady autobus jezdí asi v úterý a pak v březnu, ale nespal jsem kvůli projíždějícím autům a taky už bolavost. Byl jsem otlačený ze všech stran. Musím si pořídit nafukovací karimatku.. Ráno menší nákup zase v Lidlu a už v osm ráno začínal být hic jak sviňa.

 

Z Lienzu jsem zamířil na Zell am See a pak Hallstatt, ale kvůli Zell am See mi naskákaly na trase hodiny a kilometry až moc a narušilo by mi to plán, takže jsem Zell am See odstranil z plánu a ještě, že tak. Švihám si to směrem na Hallstadt a opět si říkám, jak je neskutečné, za jak krátkou dobu dostane člověk moto do ruky tak, že je jak jedno tělo. Situace, které by normálně skončily minimálně sevřenýma půlkama vyřeší správným způsobem a ještě naopak přidá plyn. Ale nesmí si myslet až moc.. Asi se mi to stalo a přepálil jsem jednu zatáčku, nicméně způsobem velice nepříjemným. Za normálních okolností bych asi letěl ven a dopadlo by to stejně, jako při mé zatím první a naštěstí poslední nehodě. Kdy jsem šel v zatáčce na brzdy, to mě vyneslo ven a pod svodidla, kde se motorka rozpůlila, kolo a vidlice fuč. Naštěstí jsem teď byl za těch pár dnů s moto tak sžitý, že jsem brzdu pustil, protože jsem cítil, že buď uklouzne předek, nebo půjdu do svodidel a za nimi byla hned řeka.. Naštěstí, když jsem brzdu pustil, naklopil jsem moto a zatáčku vybral, akorát s prdelí scvaklou víc jak svěrák. Ale i tyhle zkušenosti k jízdě patří a snad se dá říct, že chybama se člověk učí. Nebo mě ten strach z té řeky za svodidlama dohnal ke správnému řešení :).

 

Dojezd do Hallstattu byl ve znamení obrovské kolony, víceméně celá příjezdové cesta ze směru tunelu byla ucpaná, Tak jsem se pomalu dostal až na začátek kolony a asi 20 minut čekal. Už jsem byl nalomený, že to otočím a v tom padla zelená. Tak jsem vyjel a uprostřed tunelu zůstal stát autobus a byly tam sanitky, policajti.. Pak jsem někde zaslechl, že asi alergická reakce, nicméně asi řidiče, jinak by to nenechal takhle odstavené v tunelu.. Snad to rozchodil.

Prosvištěl jsem to úplně zacpaným městem. Tyhle turistické atrakce jsou nechutné. Pamatuju, kdy se dalo parkovat různě. Teď ale všude pásky/závory a parkování jen na velkých placených parkovištích a nikam jinam člověk nezajel. Takže to otáčím a jedu z tohoto pekla pryč. Tady už není o co stát, bohužel.

 

V jednom údolí byla zase fajn říčka, tak že si dám zase koupel. Tentokrát se neobjevuje žádná rodina, je to hezky schované, tak se tam čváchám, jdu doprostřed řeky, tam chvíli sedím ve vodě a koukám. Když jdu zpět, tak si na malém generálovi všimnu něčeho a opráším to, asi list. Jenže když se utírám, je to tam znovu a všimnu si, že to je hovado a zrovna kouše. Tak tam manévruju, snažím se ho zbavit, ale pozdě. Ano, hovado mě kouslo přesně tam.. Zas tak to nebolelo, ale nepříjemné to bylo, hlavně následující dny. Kroutím hlavou a říkám si, co ještě mě nepotká, že musím být jediný blb na zeměkouli, kterému se tohle stane. Takže se utírám, oblíkám a když zvedám věci ze země, všímám si asi rozešlápnutého zvířecího lejna. Tak kontroluju, čím jsem do něj šlápl, protože takové štěstí mám jen já :). Boty nic, ponožky nic a ani holou nohou ne. Super, aspoň něco se povedlo. Ho*no, když si oblíkám kalhoty, tak už to vidím, dal jsem na něj kalhoty a když jsem si obouval ponožky, tak jsem na ně stoupnul, abych neměl špinavou nohu.. No, špinavou nohu nemám, ale kalhoty od lejna ano.. Ty krááso, tak tohle prostě nevymyslíš. Jakž takž se kalhoty podaří umýt, ale po vyjetí hezky studí, protože je mám celé mokré, tak snad se brzy usuší..

Během cesty, která dnes směřovala do cíle v Jindřichovém Hradci, jsem skoro musel upouštět benzín v nádrži, protože mi musel přibývat, nebo co. :) Říkám si, že bych mohl zkusit rekord na jednu nádrž, takže zkusím 500 km. Vím, že to jde, už jsem to dal, ale šnečím tempem, no první půlku dnešního dne jsem jel úplně normálně, ne na spotřebu, tak to bude zajímavé. Takže z Lienzu (tankoval jsem hned na hranici s Itálií) přes Hallstatt až do Jindřicháče. Ovšem ke konci jsem docela podcenil četnost benzínek. 30 km od Jindřicháče mi už solidně svítilo hladové oko a neměl jsem neprůsvitnou lepící pásku, abych mu zavřel hubu, takže mě docela znervózňovalo. Koukám na mapu a jedna benzínka je poblíž, super, jedu tam. Přijedu a vjezd zahrazený, tady už se hoodně dlouho nečerpalo.. No na poslední chvíli, řekl bych, se objevila benzínka na výpadovce. Bylo 19:45 a zavírali v 8, takže ideálka.. No a další cíl splněn, ujeto 500km +- kilometr a spotřeba 19.3 l a to jsem jel opatrně asi až poslední stovku kilometrů, v Rakousku se hezky valilo.

Příjezd do Jindřicháče jsem si osladil prasárnama jako brambůrky, nebo koblihy, které normálně nejím, ale tehdy jsem na ně měl veelkou chuť. Večer byl příjemný, pokecali jsme s kámoškou a usínám na zahradě. Konečně nemusím nic hledat, jen výhled na hvězdy a pohoda.

6. Den šestý, poslední kochačka Rakouskem a hic jak vedro

No a poslední den už byla nuda, ráno kolem 9 výjezd, ještě jsem se zajel podívat do centra a je to tam docela příjemné. Domů se mi ještě nechtělo, tak jsem si řekl, že to vezmu zpět do Rakouska a někde kolem Vídně pak nahorů, chtěl jsem se podívat, jak to opravili na jihu Moravy po tornádu, jelikož jsem tam pomáhal hned od začátku a je to k nepoznání. Ale v Rakousku mě už dohnala únava. Denně to vycházelo na cca 500 km v sedle, ráno výjezd kolem 8-9, až na Stelvio teda a příjezd zhruba stejně večer. Mezi tím jen pár přestávek a zadek a hlavně předloktí levé ruky, které mě začalo bolet hned druhý den ve Švýcarsku, mi tu cestu neskutečně otravovaly. Spojku jsem mačkal už hodně na krev a poslední den jsem si dával vždy cca  5minutové přestávky, protože už to bylo špatné. Podcenil jsem přípravu asi.. Klopím do sebe dva energeťáky, které jsem si koupil pro případ nouze, ale strašně mě bolí z energeťáků břicho, tak to i tentokrát bylo něco za něco. Vídeň je provozem strašné město, obdivuju lidi, co se do takových velkoměst dobrovolně stěhují. Domů přijíždím v podvečer a poslední den nemám nic poznačeno, to znamená, že jsem buď byl úplně mrtvý a zapomněl jsem na to, nebo jsem měl hned něco dalšího naplánované, takže jsem taky zapomněl :). Nicméně nic zajímavého kromě vybalení a koupačky tam nebylo.

Gratuluji, pokud jste dočetli až semka, celých šest stránek textu.. Snad Vás to alespoň trošku bavilo a kdyby Vás zajímaly i minulé cesty, tak tady přikládám odkazy a dole taky nějaké videa ;). Užívejte a třeba se někdy někde potkáme. Kolama dolů a ať se práší za kočárem i v následujících letech :).

Rumunská divočina: Ztracené věci, (ne)sražení novomanželé, medvědi a nejhorší noc..

RoadTrip 2018 Švýcarsko, Rakousko, Itálie: Lejno, tanec a hadice + video

Do třetice sám, na divoko, tentokrát Rakouskem a Slovinskem...

Tour de Alpské průsmyky.

Evropa, 10 dnů, 10 zemí a spousta zážitků.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE